Arne Dahl

Arne Dahl

Paul Hjelmem 02. Zlá krev

1.

Pomyslel si, že teď už přesně ví, co to je nevýslovná bolest.

Celý život se člověk učí, napadlo ho. Teď se učím zemřít, pokračovaly myšlenky, zatímco tělo zbavené hlasu řvalo trýzní.

Když vlna bolesti znovu zaútočila v plné síle, pochopil naprosto jasně, že je konec. Už to nebylo horší.

Se směsicí uspokojení i hrůzy poznal, že intenzita utrpení dosáhla svého vrcholu, a věděl, co se právě děje. Nastal zlom. Křivka bolesti nestoupala, srovnala se a na jejím konci zahlédl strmý spád, který nevyhnutelně končil v nicotě. Nebo – a té představě se bránil – u Boha.

Všechny póry jeho těla byly široce rozevřené a vykřikovaly zoufalé p r o č, když on sám křičet nemohl.

Obrazy se mu začaly vracet, věděl, že přijdou. Blížily se, už když bolest sílila tak, jak si nikdy ani v nejdivočejší fantazii neuměl představit. Překvapilo ho, že ta schopnost utrpení byla v jeho těle ukryta po všechny roky života. Existovala. Člověk v sobě ukrývá vlastní hranici bolesti.

Zatímco celá jeho bytost explodovala v kaskádách trýzně, zdálo se, že se bolest stále víc přemísťuje z prstů, krku a pohlaví do nějakého místa mimo tělo a plení duši. Až dosud se snažil udržet jasné myšlenky. A do toho přicházely obrazy.

Nejdřív se usilovně pokoušel udržet kontakt s venkovním světem, a ten nebyl ničím jiným než gigantickým trupem letadla, valícím se kolem malého okna. Tu a tam se vynořil mlčící vrah se smrtícím náčiním. Pohybující se letadla se pomalu měnila ve řvoucí postavy ďáblů.

Vzpomínky se mu zjevovaly náhodně, bez struktury a časové souvislosti. Najednou viděl interiér porodního sálu, i když on sám tam tehdy nebyl. Při synově narození zvracel na toaletě po bouřlivém mejdanu. Ale teď se tam ocitl, bylo tam krásně, vzdušně a ticho. Jeho život měl pokračování.

Zdravil se s lidmi, které znal jako autory. Procházel známými chodbami, viděl se, jak se miluje se svou ženou, která vypadala tak šťastně, jak ji ještě nikdy nespatřil.

Stál u řečnického pultu a lidi mu divoce tleskali. Nové chodby, schůzky, setkání. Vystupoval v televizi a všichni na něj pohlíželi s obdivem. Představoval si, že vášnivě píše a čte knihu za knihou, celé hromady papírů.

Ale když se na okamžik bolest zklidnila a do vědomí mu pronikl hukot letadel, napadlo ho, že viděl jen sebe, a ne to, co četl nebo napsal. V té krátké chvíli se zamýšlel, co to znamená.

Jasně cítil, že se začíná vzdalovat, nic mu už nemohlo ublížit. Byl na cestě od svého trýznitele, vítězil. Dokonce na něho chtěl plivnout, ale jediným výsledkem byl skřípavý zvuk a ještě strašnější bolest. Z temnoty se valil drak, změnil se v letadlo, které zahalilo fotbalové hřiště do hedvábných závojů a jeho syn se na to neklidně díval. Zamával mu, ale on ho neviděl, mával víc a křičel na něj, ale chlapec vypadal stále nešťastněji, až na protest kopl míč do vlas

tní branky. U police s knihami stála mladá žena, domlouvali se pohledem. Šli spolu dlouhou ulicí a nedočkavě si dávali najevo vzájemnou lásku, která neuznávala generační hranice. Na druhé straně ulice stály dvě nehybné postavy, jeho žena a syn, viděl je, zastavil se u nich a ženu políbil. Běžel lesní pěšinou, trénoval. Malá jehla mu pronikala kůží na hlavě, znovu a znovu. Během debaty na knižním veletrhu zvoní mobil, má dalšího syna, zátky šampaňského bouchají, ale když se vrátí domů, nikdo tam není. Znovu čte, a v posledním záchvěvu vědomí a pravdy ho napadá, že nic z toho, co napsal a přečetl, nemá žádný význam. Mohl klidně dělat cokoliv jiného.

Myslel na výhrůžku: „Nikdo tě neuslyší.“ Na to, že tomu nechtěl věřit. Na to, že se domníval… Poslední nával bolesti myšlenku vymazal.

Začal konec. Bolest mizí. Obrazy jsou zběsile rychlé, spěchají.

Účastní se demonstrace, policie ho ohrožuje obuškem. Stojí na letní pastvině, proti němu běží kůň. Do gumáku mu vlezla malá užovka a vplétá se mu mezi prsty. Otec roztržitě hledí na jeho obrázek obrovského hada. Po nebi plují mraky a vypadají, jako když se protahuje kočka. Na obličej mu stříká sladké mléko. Silná světlezelená tětiva ukazuje cestu a vede ho tmou.

A potom už nic a někde poslední myšlenka: Jak trapná smrt!

2.

Paul Hjelm byl přesvědčen, že existují i nehybná rána. A toto pozdně letní patřilo právě mezi taková, tím si byl jistý. Ani lísteček se na malých neduživých rostlinách na dvoře nepohnul. Dokonce v kanceláři, kde právě stál, nevířil ani prach a co horšího, stejně nehybný klid byl i v jeho hlavě. Prostě a krátce řečeno, na policii v Kungsholmu ve Stockholmu se toho rána nedělo vůbec nic.

O to hůř, že takový byl celý rok. Paul Hjelm patřil do policejní skupiny, která loni vedla vyšetřování takzvaných „vražd mocných“, kdy se sériový vrah cílevědomě snažil zlikvidovat elitu švédského hospodářského života. Protože případ úspěšně vyřešili, stali se regulérním týmem. Měli držet krok s novými formami zločinnosti, které zatím ve Švédsku ještě úplně nezdomácněly.

V tom byl problém. Žádný mezinárodní zločin se do Švédska v uplynulém roce nedostal, a proto stále narůstala kritika zbytečnosti Skupiny A.

Vlastně se ani Skupina A nejmenovali, označení je napadlo, když se před půldruhým rokem skupina narychlo tvořila. Formálně byli Speciální jednotkou Státní kriminální policie pro řešení zločinů mezinárodního charakteru. Takové pojmenování nešlo používat, všichni by se jim vysmáli, a tak neoficiálně pokračovali pod označením Skupina A. Bylo to také trochu komické, ale na druhou stranu docela sympatické.

Jenomže teď to vypadalo, že skupina nenávratně zmizí. Veřejní zaměstnanci bez zjevné náplně práce byli v současné spořivé době sotva přijatelní a speciální jednotka se zvolna začala rozplývat. Dostávali různé bezvýznamné úkoly a někoho občas půjčili do jiných oddělení. Přes snahu jejich formálního šéfa Waldemara Mörnera z vedení státní policie se zdálo, že jim brzy zůstane na první úspěšný zásah jen vzpomínka.

Nutně potřebovali pořádného sériového vraha. A to nejlépe mezinárodního.

Paul Hjelm bezmyšlenkovitě hleděl do tichého rána, díval se na malý žlutý lístek, který se chvěl ve vzduchu a pomalu se snášel na betonový dvůr. Jako by to bylo varování před přicházejícím uragánem. Probral se a narovnal. Z hřebíku na zdi si podal špinavé zrcátko na holení a zahleděl se na puchýřek na tváři.

Červený flíček se mu tam udělal už při pátrání po Vrahu mocných a jedna žena, která mu tehdy byla velice blízká, mu řekla, že vypadá jako malé srdíčko. Potom šli každý svou cestou a ta, co ji nahradila, tvrdila, že je to ošklivé.

Vzpomínal na dobu toho vyšetřování s lítostí. Bylo to zvláštní období, směs profesionálních úspěchů a osobních katastrof. A změn – bolestných, jak už bývají.

Opustila ho manželka Cilla. Zůstal sám s dětmi v řadovém domku v Norsborgu právě uprostřed nejdůležitějšího vyšetřování. Děti se musely o sebe postarat samy, zatímco on sám se stále hlouběji propadal do práce. Tehdy taky našel erotickou útěchu u kolegyně, i když se mu nedařilo rozluštit, co se mezi nimi skutečně stalo, a co si jen namlouval.

Čím víc se blížili chvíli, kdy vraha chytí, vím víc zapadal do vyjetých kolejí, jak si to jednou v nějakém lyrickém momentu formuloval. Vagóny zase vyrazily na trať a on se kousek po kousku vracel ke starému Hjelmovi. Cilla se vrátila, rodinný život se vrátil do normálu, jejich Skupina A a on sám byli prohlášeni za hrdiny a skupina si upevnila pozici. Požádal o normální pracovní dobu, s několika kolegy se spřátelil a kolegyně si našla jiného partnera. Zavládl klid a mír.

Ale nebylo ho až příliš? Za nějaký čas potom, co případ vyřešili, si uvědomil, že jeho trať se změnila v model vláčků, a to, o čem si myslel, že jsou širé dálavy a nekonečné nebe, byla jen podlaha pokoje, zdi a strop. Přímá cesta se ve skutečnosti stáčela do kruhu.

Současně s růstem pochybností o účelu existence Skupiny A narážel i na spoustu osobních otázek. Cítil stále víc, že jeho návrat do starých kolejí byl jen iluze. Jako by všechno kolem něj byly jen kulisy, které se můžou zřítit při prvním závanu větru.

Hjelm se stále pozoroval v zrcátku. Muž kolem čtyřicítky, středně plavé vlasy, typické pro Švéda, vyšší čelní kouty, nenápadnost. Kromě toho znaménka, se kterého právě strhl kousek kůže a namazal krémem. Vrátil se k oknu. Ráno bylo stále nehybné. Malý žlutý lístek ležel na stejném místě, kam před chvílí spadl. Na chráněný dvůr budovy se vítr nedostal.

Prostě potřebovali pořádného sériového vraha s mezinárodní působností, opakoval si a upadl do sebelítosti.

Cilla se vrátila, to je pravda. I on se vrátil. Ale ani jednou si otevřeně nepromluvili o tom, co kdo během odloučení cítil. Napřed na to pohlížel jako na známku ohleduplnosti, ale postupně poznal, že šlo o hlubokou trhlinu ve vztahu, kterou zamaskovali vzájemnou slušností. A jak to vlastně bylo s dětmi? Dannemu teď bylo šestnáct, Tově bude čtrnáct a někdy, když zahlédl jejich uhýbavé postranní pohledy, uvažoval, jestli neztratil jejich důvěru. Nepoznamenalo to podivné léto před víc než rokem rodinnou vzájemnost?

Vztah ke Kerstin Holmové, kolegyni, byl taky jiný. Několikrát za den na sebe narazili a bylo v tom napětí. Za vyměněnými pohledy se skrývala propast, které se snažili vyhnout, ale přesto tu byla. Ani přátelství s Janem-Olofem Hultinem, šéfem, a s kolegy Gunnarem Nybergem a Jorgem Chavezem nebylo jako dřív. Připadalo mu, že dětský vláček jezdí dokola stále rychleji.

Měl nepříjemné tušení, že jediný, kdo se skutečně změnil, je pouze on sám. Protože všechno kolem něho bylo jiné. Uvědomil si, že poslouchá hudbu, která pro něj dřív neexistovala, a že sedí jako přilepený u knih, o jejichž existenci před časem nevěděl.

Pohlédl na psací stůl, kde ležel CD přehrávač, a na rozedraný obal knihy.

Na cédéčku měl něco naprosto úžasného, Meditation od Johna Coltrana, poslední Mistrovu nahrávku, úžasné saxofonové improvizace i tichá modlitba. Kniha byla Kafkova Amerika, možná z jeho románů nejmíň známá, ale zato hodně zvláštní. Řetěz událostí, které nastartovaly okamžikem, kdy se mladý muž měl vylodit v newyorském přístavu. Protože zjistil, že si zapomněl deštník, vrátil se na loď. Paul Hjelm věděl, že na tuhle scénu nikdy nezapomene a že se mu vynoří z paměti i v hodině smrti.

Někdy knihám a hudbě dával vinu za svou vizi vláčkového modelu. Možná by byl šťastnější, kdyby viděl volné dálky a dlouhé přímky.

Znovu pohlédl na dvůr. Malý lístek ležel nehybně.

A najednou se bez varování zvedl ve spirále větru, který strhl další listy, žluté i zelené, a divoce s nimi zatančil kolem fasády domu. Stejně rychle se pak zase zklidnil a lístek znovu ležel na betonovém dvoře.

Rozevřely se dveře a vešel Jorge Chavez. Třicetiletý energický muž s ním sdílel kancelář, a Hjelm si připadal o celá desetiletí starší. To si přiznal. V poslední době byl Chavez jeho nejlepším přítelem. Do Skupiny A ho převeleli ze Sundsvallu. Sám se nazval černým fízlem z Norlandu. I když vlastně pocházel ze Stockholmu. Byl synem chilských přistěhovalců. Hjelm nikdy nepochopil, jak Chavez mohl zvládnout fyzické požadavky pro přijetí na policejní vysokou školu. Měřil jen sto sedmdesát centimetrů. Na druhou stranu patřil mezi nejdrsnější policajty v zemi – v každém případě byl nejenergičtější ze všech, které Hjelm znal. A navíc to byl elitní jazzový hráč na kontrabas.

Chavezova malá postava se nehlučně zasunula za část dvojitého psacího stolu, Chavez uvolnil pouzdro služební pistole, pečlivě ji zkontroloval a pak si oblékl letní bavlněné sako.

„Něco se děje,“ řekl.

Hjelm ho trochu nerozhodně napodobil.

„Jak to myslíš?“

„Těžko říct. Ale během půl minuty uslyšíme Hultina, vsaď se.“

Paul Hjelm potřásl hlavou. Pohlédl na cédéčko a knihu na stole a naposled se ještě podíval na žlutý lístek na dvoře. Cítil, že obživl, čas dostal nový tvar.

Z interního telefonu zazněl úsečný hlas, který patřil operativnímu šéfovi Skupiny A, kriminálnímu komisaři Janu-Olovu Hultinovi:

„Rychle, nástup. Všichni. Okamžitě.“

Hjelm si natáhl kožené sako přes pouzdro s pistolí a oba spěchali do místnosti, které před časem dali jméno „Bojová centrála“ a která, jak Hjelm z celého srdce zadoufal, se jí znovu stane.

Na chodbě se prudce otevřely jedny dveře a uhodily Chaveze rovnou do nosu. Tak se vynořil Viggo Norlander a ani si toho nevšiml. Ve skupině patřil k nejlepším znalcům paragrafů a uměl se změnit ve „zlého muže“. Po úspěšné honbě „Vraha mocných“ vyměnil staré obnošené obleky za moderní úpletové košile a kožená saka.

Zbytek skupiny už byl na místě, když Norlander a Hjelm dorazili. Chavez vešel hned po nich a držel si na nose kapesník. Ze stupínku v malé anonymní zasedačce se na něj komisař skepticky podíval. Vypadal jako vysloužilý unavený kantor, na kterého zapomněli s penzí. Malé brejličky seděly tam, kde měly, ale na mohutném nose vypadaly jako výrůstek. Oči měl mdlé, snad mu jen trochu škubalo v koutcích. Odkašlal si.

Celá skupina byla na placu. Všichni přišli do práce brzy, aby taky mohli brzy odejít, a nikdo právě nikam nebyl poslán na výpomoc. Gunnar Nyberg, Arto Söderstedt a Kerstin Holmová seděli vpředu. Nyberg a Söderstedt patřili ke stejné generaci jako Norlander a byli tedy o pár let starší než Hjelm a o mnoho let starší než Chavez. Holmová se věkem řadila mezi dva poslední. Byla to jediná žena ve skupině, tmavovlasá malá Göterborčanka s pokrčeným nosem. Měla dost společného s mohutným silákem, s nímž seděla v kanceláři – Gunnarem Nybergem. Oba zpívali ve sboru a nevadilo jim, když byli v práci přistiženi při nácviku. Brutální svalovec Nyberg měl hodně pestrou minulost. V současné době to byl spíš plachý muž středního věku, skvělý z

pěvák, nedbale oblečená hora masa, která si ale, když bylo třeba, uměla připomenout minulé časy. To předvedl během honičky na „Vraha mocných“, kdy se, postřelený do krku, vypořádal i s jedoucím autem a zastavil ho.

Söderstedt byl ve skupině jediný švédský Fin, dřív skvělý advokát, kterého přemohlo svědomí. Pracoval nejradši sám a svými metodami.

Norlander, Chavez a Hjelm se usadili. Hultin se ozval jako obvykle neutrálním hlasem: „Jeden švédský občan byl zavražděn v USA. Ne kdekoliv, ne kýmkoliv a ne jakýkoliv občan. Byl to známý švédský literární kritik a před několika hodinami ho našli na newarském letišti nedaleko New Yorku. Bestiálně ho umučil sériový vrah, aktivní už před řadou let. To s námi ovšem nemá co dělat.“

Teď zřejmě nastala chvíle pro přestávku, na kterou Hultin nikdy nezapomněl.

Pak pokračoval: „Náš problém je v tom, že tenhle nebezpečný vrah je na cestě k nám.“

A zase malá přestávka, teď trochu napjatější.

„Podle informací FBI se vrah právě nachází v letadle SK 904, které za necelou hodinu, v 8.10 přistane na Arlandě. V letadle sedí sto šedesát tři pasažérů a policie z New Yorku nás ještě neinformovala, kde kdo sedí. Takže zatím jsme na nule, pokud jde o identitu vraha. Vzhledem k tomu, že FBI uniká už dvacet let, na tom není nic divného. Zřejmě doufají, že než letadlo přistane, podaří se jim zjistit jméno, pod kterým cestuje. Máme volnou přímou linku na speciálního agenta Larnera v New Yorku a musíme mít dva paralelní plány.

Zaprvé: dozvíme se včas jméno, a to znamená riziko, že dojde ke střetu.

Nebo nám to včas neřeknou a my musíme mezi sto třiašedesáti cestujícími vyhmátnout vraždícího šílence, o kterém víme jenom tohle: běloch, muž, pravděpodobně starší než čtyřicet pět let.“

Hultin se zvedl a zatáhl zip staré bundy přes pistoli v pouzdře. Naklonil se k posluchačům.

„Je to úplně jednoduchý,“ řekl tiše. „Jestli se nám to nepodaří, dostane se do Švédska první opravdový americký sériový vrah. Bylo by lepší, kdybychom se tomu vyhnuli.“

Těžkým krokem se vydal k čekající helikoptéře, ale ke svým inspektorům se obrátil s poslední moudrostí: „Svět se zmenšuje, dámo a pánové. Už je skoro docela malý.“

3.

Nezměrné ticho přinášelo vlny rozkoše. Cítil, že se jí nikdy nemůže nasytit. Venku se rozlévala nekonečná prázdnota, Země byla bezvýznamnou tečkou. Jako plivanec na obrovském nedotčeném bílém archu, nebo kaňka v protokolu, která mohla zničit božský záměr.

Jen slabé plexisklo ho oddělovalo od nicoty bez konce, jejíž součástí se stal. Souložil s ní božskými houpavými pohyby. Obrazy mizely, vzdalovaly se, zamýšlel se nad nimi a slabý úsměv mu zůstával na rtech.

Představoval si, že vchází do sklepa. Teď to nebyly obrazy, ale spíš vyprávění s logickou strukturou. A i když věděl, že brzy znovu zmizí, vychutnával si jejich dokonalost, čisté naplnění.

Byl na cestě.

Šel do sklepa, o kterém předem nevěděl, že existuje. Procházel tajnou cestou šatníkem. Cítil sladce prašný vzduch. Tiché, nekonečné schody s vlhkým zábradlím. Všechno následovalo zákonitě za sebou. Když mohl pohlédnout nahoru a schod za schodem kráčel do hluboké tmy, bylo všechno nepochybně logické. Byl vyvolený.

Kruh se musí uzavřít, a to musí udělat právě tady a teď, a potom může jít znovu od začátku.

Schody ho vedly dál. Mizí světlo. Šel stále pomaleji, na chvíli se zastavil, ticho ho uspávalo. Srovnával nedokonalé pohyby křídla letadla s perfektním kolébáním věčnosti.

Pak zahlédl světlo, které vedlo jeho poslední kroky. Jako světlý rám tmavé ikony, světlejší než cokoliv jiného, se linulo škvírami kolem dveří. Byla to záře, která mu ukazovala cestu. Zlatý rám kolem příštího uměleckého díla.

To, které teď musí dokončit.

Pootevřel dveře do tisícileté říše.

Za oknem zářila Velká medvědice a Malý medvěd.

Tonight we can offer you the special SAS Swedish-American long drink for a long night’s flight, sir. Zaslechl sametový hlas letušky, ale to už spal.

4.

Skupina A vzlétla v helikoptéře ze startovací plochy na střeše budovy policie ve středu třetího září v 7.23. Sedm inspektorů opět tvořilo tým, o kterém se myslelo, že už skoro neexistuje. Na okamžik Hjelmovi připadlo, že to všechno jen předstírají, ale ta myšlenka rychle zmizela a on se soustředil na příští úkol. Stejně jako ostatní.

Seděl vklíněný mezi lehce funícím mohutným Gunnarem Nybergem a o to subtilnějším Artem Söderstedtem. Proti němu se tiskla drobná snědá Kerstin Holmová mezi Vigga Norlandera, mohutného chlapa středního věku, a mladého Jorgeho Chaveze. Mezi oběma řadami seděl na bobku Jan-Olof Hultin a kolem sebe měl imponující množství papírů. Dřepěl v nepohodlné pozici, která se pro šedesátiletého muže nehodila, i když rovnováhu držel dobře. Upravil si brýle na monumentálním nose a pokusil se překřičet hluk helikoptéry.

„Bude to hodně těžké, tahle záležitost. Letištní a městská policie jsou na místě. Pistolníci už nějakou dobu pobíhají po letištních halách a děsí cestující. Doufám, že teď už budou pryč. Náš protivník se před ničím nezastaví, to je jasné,“ pokračoval Hultin. „Je to dobře naprogramovaný stroj na vraždění. Jestli začne mít nějaké podezření, riskujeme krvavou lázeň a drama s rukojmími a obecně worst case scenario. Takže musíme reagovat opatrně.“

Zalistoval svými papíry.

„V letadle je sto padesát cestujících a těžko je můžeme zahnat do haly a kontrolovat jednoho po druhém. Určitě bychom tím několik z nich připravili o život. Takže platí: pečlivá kontrola pasů pod naším dohledem, to přirozeně, extrémní pozornost věnovat osaměle cestujícím mužům středního věku, těch tam pár bude, protože jde o typický let bussines class.

Letištní kontrola opatřila speciální kamery, kterými budou pasoví kontroloři průběžně fotografovat všechny pasové fotografie. Nebudou tam sami, my budeme v pozadí. Nikdo si vás nesmí všimnout. Na mou žádost už snížili počet kontrolorů na dva, což znamená, že proud cestujících bude omezený a my budeme mít víc času. U pasové kontroly bude Kerstin a Viggo. Přesnost, pozornost a opatrnost je nutná. Reagujte jen v případě silné indicie, jinak udržujte kontakt vysílačkou. Cesta mezi bary a butiky by neměla být příliš riziková, není tam žádný východ. V transitní hale budou policisti pod vedením Arta. Ty, Arto, tedy půjdeš k aktuálnímu vchodu, kde už na tebe čekají. Postarej se především o to, aby všichni byli nenápadní. Jedním z úkolů je dohlédnout, aby nikdo z cestujících nezmizel. Pošli policajty v civilu na toalety i do butiků a všech dostupných místností. Není jich tak moc. Tvoje práce bude v tom, že ce
stující dovedeš k pasové kontrole. My ostatní se rozptýlíme ve vstupní hale a před ní, protože pokud se něco přihodí, tak si myslím, že právě tam, všechno tomu nasvědčuje. Budeš fungovat jako pastýř.“

„Přistane současně i nějaké další letadlo?“ zeptal se Arto Söderstedt svou zvonivou, málem přehnaně zpěvnou finskou švédštinou a pohlédl dolů na přeplněnou dálnici E4, kterou shora sledovali. „Pastýř černých ovcí,“ tiše dodal. Zaslechl ho jen Hjelm a překvapeně se na něj podíval.

Hultin znovu zalovil v papírovém moři.

„Ne, současně žádná další přistání.“

„A co ti ozbrojení chlapi?“ zeptal se Nyberg.

„Budou v pohotovosti, ale zúčastní se, jen když je přivoláme.“

„Tapo?“ poznamenal Söderstedt.

Označoval je vždycky zkratkou tapo – Tajná policie. Práce Skupiny A se dotýkala jejich práce, a proto neustále museli předcházet různým nedorozuměním a konfliktům. Všichni si ještě dobře pamatovali minulé vyšetřování, při kterém Tapo sabotovalo jejich úsilí.

„Asi tam budou,“ připustil s povzdechem Hultin. „Ale protože se od nich nikdy nic nedozvíme, budeme se chovat, jako by tam nebyli. Jak víte, z příletové haly vede pouze jeden východ, který se rozvětví ke dvěma kontrolám před hlavním vstupem. Potřebujeme tam mít dva muže, na každé straně jednoho. Zajistí to Gunnar a Jorge. Já a Paul se budeme vyskytovat někde u pásu pro zavazadla, abychom měli přehled o vstupní hale. Takže budeme mít čtyři fáze kontroly: první vstup – Arto s tamními policisty, pasová kontrola – Viggo a Kerstin, vstupní hala – Paul a já, a nakonec východ – Gunnar a Jorge. Je to všem jasné?“

„Plán je jasný,“ ozval se Hjelm. „Otázkou zůstává, jak bude úspěšný při setkání se stovkou namazaných pasažérů.“

Hultin nechal poznámku bez povšimnutí a pokračoval: „Stavíme na tom, že budeme moct rychle přejít od plánu A k plánu B. Pokud dostaneme jméno, pod kterým náš muž z USA letí dřív, než cestující dojdou k pasové kontrole, zaměříme se tam. V tom případě ho musíme zajistit přímo na místě – pokud ovšem svou identitu nezměnil ještě v letadle. Je to jasné? Hlavní zodpovědnost je na Viggovi a Kerstin. To je plán B. Zatím ale jedeme podle plánu A – nemáme ani tušení, kdo to je. Teď je… 7.34, a každým okamžikem…“ – v tom se ozval jeho mobil se směšnou dětskou melodií, kterou rázně vypnul – „se ozve speciální agent Larner.“

Přijal hovor a odvrátil se. E4 se nyní vinula mezi pozemky zahalenými výfukovými plyny, po nichž se sem tam pohyboval statečný traktorista. Byl jasný den pozdního léta, jímž prolínal těžko popsatelný nádech přicházejícího podzimu. Léto končí, pomyslel si odevzdaně Hjelm. Do Švédska přichází podzim, pokračoval jeho vnitřní hlas pateticky.

Za plochou polí se v dálce objevil ohavný komplex budov.

„To je už Arlanda, viďte?“ poznamenala Kerstin Holmová.

„O tom nepochybuj,“ potvrdil Arto Söderstedt.

„Takže nám zbývá asi pět minut,“ ozval se Gunnar Nyberg.

„But why?“ zahulákal najednou Hultin. Pak ještě chvilku poslouchal a hovor ukončil.

„Ne,“ ozval se. „Nedokázali to jméno vypátrat. Zdá se, že vrah odřekl let jménem toho zavražděného Švéda a vzápětí o místo požádal sám, i když ovšem pod falešným jménem. V každém případě ho potřebujeme znát a já nechápu, proč to tak zatraceně dlouho trvá, než zjistí posledně nahlášeného cestujícího. Takže zatím platí plán A.“

Helikoptéra odbočila od dálnice nad arlandské lesy. Přistáli na mezinárodním letišti o dvacet čtyři minut dřív než let SK 904 z New Yorku, a o pět minut později už byl každý na svém místě.

Chavez hlídkoval před hlavním vchodem na letiště. Vmísil se mezi zatím ještě nevelkou skupinu turistů a sedl si na lavici poblíž automatu na Coca-Colu. Odtud měl nerušený výhled na oblast, za kterou byl zodpovědný, zadní část východu od pasové kontroly. Rozhlížel se jako ostříž. Jeho ambice byly jako obvykle vysoko nad maximem.

Asi o půl minuty později se objevil Gunnar Nyberg, který pociťoval následky letu hůř než ostatní. Sedl si ke stolku a obličej, pokrytý studeným potem, obrátil jak k Chavezovi, tak ke druhé polovině východu. S pocitem, že potřebuje doplnit energii, si objednal plechovku energetického nápoje pro sportovce, který znal z doby dřívější kariéry bodygarda. Vypil jedním douškem celý obsah a došel k přesvědčení, že v současné době se nápoje ředí vyždímaným potem ze sportovních triček. Snad nastolil správný poměr tekutin, ale v každém případě se mu znovu udělalo špatně.

Mezi cestujícími bylo snadné postřehnout kvintet kolegů. Hultin se zastavil u zjevně nervózních zaměstnanců pasové kontroly a prohodil s nimi pár slov. Pak se postavil do stočené řady před směnárnou, odkud měl dobrý přehled. Zbytek skupiny šel až za pasovou kontrolu, kde se od nich odpojil Hjelm. Uvědomil si, že nevěřícně zírá na stojící zavazadlový pás. Málokdy policajt vypadá tak hodně jako policajt, a čím víc se snažil, aby to skryl, tím víc to bylo vidět. Když cítil, že mu v hlavě varovně bliká modré světýlko, začal jejich hru pokládat za ztracenou a ulevilo se mu. Sedl si na lavičku a listoval v nějaké brožuře, ale její obsah mu zůstal utajený.

Vpředu u pasové kontroly se k Norlanderovi a Holmové připojil vedoucí kontrolorů a všichni si sedli na nepohodlné stoličky vzadu ve stínu. Zvenku nebyli vidět, a pokud by si jich někdo všiml, nepokládal by to za nic nenormálního. V klidu tam čekali na zemětřesení.

Zbýval poslední. Arto Söderstedt se protlačil přes kontroly a proplétal se mezi roztroušenými čekajícími pod eskalátory v tranzitní hale. Nemusel ani sledovat směrovky, aby správně určil, kudy cestující půjdou. Rychle shromáždil několik policistů a rozestavil je. Bleskově zjistil, že toalety jsou jediné opravdu oddělené místo, poslal tedy na každý záchod jednoho muže a dohlédl, aby byli i v místnosti pro personál. Zbývaly ještě bezcelní butiky, bary a kavárny. Všiml si jednoho strážníka, kterému se poštěstilo naprosto nesmyslně postavit k barovému pultu, což bylo hodně odvážné, protože tam byl první v dosahu střel.

V tranzitu bylo zatím relativně prázdno. Söderstedt se usadil a čekal. Kolem se sem tam pohybovali pasažéři z dřívějších letů.

Nic se nedělo, a tak si Arto Söderstedt upravoval malé sluchátko, zasunuté v uchu. Měl vždycky pocit, že mu zajede příliš hluboko, až do mozkových závitů. Na tabuli začalo blikat osudové „přistání SK 904 New York“. Podíval se k panoramatickému oknu po pravici a viděl, že obrovské letadlo roluje po ploše. Stiskl tlačítko u pásku kalhot, odkašlal si a oznámil: „Je tady.“

Zvedl se, upravil si vázanku, přehodil řemen tašky přes rameno a vyčkával se zavřenýma očima. Děti se mu protahovaly kolem nohou a rodiče je víc nebo míň rozčileně okřikovali. Zkušený stevard se je s nacvičeným úsměvem snažil udržet v klidu.

Mlčel a sotva si ho vůbec někdo všiml. Nepřitahoval pozornost a tak to bylo vždycky.

Řada postupovala rychle uličkou letadla, spojovací můstek kovově duněl a pohupoval se.

Sestoupil na pevnou zem. Byl na místě.

Tady se uzavře kruh.

Teď opravdu začne.

Je zajímavé, kolik obličejů dokáže mozek rozlišit, než mu začnou splývat. Söderstedt si pomyslel, že jeho hranice je někde u padesáti. Nakonec se proud cestujících z letadla stal jedinou anonymní šedou masou. Většinou to bezpochyby byli osamělí bílí muži středního věku a všichni skoro stejní. Ta spousta lidí se téměř jednolitě valila halou. Někteří odbočili na toaletu, a rychle se znovu vrátili, jiní nahlédli do některého butiku, další si koupili kávu a něco k tomu a pokazili si chuť u pokladny. Několik mužů se postavilo k barpultu a snažili se konverzovat s překvapeným Adolfssonem, který vypadal jako vosková figurína.

Turistická atrakce, napadlo Söderstedta.

První cestující z New Yorku už došli ke schodišti, které vedlo k pasovým kontrolám.

„Už jdou,“ ozval se a připadal si jako jediný, kdo se vyhnul nebezpečí.

Ve sluchátku Kerstin Holmové to slovo zaznělo jako výzva k boji. Právě si v duchu sestavovala výpověď, ke které daly důvod hlasitě unikající větry kontrolora. U něčeho takového být nemusí. Ale v tom do polomatné skleněné tabule začaly nahlížet americké jeptišky a plyny se rozptýlily. Kontrolor elegantně každý pas přiložil k maličké kameře spojené s počítačem a ofotografoval ho, aniž si toho kdo všiml. Fotografie a jméno se okamžitě uložily. Když nic jiného, tak budou mít aspoň vrahovu fotografii. Obličej za obličejem procházel kolem a Kerstin v každém úsměvu i v každém zívnutí se snažila poznat bezcitného vraha. Moc se jí to nedařilo.

Koutkem oka zahlédla muže, který jen s nechutí vytáhl doklady a málem se začala dovolávat Hultinovy pozornosti, ale jinak se stále nic nedělo.

Místo, kde hlídkoval Viggo Norlander, bylo docela jiné. Na rozdíl od ostatních ze Skupiny A prožil minulý rok krásně. Potom co se během honby na Vraha mocných propadl skoro až na dno a málem ho ukřižovala estonská mafie, dostal jeho staromládenecký život nové dimenze. Začal znovu trénovat, podstoupil operaci hlavy a znovu se obrátil k půvabné části lidstva. Postižené ruce se staly jeho předností. A protože na rozdíl od Kerstin zakotvil u mladé pasové kontrolorky, začal se jí neodolatelně dvořit. Dala mu jasně najevo, že jí jeho nabídky nejsou proti mysli.

Když se blížili cestující, na vteřinu na ni zapomněl. Zvedl se mu adrenalin a viděl sériového vraha v každém příchozím. Když Hultinovi nahlásil třetího podezřelého, osmnáctiletého mladíka černého jako uhel, dostal důraznou důtku a napomenutí, aby posuzoval pozorněji. Seděl několik minut ublíženě, když spatřil dobře oblečeného pětačtyřicátníka, který s nonšalantním úsměvem předal kontrolorce svůj pas. Ta ho ofotografovala spolu se jménem Robert E. Norton. V tom muž koutkem oka zahlédl Norlandera, úsměv mu okamžitě zvadl, začal rychle mrkat a rozhlížet se kolem sebe. Vzal pas a nasadil rychlost.

„Mám ho,“ zařval do mikrofonu. „Mizí,“ pokračoval trošku protimluvou, rozrazil dveře a halou se hnal za ním. Norton běžel, jako by měl vrtuli, a taška mu tvrdě narážela do těla. Norlander letěl ještě rychleji. Odstrčil dámy, které mu stály v cestě, šlápl na nohy několika dětem a rozbil pár lahví dopravených z bezcelního prostoru. Norton se zastavil a v divokém zoufalství se rozhlížel kolem sebe. Hjelm se zvedl z lavičky, odhodil nepřečtené brožury a vyrazil proti němu. Pohled na běžící policisty s nejasným posláním byl pro Američana nesnesitelný. Začal točit kabelou nad hlavou, skočil stranou a vyrazil po stojícím pásu na zavazadla. Tygřím skokem doskočil na dopravník a Norlander ho okamžitě následoval. Hjelm neskákal, ale opatrně se svezl po okraji. Uvnitř skladu zavazadel viděl, že Norlander Nortona pronásleduje mezi vysokými hromadami kufrů a tašek. Norton je začal házet na Norlandera, který hluboce
zavrčel, vrhl se na něj a dostal kufrem přes nos, až se otočil. Norton se uvolnil a rozběhl se zpátky. Zatím co se Norlander stavěl na nohy, muž se blížil k Hjelmovi, který opatrně vyčkával. Vběhl mu přímo do náruče, začal znovu točit taškou a podařilo se mu trefit Hjelma. Odhodil ho dozadu, ale vypadalo to, jako by se Hjelm obrátil přímo ve vzduchu a dopadl na něj. Norlander na ně skočil a zkroutil mu dozadu ruce. Klekl na něj koleny. Hjelm si držel krvácející ústa a druhou rukou vysypal Nortonovu tašku. Vykulil se balíček hašiše. Současně oba policisti slyšeli ve sluchátkách Hultinův hlas: „Dostali jsme od FBI jméno. Okamžitě přejděte z plánu A na plán B. Náš muž cestuje pod jménem Edwin Reynolds. Opakuji: Edwin Reynolds. Ten, co ho honíte po vstupní hale, není Reynolds a zřejmě s případem nemá nic společného. Okamžitě ho pusťte a vraťte se na pozice. Letištní policie se o něj postará.“

Bočními dveřmi se vrátili k Norlanderově kontrolorce, Hjelm převzal iniciativu a zahřměl na ni: „Rychle! Už tu prošel Edwin Reynolds?“

Norlander znovu klesl na sedátko, Hjelm si sedl na zem. Zavřeli dveře, funěli a lízali si rány. Třeba je ještě naděje. Zatím prošla sotva polovina cestujících.

Tak uvažovali oba hrdinové a pod rouškou testosteronu zapomněli, že ve skupině fungují i estrogeny.

Ve sluchátkách se ozval hlas Kerstin Holmové.

„Před jedenácti minutami mezi prvními prošel Edwin Andrew Reynolds.“

Na několik nekonečných vteřin zavládlo ticho. Potom se ozval Hultin.

„Dobře. Ukončete pasové kontroly. Nepusťte nikoho ven. Identifikujte každého, kdo je na letišti. Přirozeně diskrétně. Oficiálně hledáme pašeráky drog. Nasadíme všechny zálohy. Rychle! Požádám, aby se v blízkosti letiště uzavřely silnice. Kerstin, máš jeho fotku? Jak vypadá?“

„Fotka je bohužel hodně špatná. Nejspíš to je blonďák.“

„Nevšimla sis ty nebo kontrolor něčeho zvláštního?“

„Ne, bohužel. Ale za těch jedenáct minut se už asi dostal hodně daleko.“

„Dobře. Tak se do toho dáme.“

Norlander si oddechl. To, že šlápl vedle, zjevně nebylo rozhodující. Hjelm se zvedal s přesvědčením, že Norlanderův pocit ulehčení je skoro zločin.

Před budkou pasové kontroly se sešli s Kerstin. Její pátravý pohled se spojil s jejich.

Byli všude. Bílí muži středního věku. Museli čekat. Pistolníci se vyvalili ze všech letištních skrýší jako červi z mrtvého těla a obsadili letiště.

Hjelm proběhl celnicí. Koutkem oka zahlédl, že Gunnar Nyberg drží několik pasů skupiny bělochů. Sportovní bundu měl zapnutou až ke krku.

Vyběhl na ulici a pozoroval přeplněný chodník. Letištní autobus mizel za rohem. Taxíky se jen rojily. Všechno zkontrolovat bylo nemožné.

Běžel dál po chodníku. Desítka možných sériových vrahů ho pozorovala a bez protestu se nechala legitimovat. Zatímco prohlížel pasy, jeho obava se vtělila do slov, která nešlo vyslovit.

Najednou vedle něj stál Hultin a oba si četli v očích stejnou myšlenku. Je venku.

Hultin na Hjelma hleděl o vteřinu déle. Protiváhou neoficiálnímu přikývnutí byl Hultinův drsný tón: „Tak pokračujem. Nestůj tu a hejbni sebou!“

Hultin zmizel a Hjelm se ještě okamžik nehýbal. Sáhl si na rty a překvapilo ho, že na nich má krev. Obrátil obličej k temným mrakům a nechal na něj padat studený déšť.

Do Švédska přišel podzim.

5.

Než se znovu sešli v „Bojové centrále“, jejíž uvozovky už ztratily ironický smysl, když minule pátrali po Vrahu mocných, stačilo se ráno změnit v odpoledne. V trochu zatuchlém vzduchu se vznášely utajené naděje, že i tentokrát případ zvládnou. Převažoval však pocit znepokojení. Nikdo nepochyboval že situace je vážná.

Jan-Olof Hultin se vrátil z toalety s pohledem upřeným na papír, který vypadal, jako by ho právě použil.

Pohodlně se usadil do prosezeného křesla a nechal myšlenkám volný průběh.

„Na Arlandě to byl debakl. Konkrétně přinesl tři stížnosti na policisty, z toho dvě na Vigga.“

V obličeji Norlandera se nepochopitelně spojil stud s hrdostí.

„Ta první stížnost je od pasové kontrolorky,“ pokračoval Hultin, aniž by na něho pohlédl. „Zdálo se jí, že ji moc balíš, ale řekla, že bude spokojená, když tě jen napomenu. Kdybychom neměli dost jiné práce, tak bych to jen tak nenechal. Hlupáku! To druhé oznámení se týká malého děvčete, které jsi porazil na zem, když jsi letěl za tím pašerákem drog Robertem E. Nortonem. S něžným pohlavím musíš zacházet v rukavičkách, hlupáku!

Třetímu oznámení tak přesně nerozumím. Jeden strážník si podal stížnost, že byl u baru v transitní hale ,neřízený‘, přesně tak to řekl.“

Arto Söderstedt se hlasitě rozesmál. Po chvilce se ozval:

„Promiňte. Jmenuje se Adolfsson.“

Protože toto vysvětlení Hultin nepochopil, neutrálně pokračoval.

„Teď k tomu důležitému. Edwin Andrew Reynolds neexistuje. Pas byl přirozeně falešný. A přes veškerou námahu našich techniků je jeho pasová fotka velice nezřetelná. Podařilo se jim získat jen špatnou tmavou kopii. Některé kontury by se daly rozlišit, snad to byl blonďák, ale jinak vypadá naprosto anonymně.

Nevíme ani, jestli vůbec použil vlastní fotografii. Akceptují se až deset let staré fotky a není žádný problém zaměnit vlastní snímek za někoho podobného. V každém případě celá ta námaha kolem pasů byla nanic. Všechny fotky vypadají stejně. Vymlouvají se, že ta technika je nová a že ji neměli čas vyzkoušet v praxi. A podobně. Přirozeně že jsme informovali hotely, dráhy, letiště, přístavy a tak dále. Ale pochybuju, že nějaká informace dorazí. Musíme hledat sami. Naší výhodou je, že média jsou zatím mimo, i když televize na letišti byla. Uvidíme večer. Náš vysoce ctěný šéf Mörner se už dal slyšet, že jsme jim poskytli dobrý materiál pro reportáž. Nějaké otázky?“

„Jak dopadly zátarasy na silnicích?“ zeptal se Gunnar Nyberg.

„Jediným výsledkem byl několikahodinový chaos na dálnici E4. Doprava ve všech směrech z letiště je příliš hustá. Kromě toho to trvalo setsakra dlouho, než silnice uzavřeli. Uvízl by tam jen naprostý amatér. Pokusíme se samozřejmě identifikovat všechny řidiče autobusů a taxíků, kteří tou dobou byli v okolí letiště. Obávám se ale, že toho moc nezjistíme. Ještě něco?“

„Vlastně nemám otázku, ale malou informaci,“ ozvala se Kerstin Holmová. „Podle počítačového registru prošel náš muž mou pasovou kontrolou jako číslo osmnáct. Snažila jsem se upamatovat a mluvila jsem i s kontrolorem, ale ani jeden z nás si na muže nevzpomíná. Třeba se mi něco vynoří později.“

Hultin přikývl a důrazně pokračoval: „Pro jistotu jsem zařídil, aby všechna úmrtí, která jsou nahlášena policii, se od teď sdělovala rovnou nám, stejně jako podezření ze všech trestných činů, kde figuruje Američan. Při každém náznaku se musíme zamyslet, jestli právě tohle nemůže mít souvislost s naším masovým vrahem. Je to teď náš případ, náš jediný případ, a pracuje na něm celá skupina. Maximálně utajená záležitost, a nikdo ve vašem okolí nesmí ani z dálky přičuchnout ke slovům – americký – bestiální – masový vrah – ve Švédsku. Pořád musíte uvažovat: Nemá s tímto zpožděním autobusu něco společného náš vrah? Nezavinil nějak tuhle nehodu cyklisty nebo nemá kvůli němu tamten člověk křeče?“

Všichni mu rozuměli. Bylo to řečeno jasně a zevrubně.

Hultin pokračoval: „Měl jsem intenzivní kontakt s příslušnými americkými institucemi. Speciální agent Ray Larner z FBI nás vybavil detailními zprávami o průběhu vraždy ze včerejšího večera a poskytl i jakýsi profil vraha. Během příštích dní budou přicházet další zprávy. Shrnu, co víme: Švédský literární kritik Lars-Erik Hassel byl bestiálně umučen chvíli před půlnocí našeho času v úklidové komoře na newarském letišti. Našli ho až za několik hodin. Neměl u sebe letenku, ale podle záznamu v diáři měl odletět tímhle letadlem na Arlandu. Je pravděpodobné, že si jeho letenku vzal vrah, ale protože se člověk nemůže nechat odbavit, aniž by jméno v pase a na letence souhlasilo, musel let odhlásit. Proč by jinak letenku kradl? Peněženku a diář mu nevzal. Mluvili s úřednicí, která si pamatovala, že cestu někdo hodně pozdě odřekl a během krátké doby si ji pak někdo telefonicky zamluvil. To se stalo v no
ci newyorského času, a aby zjistili jméno toho posledního pasažéra, museli na letiště přivézt počítačového odborníka, který uměl zjistit přesnou dobu objednávky letenky. Vyrvali ho z náruče jeho nejdražší a údaje nám mohli poslat. Bohužel, o jedenáct minut pozdě.“

Hultin si udělal přestávku na vydechnutí a nechal informace vstřebat zavařené mozky Skupiny A.

„Staví nás to před problém. Pravděpodobný scénář je, že vrah zavraždil Hassela, jeho jménem telefonicky odhlásil let, a za chvíli zavolal znovu a místo zamluvil na falešný pas. Co z toho vyplývá?“

Protože bylo všem jasné, že otázka je pouze rétorická, nikdo se na ni nenamáhal odpovídat. A Hultin to ještě vylepšil: „Základní otázkou je, proč právě Švédsko? Co jsme udělali, že to postihlo právě nás. Předpokládejme tedy: Pověstný masový vrah je na letišti. Potřebuje se dostat ze země – proto ten ukradený pas. Třeba má pocit, že mu za krk dýchá FBI. S nebezpečím roste chuť zabíjet. Na vhodném místě vyčká, až se přiblíží oběť, která mu vyhovuje. Vykoná čin, najde letenku a pomyslí si, že Stockholm vyhovuje. Kromě toho má letadlo brzy startovat. Když si ale chce rezervovat místo, zjistí, že je obsazeno. Přitom dobře ví, že jedno místo je volné. Přečte si na letence těžko vyslovitelné jméno – Lars-Erik Hassel a číslo rezervace a zavolá, aby let zrušil. Tím vznikne jedno volné místo. Má tohle chybu?“

„Je jich tam pět,“ ozval se Hjelm, ale nikdo se nezasmál.

„Možná bychom jich opravdu pět našli,“ ozval se Chavez s neúmyslným popíchnutím Hultina, který ale nehnul brvou. „To nejdůležitější ve tvým scénáři je náhoda. Jestli to je opravdu tak, že se rozhodne cestovat do Švédska až po vraždě, vyvstává otázka, proč by si tak komplikoval odlet. Z letiště odlétá jedno letadlo za druhým. Proč neletěl třeba do Düsseldorfu o pět minut později nebo za další tři minuty do Cagliari?“

„Cagliari?“ zeptal se Nyberg.

„To je na Sardinii,“ ozval se Hjelm.

„To byl jen příklad,“ poznamenal netrpělivě Chavez. „Myslím, že si Švédsko nezvolil jen tak náhodou. Což je hodně nepříjemné.“

„Taky musíme uvážit,“ přidala se Kerstin Holmová, „jestli by skutečně riskoval jít nejdřív k pultu a nechat se odmítnout, pak zavolat jménem Hassela a za několik minut se vrátit zpátky a znovu se zeptat na místo, které je teď už volné. Člověk, kterého dvacet let honí FBI, by sotva na sebe upozorňoval a chtěl se dostat do souvislosti s tělem oběti, které se každou chvíli najde.“

Hultin vypadal zaraženě, že se proti jeho scénáři vyskytly takhle závažné námitky, ale kontroloval se.

„Na druhé straně je ale v tom, co udělal, skutečně riziko. Kdyby našli toho počítačového experta o jedenáct minut dřív, tak jsme ho měli. To rozhodně neměl dobře pojištěné.“

„Já si jsem jistý, že cílem jeho letu bylo Švédsko už ve chvíli, kdy se vydal na letiště,“ tvrdil Chavez. „Teprve na letišti zjistí, že je letadlo obsazený. Tak svůj plán upřesní. Proč nespojit užitek s potěšením? Nějak si najde osamělýho cestujícího na Arlandu, požitkářsky ho zavraždí a obsadí jeho místo, přestože to je s nějakým rizikem spojený. Tím napětím si vraždu ještě opepří.“

„A co tím chceš říct?“ zeptal se pedagogicky Hultin.

„Že potřeba letět do Švédska byla tak výrazná, až ho přiměla riskovat, což by třeba jinak nedělal. V tom případě tu má velmi jasný cíl.“

„Mrazivý plán v kombinaci s impulzivností a žádostí. Něco, do čeho se chce zahryznout…“

„V jeho profilu není žádný spojení se Švédskem?“ zamyslel se Arto Söderstedt s příkladnou precizností.

„Podle FBI ne,“ zalistoval Hultin v papírech. „Opustit Spojené státy se s jeho osobností moc nerýmuje. Je to tak: všechno začalo asi před dvaceti lety, když se začaly objevovat oběti zavražděné stejným, příšerným způsobem. Případy se šířily po celém Středozápadu. Chytily se toho média a neznámý pachatel dostal jméno Kentucký vrah. V dnešním znepokojujícím kultu sériových vražd se stal legendou a příkladem hodným následování. Zdá se, že inspiroval další zločince. Během čtyř let zavraždil osmnáct lidí, a pak to náhle skončilo. Asi před rokem začala další série vražd se stejným způsobem provedení, tentokrát v severovýchodní části Spojených států. Hassel byl jeho šestou obětí z téhle nové série, celkově tedy čtyřiadvacátou. Totiž z těch, o kterých víme, to bych měl ještě dodat.“

„Takže měl přestávku… asi patnáct let,“ uvažovala Kerstin nahlas. „Jde tedy skutečně o stejnou osobu, a ne jen… jak se tomu říká…?“

„Imitátora,“ doplnil ji Hjelm.

Hultin zavrtěl hlavou. „Ne, FBI to vylučuje. Ve způsobu provedení jsou určité detaily, které nikdy nebyly zveřejněny. Ví o nich jen několik lidí. Buďto své oběti během těch patnácti let dobře ukrýval, nebo šel na odpočinek, skončil s tím, dokud se v něm znovu neprobudila touha po krvi. V každém případě tohle je scénář FBI. Proto jsme taky pátrali po bělochu středního věku, protože s tím sotva začal dřív než v pětadvaceti, a teď tedy mu musí být kolem pětačtyřiceti.“

„A že je to běloch, to je taky něčím doloženo?“ zeptal se křídově bílý Söderstedt.

„Skoro všichni sérioví vrazi jsou běloši,“ přidala se Kerstin Holmová. „To je prostě fakt. Možná že je to nějaká kompenzace, že běloši po staletí vládli světu, a teď jim to chybí.“

„Něco jako fašizmus,“ napadlo Hjelma.

Několik dlouhých vteřin se nad tím zamysleli. Dokonce i Hultin.

„Kdo byly ty oběti?“ napadlo Chaveze.

Hultin znovu začal listovat v papírech a Hjelma napadlo, jak je to teď skvělé s internetem, i když si ještě úplně nezvykl. To byla doména Jorgeho a Kerstin a ti také vždycky vypadali nejvíc netrpělivě, když to trochu trvalo, než se informace ukázala.

„Podíváme se,“ ozval se po dlouhé chvíli Hultin.

Chavez se neovládl a lehce zasténal, což mu vyneslo pohled, který klidně mu mohl pokaňkat pracovní hodnocení.

„Ty oběti jsou úplně různé,“ řekl nakonec šéf. „Čtyřiadvacet obětí různého původu. Pět zahraničních občanů, když připočítám i Hassela. Většina byli běloši středního věku. Mnoho z nich se nikdy nepodařilo identifikovat. A i když počet zmizelých lidí v USA je tlustý jako bible, vypadá to, že deset ze dvaceti čtyř je moc.“

„A v tom se teď něco změnilo?“ napadlo Söderstedta.

Hultin se zamračil. Horečně zalistoval a našel to.

„Všech šest obětí druhého kola bylo identifikováno. Což tedy znamená, že deset z těch prvních obětí zůstalo nepoznaných. Většina. Možná by se z toho dalo něco vyvodit, ale právě teď mě nic nenapadá.“

„Není to tak, že způsob vražd identifikaci ztížil?“ napadlo Hjelma.

Všichni zpozorněli a ignorovali cynický podtext.

„Ne,“ ozval se Hultin. „Ta odpornost nebyla v tom, že by obětem vyrazil zuby nebo odřízl prsty.“

„A v čem tedy?“ zeptal se Nyberg.

„Počkej chvíli,“ ozval se Chavez a pohlédl do svého přeplněného zápisníku. „Ještě jsme s tím neskončili. Kdo tedy byly ty identifikovaný oběti? Zaměřil se třeba na nějakou společenskou třídu?“

Hultin se znovu zahleděl do papírové džungle a ozval se: „Hodně těch vašich nápadů nám zodpoví rozsáhlá zpráva FBI, kterou nám speciální agent Larner pošle během odpoledne. Ale dobře, můžeme to trochu urychlit…“

Našel, co hledal.

„Osm identifikovaných v prvním kole mělo vysokoškolské vzdělání. Asi měl slabost pro akademiky. Šestka ve druhém kole je promíchanější. Třeba se z něj stal demokrat.“

„Jak je to s pohlavím?“ skočila mu do řeči Kerstin.

V mužském posluchačstvu nastala chvíle napjatého ticha. Pak se Hultin ozval:

„V prvním kole byla jedna žena z osmnácti, ve druhém dvě z šesti.“

„Nějaký rozdíl v tom je,“ mínila Kerstin.

„Jak jsem řekl,“ ozval se Hultin. „Třeba se z něj stal demokrat, i co se týká pohlaví. Počkáme, co se o tom dozvíme od Larnera. On to vyšetřoval od samého začátku. Podle způsobu provedení mohli koncem sedmdesátých let vyznačit okruh ne podezřelých, ale v každém případě možných pachatelů. Objevily se tam určité podobnosti s metodami mučení v době vietnamské války.

Speciální a naprosto neoficiální americké složky ve Vietnamu je používaly, aby jejich zajatci promluvili, ale nebyli slyšet. Byl to způsob mučení přizpůsobený pro poměry v džungli. Oficiální kruhy to popíraly a odbývaly jako další vietnamský mýtus. Proto bylo pro Larnera tak těžké zjistit nějaká jména. Naznačil, že párkrát někomu šlápl na kuří oko, a ztížil si tak další pátrání. Pomalu a cílevědomě se dostal ke skupině, která tam pracovala pod tajným kódem Commando Cool, a rozluštil identitu jejích členů. Především mu vykrystalizovala jedna osoba, která skoro mohla být podezřelá, velitel skupiny, nějaký Wayne Jennings právě z Kentucky. Neměl pro to žádný důkaz, ale byl za ním, kam se jen hnul. A potom se stalo to, co se stát nemělo. Jenningse otrávilo sledování a pokusil se FBI ujet. Došlo k čelní srážce a Larner na vlastní oči viděl, že Jennings uhořel.“

„A vraždy potom pokračovaly?“ zajímalo Chaveze.

„Bohužel. V těsném sledu došlo k dalším dvěma vraždám, než to pak skončilo. Larner musel čelit obvinění, že pronásledoval nevinného a dohnal ho k smrti. Byl z toho proces a on se sice obhájil, ale ve služební hierarchii šel ke dnu.

Nezlepšilo se to, ani když po patnácti letech v nemilosti pochopil, že vrah se znovu objevil. Něco přes rok je Ray Larner zase tam, kde začínal – u hrůzného Kentuckého vraha. Rozhodně mu nezávidím.“

„Ale to bys měl,“ ozval se Söderstedt. „Není to už jeho odpovědnost, ale tvoje. On je z toho venku, ale ty ne.“ Na chvíli se odmlčel a pak výsměšně pokračoval: „Ty to přebíráš po neúspěšném intenzivním dvacetiletém pátrání FBI s těmi chabými možnostmi, které proti nim máme my.“

Hultin se na něho neutrálně zahleděl.

„A co na tom Commandu Cool bylo tak speciálního, co měli za modus operandi?“ ozval se znovu Gunnar Nyberg. „Jak teda zemřel ten literární kritik?“

Hultin se k němu obrátil s neproniknutelným výrazem.

„Pointou je, že jde o dva způsoby,“ řekl. „Sériový vrah používá metodu Commanda Cool, kterou si přizpůsobil. Základem je speciální nářadí, mikromechanické kleště, které rozevřené nahánějí hrůzu jako koňská injekční stříkačka. Zapíchnou se ze strany do krku a pomocí ocelových lanek se zachytí v hrtanu a omotají kolem hlasivek tak, že přes rty oběti nevyjde ani hlásek. On nebo ona jsou totálně umlčeni. Dokonce i v husté džungli v obklíčení nepřátelských vojáků si může vrah dopřát mučení dle libosti. Může využít běžné metody, jako třeba lámání prstů nebo rozdrásání pohlaví, kdy malé tiché pohyby působí nejstrašnější bolest. A když se trošku povolí sevření kleští, ozve se něco jako zašeptání a oběť může odhalit tajemství, docela potichu. Pak Commando Cool vyvinulo ještě jeden nástroj, který působí na centrální nervovou soustavu a vyvolá strašné bolesti hlavy a celého tě
la. Oba otvory v krku s příslušným zraněním oběti se našly u všech čtyřiadvaceti obětí kentuckého vraha včetně známek mučení na jiných částech těla. Larner se nevyjádřil přesně, v čem je rozdíl mezi jednáním komanda a našeho vraha, ale zřejmě to má něco společného se speciální úpravou toho nářadí. Zdá se, že technický vývoj šel dopředu.“

Hultin se s pohledem na stůl odmlčel.

„Byl bych rád, kdybyste mi teď věnovali opravdu maximální pozornost,“ řekl vážně. „Lars-Erik Hassel patrně zemřel tou nejstrašnější smrtí, jakou si ani neumíme představit, a byl bych rád, kdybyste si uvědomili, před čím stojíme. Nepodobá se to ničemu, co jsme zatím poznali. Není tu ani stín podoby s naším milým Vrahem mocných. Absolutní lhostejnost k životu druhých a vrcholný požitek z jejich utrpení. Tuhle lidskou zrůdu vyprodukoval americký systém a oni nejsou rádi, že ji exportovali. Teď je ale u nás. A my teď chvíli můžeme jen čekat, kdy se ozve. Může to trvat dlouho, ale také se to může stát třeba zítra. V každém případě se to ale stane a my musíme být připraveni.

Jakmile dostanu materiál od Raye Larnera, dostanete kopie. Jsou pro nás výchozím bodem a pořádně je prostudujte.“

Jorgeho Chaveze napadlo: „Jak je vlastně Edwin Reynolds podle pasu starý?“

Hultin se znovu zahleděl do své hromady a našel kopii pasu.

„Dvaatřicet let.“

Chavez přikývl. „Pas je falešný, ale proč si tam napsal o patnáct let míň, než kolik mu je?“

Chavez a Hjelm na sebe pohlédli a Hjelm pokrčil rameny.

„Třeba ho tak už koupil, nebo ukradl.“

„Nejspíš.“

Ale ani jeden z nich se nemohl zbavit pocitu, že tu něco nesedí. Jenomže s tím nešlo nic dělat.

Ještě tu byla mikroskopická možnost, že všechno byla jen čistá náhoda. Že Kentucký vrah nepotřeboval odletět ze země, nýbrž si jen na letišti hledal novou oběť a ten chudák Lars-Erik Hassel sám odhlásil svůj let a letenku někde pohodil. A pak se jen několik minut před letem objevil muž s falešným pasem, který s tím naprosto nesouvisí. Kombinace to však byla prakticky vyloučená a nebylo pochyb, že je Kentucký vrah ve Švédsku. Otázkou jen bylo p r o č.

Dostali obsáhlejší zprávu agenta FBI Raye Larnera. Letadlo startovalo z letiště Newark v 18.20 místního času. V 18.03 zavolal muž, který se představil jako Lars-Erik Hassel a odhlásil let, ale jeho letenku už v 18.08 získal Edwin Reynolds. Takže pět minut čekal, aby to nebylo příliš nápadné. Kolem půlnoci jeden uklízeč objevil v úklidové komoře zmasakrované tělo. Bylo to sotva dvě hodiny před přistáním na Arlandě. Jeden z policistů, kteří sloužili na letišti a byli k nálezu přivoláni, komisař Hayden, si jen o několik minut později všiml dvou dírek na krku oběti a kontaktoval ústředí FBI na Manhattanu. Ti se okamžitě spojili se svým specialistou na Kentuckého vraha, Rayem Larnerem, který domněnku potvrdil. Po prošetření Hasselových věcí Haydenovi rychle došlo, že vrah patrně obsadil sedadlo oběti v letadle do Stockholmu a za chvíli mu personál potvrdil, že letenka byla velmi pozdě odhlášená, ale že se přihl
ásil další zájemce o let. Úřednice měla jen seznam cestujících podle jmen, ne údaj, kdy která letenka byla zakoupená. FBI horečně hledalo odborníka, který tuto informaci z počítače získá, a Hayden zatím kontaktoval státní kriminálku ve Stockholmu a posléze mluvil s komisařem Janem-Olovem Hultinem. Ve Švédsku bylo právě 07.09. Hayden mu okamžitě nafaxoval všechen materiál, který v té chvíli mohl získat, a to byla ta hromada papírů, jíž se Hultin cestou v helikoptéře probíral.

Nic v rozsáhlé zprávě agenta Larnera, která právě dorazila, se nelišilo od toho, co už věděli, a ani tady se žádná vazba na Švédsko nenašla.

Takže mohli dělat jen jedno – čekat na příští oběť. To bylo k nevydržení.

Proto se každý z nich začal aspoň psychicky připravovat na to, co přijde. Zbytek odpoledne věnovali úkolům, které jim nejen přinášely pocit, že něco dělají, ale byly i užitečné.

Hultin dál pročítal materiál z FBI a třídil ho. Holmová se vrátila na Arlandu a znovu zjišťovala, jestli si někdo ze zaměstnanců ještě dodatečně na něco nevzpomene. Na cokoliv. Na letišti teď byl i personál z letadla SK 904, a proto si vzala za úkol všechny rozhovory, výslechy a interview. Nyberg se věnoval tomu, co obvykle dělal. Vydal se do Stockholmu a snažil se sondovat terén v podsvětí. Söderstedt se zavřel ve své kanceláři a volal na všechna možná místa, kde by se mohl ubytovat Reynolds, který se tak ve skutečnosti nejmenoval. Chavez se hrabal v internetu a co tam chtěl najít, to bylo pro jeho nezasvěcené okolí naprostou hádankou. Norlander se podle Hultinova rozkazu za trest pustil do čištění policejních toalet elektrickým kartáčkem na zuby, což šlo chápat jako noblesní technickou vymoženost. Hjelm se vydal za vlastním nápadem.

Stejně nepravděpodobné, jako že Kentucký vrah zůstal ve Spojených státech, se zdálo i to, že by se něco dalo najít v Hasselově minulosti. Přesto se ale Hjelm vydal do velkého vydavatelství, kde literární kritik před smrtí pracoval.

Vydal se tam pěšky. Navykl si na to v posledním roce, kdy měli málo práce. Šel dolů směrem k severnímu nábřeží Mälarenu přes Kungsholmské náměstí. Deštivé počasí se zatím z Arlandy někam odsunulo. Stejně ale měl pocit, že jen čeká v zákulisí, aby město zahalilo do podzimního pláště. Slunce ještě svítilo, i když den ze dne bylo bledší. Na druhé straně Riddarské zátoky se protahoval obrovský kocour a spokojeně předl v životodárných paprscích. Hlava tvořená Mariánským kopcem olizovala vodu Mälarenského jezera dlouhým jazykem jižní spojky a tělo Skinnarského zálivu se blaženě roztahovalo k elegantním zadním nohám Langholmenu, kde ocas západního mostu ukazoval cestu k vydavatelství novin.

Hjelm o Hasselovi věděl jen to, čím se zabýval. Párkrát jeho jméno zahlédl na kulturní straně deníku. V podstatě to ale pro něj byl nepopsaný list.

Šel podél severního nábřeží Mälarenu a dal se směrem k Ralambskému parku, kde si s míčem hráli polonazí chlapci, i když z dvaceti metrů viděl, že mají husí kůži. Jak to radili staří sedláci? Potit se v létě a mrznout v zimě.

Recepční ho s výrazem politování informovala, že výtahy momentálně nejezdí, a on se zapotil i na podzim. V kulturní redakci vládlo pochopitelně vzrušené ovzduší. Požádal o rozmluvu s někým zodpovědným, a zatímco čekal na šéfredaktora, prohlédl si hromadu různě starých kulturních stránek. Probíral se jimi pozorněji než jindy a našel tam několik článků od Hassela. Přes půl hodiny, než ho šéfredaktor zavedl k sobě, si doplňoval vzdělání.

Redaktor si přejel prošedivělou bradku, natáhl ruku a rychle řekl: „Möller. Pardon, že jste musel čekat. Umíte si představit, jak to tu teď vypadá.“

„Hjelm,“ představil se také a zvedl z jedné židle hromadu papírů, aby se mohl posadit.

„Říkáte Hjelm,“ ozval se Möller a klesl za svůj přeplněný psací stůl. „Ach tak.“

Víc toho neřekl, ale Hjelm pochopil, že zub času zatím pověst jejich skupiny z doby vyšetřování Vraha mocných nenahlodal. Jako všichni staří hrdinové se občas musel konfrontovat se svým neuspokojivým hrdinstvím.

„Upřímnou soustrast,“ ozval se krátce.

Möller zavrtěl hlavou.

„Nemůžu to pochopit, to nepopírám,“ řekl. „Co se vlastně stalo? Ta informace, kterou jsme dostali, je přinejmenším nedostatečná. Co máme napsat do nekrologu? Nemůžeme přece použít větu ,po dlouhé nemoci…‘, to je snad jasné.“

„Byl zavražděný,“ řekl neúprosně Hjelm. „Na letišti.“

Möller znovu zavrtěl hlavou. „Na letišti… já jsem myslel, že New York je bezpečné město. Modelové město… městská policie a to všechno. Přece kvůli tomu tam letěl!“

„Jak to myslíte?“

„Měl napsat o nový kulturní perspektivě mírumilovnýho New Yorku. Mám pocit, že je to ironie osudu.“

„Stačil už něco napsat?“

„Ne. Zatím vstřebával dojmy. Byl tam týden a další týden po návratu domů měl na napsání článku.“

„Takže cesta byla služební?“

„Ovšem,“ řekl překvapeně Möller.

„Byl Lars-Erik Hassel váš stálý zaměstnanec?“

„Ano. Patřil do naší redakce už skoro dvacet let.“

„Tedy čtyřicátník?“

„To označení nepoužíváme rádi, obecně se zneužívá.“

Hjelm ho chvíli pozoroval a dostal chuť se do něj trochu pustit.

„Takže článek o kulturních perspektivách velkého bezpečného města měl stát přibližně polovinu měsíčního platu, řekněme patnáct tisíc plus daně a odpočty, k tomu cesta a pobyt, přibližně dalších dvacet tisíc. Dohromady asi padesát tisíc korun.“

Möller se zamračil a zavrtěl se.

„Takhle se to počítat nedá. Některé články stojí míň, jiné víc. Kam míříte?“

„Měl v New Yorku nějaké kontakty? Přátele? Nepřátele?“

„Pokud vím, tak ne.“

„Byl jste s ním vy nebo někdo jiný z redakce v kontaktu během minulého týdne?“

„Jednou jsem s ním mluvil. Byl právě v Metropolitní opeře a byl moc spokojený.“

„Ta návštěva taky patří do článku za padesát tisíc?“

Hjelm si uvědomil, že musí přestat, jestli nechce riskovat, že s ním Möller vyběhne. Pokusil se zmírnit tón.

„Potřebovali bychom mluvit s jeho rodinou. Byl ženatý?“

Möller si hluboce povzdechl a pohlédl na hodinky. Do kanceláře vběhl plešatý mladý muž a mával nějakým papírem.

„Promiňte mi, že ruším,“ ozval se udýchaně. „Máme ale málo času. Nekrolog je už skoro dopsaný, ale jaký tam mám napsat důvod smrti? Nebo to mám vypustit? Něco by tam být mělo.“

Möller unaveně pohlédl na Hjelma. „Co tam napíšeme?“

„Že byl zavražděný,“ odpověděl krátce.

Mladý muž na něho zíral. Nakonec se ozval: „A nic víc?“

„To snad stačí,“ mínil Hjelm.

Muž znovu vyběhl. Skleněnými dveřmi viděl Hjelm, že se vrátil ke svému počítači a rychlými prsty přejíždí po klávesnici.

„Pro ty mladé jsou nekrology obtížné,“ ozval se unaveně Möller. „Když někdo nečekaně zemře, musí se začít od nuly. To vyžaduje dost odvahy.“

„A když někdo zemře očekávaně?“ zeptal se.

„Máme nekrology v zásobě.“

Hjelm nevěřil svému sluchu.

„Chcete říct, že máte nekrology v zásobě i pro žijící? Máte na mysli tohle?“

Möller si znovu hluboce povzdechl. „Je vidět, že se v novinářské práci nevyznáte. Že bychom to přeskočili? Co jste to chtěl vědět?“

„Ptal jsem se na jeho rodinné poměry.“

„Lars-Erik už řadu let žil sám. Byl dvakrát rozvedený a z každého manželství má jednoho syna. Adresu vám najdu.“

Začal listovat ve velkém adresáři, nadrápal několik klikyháků a podal papír Hjelmovi.

„Díky. Jaký byl jako novinář?“

Möller se na chvíli zamyslel.

„Byl to tady přední literární kritik. Každý autor mohl uspět nebo padnout tím, co Hassel napsal. Jeho jméno pod textem bylo vždycky jako… rozsudek. Vážený a mnohostranný kritik, který neváhal zničit podřadného autora.“

„On sám taky něco psal?“

„V poslední době už ne. Ale ze sedmdesátých let pár skvostů existuje.“

„Když jsem tu čekal, prohlížel jsem si staré noviny. Připadalo mi, že literaturu moc nemiluje…“

Möller si prohrábl bradku a zahleděl se do okna na světle modré mráčky.

„Dnešní literatura je pod vší kritiku,“ řekl nakonec. „Doslova tak. Mladí autoři ji nechápou jako poslání. V podstatě o literatuře v poslední době moc nepíšeme.“

„Ano. Všiml jsem si, že dáváte přednost společenským reportážím, rozhovorům s rockovými skupinami a článkům o udělování oficiálních cen nebo neshodám mezi kulturními institucemi.“

Möller se naklonil nad stůl a změřil si ho pohledem.

„A co vy vlastně jste? Kritik?“

„Spíš mě to trochu překvapuje.“ Hjelm zalistoval ve svém poznámkovém bloku. „Našel jsem článek, kde jeden kritik píše o tom, že by kritici neměli číst tolik knih a že by si měli radši zaběhat.“

„Život nejsou jen knihy.“

„To je tedy zvláštní. Kdybych já tvrdil, že budu lepším policajtem, když se tolik nebudu věnovat policejní práci, bylo by to špatně. A přitom existuje článek o tom, že dnešní spisovatelé příliš přemýšlejí o životě. Myslím, že právě v tom je jádro pudla.“

„To je vidět, že o našem oboru víte opravdu hodně málo,“ mumlal Möller a zíral do okna.

„Sám píšete, že mladí nemají žádný řád a se považují se za střed světa, a tady mám několik citátů z Hasselových textů:

Otázkou zůstává, co nám literatura dává. Poezie i výtvarné umění už dohrálo nebo Zobrazení současnosti, které jsme všichni očekávali, nenastalo, a v tom je tragika literatury. Mám i další: Poezie je jenom hra. Literatura byla dlouhou dobu nejpřeceňovanější formou umění.“

Möller mlčel a teď se nad psací stůl naklonil Hjelm.

„Není to tak, že jeden ze zdejších nejvlivnějších literárních kritiků neměl rád literaturu?“

Möllerův pohled se neodtrhl od oblohy. Vypadal absolutně vyčerpaně. Protože k tomu nemohl moc dodat a protože se zdálo, že se v nejbližší půlhodině vůbec nehne, rozhodl se Hjelm opustit toto místo lidské katastrofy. Vyšel z redakční místnosti a zavřel dveře za zkamenělým šéfredaktorem. Šel k tomu mladému muži, který splichtil nekrolog a četl si text na obrazovce.

„Už jste hotov?“ zeptal se ho Hjelm.

Muž sebou trhl, jako by došlo k výbuchu.

„Ech, promiňte,“ ozval se, když se vzpamatoval. „Vůbec jsem vás nevnímal. Jo, už je to hotový. Tak, jak to za stávajících okolností jde.“

„Můžu ten text dostat?“

„Bude to v zítřejším vydání.“

„Potřeboval bych ho teď, je-li to je možný.“

Mladík se na něj překvapeně podíval.

„Ale jistě,“ řekl a zmáčkl jednu klávesu. Laserová tiskárna začala tisknout. „Vždycky je to radost, když si to aspoň někdo přečte,“ dodal.

Hjelm pročítal text, který byl podepsán jménem Erik Bertilsson.

„Je to, jak se sluší,“ řekl, což přimělo Hjelma, aby na něj pohlédl.

„Chcete tím říct, že spíš jak se sluší než podle pravdy?“

Erik Bertilsson vypadal jako obecně proslavený svědek, který nic neví a nic si nepamatuje.

„Jaký byl Hassel jako redaktor? Četl jsem několik jeho hodně divných textů,“ dorážel Hjelm.

„Přečtěte si nekrolog,“ ozval se neochotně. „Všechno jsem tam napsal.“

Hjelm se rozhlédl po redakci. Zdánlivě bez cíle tam pobíhaly různé osoby a zdálo se, že si jich nikdo nevšímá.

„Dobře poslouchejte,“ řekl ostře. „Potřebuju pravdivej obraz oběti vraždy. Každá informace, která by nám mohla pomoct vraha chytit, je důležitá. To, co mi řeknete, bude jen mezi náma. Na veřejnost se nedostane nic.“

„Doprovodím vás na schodiště,“ povzdechl si Bertilsson a těžce se zvedl.

Vyšli na liduprázdnou chodbu.

Bertilsson se kroutil jako ve věčných plamenech. Nakonec se rozhodl ukončit své trápení a odhodit balvan, který ho tížil.

„Psát ten nekrolog byla moje povinnost, ne svobodná vůle,“ řekl a pohlédl stranou. „Nikdy jsem si nepřipadal jako větší pokrytec. Hassel patřil k nejbližším Möllerovým spolupracovníkům. To jsou ti, co o všem rozhodují. Je to klika jedné generace, která uznává stejný hodnoty. Oni si myslí, že jsou takoví jako ve zlatých šedesátých létech, ale je to úplně opačně. Chtějí charakterizovat současnou dobu, ale dělají to povrchně. Nemají žádnou chuť do svý party někoho pustit. Hasselovi šlo o moc. Mohl psát kritiky, na který knihy chtěl, a vždycky zvolil to, čemu sám nerozuměl, jen aby mohl autora podrazit. Jeho estetický cítění patřilo do šedesátých let a stavělo na tom, že literatura je podfuk. Sám napsal teoretickou maoistickou výzvu k boji a několik sociálně kritických románů v sedmdesátých letech, ale pak přestal mávat fanglí. Nejde ani spočítat nadějný autory, který osobně odrovnal.“

Hjelm trochu couvl před náhlou, téměř terapeutickou výmluvností a přešel na jinou kolej.

„A soukromě?“

„Roky podváděl manželku s mladýma holkama, kterým imponovalo jeho rádoby vzdělání. Jednu z nich skoro okamžitě zbouchnul, a když měla porodit, odjel na knižní veletrh v Göteborgu, aby si tam mohl zasouložit s dalšíma. Když se vrátil, ona i s novorozeným synem zmizela. Svůj čas tedy klidně věnoval jiným mladicím, ale ty nevěděly, že jeho vzdělání je stejnej implantát jako jeho vlasy. Ostatně, jeho přínos třeba na redakčních mejdanech je přímo proslulý. To si nikdo ani neumí představit.“

Hjelm úžasem zamrkal. Zahleděl se do nekrologu a pokoušel se srovnat si Bertilssonovu ústní verzi s písemnou. Byl mezi nimi propastný rozdíl.

„Asi jste tohle vůbec psát neměl,“ zamával papírem.

Erik Bertilsson zavrtěl rameny.

„Jsou úkoly a úkoly. Některý nejde odmítnout, když si člověk chce zachovat alespoň naději na jakous takous kariéru. A to já chci.“

„Kritici s rovnou páteří neexistují?“

Bertilsson znovu pokrčil rameny.

„To jsou ti, co nic nevydělaj. Nemáte ponětí, jak je to tvrdá branže. Buď je člověk uvnitř, nebo venku. Nic jinýho.“

Hjelm už neměl co dodat. Chvilku Bertilssona pozoroval. Vzpomínal na knihy, které v posledních letech četl, a pokoušel se najít spojení mezi nimi a oběma reprezentanty kultury, které dnes poznal. Nešlo to.

Poděkoval Bertilssonovi a nechal ho v prázdné chodbě. Vypadalo to, že se s případem z místa nepohnul.

6.

Dlouhý den končil. Cestou domů Hjelm ve voze metra uklouzl na banánové slupce a po několika baletních skocích přistál na cizím nártu. Několikrát pořádně zaklel a vysloužil si ostrý pohled staré dámy, která ho nesouhlasně pozorovala až do Norsborgu.

Od zastávky na Mariánském kopci se mu ji už podařilo ignorovat a zabalil se do oparu hypnotického saxofonu Johna Coldrana, který ho vždycky unášel do jiného světa. Nebo možná ne úplně jiného, jak si rád říkal, ale hlouběji do toho současného. I když jeho klidný vesmír rušily neodbytné myšlenky. Třeba nebyl charakter Larse-Erika Hassela jen hodný odsouzení? Ale i kdyby Bertilssonovu verzi nebral jako definitivní, dalo se předpokládat, že v Hasselově šatníku byla řada kostlivců, z nichž přinejmenším někteří mohli dostat chuť se s ním vypořádat. Jenže taková představa rozhodně nešla dohromady s jednáním Kentuckého vraha, to by byla dost nepřiměřená pomsta. V každém případě bylo ale dobré nechat si pootevřená vrátka, protože ze zkušenosti věděl, že řešení často překvapí.

Navečer kolem šesté se v práci všichni sešli, aby den zakončili krátkým brífinkem. Chyběl jen Norlander – nejspíš ho unavil úklid záchodů –, jinak tam byli všichni. Nikdo ale do případu nic nového nepřinesl. Hultin už z došlých informací o Kentuckém vrahovi sestavil hotovou bibli a chtěl si všechna lejstra odnést domů, aby je mohl v klidu znovu projít. Nyberg se zahrabal do svého podsvětí, ale nepodařilo se mu nic zjistit. Chavez slíbil, že eventuální poznatky z internetu přinese zítra ráno. Söderstedt našel spoustu hotelů, ubytoven, finských lodí nebo vnitrostátních linek, kde by se mohl nacházet americký vrah, a zapojil do toho celou armádu policistů, ale ani důkladné pročesávání nepřineslo žádný výsledek. Zajímavé odpoledne měla Kerstin, i když ani ona s ničím novým nepřišla. Mluvila s personálem z dopravního letadla, ale nikomu z nich jméno Edwin Reynolds nic neříkalo a ani zpětně neměli na nikoh
o podezření. Zřejmě bylo třeba připustit, že vrah nevypadal jinak než každý druhý. I když bylo těžké pochopit, že člověk, který se před hodinou dopustil šílené bestiální vraždy, se mohl chovat úplně normálně, netřeštil oči a neměl šaty od krve, prostě se nelišil.

Hjelm shrnul výsledky svého odpoledního šetření, se kterým byl docela spokojený: Názory na osobnost Larse-Erika Hassela se velmi liší.

U Skärholmu se Hjelm konečně probral z hudebního opojení, otevřel oči a pohlédl na sedadlo vedle sebe. Dáma ho dosud provrtávala ledovým pohledem, jako by byl samotný Antikrist. Rozhodl se na ni vykašlat a odvrátil se. Právě když chtěl znovu zavřít oči, uviděl na protějším sedadle sedět Cillu.

„Kdo hlídá děti?“ vyhrkl neuváženě. Kousl se do jazyku a vyjekl bolestí.

Cilla ho odměřeně pozorovala.

„Ahoj,“ ozvala se.

Naklonil se k ní a políbil ji. „Promiň, byl jsem trochu mimo.“

Sáhla si na uši a naznačila mu, aby si sundal sluchátka.

„Proč křičíš?“ řekla.

„Promiň,“ znovu se omluvil a připadal si jako vyvrhel společnosti.

„Dětem je šestnáct a čtrnáct, to si snad pamatuješ. Hlídají se samy.“

Potřásl hlavou a podařilo se mu usmát. „Kousl jsem se do jazyka.“

„Moc pozdě,“ mínila.

Podařilo se jim prolomit ledy. Byl to jeden z krátkých okamžiků, kdy dokázali číst v sobě navzájem. Dobré pohnutky pro jednou zvítězily nad špatnými.

„Ahoj,“ řekl znovu a vzal ji kolem ramen. „Kde jsi byla?“

„Jela jsem do Ikey koupit sprchový závěs. Ten starý už je plesnivý. Nevšiml sis černých fleků?“

„Myslel jsem, žes tam plivala žvýkací tabák,“ řekl.

Usmála se. Jeho hloupému žertování se většinou smála. Nebyl si ale jistý, co to pousmání teď znamená. Napadlo ji, že už není tak vtipný jako dřív? Nebo si myslí, že má žluté zuby od kávy? Nebo snad zvážněla věkem?

Stále si myslel, že je krásná. Plavé vlasy vytvářely pocuchaný pážecí účes, roky ji správně poznamenaly drobnými vráskami kolem očí, místo aby se usadily kolem pasu. Dosud neztratila schopnost vybrat si správné sexy oblečení a pronikavě se na něho podívat, i když to už nedělala často.

Byl rád, když se tak podívala. Připadalo mu, jako by se na něj dívala dvakrát.

„Něco zvláštního v práci?“ zeptala se.

„Řeknu ti to později,“ usmál se.

„Jak sis poranil ret?“

„To uvidíš v televizi.“

Trochu si povídali až do Norsborgu. Podařilo se mu hovor převést na její práci. Byla zdravotní sestrou na rehabilitačním oddělení nemocnice v Huddinge a vždycky měla zásobu tragikomických historek. Teď vyprávěla o pacientce s poškozením mozku, která chodila močit do kabely své spolupacientky. Ta si toho všimla, až když tam něco hledala.

Pak procházeli kolem známých výškových domů a objímali se kolem ramen. Zapadající slunce se s nimi podělilo o poslední paprsky a ve vzduchu byl cítit zbytek letního počasí. Paul Hjelm si byl jist, že právě takhle vypadá láska, když člověk vstoupí do středního věku. Rozhodně by to mezi nimi mohlo být horší.

Přišli domů. Danne, rozvalený na pohovce, se díval na televizi. Otevřená učebnice s pomačkanými stranami ležela na stole hřbetem nahoru. Popíjel nějakou zelenou limonádu.

„Sedm už bylo,“ ozval se vyčítavě.

„Přece jsem vám řekla, že máte jídlo v lednici,“ ozvala se Cilla a vytáhla nový závěs se žlutými egyptskými hieroglyfy na tmavozeleném pozadí.

„Už jsme jedli,“ oznámil Danne, aniž by spustil pohled z obrazovky. „Co to bylo za příšernou polévku?“

„Příšerná mexická,“ řekla klidně Cilla a držela drapérii v natažených rukou. Zřejmě čekala, co na ni řekne manžel.

„Co je tam napsaný?“ zeptal se.

Ušklíbla se a odnesla záclonu do koupelny.

Otevřel si pivo a volal na ni: „Nejspíš to jsou egyptský pornonovely.“

Danne na něj zíral z pohovky.

Cilla se za chvíli vrátila z koupelny se starým závěsem a ukazovala na dvě ohavné černé skvrny v jednom rohu.

„Co tohle vypovídá o naší domácnosti?“ zeptala se rétoricky.

„Že se sprchujeme,“ ozval se Paul.

Povzdechla si, smotala závěs a nacpala ho do přeplněného koše na odpadky. Pak vytáhla z lednice zbytek mexické polévky, vylila ji z plechovky a strčila do mikrovlnky. Klesla před televizi a přepnula na jiný kanál. Danne beze slova přeladil zpět.

Hjelm do sebe lil pivo a uvažoval o tom, že stejnou scénu už zažil asi tři tisíce čtyři sta osmdesátkrát.

„Kolik je hodin?“ zeptal se.

„Devatenáct, nula šest, třináct,“ přečetla Cilla z obrazovky.

„Za čtyři minuty začnou zprávy,“ ozval se pán domu. „Chci se na ně dívat.“

Boj o televizi zatím probíhal nehlučně a on doufal, že to tak i zůstane.

Zazvonila mikrovlnka. Tova sešla dolů a zasténala při pohledu na souboj matky a bratra.

„Ahoj,“ pozdravil Hjelm čtrnáctiletou dceru.

„Ahoj.“ Překvapilo ho, že mu odpověděla. „Přišli jste pozdě!“

Hjelm naservíroval polévku na dva talíře, podal lžíce, nalil do dvou sklenic pivo a pak se vším balancoval do obývacího pokoje před televizi.

„Neleží tu náhodou tvoje učebnice?“ řekl synovi, kterému se právě podařilo ulovit dálkový ovladač.

„Tak si jí nevšímej,“ ozval se Danne a podařilo se mu přepnout stanici, na které ale v tom okamžiku běžely reklamy. Otcovská ruka převzala ovladač, přeladila na dvojku a zesílila zvuk. Zbývalo ale ještě několik okamžiků do lokálních zpráv.

„Jak to jde ve škole?“zeptal se otcovsky.

Syn právě začal na gymnáziu a Paul věnoval několik zbytečných hodin, aby pochopil nový gymnazijní systém. Danne měl v každém případě studijní zaměření na společenské vědy a zdálo se, že učivo je jednodušší než školní řád.

„Dobře,“ ozval se Danne.

Zazněla znělka místních zpráv, stejně krátce jako synova odpověď. „Teď něco uvidíte,“ prohlásil Paul Hjelm a rodina na něj skepticky pohlédla.

Přišlo to hned. Dáma ve studiu začala okamžitě vzrušeně informovat o velkém dopoledním zákroku policie proti drogové mafii na letišti Arlanda a o dramatickém přepadení vysoce postaveného policisty přímo před televizními kamerami. Citliví diváci byli předem varováni. Hjelmovo očekávání stoupalo.

Pak se na obrazovce objevil Waldemar Mörner, vedoucí oddělení státní policie a formální šéf Skupiny A.

Naondulované světlé vlasy měl neskutečně přičesané, přesto ale zadýchaně tvrdil, že osobně honil zločince po celém letišti. Nejspíš se právě vynořil z helikoptéry a neměl ani tušení, o co ve skutečnosti šlo. Možná že v helikoptéře poskakoval na místě, aby se patřičně udýchal. Ani zadýchání, ani neinformovanost ho neodradily od toho, aby vypadal velice sebejistě a rozhodně. A taky aby ukrutně kecal.

„Waldemar Mörner, šéf oddělení státní policie,“ představil ho reportér. „Co se to vlastně dnes na letišti stalo?“

„Státní policie okamžitě zareagovala na zprávu americké policie o velké skupině dealerů drog, která dnes ze Spojených států přiletí do Švédska. Bližší podrobnosti v zájmu vyšetřování nemohu sdělit.“

„Zadrželi jste někoho?“

„Ano, nejméně jeden Američan byl zadržen v souvislosti s pašováním drog a v krátké době očekáváme dopadení dalších.“

Muž s želízky na rukou procházel po okraji obrazovky v doprovodu čtyř policistů ozbrojených pistolemi. Hjelm poznal jejich pašeráka drog Roberta E. Nortona. Přesto že se k němu tlačili čtyři ozbrojení muži, podařilo se mu nakopnout Mörnera, který padl na zem a hlasitě sténal. Při pádu strhnul mikrofon i s reportérem, který upadl vedle něj. Kabel mikrofonu se musel otočit kolem nohou kameramana, protože i on se svalil na zem. Na pozadí snímaného stropu letiště bylo slyšet kvílení kameramana, vzdechy reportéra a hlasité klení Mörnera: „Krucinálhergotfagot…“

Teprve potom přenos přerušili. Člověk si snadno mohl představit sadistický úsměv producenta. Moderátorka ve studiu to ale časově nezvládla. Když se na ni kamera zaměřila, v panice se rozkřičela: „Tohle mám opravdu přečíst?“

Pak si teprve uvědomila, že je v záběru, a vzpamatovala se. Její snaha o vážnost byla skutečně grandiózní, když četla:

„Na štěstí při napadení nebyl nikdo vážně zraněn, pouze náš reportér si poranil ústa, když na něj spadl mikrofon.“

Na gauči nikdo vážnou tvář udržet nemusel. Když se konečně vysmáli a Paul předal televizní ovládač znovu Dannemu, pohlédl na Cillu. Otírala si oči, ale její pohled byl vážný. Pochopila, že se opravdu něco děje.

Šli brzy spát, oba měli za sebou dlouhý den. Danne zůstal sedět u televize. Nebylo to poprvé, kdy nedokázali být zodpovědnými rodiči. Ze zkušenosti doufali, že se snad učí mezi programem. Nikdo z nich nechápal, jak se u něj tak rychle mohla vyvinout schopnost paralelního vnímání.

„Co se děje?“ zeptala se Cilla s posledním zábleskem pozornosti, než se propadla do spánku.

„Zatím se neděje nic,“ odpověděl Paul a položil si na noční stolek několik knih. „Jen se zvýšilo riziko.“

„Kvůli tomu sis poranil ret?“ zeptala se slabým hlasem.

„Udělala mi to ta televizní hvězda. Ten, co nakopl Mörnera.“

„Jde skutečně o drogy?“

„Ne,“ povzdechl si. „Tohle zabíjí rychleji.“

Napůl už byla v říši snů, ale ještě se zeptala: „Zbraně?“

„Ne tak docela. Radši ti už nic neřeknu. Nejspíš ale budeme mít hodně přesčasů. Ještě štěstí, že je po létu.“

Ale ona už spala. Pohladil ji po tváři. Potom se otočil k hromádce knížek na nočním stolku. Cestou z vydavatelství jel kolem knihovny na Fridhemské pláni a v novém katalogizačním systému si našel Larse-Erika Hassela. Půjčil si jeho maoistickou Výzvu k boji z roku 1971 a dva pozdější sociálně kritické romány.

Výzva k boji číst nešla. Ne z ideologických důvodů, ale protože kniha předpokládala znalost terminologie dialektického materialismu. Prostě tomu vůbec nerozuměl. A to napsal muž, který později štědře kritizoval a napadal švédské autory pro elitářství.

Sociálně kritické romány byly velmi poučné. Děj se točil kolem nějakého majetku ve Västmanlandu na rozhraní devatenáctého a dvacátého století. Krok za krokem sledoval autor společenské třídy, od bohatých s jim vlastní brutalitou, ukrývanou za lesklou fasádou, po utlačované, kteří museli zápasit o denní chléb. Hjelm měl pocit, že tu předlohu odněkud zná. Všechno ale bylo příliš schematické. Nevzdělaná masa měla dostat politické školení. Kniha byla jako křivý obraz správného názoru. Cenzura spánkem však byla nemilosrdná. Tuto noc došlo ještě k jednomu násilnému činu vůči policistovi, kterého se nepřímo dopustil právě Lars-Erik Hassel. Ve chvíli, kdy nástěnné hodiny v obývacím pokoji tloukly dvanáct, Hjelma probudila bolestivá rána do levého obočí, kterou způsobil roh Společenských parazitů.

Kentucký vrah ve Švédsku vstupoval do druhého dne pobytu.

7.

Arto Söderstedt bydlel s manželkou a pěti dětmi v centru města a pokládal to za skvělé. Byl si naprosto jistý, že i děti si myslí, že je to báječné, od tříletého až po třináctileté. Každý den, když je odváděl do školky a školy, měl pocit, že ho obklopují trpící rodiče, přesvědčení o tom, že blaho dětí je podmíněno vlastní zahrádkou. Dost se zamýšlel nad psychosociálními mechanismy, které způsobily, že většina městských rodičů měla trvale špatné svědomí.

Úplně jiné to bylo s rodiči z předměstí. Všichni se neúnavně snažili přesvědčit okolí, že bydlí v pozemském ráji. Bližší pohled zpravidla ukázal, že jejich ráj podmiňují tři okolnosti: mohli děti vypustit ven a nestarat se o ně, lépe našli parkovací místo pro auto a zatřetí – mohli grilovat.

Konfrontace mezi uměle pěstovaným špatným svědomím a nepatřičně nafouklou spokojeností často končila tím, že i další stěhovací vůz mířil na sever, jih nebo západ města.

Söderstedt si vyzkoušel obojí. Když se utvářela Skupina A, přestěhovala se rodina z vilové čtvrti ve Västerasu na Bondenskou ulici v Södermalmu. Osobní kontakt se sousedy mu ani v nejmenším nechyběl, neměl s nimi nic společného. Nepotřeboval dobrosrdečnou soutěživost mezi usedlíky, nebyl závislý na autě ani na grilovacích mejdanech. Byl rád, že má všude blízko a nemusí používat mizernou veřejnou dopravu. Nepostrádal vyumělkovanou přírodu v blízkosti města a nechyběly mu nicneříkající diskuze nad kropicí hadicí. Ke štěstí nepotřeboval trávník ani rostliny, které spolykaly tolik času, a už rozhodně se mu nestýskalo po architektuře bez fantazie nebo po naprostém nedostatku kulturních možností. Pokud šlo o děti, sestavil jim na pomoc malý přehled argumentů, které mohly uplatnit vůči agresivním předměstským rodičům, když by začali mluvit o týrání dětí.

Zážitky z dětství doprovázejí člověka po celý život, a pokud si pamatují pouze pískoviště, dětská hřiště a opuštěné ulice místo kostelů, věží, rozmanitých fasád domů a spousty různých lidí, je to velké mínus. Ve městě je větší předpoklad dobrého vzdělání, návštěv muzeí a divadel, a přístup k různým aktivitám je snadnější. Mezi lidmi si cvičí pozornost a opatrnost úplně jinak, než mohou na předměstí.

Napadlo ho, když teď tím městem procházel, že tyhle myšlenkové pochody vyvolalo právě vnucované špatné svědomí.

Co to je za sociální stereotypy, které určují podobu štěstí?

Pětipokojový byt, ve kterém teď sedmičlenná rodina bydlela, byl skutečně trochu těsný. Otázkou ale bylo, jestli to tak moc vadilo.

Protože si dnes Anja vzala na starost děti, dovolil si jít z domova až na Kungsholm pěšky. Měl pocit, že takový luxus už hodně dlouho nezažil. Když to krásné ráno časného podzimu dorazil na policii, první kroky ho vedly do garáže, kde si vyzvedl služební auto. Dnes to bylo robustní audi. Vzal si klíčky a vlezl do výtahu. Cestou nahoru se prohlížel v zrcadle. Další léto bez rakoviny kůže, pomyslel si, a hledal nějaké dřevo, aby to mohl zaklepat. Měl kůži toho typu, jakou mají pouze Angličané a Finové, pomyslel si s přívětivým odsudkem. Absolutně bílou, která na slunci pouze zčervená. Dnes bylo čtvrtého září a on přešel od ochranného faktoru 15 k variantě pro nemluvňata faktoru 12.

Vlastně měl nejraději podzim.

Ale možná ne právě ten letošní.

Už v souvislosti s Vrahem mocných toho hodně nastudoval o sériových vrazích a později se nevyhnul občasným přednáškám. Potom se to uklidnilo. Teď se ale obával, že doba klidu je už za nimi. Pokud by měl citovat dobře známý zdroj, ochranný val Švédska někdo narušil, a tak tu měli zločince mezinárodního kalibru. A sotva to bude izolovaný případ.

Kentuckého vraha znal, četl o něm a neurčitě si pamatoval na jeden z prvních případů celé dlouhé série.

Na jeho modu operandi bylo něco zvláštního, něco, co úplně nesouhlasilo s představou sériového vraha. Ty příšerné kleště… Nemohl na to ukázat prstem, ale něco tam bylo špatně. Potřeboval by mluvit přímo s Rayem Larnerem z FBI, ale dobře nevěděl, jak by mohl přeskočit Hultina. Hultin byl jistě ten nejlepší šéf, jakého kdy měl, ale postrádal jeho znalost šedých zón právní mašinerie. Söderstedt kdysi pracoval jako obhájce, jeden z nejlepších ve Finsku, a obhajoval nejhorší z nejhorších z vyšších kruhů. Potom se ozvalo svědomí. Nechal toho, odstěhoval se do Švédska, jako trochu přestárlý absolvoval Policejní vysokou školu a v klidu se usadil na policii ve Västerasu. Teď měl pocit, že by se jeho zkušenosti obhájce kriminálníků právě v tomhle případě mohly hodit. Věděl, že dopadení sériového vraha vyžaduje určitý stupeň identifikace.

Tak se do vnitřního sporu s rodiči i sériovými vrahy ponořil, že si ani neuvědomil, jak je pozdě. To se mu stávalo. Proto ho docela překvapilo, když otevřel dveře jejich „Bojové centrály“ a zjistil, nejen že tu už jsou všichni, ale navíc je přítomna i vážená osobnost Waldemara Mörnera, který seděl na Hultinově vyvýšeném místě a bubnoval prsty.

Protože nebyl ani za mák na takovou konfrontaci připravený, spontánně se rozesmál. To ovšem nebylo to nejšťastnější. Mörner vypadal nestydatě svěže, naprosto se ho události z Arlandy nedotkly, a v reakci na Söderstedtův smích se maličko pohnul stranou a na okamžik svraštil obočí. Po několika vteřinách byl zase sám sebou.

„Doufám, že není vaším zvykem chodit pozdě, Söderstedte,“ řekl ostře. „Stojíme před úkolem, k jakému jsme se zatím v moderní historii země ani nepřiblížili. Tempus fugit. Nenecháme se v práci rušit těmi čtyřmi oznámeními z Arlandy a budeme se snažit, abychom ve vyšetřování pokročili.“

„Čtyřmi?“ zeptal se Norlander.

„Zatím,“ odpověděl neutrálně Hultin.

Mörner je neslyšel, protože pokračoval vznešeným patosem: „Po velkém úsilí jsem dosáhl toho, že tento případ byl vložen do vašich rukou a upřímně doufám, že naši důvěru, kterou ve vás máme, nezklamete. Soustředění sil je nutné pro rozšíření naší akceschopnosti. Váš kapitál stojí na vizích a optimismu skupiny. Na konci tunelu je světlo. Vaše nebezpečná práce bude oceněna. Využijte dne i okamžiku, dejte se do toho, pánové. A také ovšem dámo. Bezpečnost Švédska leží na vašich bedrech.“

S těmito prorockými slovy vyběhl Mörner z místnosti, když předtím pohlédl na hodinky.

Všichni zůstali tiše sedět. Po tomto proslovu nebylo žádné další slovo dost dobré.

„S takovými přáteli člověk nemusí mít žádné nepřátele,“ ozval se neutrálně Hultin, který využil tohoto úsloví k uvedení normální atmosféry. Pokračoval: „Dnešní noc jsem strávil s Kentuckým vrahem.“

„To bychom ho měli snadno najít,“ řekl Söderstedt, který se ještě úplně nevzpamatoval.

Hultin ho ignoroval a sdělil: „ Na vašich psacích stolech už leží shrnutí. Materiálu je hodně a někde se v něm skrývá vazba vraha na Švédsko. Není tam nic zásadně nového, ale až vám zbude čas, důkladně všechno prostudujte. Mám velké obavy, že vrah brzy zaútočí, aby nám nějaké stopy poskytl.“

„A teď si představte, jestli sem jen přijel na penzi,“ řekl Nyberg, který si sám s tou myšlenkou pohrával tak, že byla stále po ruce. „To bychom tu seděli a točili palci až do důchodu.“

Ta představa ho nijak neděsila. Během honu na Vraha mocných ho střelili do krku. Bylo to o fous, a vášnivý sborový zpěvák přišel o hlas. Po půlroce rekonvalescence se opět vrátil do církevního sboru v Nacce. Jeho bas byl teď ještě hlubší a zvuk jasnější a zpíval ještě nadšeněji, ne snad kvůli Boží dobrotě, i když i na něj možná myslel, ale především proto, že vůbec zpívat mohl. Kleště Kentuckého vraha, ovíjející drát kolem hlasivek, pro něj představovaly nejkrutější ďábelský nástroj. A teď zase hrozilo riziko osobní zaangažovanosti, jaké by se v očekávání penze rád vyhnul. Chybou bylo, že do ní měl ještě dvacet let.

„Přiletěl sem s krví na rukou,“ odpověděl Hultin. „Nemyslím si, že skončil. Mohl se sem dostat nepozorovaně, ale žádostivost ho přemohla. Ne, nějaký cíl tu jistě má…“

„Myslela jsem na jednu věc,“ ozvala se Kerstin Holmová, další pěvkyně na kůru. Byla černě oblečená jako vždycky, v krátké černé kožené sukni, která Hjelma pokaždé znovu zaujala. V myšlenkách se znovu octl asi o rok zpět. Napadlo ho, že včerejší domácí klid otevřel zakázaná dvířka, a zamyslel se nad tím, jak se vlastně jeho žena měla, kdo byl ten druhý muž a co si o něm myslí s odstupem času. Jejich vztah byl zřejmě intenzivní, ale neskutečný. Nenáviděla ho? Někdy ho to napadlo. Skutečně ji opustil on? Všechno bylo v mlze. Mystérium, pomyslel si.

Vytrhl se z myšlenek, když Kerstin pokračovala:

„Sériové vraždy nemají zůstat tajné,“ ozvala se zamyšleně. Uvažovala vždycky trochu jiným způsobem. Zřejmě ženským. „Oběť má svého kata vidět, pokud možno dlouho, a společnost zase zavražděného a skrze něj vraha. Sérioví vrazi své oběti neukrývají. Jako Thomas Quick. Jak je to tady? Náš vrah některou oběť schoval?“

Hultin znovu zalistoval.

„Při zběžném pohledu se nezdá. Ale jestli si myslíš, že by to mohlo být důležité, tak to prošetři víc.“

„Myslím, že každý z nás má dojem, že je tu něco špatně. Ne moc, ale trochu. Jde o bestiálního krvelačného vraha, který si na patnáct let vezme dovolenou. Na letiště jel s falešným pasem, ale let si na něj nezamluvil. Zavraždí Hassela uprostřed večerní špičky na jednom z největších letišť na světě, aniž po sobě nechá stopu, ale nenamáhá se tělo ukrýt. Má všechny atributy klasického sériového vraha, ale současně i jakési klinické profesionality. Chce být skutečně viděn? Přál si, abychom věděli, kam se chystá? Najdeme i jeho sdělení, proč chtěl letět právě sem? Už jsme o tom mluvili, ale ta kombinace není jen nebezpečná, ale nějak i vadná. To cítíme všichni.“

„Že by to mělo přece jen něco společnýho právě s Hasselem?“ odvážil se zeptat Hjelm a pokračoval: „Prolistoval jsem jeho maoistický spisy ze sedmdesátých let, a nebyla to tedy žádná sranda.“

Poškrabal se na obočí a pokračoval.

„Místo toho si představme, že Kentucký vrah patří ke KGB a že americkýho vraha ve skutečnosti importovali ze Sovětského svazu. Proto ta spousta neidentifikovaných mrtvol. Neměl snad Hassel nějaký informace ze sedmdesátých let, které nesměl odhalit? Byl snad jen jedno v sérii bezpečnostních rizik, byl to zrádce nebo dvojitý agent? Třeba bychom se mohli neoficiálně zeptat Larnera, jestli o něčem takovým neuvažovali?“

„V takovém případě,“ ozvala se horečně Kerstin, „bychom mohli vysvětlit tu dlouhou pauzu. „Mohli ho jednoduše po Brežněvově smrti počátkem osmdesátých let zavolat domů. KGB tehdy končila činnost, to by souhlasilo. O patnáct let později se v Rusku šíří nespokojenost, komunisti zvedají hlavy, agenti se vytahují z mrazáků a náš přítel je znovu vyslán do Spojených států a začíná další kolo.“

„A protože ten americký seznam dodělal, přemístí se k nám,“ převzal štafetu a pokračoval Hjelm. „S profesionální jistotou zváží riziko: jak co nejlíp sdělit plánovaný oběti, že přichází, aniž by se sám odhalil? Protože zjevně jde o to, aby viděn byl, i když jinak, než jsme si mysleli. Je na křižácký výpravě a jeho cílem je vyděsit zrádce. Ti musí pochopit, že stát není mrtev, sovětské moci nikdo neunikne, že dál žije jako stát ve státě.“

„Na druhou stranu,“ doplnila ho Kerstin Holmová, „musí vědět, že jeho sdělení zachytí v první řadě jen policie. To znamená, že čeká, že se to jako obvykle dostane ven, anebo naopak, že se jeho hrozba týká právě policie, a v takovém případě malé skupiny policistů. Právě těch, o kterých ví, že se případem budou zabývat.“

„Kdyby to tak bylo,“ rozváděl to Hjelm, „tak by někdo z naší skupiny, případně těch na vyšších postech, měl v minulosti podobný problém jako Lars-Erik Hassel. A ten by si měl dát hlavně pozor.“

„A vylézt s tím,“ připomněla Kerstin.

„Vytáhnout kostlivce ze skříně,“ dodal Hjelm.

Všichni mlčeli. Najednou to nebyl jen krok směrem k velké mezinárodní politice, ale Skupina A byla osobně vtažena do případu. Skutečně to může být tak rafinované?

Šel opravdu Kentucký vrah po jednom z nich?

„Ví se něco o Mörnerově minulosti?“ zeptal se zlomyslně Hjelm. Mezi všemi nedůvěřivými pohledy zachytil její pohled. Bylo to poprvé za dlouhou dobu, kdy se na sebe spokojeně podívali. Pohledy něco obsahovaly i ukrývaly. Usmála se na něj.

Ne tak Hultin.

„Mörner je sotva bezpečnostní riziko pro někoho jiného než pro sebe,“ řekl ironicky. „Je tu někdo další, kdo by s něčím chtěl přijít?“

Nikdo.

Hultin pochvalně pokračoval: „Spekulace všechna čest, ta by zasloužila výroční cenu za paranoiu. Došli jste k závěru, že KGB chce dostat Skupinu A, že sériové vraždy v USA vycházely se sovětské infiltrace, že všech čtyřiadvacet obětí, o které jste se dosud blíž nezajímali, byli sovětští zrádci, že na všechno dohlížela KGB a že s nimi měl kontakt i jeden váš kolega.“

Stejně mile se ozval Hjelm: „Nebylo by to pěkný?“

Hultin ho ignoroval a pozvedl hlas.

„Pokud tohle má nějakou souvislost s vysokou politikou a hrou o moc, jsme my jen hodně malá figurka. Ani já, ani Larner jsme tohle riziko neviděli. Ale v takovém případě by to sotva vypadalo tak, jak to popisujete, to bychom neviděli ani kontury.“

„Docela jistě nám toho dost zatajili,“ poznamenala Kerstin.

„Můžeme to udělat tak,“ ozval se smířlivě Hultin, „že ty, Kerstin, se budeš zabývat právě těmi americkými oběťmi. Kdo skutečně byly, co o nich zjistila FBI, jestli je mezi nimi nějaká souvislost, popřípadě vztah mezi zavražděnými a Švédskem. Jestli bys nenašla něco, co FBI opomenula. Je to pořádně těžký oříšek, ale řekla sis o to sama.“

Hultin se znovu začal prohrabovat papíry a na okamžik vypadal stejně zmateně jako ostatní. Hned se ale zase vzpamatoval.

„Původně jsem tu práci chtěl přidělit Jorgemu, který nad internetem proseděl celou noc.“

Chavez seděl v rohu a vypadal velice sklesle. Pro toho, kdo noc strávil surfováním po internetu, je paranoia docela lákavá, a zdálo se, že jí skutečně propadá. Byl velmi, velmi unavený.

„Ano,“ ozval se. „Nevím, jestli zvládneme vnímat ještě něco. V každým případě jsem v noci chatoval pár hodin s někým, kdo se v síti velice dobře schoval, a patří do skupiny FOSVA – Fanatických obdivovatelů sériových vrahů v Americe. Vypadá to jako hodně divná organizace, která od uchazečů o registraci požaduje vyplnění šílenýho testu a taky finanční vklad. Kentuckého vraha jednoduše zařazují pod písmeno K a je to jejich velkej hrdina. Věděli, že znovu zabíjel, ale pokud jsem to mohl posoudit, nevěděli o jeho odletu do Švédska. Z toho se dá vyvodit, že jejich kontakty nejsou zrovna nic moc.“

„Doufám, že jsi tam po sobě nenechal stopy,“ ozval se Hultin, jehož znalosti tance po webu byly mírně řečeno hodně slabé.

„Dobře jsem se maskoval,“ ozval se lakonicky Chavez. „V každým případě mají o K. spoustu různých teorií, kterým by stálo za to se věnovat. Většinou to jsou blbosti, jako ta teorie, se kterou vylezli Paul a Kerstin, ale jsou i jiný, trochu mírnější. I ty se točí kolem nějakýho druhu profesionality. Asi dva přispěvatelé si myslí, že jde o vysoce postavenýho vojáka. V pozadí vojenské síly ve Vietnamu, Commanda Cool, byl zřejmě tajný velitel, který nějak spadal přímo pod prezidenta. Jeho totožnost nikdo nezná, ani Larner ji nikdy nezjistil. V jejich kruzích jde o osobu pod jménem Ball. Zřejmě nikdy neviděli Růžovýho pantera. Podle týhle pověsti Ball osobně vyvinul kleště na hlasivky a dostal vysoký post v Pentagonu. Larner má podezření, že ten, co se jmenoval jako… zpěvák country a měl autonehodu…“

„Wayne Jennings,“ napověděl mu Hultin.

„Ano, díky. Tak ten byl podle FOSVA pouze Ballův pomocník. Ty opravdu důležitý operace ve Vietnamu se prováděly pod osobním dohledem Balla. Jsou taky přesvědčeni o tom, že K. je Ball. Je zřejmě něco jako generál. Podle fanoušků sériových vrahů přestal vraždit, když přesídlil do Washingtonu a přerušil kontakt s válečnou krvavou lázní. A teď po odchodu do penze znovu začal. Myslím, že to celý vypadá docela logicky.“

„Jenomže sotva to je muž, který sem přiletěl,“ ozval se Hultin. „Necestoval by přece na pas dvaatřicetiletýho.“

Chavez přikývl, ale jen tolik, kolik mu únava dovolila.

„Přesně. To nám rozšiřuje perspektivu uvažování FBI. Celá teorie o tom, že do Švédska přiletěl Kentucký vrah, stojí vlastně na vodě. Bylo to za těch okolností ušitý horkou jehlou, a opírá se to o něco tak triviálního, jako že Hassel u sebe neměl letenku. Tuhle teorii tam okamžitě převzali jako fakt. My zatím nevíme, kdy byl Hassel zavražděný. Mohl přece neuváženě dorazit na letiště a potom si vzpomenout, že má ještě něco zařídit, a rozhodl se zůstat. Třeba to byl skutečně on sám, kdo zavolal a odhlásil letenku. A proto ji potom vyhodil. Třeba na chvíli na letišti zůstal a něco si vyřizoval, a cestou na pivo ho někdo přepadl a zabil. A mezitím na letiště dorazil nějakej mladší zločinec s falešným pasem, třeba potřeboval rychle zmizet, a použil první mezinárodní let, kde měli místo. Dvanáct minut času do odletu stockholmského letadla mu mohlo stačit. V takovým případě by Kentucký vrah vůbec Spo jený státy neopustil. Nevypadá to jako možnost?“

Hultin se kolem sebe rozhlédl. Protože nikdo neměl námitky, musel si oponovat sám, a zhostil se toho se ctí.

„Kromě toho, že je tu moc náhod, by bylo dost divné, kdyby se Hassel dopravil až na letiště a teprve potom ho napadlo něco jiného. Nedostavil se k odbavení hodinu před odletem, což bylo jeho povinností, čekal ještě půl hodiny a teprve potom let odhlásil telefonicky, místo aby šel rovnou k pultu.“

„Mně to připadá jako klasický chování alkoholika,“ ozval se Gunnar Nyberg. „Třeba se na letiště dostal pozdě, chvíli tam zmatkoval, zjistil, že se opozdil s odbavením a napadlo ho, že mu kvůli tomu uletí letadlo. Pak radši k pultu zavolal, aby neriskoval opovržlivej pohled úřednice. Pak se dál potácel halou a vyvolal hádku s nesprávnou osobou. V takovým případě by líp fungovala Jorgeova hypotéza.“

„Problém je v tom,“ ozval se chladně Hultin, „že pitva neprokázala alkohol v krvi a ani drogy. To by měl vědět každý, kdo jednal podle mého rozkazu a přečetl si Larnerovu zprávu. “

„A co jeho kufry?“ zeptal se Nyberg, jako by chtěl potvrdit, že opravdu nic nečetl.

„Měl všechno u sebe, což prohlubuje obraz vrahovy chladnokrevnosti. On nejen absolutně tiše vmanévroval Hassela do toho kumbálu, a to uprostřed davů, ale dostal tam i jeho celou bagáž.“

Povzdechl si a všechny vyzval: „Zkusme se klidně zamyslet. Letenka byla odhlášena sedmnáct minut před odletem. Personál automaticky předpokládal, že zavolal Hassel a že hovor přišel zvenku. Pokud by to tak skutečně bylo, proč by potom jel na letiště? Protože tam nepochybně byl. Jednak vyšetřování potvrdilo, že se vší pravděpodobností byl kumbál místem vraždy, a jednak by v žádném případě nešlo, aby tam někdo zaplněnou halou táhl mrtvé tělo. OK? Takže zůstávají dvě možnosti.

Zaprvé: z letištní haly zavolal on sám, což je nepravděpodobné, protože v tom případě by byl letadlo stihl – to přece udělal Reynolds ještě o pět minut později – anebo opravdu v posledním okamžiku úmysl změnil – ale proč by pak vůbec telefonoval, když byl střízlivý? Proč se jednoduše jen neobrátil a neodjel taxíkem zpět do města?

Zadruhé: někdo jiný zavolal jeho jménem, a v tom případě k tomu měl vážný důvod. Tím nejvážnějším je to, že za každou cenu chtěl tím letadlem odletět do Stockholmu. Haydenova intuitivní hypotéza stále platí přinejmenším jako pracovní hypotéza, pokud rovnou ne jako axiom.“

„Dobře,“ ozval se Chavez, „moje hlavní idea to stejně nebyla. Tu stavím pro změnu na Ballovi. Jestli je náš člověk penzionovanej generál, nebylo by pro něj těžký nechat falešný stopy. Spousta ctižádostivých dvaatřicetiletých oficírů bez přehnanýho svědomí by ho jistě ochotně zastoupila. Z nějakýho důvodu se Ball rozhodl, že by se měl zbavit FBI. Třeba měl pocit, že už ho Larnerovo sledování sere. A co člověk udělá, aby se tomu vyhnul? Opustí zem. FBI není totéž jako CIA. Pracují vnitrostátně. A když člověk uvážlivě zvolí stát, který neplýtvá prostředky na policii, a občana takový země zabije, čorne mu letenku a dohlídne, aby jeho pomocník předstíral, že do tý země vnikl, závěr FBI bude, že jim prostě zmizel. Stejně jako Paul a Kerstin si i já myslím, že v tý směšný letenkový scéně mělo jít o nějaký poselství, který ale spíš patřilo FBI než nám, a že Švédsko se do toho zamotalo
docela nesmyslně. Já pochybuju, že tu skutečně je. Přijel sem někdo, kdo je mu za něco zavázanej, prohodil si pas, letiště vůbec neopustil a doma na něj čekal sice penzionovanej, ale zdaleka ne bezmocnej generál, a ten už zajistí, aby jeho muž postoupil v kariéře o stupeň výš.“

Skupina A vypadala vyčerpaně. Během poslední hodiny vířilo ve vzduchu tolik možností, že toho už prostě museli nechat. Viggo Norlander, ten jediný, který celou dobu seděl tiše a po svém vystoupení na letišti se držel zpátky, to shrnul do jedné věty: „Prostě přešlapujeme na místě.“

„Přesně tak,“ potvrdil přátelsky Hultin.

8.

Uběhl den a minul i další. Dny následovaly jeden za druhým.

Vůbec nic se nedělo. Neozýval se ani tisk. Skupina A žila v nerušeném klidu, což svým způsobem dělalo nečinnost ještě náročnější. Prostě vůbec nebylo do čeho píchnout. Dokonce ani nemuseli bojovat s neodbytnými reportéry, což přináší aspoň nějaké vzrušení.

Přicházela k nim hlášení o smrtelných nehodách z celé země, ale žádný zločin nesouvisel s Američanem. Nic slibně nevypadalo. Alespoň pokud se Kentucký vrah rychle nepřizpůsobil švédským poměrům a nezačal v tichosti vraždit senilní, dementní obyvatele jednoho domova důchodců v Sandviku – protože něco podobného se tam zřejmě právě dělo – nedal o sobě vůbec vědět. Pokud mu nebylo dvanáct let a nezkopal těhotnou ženu, která porodila rovnou na ulici, nezavraždil dvaašedesátiletou prostitutku, nestrčil roční dítě do mrazničky, nepřipravil se o život nosním sprejem, nenapil se omylem kyseliny sírové místo domácí pálenky nebo nenapadl svého souseda hráběmi. Oficiálně kontroloval tyto příčiny úmrtí Nyberg, ale většinou se tím zabývali všichni. Nyberg dával přednost podsvětí, kde mohl podle chuti terorizovat drobné kriminálníky ze staré gardy.

Vztah k americkým turistům a jejich případné zločinnosti se neměnil. Neviditelné nitky držel Norlander. Jeden muž, který se nešťastně jmenoval Edwin Reynolds, si plně zasloužil jeho pozornost, víc kvůli jménu než aktivitě. Navštěvoval základní školy v Malmö a lákal děvčátka do pornofilmů. Tři američtí obchodníci si koupili sexuální služby v pornoklubu v Göteborgu a trvali na tom, že to bylo legální. Jeden neidentifikovaný Američan si připravoval hašiš přímo na ulici. Měl smůlu. Jiný se důvěřivě svlékl donaha a byl hrubě napaden dívčím fotbalovým klubem. Další si koupil člun, v něm však byla spousta falešných tisícovek včetně barevné kopírky. Její bývalý majitel byl tak opilý, že ztrátu objevil až další den, ale to se už Američanovi podařil naprosto nevídaný kousek; s lodí narazil do skleněné výlohy obchodu.

A takhle to šlo dál. Prostě úplná nuda.

Chavez byl čím dál virtuálnější, Söderstedt začal autem objíždět hotely i kutlochy a prošetřoval všechny americké turisty. Hultin seděl na dlouhých chaotických krizových schůzkách s Mörnerem a nejvyšším policejním šéfem. Bavil se přemýšlením o tom, jaký vztah měl mladý komunista Mörner ke KGB.

Kerstin Holmová intenzivně pracovala s materiálem, který dostali od FBI, ale popisy obětí ze sedmdesátých let časem vybledly a hypotéza o KGB značně vychladla. Se zájmem pozorovala, že ji Hjelm navštěvuje častěji než obyčejně. Probírali všechno pořád tam a zpátky, ale nedostali se dál, než když před časem stvořili hypotézu, které stále věřili. Hjelmovi stále víc scházel duchem nepřítomný kolega u vedlejšího stolu, a tak se častěji přikláněl ke Kerstin a překvapovalo ho, že k tomu dochází právě v době, kdy s Cillou na tom byli líp než dlouho předtím. Rád by se Kerstin na mnoho věcí zeptal, ale docházelo k tomu jen nepřímo, třeba když jí pouštěl pásek s nahranými rozhovory s oběma dřívějšími manželkami Larse-Erika Hassela:

„Žili jste spolu v té politicky angažované době?“

„Politicky… ano.“

„Prý se angažoval pro sociálně slabé ve společnosti…“

„No… já nevím…“

„Hodně ho to zajímalo, opravdově?“

„Ano… ne… o co vám jde?“

„A potom se angažoval literárně. Hodně výrazně.“

„To je teď ironie?“

Byla to naprostá katastrofa a Kerstin na něj břitce pohlédla. Přetočil pásek k rozhovoru s druhou ex-manželkou, k té mladé dívce, která od něj utekla dřív, než mohl spatřit svého druhorozeného syna.

„Viděl pak svého syna?“

„Ano…ne…no…“

„Setkal se s ním někdy?“

„To se tak říct nedá. Nejsem si stoprocentně jistá, že o něm vůbec věděl.“

Další přetočení, zpět k první manželce.

„Měl nějaké nepřátele?“

„Ech… nepřátele… Člověk přece nemůže být tolik let kritik a nevzbudit něčí nenávist… to je jasný.“

„Speciálně čí?“

„Během let to snad byli dva nebo tři. V poslední době dostal pár mailů od jednoho blázna. Byly plný nenávisti.“

„Nenávistný mail?“

„Ano… elektronickou poštou.“

„Jak to víte? Stýkali jste se?“

„Laban se o tom zmínil. Občas se viděli.“

„Váš syn?“

„Byl to jenom blázen, co mu ty e-maily posílal. Víc o tom nevím.“

Znovu přetočení pásku ke druhé manželce.

„Jak starý je teď váš syn?“

„Je mu šest let. Jmenuje se Conny.“

„Proč jste od něj odešla? Šlo to tak rychle… ani syna neviděl.“

„On po tom ani netoužil. Začala jsem rodit… odešla mi voda a on si balil kufr na knižní veletrh v Göteborgu. Objednal dva taxíky, jeden pro sebe na letiště a jeden pro mě do porodnice. To bylo od něho galantní, viďte? A než se syn narodil, tak se tam kurvil s každou, která byla po ruce. Stály tam na něj ve frontě.“

„A jak to vůbec víte? Že tam byl tak sexuálně aktivní?“

„Zavolala mi jedna jeho kolegyně. Už nevím, jak se jmenovala.“

„Ona vám zavolala do porodnice, že tam spí s jinými ženami? To bylo dost nechutné.“

„Ano. Ne, nechutný ne.“

„Nezdálo se vám to zvláštní?“

„Snad trochu. Ale jednak to vypadalo, že je dobře informovaná, a jednak jsem na něm viděla, když odjížděl, že je mezi náma konec. On si myslel, že jedno dítě mu stačí. Conny byl nešťastná náhoda, ale já jsem nechtěla na potrat.“

„Nemohla byste si vzpomenout na jméno té kolegyně?“

„Jsem si dost jistá, že její křestní jméno bylo Elizabeth. Ale dál už nevím. Nejspíš něco na B.“

Nové přetáčení. Kerstin ho pozorovala s pozvednutým obočím.

„Nevíš, jestli ten e-mail, ten s nenávistí, mu nezůstal v počítači?“

„Ne. Vím jen to, že Laban řekl, že otci z toho bylo špatně.“

„Kolik let je Labanovi?“

„Třiadvacet.“

„Bydlí doma?“

„Má byt na Kungsklippanu, kdyby sis chtěla potvrdit jeho svědectví. Jmenuje se Laban Jeremias Hassel.“

„Co dělá?“

„Teď se nesměj…, studuje literaturu.“

Hjelm stiskl tlačítko a chtěl pásek znovu přehrát, ale Kerstin ho zastavila.

„To stačí,“ ozvala se.

Překvapeně na ni pohlédl, jako by byla z jiného světa. Sedl si proti ní a rozhlédl se po místnosti. Byla to ta kancelář, kterou Kerstin sdílela s Gunnarem Nybergem. Pracovna dvou sborových zpěváků, do níž pootevřeným oknem vál chladný podzimní vánek. Tady si ti dva spolu občas přecvičovali stupnice, on svým charakteristickým basem, ona zastřeným altem. Hjelm kancelář mimoděk srovnával se svou vlastní, kde Chavez po celou dobu surfoval po internetu a kde se jejich konverzace omezovala v současné době jen na fotbal. Měl pocit, že trpí intelektuální podvýživou. Potřeboval trochu Johna Coltrana. A třeba by se mohl vrátit i ke Kafkovi, přestože hodnota literatury během poslední doby devalvovala.

Nejvíc ze všeho by ale něco potřeboval říct Kerstin. Uvažoval, co by to bylo.

„Nemůžeš to trochu shrnout?“ navrhla.

Pozoroval ji. Její pohled neuhnul, ale nerozuměl mu.

„Jde o tři věci,“ ozval se profesionálně: „Navštívit třiadvacetiletého studujícího literatury Labana Hassela. Pokusit se něco zjistit o Elisabeth B., která volala do porodnice. A nakonec se podívat, jestli ten výhružný e-mail nezůstal v počítači buď doma, nebo v práci.“

„Byl jsi vůbec v Hasselově bytě?“

„Jen jsem tam nakoukl. V žádným případě tam stopy po spolupráci s KGB nejsou. Velký vkusný byt na Kungsholmu. Má tam i posilovnu. Chceš se tam podívat?“

Zavrtěla hlavou.

„Chci si něco ověřit. Zajdi si s Jorgem na vzduch.“

Přikývl, ve dveřích na okamžik zaváhal a rychle pohlédl na magnetofon. Nechal ho u ní ležet.

Okamžik se dívala na přístroj a na zavřené dveře a přetočila pásek o kus zpět. Ozval se na něm Hjelmův naléhavý hlas, adresovaný bývalé manželce: „S kým teď žijete?“

„To snad s touto věcí nemá co dělat.“

„Jen by mě zajímalo, koho jste si našla místo Hassela. Jaký je mezi nimi rozdíl. Mohlo by to o něm něco vypovídat.“

„Žiju s jedním mužem z cestovní branže. Je nám spolu dobře. Tvrdě pracuje, ale když skončí v práci, věnuje se jen mně. Vedeme normální život. Je to to, co vás zajímá?“

„Myslím že ano,“ odpověděl Paul Hjelm.

Kerstin Holmová se dlouze zahleděla na zavřené dveře.

Hjelm vyšel do slunného dne s Chavezem. Ten využil příležitost k přestávce, protože nechtěl být na židli jako přilepený. Oba hrdinové předchozí honby na Vraha mocných si šli zasloužit další medaile za hrdinství. Ovšem ne tak jako Waldemar Mörner.

Na ulici se rozlévala záře pozdně letního odpoledne. Podzim se už citelně ukázal na Arlandě, ale přece jen mu chvíli trvalo, než dorazil i do Stockholmu. Tahle symbolika nemohla nikomu uniknout.

Chavezovi stále stačilo staré bavlněné sako, které toužilo po vyprání víc, než jeho maskovací šedá barva přiznávala. Ozval se zasněně: „Internet. To jsou neuvěřitelný možnosti. A taky tam jsou neuvěřitelný pitomosti.“

„Jako v životě,“ řekl filozoficky Hjelm.

Zahnuli u Piperské ulice a vydali se do kopce a po příkrých schodech ke Kungsklippanu, kde si řady domů vzájemně stínily ve výhledu. Některé hleděly na Radnici a za ní i na budovu policie – to nebyly právě ty nejatraktivnější – jiné vzhlížely ke kungsholmskému chrámu a za ním k severnímu nábřeží Mälarenu a k Riddarskému zálivu. Poslední se trochu opovržlivě dívaly na hustou zástavbu v centru a dál k horní části Östermalmu. Tam bydlel syn z prvního manželství Larse-Erika Hassela.

Zazvonili. Po chvíli se objevil plavovlasý mladík s řídkými vousy na bradě, v tričku bez rukávů a v pytlových kalhotách.

„Fízlové,“ ozval se bezvýrazně.

„Tak tak,“ ozvali se oba současně nad policejními průkazkami. „Můžem dál?“

„Copak vás můžu nepustit?“ ozval se nevlídně a uvolnil jim vchod.

Obýval malý jednopokojový byt s kuchyňským koutem. Potrhané námořnicky modré rolety zadržovaly slunce. Počítač šířil namodralé světlo na zeď vedle psacího stolu, jinak bylo v bytě šero.

Chavez zatáhl za šňůru a roleta vyjela nahoru s nářkem, který připomínal Mörnerův jekot, když ho nakopl Norton.

„Zřejmě ji často nevytahujete,“ konstatoval Chavez. „Ale mít takový výhled, to byste se asi občas měl z okna podívat.“

Pod oknem spadala skála k pěší lávce z ostrova na pevninu.

„Pracoval jste? Vaše matka se zmiňovala, že studujete literaturu,“ ozval se Hjelm.

Laban Jeremias Hassel mhouřil oči do atakujícího slunce a bledě se usmál.

„Ironie osudu…“

„Jak to myslíte?“ zeptal se Hjelm a zvedl kávový šálek na miniaturní kuchyňské lince, který byl dnem vzhůru. To ovšem dělat neměl. Intenzivní pach plísně ho málem porazil.

„Můj otec byl jeden ze zdejších nejvýznamnějších literárních kritiků,“ pokračoval Laban a bez zájmu pozoroval, co Hjelm dělá. „Ironií je, že si všichni myslí, že jsem jako on. Jenomže mě zajímá něco naprosto jinýho než otce. Nevím, jestli to můžete pochopit,“ dodal tiše a posadil se na pérové fialové kanape ze šedesátých let.

Zařízení bytu bylo velice úsporné a lajdácké. Zde bydlel člověk bez většího zájmu o okolní svět, to bylo zřejmé.

„Snad vám rozumím,“ řekl Hjelm, přestože mu úplně nešel dohromady Labanův zjev s vnitřním chaosem, který v něm zjevně vládl. „Váš pohled na literaturu se prostě od otcova diametrálně liší.“

„Nikdy nechápal důležitost sebezdokonalování,“ mumlal Laban a zíral dolů na zchátralý stolek. „Literatura pro otce byla a je měšťáckej dekadentní fenomén. Proto ji podle něj člověk nepotřebuje poznávat. Jen ji zlikvidovat. Ten postoj měl i potom, když z něj stal ten největší měšťák.“

„Neměl literaturu rád,“ přitakal Hjelm.

Laban na okamžik zvedl oči a s údivem na něj pohlédl. Pak se znovu zadíval do stolu.

„Já ano,“ zašeptal. „ Bez literatury bych už nežil.“

„Neměl jste zrovna šťastné dětství,“ pokračoval Hjelm srdečným a klidným hlasem. Přímo otcovským, napadlo ho. Nebo aspoň z polovičky psychologickým.

„Odešel od nás moc brzy,“ řekl Laban a zřetelně dal najevo, že situace pro něj není nic nového. Vypadá to, že má za sebou dost psychoterapeutických sezení. Chlapec začal znovu: „Hodně rychle zmizel. Opustil nás. Proto se pro mě stal hrdinou, osobním mýtem o velkým, slavným, nedostižným mysliteli. Tím, že jsem začal číst bez jeho vlivu, byl pro mě čím dál zajímavější. Rozhodl jsem se, že si jeho dílo přečtu teprve tehdy, až dospěju. Budu číst a všechno pochopím.“

„Bylo to tak?“

„Ano. Jenomže úplně opačně, než jsem myslel.“

„Přesto jste s ním udržoval kontakt?“

Laban pokrčil rameny a zdálo se, že upadl do transu. Potom však pokračoval:

„Pořád jsem čekal, že mi odhalí něco důležitýho, něco rozhodujícího ze svý minulosti. Ale nic se nestalo. Podařilo se mu mezi náma vždycky udržet drsný, i když srdečný tón. Bylo to jako přijít do sportovní šatny. Upocený chlapáctví. Zeď bez skulinky. Marně jsem na něco čekal. Třeba mu to ve chvíli smrti došlo …“

„Jestli vám dobře rozumím, tak kontakt mezi vámi byl jen povrchní.“

„To je mírně řečeno.“

„A přesto vám svěřil, že dostal výhrůžný e-mail…“

Laban Hassel se na okamžik zarazil, aniž by zvedl pohled z dezolátního stolku, a vypadal pořád hůř. Nakonec se stručně ozval: „Jo.“

„Vypravujte nám o tom.“

„Jen mi řekl, že ho někdo terorizuje.“

„A proč?“

„To nevím. Nic víc neřekl. Zmínil se o tom jen tak mimochodem.“

„A přesto vám to připadalo tak důležité, že jste o tom řekl matce?“

Laban na něho pohlédl poprvé úplně vážně. Nebyl to pohled, s nímž by si šlo pohrávat. Byla v něm bezedná propast síly, se kterou se setkalo jen málo třiadvacetiletých. Byl to okamžik, který vrhl nezaměstnaného kriminalistu Hjelma zpátky do práce.

„Máme s matkou dobrý vztah,“ bylo však všechno, co Laban řekl.

Hjelm už na něj nechtěl tlačit. Potřeboval najít jiný pohled, než se sem zase vrátí. Protože určitě přijde znovu.

Poděkovali a zvedli se. Na schodišti se k němu Chavez obrátil: „K čemu jsi mě tu, do prdele, potřeboval?“

„Kerstin si myslela, že bys měl jít chvíli na slunce,“ odpověděl rychle Hjelm.

„Tolik ho zase nebylo…“

„Po pravdě řečeno, chtěl jsem mít s sebou někoho, kdo si ještě neudělal na Larse-Erika Hassela názor.“

Sešli po schodech na Piperskou ulici. Slunce bylo zastřeno několika mráčky a severní část radnice se halila do stínu. Vypadalo to divně.

„Nalevo nebo napravo?“ zeptal se Chavez.

„Doleva. Zajdeme na Mariánský kopec.“

Šli tiše dolů Piperskou. Dole u Hantverkské ulice zahnuli doprava, prošli kolem Kungsholmského náměstí a zastavili se u stanice autobusu.

„No,“ navázal Chavez, „docela rád bych věděl, jak je to s Labanovým literárním studiem…“

„Tak to zjisti,“ navrhl krátce Hjelm.

Autobus už byl skoro na Mariánském kopci, než se Chavezovi podařilo probojovat několika telefonistkami stockholmské univerzity a dostat spojení s ústavem literární vědy. Hjelm sledoval to představení z odstupu, jako režisér, který se námaze herce tiše pochechtává. Byli sevřeni v nacpaném prostoru, Hjelm víc vzadu, Chavez uprostřed, nakloněný přes dětský kočárek. Pokaždé, když zakřičel do telefonu, dítě bylo třikrát hlasitější. Jeho matka byla pěkně naštvaná. Když se konečně z autobusu na Västerbronském náměstí prodrali ven, měl Chavez slabou představu o tom, jak to asi vypadá v pekle.

„Ty jsi hroznej,“ zasyčel na Hjelma.

„Je to tvrdá profese,“ opáčil Hjelm.

„Laban Hassel se zapsal do základního kurzu literární vědy před třemi lety. Neodevzdal žádný písemný práce. Nezapsal si další přednášky.“

Hjelm přikývl. Došli ke stejnému výsledku, každý z jiného konce. Byl spokojen.

Tentokrát výtah fungoval. Cílevědomě vešli do literární redakce. Jestli budou mít štěstí, zvládnou to do večerní porady.

Erik Bertilsson stál nakloněný nad porouchaným faxem. Hjelm si odkašlal dvacet centimetrů nad jeho červenou pleší. Bertilsson sebou škubl a vypadal, jako by spatřil ducha. Což vlastně, přiznával si Hjelm, nebylo tak daleko od pravdy.

„Potřebovali bychom vaši pomoc,“ ozval se neutrálním hlasem, který Hultin nemohl vystát. „Můžete nám otevřít Hasselovu internetovou poštu? Jestli jste ji ještě nesmazali.“

Bertilsson divoce hleděl na muže, se kterým se podělil o svoje životní zklamání a o němž věřil, že mu navždy zmizel ze života. Nehnul se z místa. Nakonec ze sebe dostal: „Neznám heslo.“

„Je tu někdo, kdo by ho věděl?“

Bertilsson mlčel. Jeho vědomím se mihl nejasný nápad. Opustil je a šel přes celou redakční místnost k počítači, umístěnému o dobrých deset metrů dál. Vyměnil si několik rychlých slov s trochu baculatou padesátnicí. Měla dlouhé pocuchané černé vlasy, oválné brýle a přiléhavé letní šaty s velkými květy. Dlouze a ledově pohlédla přes místnost na oba policajty, než se otočila zpátky ke svému monitoru.

Bertilsson se k nim vrátil. Naklepal heslo. Chavez pozoroval obrazovku.

Nic se nestalo. Bertilsson zlostně bouchl do stolu a dlouhými kroky se vrátil k dámě. Odehrála se mezi nimi malá pantomima. Žena stáhla koutky úst dolů a celým masivním tělem vyzařovala nepochopení. Pak se trochu vzpamatovala a rukou do vzduchu napsala slovo. Bertilsson běžel zpátky. Beze slova odemkl elektronickou pozůstalost zemřelého.

„Teď nás tu nechte o samotě,“ ozval se Hjelm. „Neodcházejte ale z redakce, budeme vás ještě potřebovat.“

Chavez byl u počítače okamžitě jako doma, i když se profesionálně nepředváděl. Hrábl trochu sem a tam, podíval se do koše i do smazané pošty, ale našel jen prázdné stránky.

„Nic tu už není,“ řekl.

„Dobře,“ řekl Hjelm a zamával na Bertilssona, který přiběhl jako pokáraný pes.

„Proč je Hasselova pošta smazaná?“ zeptal se.

Bertilsson hleděl raději na obrazovku než na Hjelma. Pokrčil rameny.

„Asi si to vymazal.“

„Nesmazal to někdo jiný?“

„Ne, pokud vím. Buďto by měla být vymazaná celá schránka s adresou, nebo by tam všechno mělo zůstat. Třeba měl ve zvyku maily po sobě uklízet?“

„Jaký jsou možnosti?“ zeptal se Hjelm Chaveze. „Umíš najít to, co tam bylo?“

„Ne tady,“ mínil Chavez. „S košem se na síti zachází blbě.“

Protože Chavez mluvil nesrozumitelně, Hjelm jeho názor akceptoval, aniž by ho chápal. Místo toho se obrátil k Bertilssonovi: „Kdo je kolegyně Elizabeth B.? Je ještě v redakci?“

„Všichni tu jsou,“ řekl Bertilsson a zdůraznil: „Vždycky tu jsou všichni. Nejspíš máte na mysli Elisabeth Berntssonovou?“

„To je možný. Je teď tady?“

„To jsem mluvil s ní.“

Hjelm pohlédl dozadu na černovlasou dámu, která psala jako o život.

„Jaký byl vztah mezi ní a Hasselem?“

Bertilsson neklidně pohlédl kolem sebe. Jeho pohled by musel probudit zvědavost v každém. Nikdo ale nereagoval. Möller seděl za skleněnými dveřmi a díval se z okna. Zdálo se, že se od minulé Hjelmovy návštěvy ještě ani nepohnul.

„Na to se musíte zeptat jí. Já jsem vám toho už řekl víc než dost,“ ozval se rozhodným hlasem Bertilsson.

Opustili ho a šli napříč místností k ženě mlátící do klávesnice.

„Jste Elisabeth Berntssonová?“ zeptal se Hjelm. „Jsme od policie.“

Pohlédla na ně nad obroučkami brýlí.

„Jak se jmenujete?“ zeptala se rutinovaně kuřácky chraplavým hlasem.

„Jsem kriminální inspektor Paul Hjelm a to je kriminální inspektor Jorge Chavez.“

„To tedy znamená, že za smrtí Larse-Erika je víc, než nám řekli…“

„Můžeme chvíli mluvit někde v klidu?“

Pozvedla jedno obočí, zvedla se a kráčela ke skleněným dveřím. Šli za ní do prázdné kanceláře. Byla úplnou kopií Möllerovy.

„Sedněte si,“ vyzvala je a sama se usadila za psací stůl.

Mezi hromadami papírů našli dvě židle, vytáhli je a sedli si. Hjelm rovnou udeřil:

„Proč jste v době knižního veletrhu v roce 1992 zavolala do danderydské porodnice a řekla matce právě narozeného syna Larse-Erika Hassela, že její manžel se v těchto chvílích nevázaně sexuálně baví?“

Měla by ztratit hlavu, ale nestalo se tak.

„Zřejmě v zájmu pravdy,“ odpověděla. „Bylo to efektivní.“

„To chápu,“ poznamenal Hjelm. „Ale proč jste to udělala?“

„Protože jste to, co jste, tak je mi jasný, že jste to vyčmuchali.“

Kdyby použila jiného tónu, tak se to málem dalo chápat jako lichotka.

„Kvůli čemu? Byla to pomsta?“ zeptal se znovu Hjelm.

Elisabeth Berntssonová si stáhla brýle, složila je a položila na stůl před sebe.

„Ne,“ řekla. „Byla jsem namazaná.“

„Možná že vás to k tomu povzbudilo. Ale nemohl to být důvod.“

„Možná ano, možná ne.“

Hjelm změnil téma.

„Proč jste vymazala Hasselův počítač?“

Chavez se přidal. „Objevit to bylo docela snadný.“

Hjelm na něho pohlédl a doufal, že nevypadal příliš vděčně.

Zdálo se ale, že Elisabeth myslí na něco jiného. Bylo zřejmé, že s něčím bojuje a nakonec se ozvala: „Ten mimomanželský vztah měl především se mnou. Lars potřeboval vedle sebe něco solidnějšího, než byla ta jeho dvacítka. Prakticky to už mezi nima skončilo. Já jsem to jen trochu urychlila. Jako katalyzátor,“ dodala uštěpačně.

„A co potom? Byli jste spolu až navěky amen?“

Berntssonová se ušklíbla. „Ani jeden z nás o něco takovýho nestál. Zřejmě nás oba poznamenal rub života ve dvou. A oba jsme chtěli alternativu. Instance jedné noci není špatná. Já sama žiju dost společensky a chci si zachovat volnost. A Lars inklinoval k mladším věkovým skupinám. Pro mě to byl slušný milenec a svým způsobem i pevný bod v životě. Možná bod programu. Stejný čas, stejný kanál.“

Hjelm ji chvíli pozoroval a pak se rozhodl. „Ukázal vám ten výhružný dopis?“

„Už mě s tím unavoval. Bylo to pořád stejný, jen v různých variantách. Až neskutečná výdrž. Někdo si ho našel jako obětního beránka, na kterýho mohl svalit svoje frustrace.“

„Muž?“

„Připadalo mi to tak.“

„Kolik jich asi mohlo být?“

„V prvním půlroce přišel semtam jeden. V posledních měsících jich bylo čím dál víc. “

„Takže to tak probíhalo trochu dýl než půl roku?“

„Přibližně tak.“

„Jak Hassel reagoval?“

„Nejdřív to s ním dost otřáslo. Když si pak všiml souvislosti s minulostí, víc na to myslel. Jako by uvažoval o svým dřívějším chování a snažil se najít, za co ho kdo trestá. Ale potom, když jich stále přibývalo, se začal znovu víc bát a rozhodl se na nějaký čas vypadnout. Tehdy vznikl ten nápad s New Yorkem.“

Hjelm nekomentoval, nač taková dovolená přišla. Místo toho se zeptal: „Můžete trochu blíž popsat obsah dopisů?“

„Výčet jeho zla a především, co všechno ho za to stihne. Nic konkrétního o tom, co opravdu udělal. To, co ho především zneklidňovalo, byl nejasný zdroj.“

„Kdo myslíte, že to mohl být?“

Zarazila se, chvíli si pohrávala s brýlemi, ležícími na stole.

„Musel to být nějaký autor,“ řekla nakonec.

„Proč myslíte?“

„Jistě jste si přečetl, co psal. A tak víte, že nešetřil slovy tam, kde nesouhlasil. To byla známka jeho kritiky. Jako by si zakládal na svojí hrozný pověsti. Zraňoval. A některý rány se nikdy nezhojí. Zlá krev budí zlou krev.“

Hjelm se nad větou zamyslel. Byl to snad citát?

„Psal ten člověk, jako by šlo o spisovatele?“

„Neúspěšný autor. Jo.“

Hjelm si roztržitě poškrábal boláček na tváři, což obvykle dělal. Kousíček kůže se odtrhl a padl dolů na kalhoty. Elisabeth Berntssonová to pozorovala, aniž hnula brvou.

Hjelm rychle a významně pohlédl na Chaveze a řekl: „A jsme u toho zpátky. Proč jste vymazala Hasselovu poštu?“

„Já jsem to nebyla.“

Hjelm si povzdechl a obrátil se ke kolegovi. Měl dost času na to, aby si něco vymyslel. Otázkou bylo, jestli to udělal. Neměli s tím dosud dost zkušeností.

Chavez se neutrálně ozval: „Do redakce jsme přijeli v 15.37. O tři minuty později se vás Bertilsson ptal na Hasselovo heslo. Za minutu ho napsal, ale bylo to špatně. Vrátil se za vámi a v 15. 43 měl správné heslo, o minutu později jsme otevřeli Hasselovu poštu a tam už všechno někdo vymazal. Našel jsem potvrzení okamžiku, kdy k tomu došlo: 15.42, dvě minuty potom, co jste pochopila, proč tu jsme, a chytře nás zdržela chybným heslem.“

Chavez byl chytrý žáček a sedmimílovými kroky předběhl svého učitele. Když už lhát, tak pořádně.

Elisabeth Berntssonová seděla tiše a hleděla do stolu. Hjelm se k ní obrátil.

„Když jste dopisy nepsala sama, proč jste je vymazala? Snad abyste chránila jeho pověst? To sotva. Kde jste byla v noci mezi druhým a třetím zářím?“

„V žádným případě v New Yorku,“ řekla tiše.

„Všechny ty roky jste ho nenáviděla? Měla jste čas na psaní těch dopisů? Dělala jste to v pracovní době?“

Elisabeth Berntssonová pomalu zvedla brýle. Pečlivě je otřela a nasadila na nos. Na chvíli zavřela oči, ale pak se setkala s Hjelmovým pohledem a v jejích očích bylo něco úplně jiného.

„Myslím, že se dá říct, že jsem ho milovala. Ty dopisy mě ničily.“

„Takže jste si najala profesionálního vraha, aby vaše utrpení ukončil?“

„Ovšemže ne.“

„Jistě se vám zmínil o tom, na koho měl podezření. A vy jste počítač vymazala, abyste chránila jeho vraha. Trochu podivné jednání vůči někomu, koho milujeme?“

Měla teď rozhodný pohled. Ne sebejistě rozhodný, ale rozhodný za každou cenu.

Víc toho už neřekne.

„Je to privátní záležitost.“ S tím rozhovor ukončila. Pro oba muže to bylo naprosto nečekané, asi i pro ni. Potlačený žal se uvolňoval v dlouhých vlnách.

Když se zvedali, napadlo Hjelma, že je mu vlastně sympatická. Přál by si ji útěšně obejmout kolem ramen, ale věděl, že by jí to moc nepomohlo. Její smutek byl hodně hluboký.

Opustili ji i s její bolestí.

Ve výtahu se Chavez ozval: „ Říká se tomu Pyrrhovo vítězství, viď?“

Hjelm mlčel. Namlouval si, že plánuje další postup, ale ve skutečnosti byl jen smutný. Znovu zlá krev.

Taxíkem jeli do Pilské ulice. V autě si řekli jedinou větu:

„Měl jsem štěstí, že o těch časech neuvažovala, bylo to aspoň o patnáct minut jinak.“

„Myslím, že nás nechtěla nechat odejít, aniž by něco řekla,“ ozval se Hjelm a dodal: „Byl to od tebe suverénní výkon.“

Nepotřeboval Chaveze informovat o tom, kam jedou. Cestou po schodišti honosného domu na Pilské mezi Fridhemským a Kungsholmským náměstím se jen zeptal:

„Pamatuješ si to heslo, že?“

Cestou do nejvyššího patra Hjelm vytáhl svazek klíčů a nahoře odemkl tři zámky ve dveřích, označených jménem Hassel.

Vešli do sportovní haly. Celá veliká místnost byla proměněná v tréninkový sál.

V nějakém dřívějším životě byl nejspíš Lars-Erik alchymistou a pachtil se po prostředcích k zachování věčného mládí.

Prošli kolem moderních tréninkových strojů k počítači, který stál na tradičním psacím stole uprostřed obýváku. Chavez ho spustil a udělal si pohodlí v grandiózním křesle, které fungovalo jako pracovní.

„Nemyslíš, že mohl mít jiný privátní heslo?“ napadlo Hjelma a naklonil se přes sedícího hackera.

„Doma snad ne, to by byl problém.“

Počítač na ně výsměšně zamrkal „zadejte heslo“.

„Zkusíme to stejný,“ řekl Chavez a pomalu napsal L-A-B-A-N.

Byli tam.

„Je to zvláštní, že otec a syn bydleli tak blízko sebe,“ napadlo Chaveze, zatímco počítač nabíhal.

Hjelm vyhlédl z okna na krásné staré měšťanské domy. Kdyby okno bylo jen v trochu jiném úhlu, viděl by člověk přímo na Kungsklippan.

Vypadalo to, že během hodiny přišel podzim. Těžké mraky se převalovaly na nízké obloze. Vítr se honil elegantním parkem a strhával žluté i zelené listy. Do okna zabušilo několik dešťových kapek.

Zatímco se Chavez nořil do počítače, Hjelm poprvé prohlížel Hasselův byt. Nebyl to jen měšťanský byt z přelomu století. Hassel se ho navíc rozhodl uvést do původního stavu.

Každý detail v obývacím pokoji pocházel z období biedermeieru. Nemohlo být snadné propojit tento přehnaně měšťanský vkus s literární kritičností.

„Podívej se na to,“ ozval se po chvilce Chavez. Nemusíme ani otvírat koš. Má tu složku, pojmenovanou jako nenávist.“

„Docela to chápu,“ mínil Hjelm a přistoupil blíž. „Máš to tady?“

Na obrazovce se objevil dlouhý seznam. Obsahoval 126 dopisů a každý z nich byl označen pořadovým číslem.

„Rok, den, hodina. Perfektní evidence,“ poznamenal Chavez.

„Podívej se na první.“

Dopis byl krátký, ale jadrný. „Ty potměšilý ďáble, tvoje tělo rozseji po osmi místech celého Švédska. Už tě nikdo nesloží dohromady. Hlava, ruce, nohy, penis. Uvidíme se. Jen se neohlížej.“

„Ten je z konce ledna,“ řekl Chavez. „Poslední přišel pětadvacátýho srpna.“

„Ten den, co Hassel odletěl do Spojených států,“ přikývl Hjelm.

„Potom je už nemohl ukládat. Jestli přišel další e-mail, když byl ve Státech – a bylo by dost důležitý vědět, jestli nějaká výhrůžka přišla i v době, kdy tu nebyl –, tak ten smazala Elisabeth. Jestli ten, kdo vyhrožoval, je současně i vrah, nebo si vraha najal, tak by už další neposílal.“

„Tak se na to podíváme.“

Pisatel bez nejmenších pochybností během těch měsíců svůj styl tříbil. Poslední uchovaný e-mail zněl: „Zase ses marně pokoušel změnit adresu! Nemáš šanci. Vidím tě, stále tě vidím, vždycky tě budu vidět. Dobře vím, že odjíždíš do New Yorku, ty prokletý ďáble. Ty si snad myslíš, že tam budeš v bezpečí? Ty doufáš, že tam na tebe nemůžu? Smrt je ti v patách! Budeš roztroušen po celém světadíle. Zamrzlý penis na Aljašce, shnilý zadek v močálech Floridy. Vyříznu ti jazyk a roztrhám hlasivky. Nikdo neuslyší tvůj řev. Všechno, co jsi udělal, bude splaceno. Užívej si v Metropolitní opeře. Jen se neohlížej! Budu sedět za tebou.“

Hjelm a Chavez se na sebe zahleděli a četli si myšlenky. New York, Metropolitní. Do očí bijící znalost podrobností, ale k té informaci se přesto snadno mohl dostat kdokoliv. Ale roztrhané hlasivky a „nikdo tvůj křik neuslyší“ tomu dodaly váhu. Jak ten pisatel věděl týden předem, že hlasivky Larse-Erika Hassela přestanou fungovat a nikdo ho neuslyší?

„Nebyl tu náhodou někdo, kdo měl podezření, že nejde o Kentuckýho vraha?“ ozval se trochu samolibě Chavez.

„Dej zpátečku, výběr se hodně zúžil,“ mínil Hjelm.

Náhodný výběr dopisů z těch sto šestadvaceti sděloval:

„Odporný ďáble! Nejměšťáčtější ze všech měšťáků. Tvoje bezcenné ostatky naložím do malých plechovek a pošlu tvým opuštěným milenkám, které budou masturbovat s tvým mrtvým tělem.“

Další: „Nesnaž se měnit mailovou adresu. Nemá to smysl. Jednoho dne bude zdroj všeho odpadu, který produkuješ, odhalen. Defekty tvé prohnilé duše budou všem zřejmé. Tvoje střeva se ovinou kolem skleněného penisu na Sergelském náměstí. Všechno bude jasné. Je v nich tvůj duch. Nedívej se přes rameno!“

„Podříznu krk tvému malému synovi. Jmenuje se Conny a brzy mu bude šest let. Vím, kde bydlí, a znám kód k jejich dveřím. Vím i to, do které školky chodí. Budu souložit s jeho proříznutým krkem. Zavolají tě, abys svého syna identifikoval. Jenomže to nedokážeš, protože jsi ho nikdy neviděl. Nepoznáš odříznutou hlavu ani tělo. Tvoje kulturní pozlátko se ukáže.“

„Tvé zdi se zhroutily. V okamžiku smrti prohlédneš. Přemůže tě to, až tě umučím k smrti.“

Měli toho opravdu dost. Znovu na sebe pohlédli.

„Má tu diskety?“ napadlo Hjelma.

Chavez přikývl a dopisy nahrál. Pak pokračoval: „Volba slov je mi povědomá. Jak ten scénář vypadal? Znal osobně zvyklosti Kentuckého vraha, že je dokázal tak perfektně kopírovat? Odkud v tom případě měl informace?“

„Nemohl je získat od tvýho klubu obdivovatelů vražd? Zdá se, že to s počítačem uměl.“

„Takže zjistil, na kdy přesně plánuje odlet, a čekal na něj na letišti? A zbytek už byl čistě náhoda?“

„Nebo úplně naopak. Bylo to přesně naplánovaný. Přesně vzato by Edwinem Reynoldsem mohl být Laban Jeremias Hassel.“

Chavez byl chvíli tiše a třídil si informace. Pak všechno shrnul: „Přiletí ze Švédska dřívějším letadlem, počká pár hodin na letišti, udeří a vrátí se zpátky na falešnej pas. To by možný bylo. I když by stejně dobře mohl najmout profesionálního zabijáka…“

Oba se na několik okamžiků odmlčeli a kontrolovali scénář.

„Jdeme?“ navrhl pak Hjelm.

Chavez přikývl. Byt ponechali jeho osudu a vrátili se Hantverkskou ulicí, napříč Kungsholmským náměstím a nahoru Piperskou. Bylo to jako dokončit kruh. Nebo zavázat pytel. Ze strany je bičoval déšť. Zahnuli na schody, vyšplhali se na Kungsklippan a vešli do domu. Přede dveřmi Chavez vytáhl pistoli a poznamenal: „Mohla ho varovat.“

Hjelm se krátce zamyslel a taky vytáhl zbraň.

Laban Hassel okamžitě otevřel. Bezvýrazně hleděl do ústí obou zbraní a tiše poznamenal: „Vy jste ale šašci.“

Jejich scénář se sesypal jako domeček z karet. Buď byl Laban Hassel extrémně mazaný, nebo naprosto nevinný.

Šli za ním do tmy. Rolety byly znovu stažené a obrazovka počítače nepatrně svítila. Chavez zase odkryl okno. Venku už nebylo slunce, před kterým se bylo zapotřebí chránit. Laban trochu zamrkal, když mu slabé světlo proniklo do očí. Bylo to, jako by postrádal pozemské reakce.

Posadil se a znovu zíral do ztrouchnivělého stolku. Všechno bylo známé, a přesto se všechno změnilo. Oba policisti zůstali stát a stále drželi zbraně.

Neprotestoval.

„Volala mi Elisabeth Berntssonová z redakce,“ ozval se tiše. „Myslela si, že bych měl zmizet.“

„Nedívej se přes rameno,“ poznamenal Hjelm a uložil zbraň do pouzdra.

Laban Hassel se křivě pousmál.

„Přesvědčivé, viďte?“

„Zabil jste ho?“ zeptal se Hjelm.

Laban pozvedl oči a zpříma se zahleděl do Hjelmových.

„To je opravdu moc dobrá otázka.“

„Je na ni taky dobrá odpověď?“

Ale teď Laban mlčel. Hleděl znovu do stolu a sevřel rty.

„Co se stalo v lednu?“

Stále ticho.

Další pokus: „Víme, že jste se před třemi lety zapsal na universitě a pak ji nedokončil. Třeba jste ještě nějakou dobu mohl žít ze studijní půjčky. Ale co v těch dalších dvou letech? Z čeho jste žil pak?“

„Z podpory v nezaměstnanosti,“ řekl Laban. „Ale ta potom taky skončila.“

„Letos v lednu,“ poznamenal Hjelm.

Hassel na něho pohlédl. „Můžete vůbec pochopit to ponížení, když člověk žádá o sociální podporu? Jak mu otevřeně nevěří a potom pečlivě zkoumají minulost? Víte, co to je, když zjistí, že otec je na tom tak dobře, že jeho syn vůbec nemůže o peníze požádat? Nestačilo, že na mně celý život ležel jako stín, teď se zasloužil i o to, že jsem neměl z čeho žít.“

„Tím vaše nenávist rostla…“

„Ten první dopis byl čistě spontánní. Prostě jsem se jen vyblil do počítače. Potom mě napadlo poslat mu to jako mail. Pak už to tak pokračovalo.“

„Proč jste vyhrožoval i nevlastnímu bratru Connymu?“

Labanův výraz se zachmuřil. „Jedině toho lituju…“

„Podříznout krk šestiletému dítěti a souložit …“

„Přestaňte. Nevyhrožoval jsem přece jemu, ale otci!“

„Setkal jste se někdy s Connym?“

„Ano, jsme dokonce kamarádi. Zdá se, že i jeho matka Ingela mě má ráda. Je nám skoro stejně. Víte, kdy jsem ji viděl poprvé?“

„Ne.“

„Bylo mi tak čtrnáct, patnáct. Byl jsem venku s matkou. Jako by nebylo dost špatný už to, že jsem v tom věku šel s matkou, ještě jsme uviděli na druhé straně ulice mýho otce. Šel s Ingelou. Viděli jsme, že si nás všiml, ale místo toho, aby tu svoji sedmnáctku trochu tajil, otevřeně s ní chodil po ulici. Bylo to jako show pro mě a matku.“

„To bylo ještě před rozvodem?“

„Ano. Určitě byly doma hrozný poměry, ale navenek jsme pořád byli rodina. Ten zážitek ale zničil i poslední iluze.“

„V jakém směru to doma bylo špatné?“

„Je taková obecná představa, že pro dítě je horší, když se rodiče hádají, než když drží hubu a jsou pokrytecký. Jenomže dítě to vždycky prohlídne. To, co bylo u nás doma, to byla ledová nenávist. Peklo není horký, je naopak ledový. Absolutní nula. Dětství jsem prožil promrzlý jako za polárním kruhem. Jeho nepřítomnost mohla znamenat úplně cokoliv. Třeba fotbalovej zápas, na kterej měl se mnou jít, ale neobjevil se. Po celou dobu furt to samý. Když přišel, tak jen aby nás dal k ledu.“

„Je vidět, že máte literární talent. Proč jste ho marnil v dopisech otci, plných nenávisti?“ zeptal se Hjelm.

„Bylo to vymýtání zlýho ducha,“ ozval se zamyšleně Laban. „Potřeboval jsem dostat ďábla z těla. Ledovýho ďábla.“

„Mohl jste místo toho napsat román…“

Laban pohlédl do Hjelmových očí a intenzivně zamrkal. Vypadalo to, že mezi nimi vzniká jakýsi kontakt.

„Možná,“ řekl. „Ale já jsem chtěl vidět jeho reakce. Přál jsem si vědět, jestli ho to nějak poznamená. Možná jsem i doufal, že se mi s tím svěří. Kdyby to byl aspoň jedinkrát naznačil, byl bych s tím skončil. Ale nic se nestalo. Vůbec nic. Stejný únavný nesmyslný kecy pokaždý, když jsme se setkali. Dokonce si myslím, že ho ani ve snu nenapadlo, že by ty dopisy mohly mít něco společnýho s jeho otcovstvím.“

„Tím si tak jist nejsem,“ ozval se Chavez od okna. „Víte, jaké měl heslo?“

Laban na něj mlčky pohlédl.

„Laban,“ řekl Chavez. „LABAN.“

„Proč myslíte, že vám Elisabeth zavolala?“ zeptal se Hjelm. „Ona byla dokonce připravená vzít vinu za dopisy na sebe, abyste zůstal mimo. Proč si myslíte, že vás podezřívala?“

„A proč si váš otec všechny dopisy schoval a zařadil do složky, kterou nazval ,nenávist‘? Každý z těch dopisů, které jsme viděli, četl nejmíň desetkrát.“

„Vy jste čekal na jeho první krok a on zas na váš,“ ozval se Hjelm.

Laban vypadal, jako by se do sebe zhroutil.

Hjelm na něho udeřil: „Co se stalo před měsícem? Proč jste začal ty maily přímo chrlit?“

Laban pomalu zvedl pohled. Zdálo se, že je to pro něho nesmírně, přímo fyzicky namáhavé. Pohled, překvapivě pevný, upřel na Hjelma.

„To bylo, když jsme se sblížili s Ingelou. Vyprávěla mi o tom, jak se narodil Conny a jak on ho nechtěl ani vidět.“

„Co myslíte tím, že jste se sblížili? Jak moc?“

„Rozhodl jsem se, že ho skutečně zabiju.“

Hjelm a Chavez zatajili dech a Hjelm intenzivně formuloval správnou otázku.

„Zahrnoval jste ho výhružnými dopisy a chtěl ho zabít?“

„Jo.“

„V tom posledním mu píšete, že víte o jeho plánech s New Yorkem a že ho připravíte o život takovým způsobem, že nedokáže ani vykřiknout bolestí? Vy víte, jak zemřel?“

„Někdo ho zabil…“

„Ale blíž?“

„Ne.“

„Byl umučený a měl odříznuté hlasivky, takže ho nikdo neslyšel křičet. Kdy jste odletěl do New Yorku?“

„Já jsem ne…“

„Kdy? Byl jste tam a čekal už na něj, nebo jste tam byl až před odletem jeho letadla?“

„Já…“

Jak jste zjistil modus operandi Kentuckého vraha?“

„Kde jste sehnal pas Edwina Reynoldse?“

„Jak jste pronikl policií na Arlandě?“

Laban Hassel v křížové palbě jen zíral.

Hjelm se naklonil dopředu a důrazně se zeptal: „Kde jste byl v noci mezi druhým a třetím zářím?“

„V pekle,“ ozval se skoro neslyšně Laban.

„Takže tam jste se nejspíš potkal s otcem,“ ozval se Chavez. „Blíž peklu než on snad nebyl nikdo.“

Podle dramaturgie výslechu by se teď měl Laban buď sesypat, nebo se zcela uzavřít. To, co přišlo, bylo něco mezi. Rty se mu téměř nepohnuly a on mluvil přímo do stolu, ale naprosto zřetelně.

„To nejde pochopit. Já se už skoro rozhodl, že udělám první krok, a on umřel. Zabil ho někdo jinej. To je naprosto šílený. Nebo snad logický. Božská spravedlnost. Moje přání bylo tak silný, že se uskutečnilo. To nebyla náhoda, to byl osud. Stejně groteskní jako život. Poselství z vyšších míst. A teprve teď, když už se nic nedá odvolat, vím, že jsem ho nechtěl zabít. Nikdy bych to neudělal. Naopak. Chtěl jsem s ním mluvit. Chtěl jsem ho potrestat. Chtěl jsem vidět aspoň náznak pokání.“

Chvíli bylo ticho a potom Hjelm zopakoval: „Kde jste byl v noci mezi druhým a třetím zářím?“

„Byl jsem ve Skärmabrinku,“ zašeptal Laban. „U Ingely a Connyho.“

Ozval se Chavez: „A k čemu došlo před měsícem? Jak jste se sblížil s Ingelou?“

„Moc. Až příliš. Nestačí, že jsem spal s matkou nevlastního bratra, nestačí, že ona spala se synem nenáviděného otce svého dítěte. To poznání se nás obou těžce dotklo, ale spojili jsme se i k jednání, které mělo společné kořeny. Tenkrát jsem se rozhodl posílat těch dopisů čím dál tím víc.“

„O co šlo?“

Laban Hassel zvrátil krk dozadu a hleděl do stropu. Řídké vousy se mu hýbaly, když se ozval: „Oba jsme se nechali sterilizovat.“

Hjelm pohlédl na Chaveze a ten zpátky na něho. Souhlasně se pak zeptali: „Proč?“

Laban se zvedl, šel k oknu a otevřel ho. Padal soumrak. Dešťové mraky halily město a jen tu a tam prosvítalo pouliční světlo. Podzimní vítr mu rozházel vlasy a vnikl do zatuchlé místnosti.

„Protože zlá krev se dědí,“ řekl Laban Hassel.

9.

Je čas.

Vyjede.

Všechno začíná.

Nehlučně se pohyboval v prázdné chatě. Tašku měl přehozenou přes rameno. Trochu se ve tmě pohupovala.

Na vteřinu se postavil k oknu vedle venkovních dveří. Podzimní vítr vnikal kulatým otvorem vedle zámku a táhle, dutě hvízdal.

Zahleděl se do větrné mokré plískanice, která se proháněla sem tam černou krajinou. Když vyšel na verandu a déšť mu smáčel tváře, byl to úplně jiný vítr, než jaký znal, suchý, pouštní. Ten vál z Cumberlandské planiny a protahoval ledovým domem.

Prodíral se nocí. Znal jen jediné – svůj cíl. Temnější než tma.

Sedl si do béžového saabu a vyjel. Cesty byly spíš jen pěšinami. Pečlivě se vyhýbal potůčkům a loužím, dokud první světla civilizace nezazářila do proudů deště.

Světlo zase zmizelo. Zahnul na širší silnici. Reflektorů aut přibývalo a kolem houstly osvětlené fasády domů. Tma už nebyla stejná. Nejen cítil, ale dokonce viděl ledová mokrá svodidla jako nejasný pruh vedoucí do podsvětí. U vjezdu do města se tyčily podivně osamělé výškové domy. Zahnul doprava a jel po ulici, uprostřed rozdělené zeleným pruhem. Neznal adresu, věděl jen, kam jede, pamatoval si i přesný počet kroků ke dveřím, které budou označené proužkem světla. Téměř popaměti točil volantem, zahnul kolem stadionu se starou věží s hodinami, přibližoval se. Znovu se objevil lesík, okraj civilizace. Na jedné straně shluky domů, na druhé les, kterým projížděl, aby dojel k cíli.

Opět zahnul doprava. Slabé světlo lodí nepatrně dopadalo i na řadu prázdných kanceláří a skladišť.

Zastavil auto na prázdném parkovišti a pravidelnými kroky přicházel k vodě. Bušil do něho déšť, ale to nevadilo. Přiblížil se k těžkým dveřím, kterými prosakovalo světlo. Za nimi bylo absolutní ticho. Zbývalo několik kroků, lehce zacinkaly klíče. Otevřel je a znovu je za sebou zavřel. Stáhl si tašku. Přede dveřmi rozložil na zem ručník a oklepal ze sebe vodu. Obul si jiné boty, ty mokré i s ručníkem uložil zpět, vytáhl si baterku a pomalu sestupoval po schodech dolů ke dveřím ve světelném rámu. Zastavil se a ani nedýchal.

Posvítil si baterkou kolem sebe. Ve sklepě se nic nezměnilo. Hromada krámů v jednom rohu, ve druhém do výšky složené kartony, za nimi kousek prázdné plochy, vždycky čistě zametené, těžká litinová židle. Vmáčkl se za zadní řadu kartonů a zády se opřel o studenou betonovou stěnu. Zhasl baterku a vyčkával. Ztratil kontakt s časem. Ubíhaly minuty – nebo snad hodiny? Oči si už přivykly tmě.

Už zřetelně viděl vchod. Nespouštěl z něho pohled.

Čas ubíhá, všude je ticho, čeká.

Pak někdo vsunul do dveří klíč, vstoupili dva muži. Mladší a starší. Jejich rysy nepoznával. Tiše, ale naléhavě spolu hovořili nějakým cizím jazykem a scházeli ze schodů.

Najednou se něco stalo. Strašně rychle. Ten starší něco přitiskl ke krku mladšího. Ten okamžitě ztuhl. Starší ho odtáhl ke kovové židli a z tašky vytáhl kožená pouta. Svázal mu nohy, ruce, tělo. Znovu se ohnul k tašce.

Otevřel dveře a osvětlil místo.

Pozvedl obrovskou injekční stříkačku a navyklým pohybem ji ze strany zabodl do krku bezvědomého. Na betonovou podlahu pak pečlivě vyrovnal řadu chirurgických nástrojů. Vpravo leželo něco podobného velké kanyle. Bezvědomého muže poplácal po tvářích, aby se probral. Připevněné tělo se pokoušelo pohnout, ale židle ho pevně držela na místě. Nebylo slyšet ani hlásek.

Starší muž řekl několik slov a zvedl druhou mohutnou stříkačku. Když se předklonil, aby ji přesně zabodl, zasvítilo tlumené světlo a ozářilo mu obličej. Na vteřinu všechno ztichlo. Pak muž odložil kanylu na zem a pohnul se.

Je čas, pomyslel si a vystoupil ze skrýše.

10.

Minibus se podobal netopýru, klouzavě letícímu deštivou nocí.

I když netopýr možná neklouže?

A skutečně vidí i ve tmě?

Přál si, aby si nedal tu poslední whisky.

„Zatraceně, kde to jsme?“

„Není to ta nakloněná věž? Nejedeš, ty vole, do Španělska?“

„Do Itálie, slunné Itálie… toužím po krásných plážích Itálie…“

„Drž hubu.“

„To jsou přece hodiny. Šejdrem je jenom tvůj mozek!“

„Nakloněnej minibus ve Frihamnu. To je zatáčka!“

„Kam, do prdele, jedeš? Matte!“

Ohlédl se.

Vzadu byl příšerný nepořádek. Celý zítřek to budou uklízet. Všechno na jedné hromadě.

„Gärdet,“ ozval se. „Tam bydlíš, Steffe. Jestli si to ještě pamatuješ.“

„Ale proč to celý objíždíš? Neměli jsme ti dovolit, abys řídil.“

„Teď se to jenom snaž najít. Vím, že jsi z Nynäshamnu, ale ve Stockholmu jsi snad už někdy byl.“

„Nebo jsi o něm aspoň slyšel mluvit.“

„Bydlí tu král, ale to si třeba ještě pamatuješ.“

„Bydlí opravdu v zámku? Nebo na Drottningsholmu?“

„To je choulostivá otázka.“

„Do hajzlu, kam teď? Nechceš jim poslat děkovnej dopis?“

„Drahý králi, mohl bys poslat kadeř Viktoriiných vlasů nyjícímu mladíkovi ze Säffle?“

„Teď doprava, doprava, ty kašpare!“

„Ty jsi ale vůl.“

Zahnul doleva a všichni v minibusu začali křičet.

„Ty pitomče! Pošahanej debile! Idiote!“

Minibus jel po tmavé silnici, která se větvila do čtyř dalších, a on náhodně zvolil jednu z nich. Každou chvíli je mohlo zastavit zábradlí a hlídač s cigaretou v ústech.

Ale nestalo se. Místo toho asi padesát metrů před sebou uviděli staré tmavé volvo. Z výfuku šel kouř a auto stálo v cestě.

Přibrzdil, až se zastavili. Na vzdálenost třiceti metrů zahlédl, že je uvnitř nějaký muž s čepicí naraženou hluboko do obličeje. Něco v autě dělal a pak se se skřípějícími koly rozjel. Když se usadil dým z výfuku, uviděli něco na zemi. Velký balík s podivnými obrysy.

Tři z trochu vystřízlivělých mládenců se naklonili k řidiči.

„Kurva, co to je?“

„Loupež?“

„Do hajzlu. Kam jsi nás to odvezl, Matte?“

Pomalu se s autem rozjel a přiblížil se k balíku, zavázanému v dece. Reflektory prorazily deštěm. Zastavil se a vyšel do nečasu. Všichni vylezli za ním. Ohnul se a začal rozvazovat deku.

Hleděl na něho křídově bílý obličej s překvapeným výrazem. Déšť mu padal do otevřených očí.

Oskočili od něho a mlčky se na sebe podívali.

„Kurvafix,“ zašeptal někdo.

„Musíme zmizet,“ ozval se jiný.

„Ne, nemůžem ho tu nechat,“ řekl.

Jeden z nich zatáhl za bundu a obrátil k sobě obličej mrtvoly.

„Můžem. Slyšíš, Matte? Naše věc to není!“

„Chlastal jsi, tak uvaž, jak bys to mohl odskákat,“ někdo řekl střízlivě.

Vrátili se do minibusu v docela jiném rozpoložení.

Zůstal tam ještě chvíli stát a proti své vůli fascinovaně hleděl na tělo. Bylo to poprvé, co viděl mrtvého.

Sedl si za volant. Auto bylo celé mokré, vlhkost jim pronikala oděvem. Ale na to nikdo nemyslel. Otočil klíčem a nastartoval.

11.

Gunnar Nyberg bydlel ve třípokojovém bytě jen kousek od kostela a měl to tu rád. Nejvíc ze všeho ho bavilo zpívat ve sboru. Když pod ním o několik nocí dříve praskla postel, bral to jako znamení. Probudil se se dvěmi mikroskopickými kleštěmi v krku. Podvázaly mu hlasivky, takže si už nezazpívá. Trvalo to dlouho, než to ze sebe dostal. Ne z hlasivek, ale z hlavy. Ležel mezi třískami postele a snažil se sen zapudit. Kolem něj trčely štěpiny postelových latí. Pomalu začínal chápat, jaké měl štěstí. Začal se smát a přestal až po několika minutách.

Z poselství vyplývaly dvě konkrétní věci. Především se snažit zhubnout. Pochopitelně mu bylo jasné, že s Kentuckým vrahem za dveřmi pro to není nejvhodnější okamžik, ale bylo to skutečně třeba. Událost s postelí byla poslední kapkou. Zadruhé – koupit si novou postel, která by byla speciálně pro lidi s nadváhou. Bylo to jako podívat se pravdě do očí.

A v této nové posteli dnes jeho sen – typický sen všech starých mládenců o povolných ženách – přerušilo nechutné vyzvánění telefonu. Už dlouho mu v noci nikdo nevolal a hezkou chvíli mu trvalo, než se probral. Nejdřív ho napadlo, že ho ze spaní probudila bývalá manželka. Stalo se snad něco Gunille? Ale když ve sluchátku zazněl typický policejní hlas, napadlo ho, že je nejspíš ten poslední, kdo by se to dozvěděl.

„Haló, je tam někdo?“

Hlas mu trochu ožil, i když zněl jako rašple.

„Tady Nyberg.“

„Tady stockholmská policie,“ ozval se hlas. „Máme trvalý rozkaz, že všechno, co se označí za podezřelou smrt, se oznamuje přímo vám. Je to správně?“

„Ano, to je.“

„Máme vraždu ve Frihamnu, která vypadá divně. “

Nyberg reagoval okamžitě: „Má ta oběť dvě dírky v krku?“

„Jste vzhůru?“ zeptal se podezřívavě policista. „Upíři patří jen do snů.“

„Jen mi odpovězte.“

„To já nevím,“ ozval se muž upjatě.

Nyberg si nechal podrobně vysvětlit cestu, zavěsil sluchátko, ještě se trochu probral, oblékl si plandavé šaty, nezapomněl na klíče od bytu ani od auta, a rychle seběhl po schodech dolů – tak si to aspoň sám představoval, a nastartoval starého renaulta.

Silnice byly mokré a téměř prázdné. Snažil se myslet na Kentuckého vraha, na malé kleště, které rychlým profesionálním pohybem unikátně zbaví člověka jednoho charakteristického rysu – hlasu, a na americkou sérii těchhle bestialit. Moc to ale nešlo. Probuzení mu vnucovalo vzpomínky, které si přál potlačit.

Začátkem sedmdesátých let byl Gunnar Nyberg známý jako Mr Sweden, mezinárodně uznávaný kulturista, současně zaměstnaný u Norrmalmské policie. Byl v kontaktu s tím, čemu se později říkalo Liga basebalistů. Patřili tam nedrsnější policajti ve švédské policejní historii. Tehdy se odstěhoval do Nacky a přestal brát steroidy. Tenkrát také přišel o svou rodinu.

Na tu dobu opravdu nebyl pyšný. Když tak na to myslel, musel vždycky zavřít oči, a to v této chvíli na prázdné silnici šlo docela dobře.

To všechno mu probíhalo před očima, když je jen na vteřinu zavřel… hrubé zacházení s podezřelými, netrpělivost, extrémní vztek, který vyvolávaly steroidy.

O rok později často chodíval přednášet do škol. Sám byl jednou z obětí vedlejšího efektu anabolik a v práci každodenně viděl, jak jejich užívání roste, jak je snadné si na ně zvyknout. Farář se ho zeptal, jestli by své zkušenosti nechtěl předávat dál. S velkou nechutí tehdy šel do první střední školy a překvapilo ho, jak mu naslouchali. Přesto že původní masa svalů se už stačila proměnit v tloušťku, pod kterou praskla postel, byl to pořád impozantní obr. Ukazoval jim odstrašující obrázky bývalých kolegů ironicky věcným tónem a možná, že někoho od anabolik odradil.

Clona zapomenutí byla tak tenká… vrátily se mu představy toho, o čem věděl, že přijde. Jak naposled ztloukl manželku, Gunillino roztržené obočí, úzkost dětí, Tommyho a Tanji, pohledy, kterých se už nikdy nezbaví. Věděl, že se ze světa neztratily. Byly v Uddevalle, kam se jeho rodina odstěhovala, aby byla od něj co nejdál. Nikoho z nich už patnáct let neviděl. Kdyby své děti potkal na ulici, nepoznal by je. V jeho životě zůstala černá díra.

Musel zastavit.

Zpívám pro vás! Vykřikl docela tiše, jako by mu kleště svíraly hlasivky.

Nikdo ho ale neslyšel. Absolutně nikdo.

Pomalu se znovu rozjel, projel dlouhou zatáčkou u Danviktské skály a minul Danviktský most ve vytrvale bubnujícím dešti.

Byl tam. Nevěděl, co se vlastně stalo, a poslední kilometry moc nevnímal.

Kousek od přístavu zahlédl dobře známé modré světlo, které probleskovalo nečasem. Směřoval k němu po úzké cestě a zastavil u modrobílé pásky. Modré světlo nepřestávalo blikat.

Byla tam už tři policejní auta a jedna sanitka. A také Jan-Olov Hultin.

Stál pod deštníkem v hloučku promočených policejních asistentů a dokonce i v tomto počasí se probíral svazkem lejster. Nyberg se snažil vtlačit pod jeho deštník, ale tři čtvrtiny těla se tam nevešly.

„Co to tu máme?“ zeptal se.

Hultin na něj neutrálně pohlédl nad sovími brýlemi.

„Podívej se.“

„Dírky v krku?“

Hultin mlčel. Nyberg si těžce povzdechl.

Šel k balíku v dece, ležícímu na cestě. Bílý obličej s mrtvýma očima hleděl do černých mračen. Déšť mu vytrvale bušil do rohovek. Nyberg se sehnul a zatlačil mu víčka. Zblízka si ho prohlížel.

„Je to asi pětadvacetiletý muž. Mladý člověk.“

Mohl by to být i Tommy, napadlo ho.

Ta nečekaná myšlenka jím otřásla. Co kdyby to opravdu byl jeho syn. Vůbec by ho nepoznal.

Otřásl se nechutí. Byl jako obrovský mokrý buldok.

Pohlédl na holý krk, ale nic tam neviděl. Kolem srdce měl muž čtyři dírky po kulkách. Téměř nekrvácel. Smrt musela nastat okamžitě.

Namáhavě zvedl své těžké tělo a vrátil se k Hultinovi, jehož papíry zůstaly pod deštníkem suché.

„Myslíš, že to má s náma něco společnýho?“ zeptal se Nyberg.

Hultin pokrčil rameny.

„Vypadá to dost slibně. Jsou tu jistý detaily.“

Nyberg trpělivě čekal na pokračování. Už se nestačil vtlačit pod deštník. I poslední suché místo na něm už stačilo promoknout.

„Ve 3.12 zavolal strážný z podniku LinkCoop na policii a ohlásil vloupání do firemních prostor. Policie už byla na cestě, protože krátce předtím, v 3.07, přijala centrála sdělení anonyma, který volal z telefonní budky na Stureplanu. Chceš si to poslechnout?“

Nyberg přikývl. Hultin došel k jednomu z prázdných policejních aut a do radia vsunul kazetu.

Nejdřív to jen šumělo. Pak se ozval rozčilený mužský hlas:

„Policii prosím.“

Znovu ticho a šustění a potom ženský hlas: „Policie.“

„Ve Frihamnu leží mrtvola,“ chraptěl ten rozčilený hlas.

„Kde? Můžete to upřesnit?“

„Nevím, jak se ta ulice jmenuje. Úzká cesta kousek od vody. Leží uprostřed. Nemůžete ho minout.“

„Jak se jmenujete a odkud voláte?“

„Na to se vykašlete. Nějaký chlap s hlavou v kapuci se snažil do auta dostat velký balík. Překvapili jsme ho. Vyrazil odtud jako šílenec.“

„Jaké auto? Všiml jste si čísla?“

Na kazetě to zapraskalo a nastalo ticho. Hultin ji vytáhl z přehrávače a opatrně vsunul do náprsní kapsy.

„To je všechno?“ zeptal se Nyberg.

Hultin přikývl.

„Třeba jde o dvojitou vraždu. Ta kapuce by mohla znamenat jistou profesionalitu.“

„Ale to na našeho muže přece nevypadá,“ mínil Nyberg a zeptal se. „Ten hlídač je tady?“

Hultin přikývl a naznačil rukou. Prodrali se shlukem policistů. Personál sanitky nakládal muže na nosítka. Koutkem oka Nyberg zahlédl, že byl tuhý jako kus dřeva.

Obešli několik řad hal a dostali se k budce ostrahy před dlouhými sklady LinkCoop. Téměř bizarní logo mrkalo čtyřbarevně nad vstupem jako křiklavý kontrast ke slabému světlu, které se linulo od budky. Vešli dovnitř. Hlídač v uniformě seděl a popíjel kávu se třemi rovněž uniformovanými policisty.

„To je mi strážců,“ ozval se Nyberg.

„Na déšť,“ pokynul jim neutrálně Hultin a všichni tři vyběhli.

Strážný se zvedl a napřímil. Byl to mladý muž, který vypadal tak na dvacet, s vyholenou hlavou a nabušenými svaly. Pach steroidů zavanul k Nybergovi, který na to měl vycvičený nos.

Když se strážný postavil do pozoru, bylo mu jasné, k jakému druhu lidí patří. Jeho předci byli patrně rybáři nebo lovci někde v horách, možná se několikrát snažil získat vojenské nebo policejní vzdělání, k přistěhovalcům, homosexuálům, sociálně slabým, kuřákům, civilům, ženám, dětem, lidem nebyl zrovna tolerantní…

Nyberg musel sám sebe napomenout, aby nebyl stereotypní.

Vešli dovnitř a v maličké budce kolem sebe setřásali vodu.

Strážný tu zřejmě trávil noci ve společnosti rozsáhlé nabídky pánských časopisů, napadlo Nyberga a ještě hlouběji se utvrdil ve svém hodnocení. Sice by tu rád viděl CD s klasickou hudbou nebo časopisy o moderním umění, ale tak tomu nebylo.

Hultin znovu zalistoval ve svazku papírů a zeptal se:

„Jste Benny Lundberg?“

„Zde,“ ozval se rázně Benny.

„Posaďte se.“

Strážný okamžitě poslechl a posadil se ke starému psacímu stolu, na kterém stálo osm monitorů. Ukazovaly temné interiéry skladových budov. Oba muži se posadili na židle dosud vyhřáté zadky policistů. Déšť intenzivně bušil do střechy boudy.

„Co se stalo?“ zeptal se krátce Hultin.

„Šel jsem na tři obvyklé obchůzky skladů a uviděl jsem, že dveře do jednoho z nich jsou vylomené. Vešel jsem tam a zjistil, že je tam velký nepořádek, a tak jsem zavolal na policii.“

„End of story,“ poznamenal Nyberg.

„Yes,“ potvrdil vážným hlasem strážný.

„Ukradli tam něco?“ zeptal se Hultin.

„To nevím. Ale krabice byly rozházené.“

„Co v nich je?“ zeptal se bez většího zájmu Nyberg.

„Počítačové vybavení. LinkCoop je vývozce i dovozce v branži.“ Benny Lundberg zněl, jakoby to recitoval nazpaměť.

„Podíváme se tam?“ navrhl Hultin se stejně malým zájmem, jako se předtím ozval Nyberg.

Strážný je vedl deštěm ke skladovým budovám LinkCoop. Šli doleva ke vchodu do jedněch dveří s tím nesmyslně blikajícím logem po podélné nakládací rampě. I tady už byly modrobílé policejní pásky. Ohlíželi se po nějakých schodech, ale v blízkosti je neviděli, tak se na rampu vyhoupli. Nešlo to snadno. Před vylomenými dveřmi stáli ti tři policejní asistenti, co před chvílí vysedávali u strážného. Zřejmě je napadlo, že sem nadřízený přijde.

„Nemáte rádi déšť, mládenci,“ konstatoval Nyberg a rozhlížel se po skladu. Bylo to typické skladiště. Krabice různých rozměrů stály složeny v označených policích. Ale teď ležely na zemi. Z některých trčely počítačové součástky. Nezdálo se, že by tu někdo kradl.

„Asi měli na práci něco jinýho,“ poznamenal nahlas Nyberg.

Hultin na něj rychle bezvýrazně pohlédl a obrátil se k Bennovi Lundbergovi: „Vypadalo to stejně, když jste sem vešel?“

Lundberg přikývl a pod kšticí rychle pohlédl na tři bratry v neštěstí, kteří trochu bezradně stáli přede dveřmi.

Hultin a Nyberg si formálně prohlédli skladiště a vydali se znovu do nočního nečasu.

„Že by se nezávisle na sobě staly současně dvě věci?“ nadhodil Nyberg.

„To těžko,“ řekl Hultin.

„Že by se hádali o úlovek?“

„To těžko,“ ozval se znovu Hultin s malou variabilitou.

„Ve tři nula sedm nám anonym podá informaci o mrtvole a o pět minut později oznámí Benny vloupání do skladu. Teď máme 4.06. Kde je souvislost?“

„Pohovoříš si zítra s LinkCoop.“

„Dneska,“ opravil ho Nyberg a zamyslel se nad tím, jestli má ještě smysl se na dvě hodiny vrátit domů.

„Vypadáš na to, že ty dvě hodiny potřebuješ,“ ozval se úplně jasnovidně Hultin.

Sám nic takového nepotřeboval a vydal se deštěm ke svému volvu.

12.

Tvrdit, že se dostali o kousek dál, by byla lež – přesto se ale v noci něco posunulo. Ovzduší v „Bojové centrále“, i když se úplně nezměnilo, ožilo.

Arto Söderstedt volným způsobem naložil se služebním autem a rozvozil svých pět dětí do školek a škol. Jinak se ty ujeté kilometry vysvětlit nedaly. Paul Hjelm si zatím služební vůz nevyzvedl a rozhodl se co nejdéle sedět v metru a poslouchat hudbu ze sluchátek. Jorge Chavez naproti tomu skutečně uvízl v husté dopravě cestou ze své garsonky v Ragsvedu, kam se odstěhoval z podnájmu ve městě. Každé ráno byl znova a znova překvapen nehybnými řadami aut, které se chtěly přemístit do města. Auto se stávalo centrem veškerého dění. Ráno si vždycky umiňoval, že nazítří nechá svoje staré BMW doma, ale zítra už na včerejší předsevzetí zapomněl a chybu zopakoval. Gunnar Nyberg dojel domů a v šatech si lehl do postele pro nadměrnou hmotnost, usnul jako tuleň praštěný palicí – a o dvě hodiny později se probudil jako tuleň rozmačkaný na kaši. Nakonec o podobnosti s malými sladkými tuleni přestal fantazírovat. Přip
ojil se k otráveným řidičům v nepřehledných řadách na Värmdöské silnici a ujišťoval se, že má právo být ještě zamračenější než ostatní.

Viggo Norlander si navzdory dlouhé pracovní době zašel ve tři ráno do klubu najít společnost. To se mu poštěstilo, ale už teď tušil, že by bývalo lepší se s tou dámou trochu znát. Ukázalo se totiž, že jediným přáním této podivné noční můry byla inseminace. Okamžitě, když skončili, na sebe hodila oblečení a spokojeně vyrazila ven. Kriminální inspektor zůstal zírat a to mu trvalo dost dlouho. V ranním autobusu z Östermalmu pak fantazíroval o neznámém synovi, který bude svého otce navštěvovat v domově důchodců.

Kerstin Holmová se do práce dostala utajovanou cestou ze svého dvoupokojového bytu někde v centru. Několikrát se spálila nezdařeným vztahem s kolegou, a teď si raději mezi privátním a pracovním životem držela odstup. Ale to ještě nic nebylo proti Janu-Olovu Hultinovi, který soukromý život vůbec neměl. Podle nepotvrzené zprávy bydlel s manželkou a bez dětí, které už z domova vyletěly, někde na sever od města a hrál fotbal s překvapivou brutalitou ve sportovním klubu stockholmských policejních veteránů. Víc se zjistit nedalo. On ztělesňoval úřad. Něco jako bůh, jasná přítomnost, čiré bytí. Otcovská osobnost se selektivníma očima pětiletého.

Pochopitelně že byl na místě, když se ostatní ze svých útočišť shromáždili v „Bojové centrále“ a instinktivně cítil rostoucí napětí.

Venku byl pořád liják. To vždycky mělo na zločinnost uklidňující efekt, ale také to zahladilo mnoho stop.

Začali šetřením u Labana Hassela. Hjelm a Chavez se ve svém shrnutí koncentrovali na základní tragiku: Syn s fixací na otce otci vyhrožuje, aby si získal jeho pozornost, a současně se poloincestním vztahem upne na matku svého nevlastního bratra. Oba spojí přání dostat ze hry schopnost plození. Syn ve výhružných dopisech sprovodí otce ze světa téměř doslova tak, jak se ve skutečnosti stalo.

Byli si vědomi, že to zní skoro jako scénář k mýdlové opeře, zatímco programový šéf televize čekal komedii. Ten se teď s pochybnostmi zeptal: „A neudělal to?“

Oba souhlasně potvrdili: „Ne.“ A Hjelm dodal: „I když jsme ho zatím úplně nevyloučili.“

„Dobře. Gunnar?“

Nyberg mrzoutsky a lakonicky shrnul noční událost ve Frihamnu. Když skončil, Söderstedt do něho šťouchl: „To je asi tak slibné, jako ta nakládačka v Tantolundu.“

Všiml si nechápavých pohledů a upřesnil: „Jak toho Američana ztloukla děvčata z fotbalového klubu.“

„I tady si necháme dveře trochu otevřené,“ rozhodl Hultin.

Navzdory směšnosti příběhů a unaveným posluchačům všichni cítili, že něco z toho může mít potenciál pro pokračování.

„Kdo to byl?“ zeptal se Chavez. „Ta oběť z Frihamnu.“

„Zatím ho neidentifikovali,“ řekl Hultin. Otisky prstů nám nic nepřinesly. Je to klasický John Doe, jak Američani označují neznámá těla. Kolem pětadvaceti, středně plavý, nic zvláštního. Ani pitva nic nepřinesla. Příčinou smrti byly čtyři kulky do srdce. Jinak byl zdráv.“

„Zdravý a čilý na pitevním stole,“ poznamenal Söderstedt a počítal s tím, že bude ignorován. Což se stalo.

„Hledáme v okolí přístavu, jestli tam někde není vůz, kterým přijel,“ pokračoval Hultin. „Gunnar se vydá do podniku LinkCoop a bude s nimi mluvit o vloupačce. Otisky prstů pošleme Interpolu, a pár lidí, co někoho postrádají, se přijde na tělo podívat. Viggo půjde na patologii a zapíše svědectví. Jinak budeme pokračovat jako dosud.“

Pokračovat jako dosud znamenalo čekat. Za takového předpokladu bylo napodiv, že všichni odcházeli s obnovenou nadějí. Nikdo by to nevysvětlil jinak než jako větření, a tuhle schopnost měli všichni společnou. Právě kvůli ní si je tehdy Hultin do své skupiny vybral.

Dokonce i Viggo Norlander, jehož úkol moc příjemný nebyl, se cítil spokojeně, a rozhodně důvodem nebylo jeho přesvědčení, že svoje geny uložil na správné místo. Pravděpodobně bude muset zbytek dne prožít s více či méně zoufalými příbuznými, kteří své drahé už patrně nikdy nenajdou, ale i jeho nakazila neurčitá atmosféra naděje. Prošel místností k věšáku a navlékl si poněkud nemoderní koženou bundu. Až do té chvíle, kdy ho ruská mafie v Tallinu přibila hřebíky do podlahy, nosil do práce normální úřednický oblek. V podstatě to býval vždycky slušný policista s důvěrou v systém, rozkaz a spolupráci. Byl vychován v jiném světě, než byl ten současný. To bylo zřejmé právě při honičce na Vraha mocných, kdy se vydal na vlastní pěst do Estonska, aby případ vyřešil. Jeho končetiny se už nikdy nezbaví stigmat, kterým tam byly poznamenány. Úder těžkým kladivem znamenal poslední okamžik jeho dův
ěřivosti. Nikdy se už nespolehne na nikoho jiného než na sebe. A nikdy se už úplně nemůže spolehnout ani na sebe. Místo toho teď hledával útočiště u slabého pohlaví, které ho dřív moc nezajímalo. Zmizelo mu kulaté břicho a přestal nosit obleky. Vyměnil je za trička a koženou bundu, kterou si teď oblékl.

Kolega z kanceláře, dřívější antagonista Arto Söderstedt, se už usadil u počítače, ale jeho pohled směřoval do dálky podzimního nečasu. Byli dobrými přáteli, možná i proto, že neměli nic společného, a oba se domnívali, že to je správný základ pro dobrý vztah. Vystačili si s lehkým pokývnutím, když Norlander stáhl s věšáku bundu a vydal se chodbou ke garážím pod budovou, kde parkovalo jeho služební volvo. Sedl za volant a vyjel na Bergskou ulici, která se podobala řece Torne, když na ní popraskají ledy. Podzimní proud se valil dolů ke Scheeletské třídě, ale Viggo Norlander se vydal proti němu k Fridhemské pláni a dál ke Karolinské nemocnici.

Zanedlouho dovrší padesátku. Před zhruba třiceti lety byl asi dva roky ženatý a manželství nestálo za nic. Potom vztahy s něžným pohlavím hodně omezil, ale ty znovu rozkvetly až teď, když se mu blížila krize padesátníků. Nekriticky si hledal přítelkyně na jednu noc. Až do včerejší noci byl přesvědčený, že jde o sexuální ventil. Teď ale začal tušit, že by to mohly tikat biologické hodiny. Nespočetná řada jeho praotců až od Adama mu klepala na rameno jako biologické tik-tak a připomínala: Nenech to tak! Nepřeruš rodovou linii, nebuď ten poslední! A přesto, že ho za celý život nenapadlo, že by měl mít děti, bylo to teď to jediné, nač myslel: měl by se stát otcem, chce být otcem, musí se stát otcem! A to všechno kvůli té podivné ženské, která byla skoro stejně stará jako on, která jako jarní vítr vnikla do jeho mládeneckého bytu, nechala se oplodnit a zmizela. Bylo to hotové za čtvrt hodiny. A teď v so
bě nesla jeho pokračování. O tom byl přesvědčený. A čím víc na to myslel, tím víc věřil, že to na ní bylo hned vidět.

Kromě toho bylo takové uspořádání úplně ideální. Jeho geny budou žít dál a připomínky praotců ustanou, a on nebude muset brát na svá bedra otcovské povinnosti. Jednou, až bude v domově důchodců, jeho syn zjistí, odkud má své nadání, které mu právě vyneslo Nobelovu cenu, věnuje část bohatství na to, aby ho našel, poklekl před ním a za vše mu poděkoval.

Troubící kamion ho brutálně vyrušil a vrhl do skutečnosti, nebo přesněji řečeno na správnou polovinu silnice, a to přesně v okamžiku, kdy měl odbočit na patologii Karolinské nemocnice. Netrpělivě tam na něj čekalo neznámé tělo.

Viggo Norlander prošel chodbami, které se výrazně nelišily od těch na policii, sešel do pověstného sklepa a stál před legendárním soudním patologem Sigvarem Qvarfordtem, alespoň pětasedmdesátiletým mužem, nekonečně distingovaným a nesmírně ušmudlaným – kombinace, kterou si mezi lékaři mohou dovolit pouze patologové a vědci. Risk, že by si nějaký pacient stěžoval, byl minimální. Za zády se mu přezdívalo „Pořád tu“, protože tu skutečně stále byl. Vyznačoval se opakovanými vtípky, z nichž jeden okamžitě přišel:

„Ze všech lidí právě Norlander. Přišel jsi na návštěvu?“

„Přece víte, proč tu jsem,“ odpověděl odměřeně.

„Pořád tu“ šustil s obsahem plastového sáčku.

„To je jeho pozůstalost,“ řekl a podal ho Norlanderovi. „Moc toho není. Také není moc co dodat. Byl to zdravý mladý muž a naposledy jedl tučný hamburger. Připravený s medem, což je dost podivné. Smrt nastala mezi dvanáctou a třetí v noci, blíž to určit nemůžu. Čtyři výstřely do oblasti srdce. Okamžitě byl mrtvý. Jeho hodinky na rozdíl od něho jdou,“ dodal a ukázal na sáček.

Norlander si sedl na lavici před chladírnou, probíral se lejstry a čekal na pozvané potenciální příbuzné.

Bylo jich nakonec celkem šest. Nejdříve přišel starší pár, pán a paní Johnssonovi, jejichž zeť zmizel před několika týdny. Podle Norlanderových záznamů tento zeť patrně vybílil nezanedbatelné konto jejich dcery a odjel do Bahrajnu, kde si pořídil harém, takže šlo jen o vyloučení totožnosti. Jeho tchán a tchyně přešli od naděje k zoufalství, když mrtvého uviděli a museli zavrtět hlavou. Nebylo by je asi nic potěšilo víc než ho najít právě tady.

Norlander sám ho viděl prvně. Tělo leželo v místnosti s dvířky do chladicích boxů, které nepříjemně bíle zářily pod světlem studené výbojky. Byly rozmístěny podél celé stěny. Na první pohled ho překvapila všednost mladého muže. Neměl jediný specifický rys. Kdyby měl člověk popsat homo sapiens mužského rodu, byl by tento muž pro tu roli jako stvořený, pomyslel si překvapeně Norlander.

Potom přišli dva další lidí, kteří o své syny přišli už před lety jako o malé chlapce a dosud se nevzdali naděje, že je opět uvidí. Norlander s nimi soucítil, s jejich bezmocí a zármutkem, který nikdy neskončí.

Pak nastala delší přestávka. Norlander se zahleděl do nesrozumitelného pitevního protokolu a vyprázdnil sáček s věcmi zavražděného. Byly tam tři: napodobenina rolexek, které zatím šly, rulička desetikorun a lesklý klíč, který vypadal jako nový. Nic mu to neříkalo, a právě proto se to tak dobře hodilo k neznámé oběti.

Těsně za sebou se dostavily dvě ženy, z nichž jedné minulou noc zmizel syn, druhé zase manžel. Byl to zas úplně jiný zážitek. Ta příšerná vteřina, kdy lehátko vyjíždí z ledového boxu, se jim zračila v očích. Paní Emma Nilssonová postrádala syna narkomana, který se měl vrátit domů, ale neobjevil se. Norlander si byl předem jist, že to nebude jejich oběť, ale přesto zavedl dámu středního věku a těžkého údělu k tělu zemřelého. Zavrtění hlavou bylo osvobozující, skoro šťastné. Ještě byla naděje.

S Justinou Lindbergerovou to bylo úplně jiné. Byla to snědá mladá krasavice, jejíž stejně starý manžel se večer předtím nevrátil domů. Stála bez hnutí a čekala, až mrtvého spatří. Vyzařovalo z ní absolutní zoufalství, byla naprosto přesvědčena, že její manžel byl zavražděný, a když to tak nebylo, zhroutila se. Norlanderova snaha ji uklidnit byla marná, musel zavolat na psychiatrii, aby jí přišli dát injekci se sedativem. Když se konečně znovu posadil na lavici, třásl se po celém těle.

Poslední se dostavil Egil Högberg, starý muž s amputovanýma nohama, kterého na kolečkovém křesle přivezla mladá sestra z ústavu dlouhodobé péče.

„Jistě to je můj syn,“ řekl bezzubými ústy.

Norlander dělal všechno, co mohl, aby necítil jeho příšerný dech, a obrátil se k sestře, která žvýkala žvýkačku a obracela oči k nebi. Pustil je dovnitř a vyvezl tělo z lednice.

„Je to on,“ řekl klidným hlasem Högberg a položil revmaticky pokroucenou ruku na ledové tělo mrtvého. „Je to můj jediný syn.“

Sestra lehce poklepala Norlandera po rameni a když spolu vyšli z místnosti, řekla mu lhostejným hlasem: „On žádného syna nemá.“

Norlander na ni skepticky pohlédl a prosklenými dveřmi se podíval na starce, který položil tvář na obličej mrtvého. Sestra pokračovala: „Nedalo se mu to vymluvit. Nebylo by s ním k vydržení, kdybychom mu to neumožnili. Nevíme, proč to chce, ale je lepší ho nechat.“

Norlander ze starce nespouštěl oči.

„Možná že se připravuje na smrt,“ mínila sestra.

„Nebo?“

„Nebo je to starý nekrofil,“ dořekla sestra a z úst vyfoukla velkou bublinu.

Chvíli bylo ticho a potom někdo poznamenal: „Nebo syna postrádá.“

Až za chvíli mu došlo, že to řekl on.

Otevřel dveře. Stařec na něj od těla oběti vzhlédl jasnýma modrýma očima.

„Rodová linie se přerušila.“

Viggo Norlander pevně a na dlouhou chvíli zavřel oči.

13.

To první, co Gunnara Nyberga praštilo do očí, byl kontrast mezi hlavní budovou LinkCoop v Täbách a skladovými prostory v přístavišti. Jediným pojítkem mezi nimi bylo logo, které hýřilo barvami jako drahý bordel ve městě. Dvoupatrová budova z osmdesátých let při bližším pohledu nebyla nic jiného než dobře kamuflovaný mrakodrap, který správně předvídal konec desetiletí a rozumně se položil na záda. Luxusní prostředí před vchodem budovy by se víc hodilo ke golfovému klubu než k sídlu firmy. LinkCoop nevyráběl nic, podnik byl spojnicí mezi Východem a Západem, a moderní součásti počítačů nejrůznějších výrobců se valily tam a zpátky. Nyberg vůbec netušil, že taková činnost může být tak výnosná, jak budova naznačovala. Na druhé straně nebyl v ekonomii honěný a měl starost, zda tady vůbec pochopí, oč jde.

Minul závoru, maskovanou za dopravní recepci, a jel k hlavní budově. Tvrdohlavě zaparkoval přes dvě místa pro invalidy, protože si neuměl představit, že by někdo takový v tomhle podniku pracoval. Jen tato místa byla na parkovišti volná a předstírala korektnost. Nezahlédl kolem sebe jediný vůz nižší než střední třídy. Buďto pomocný personál jezdil městskou dopravou, anebo bylo někde v podzemí další parkoviště levnějších vozů ve stylu schodišť pro služebnictvo v panských domech.

Jinými slovy – Gunnar Nyberg byl docela vzrušený, když své tlusté tělo natřásal během v dešti ke hlavnímu vchodu. Před automatickými dveřmi sklepal vodu jako mrož. Dvě nádherné recepční byly již zjevně před jeho příchodem varovány, protože jejich jedinou reakcí byl zářivý úsměv od ucha k uchu. Ten úsměv, co na rozčilené duše působí jako balzám.

Současně se ozvaly: „Pan Nilsson vás očekává, pane Nybergu.“

Pan Nyberg na ně šokovaně zíral. Nebyl snad v pohádce? Vzpamatoval se, oplatil jim úsměv a byl zcela srozuměný s tím, jak se jeho noční sny uskutečňují. Byl to zřejmě jejich úkol: dohlédnout, aby podvědomí zákazníků bylo pozitivně naladěno.

Nádherné duo se rozdělilo, jedna z recepčních ho provedla střízlivými místnostmi, které nevnímal, dokud před ním tančila minisuknička. Na několik okamžiků se proměnil z radikálního bojovníka v uslintaného dědka.

Svody peněz, pomyslel si bezmocně.

Konečně došli ke dveřím, které se ve stejném okamžiku otevřely. Nyberg pochopil, že je tu dokonalý informační systém. Skrz naskrz elegantní dáma středního věku krátce pokynula recepční, rychle na něho pohlédla a pevně mu potřásla rukou.

„Betty Rogér-Gullbrandsenová. Jsem sekretářka pana Nilssona. Pojďte prosím za mnou.“

Nyberg ji následoval do obrovské místnosti, jejímž jediným zařízením byl veliký psací stůl. Byl prázdný, až na počítač nejnovější generace a stejně starý telefonní přístroj, na kterém stiskla knoflík a ozvala se: „Přišel kriminální inspektor Gunnar Nyberg ze Státní kriminálky.“

„Pošlete ho za mnou,“ odpověděl okamžitě mohutný hlas ze zařízení.

Betty mu rukou pokynula ke dveřím na zadním konci místnosti a usadila se u počítače, aniž by mu věnovala další pozornost.

Nyberg vešel do místnosti, která byla asi dvakrát větší než předpokoj sekretářky. Připadalo mu málem jako svatokrádež nazývat ji kanceláří. Byla honosná, elegantní, stylově čistá. Bezvadně oblečený muž kolem čtyřicítky se zvedl od lesklého dubového psacího stolu a natáhl k němu ruku. Nyberg ji přijal a oba si pevně potřásli.

„Henrik Nilsson,“ řekl distingovaně muž. Ukázal na židli před stolem a Nyberg se do ní složil.

„Myslím, že když jsem se ohlašoval, nepoužil jsem ani označení kriminální inspektor, ani Státní kriminálka,“ řekl.

Henrik Nilsson se sebevědomě usmál.

„To je Bettyina práce získat všechny dostupné informace,“ řekl.

„A poskytnout je,“ podotkl Nyberg a byl ignorován. Na to už ale byl zvyklý.

„Státní kriminálka,“ zopakoval Nilsson. „To znamená, že si myslíte, že existuje nějaká spojitost mezi vniknutím do našeho skladu a tělem, které jste našli nedaleko.“

„Nabízí se to.“

„A musí to znamenat i to, že nejde o jen tak nějakého zabitého, ale o takového, o kterého se zajímá státní policie. A taky to, že je do toho vtažena naše obchodní společnost. Samozřejmě budeme spolupracovat.“

„Díky,“ řekl Nyberg místo toho, co měl na jazyku. „Něco vám ukradli?“

„Nějaké zboží je zničené, ale nic nechybí. Musíme vyměnit dveře.

Jinak jsme to tentokrát zvládli se zdravou kůží.“

„Tentokrát?“

„Naše zboží zloděje láká a je těžké všechno úplně zabezpečit. V poslední době jsme měli několik vloupání. Prodává se na Východ.“

Nyberg se na chvíli zamyslel. „Takže hlídač musí být stále na pozoru?“

„To nepochybně.“

„Jak je to tedy možné, že na monitoru nezahlédl, že se tam někdo vloupal? Dokonce i vaše sekretářka sledovala mou cestu od recepce sem na počítači.“

Henrik Nilsson potřásl hlavou. „Musíte se na to zeptat našeho bezpečnostního šéfa. To je jeho zodpovědnost.“

„Ano, jistě. Ale nejdříve bych rád slyšel pár informací o vašem podniku. Kupujete počítačové vybavení a prodáváte na Východ i na Západ. To je vaše obchodní strategie?“

„Ta nejlepší, která dnes existuje,“ poznamenal Henrik Nilsson s hrdostí. „Dokud jsou obchodní cesty mezi Východem a Západem tak omezené jako teď, je rozhodující propojení, které zajišťujeme my.“

Nyberg se naklonil dopředu a pohlédl Nilssonovi do očí:

„A až se cesty uvolní?“

„K tomu nikdy nedojde. Svět informační techniky se stále mění. Staré podniky zanikají a nové vznikají. Jediným konstantním bodem jsme právě my.“

„O jaké vybavení jde?“

„Všechno možné.“

„I vojenské?“

„V mezích zákona ano.“

„A v tom skladu, do kterého se někdo vloupal, bylo vojenské vybavení?“

„Ne, tam byly obyčejné počítače. Z Tchajwanu. Připravil jsem pro vás seznam toho, co tam skladujeme. A také informace o podniku. Materiál by ovšem měl prozkoumat nějaký odborník.“

Nyberg ignoroval sarkasmus jeho slov a vzal si elegantní vínově rudou koženou složku s logem podniku.

„Děkuji,“ řekl. „Tady toho už asi víc nechci. Promluvím si jen s bezpečnostním šéfem.“

„Je to Robert Mayer,“ poznamenal Henrik Nilsson a zvedl se. „Betty vás tam zavede, už na vás čeká.“

Betty se ve stejném okamžiku opět vynořila a vyvedla Nyberga z monumentální místnosti ven na chodbu. Prošli kolem několika dveří a zastavili se před posledními.

Po dvou vteřinách zdržení dveře otevřel široký muž kolem padesátky. Vypadal jako typický bezpečnostní technik ve vysoce rizikovém podniku. Jistě bývalý policista nebo voják. Opálený, větrem ošlehaný obličej, krátce ostříhané vlasy, ostrý pohled, pevný stisk ruky. Protože Nyberg si pevného sevření užil dost před chvílí, sevřel bývalý Mr Sweden nabízenou ruku ještě tvrději. Nemohl si to jednoduše odpustit.

„Robert Mayer,“ řekl muž s lehce zvednutým obočím a lehkým cizím přízvukem. Nebyl ale německý, jak Nyberg předpokládal, spíš snad anglosaský.

„Nyberg,“ představil se a zeptal se: „Jste Angličan?“

Mužovo obočí se zvedlo o další milimetr.

„Pocházím z Nového Zélandu, pokud vás to zajímá.“

Malým gestem ho pozval dál a vešli do místnosti, jejíž stěny byly pokryty monitory. Sedli si ke stolu.

Nyberg se rozhodl, že přejde okamžitě k věci a zeptal se:

„Jak je to možné, že Benny Lundberg na monitoru neviděl, že se někdo vloupal do skladu?“

Robert Mayer seděl bez hnutí a vypadal velmi koncentrovaně.

„To je jednoduché,“ řekl. „Náš sklad v přístavu sestává ze čtyřiatřiceti větších nebo menších místností. Hlídání pomocí kamer používáme pouze v osmi nejdůležitějších. Čtyřiatřicet monitorů by vyžadovalo nejméně dva další hlídače, což během čtyřiadvaceti hodin denně představuje nejméně šest zaměstnanců na plný úvazek, většinou v nevýhodné pracovní době. Když sečteme náklady na vybavení a na mzdy, tak by výdaje překračovaly eventuální úspory. Ta místnost, do které se někdo vloupal, nebyla kamerou sledovaná.“

Tak to je jasné, pomyslel si Nyberg a ptal se dál: „Jak dobře znáte Bennyho Lundberga?“

„Soukromě ho neznám, ale poctivějšího hlídače bychom nenašli.“

„Pan Nilsson se zmínil, že ke vloupání došlo už i dřív. O co tehdy šlo?“

„Jde o osm vloupání v posledních dvou letech. Není to žádná katastrofa, ale taky to nemůžeme jen tak přehlížet. Třem z nich zabránili naši strážní, mimo jiné právě i Lundberg, dvě se nezdařily z jiných důvodů, ale tři byly opravdu profesionální. Právě po nich jsme zaměstnali vlastní stráž, místo abychom spoléhali na hlídací službu, která toho má na starosti víc. Potom už k ničemu nedošlo.“

„Takže Lundberga zaměstnáváte – asi rok?“

„O něco déle, ano. Tehdy jsme to změnili a od té doby, co máme vlastní hlídače, k ničemu nedošlo. Jsou to skvělí chlapci.“

„Co bylo ukradeno při těch třech ,úspěšných‘ krádežích, jak jste je označil?“

„Udělal jsem vám seznam,“ řekl Mayer a Nyberg měl pocit déja vu, když k němu přistrčil desky s firmou a zlatým logem. Mayer pokračoval: „Jsou tam kopie z policejního vyšetřování a oznámení pojišťovně, týkající se všech osmi loupeží. Máte tam všechny informace. Materiál ovšem musí projít znalec z oboru.“

Gunnar Nyberg se zahleděl na muže, který před ním seděl. Robert Mayer byl docela jednoduše perfektní bezpečnostní šéf, skála, na kterou je možné se spolehnout, profesionální, jasnozřivý, rutinovaný, tvrdý, ledový. Kovový pohled se mu zabodl do očí a on si uvědomil, že muž nezapomněl na jeho buldočí stisk ruky. Na vteřinu ho napadlo, co ten muž asi na Novém Zélandě dělal.

Uvolnil se. Víc už nebylo co dodat. Napadlo ho, kolik asi bezpečnostní šéf vydělává.

Svody bohatství, pomyslel si a znovu se rozloučil.

14.

Když se Jan-Olov Hultin vrátil vyšlapanou cestičkou ze záchodu, přecházel před jeho dveřmi nervózně asi čtyřicetiletý muž. Hultinovou první myšlenkou bylo, že ho přišel navštívit sám Kentucký vrah, aby mu do krku vrazil kleště. Mužovy podivuhodně jasně zelené oči ho ale hned uklidnily. Příchozí vypadal ve skutečnosti spíš jako rozechvělý gymnazista před dveřmi ředitelny. Po této myšlence se uklidnil a proklel podivné zabezpečení vstupu na policii.

„Mohu vám s něčím pomoct?“ zeptal se už klidným hlasem.

Ten zelenooký sebou trhnul a prsty osahával uzel na kravatě.

„Hledám někoho, kdo se zabývá vraždou v přístavu,“ ozval se trochu nejistě. „Nevím, jestli tu jsem správně.“

„To ano,“ potvrdil Hultin a pustil ho do své kanceláře.

Když se muž s jasnýma očima složil na pohovku pro hosty, ke svému účelu v podstatě nepoužívanou, rozhodl se Hultin, že na něho nebude spěchat.

„Jmenuji se Mats Oskarsson,“ ozval se muž po chviličce. „Jsem z Nynäshamnu. To já jsem zavolal o té vraždě.“

„Ve tři nula sedm z telefonní budky na Stureplanu,“ poznamenal neutrálně Hultin.

Mats Oskarsson z Nynäshamnu ho pozoroval a několikrát mrkl. Vypadalo to, jako že má vybité baterky.

„Já přesně nevím, odkud jsem volal…“

„Přejděte k věci,“ vybídl ho Hultin. „Už i tak nám to velice ztížilo vyšetřování.“

Oskarsson se v tomto okamžiku degradoval na malého školáka.

„Ti ostatní si mysleli, že vůbec nemám volat…“

„Kteří ostatní?“

„Z našeho sportovního klubu. Jeli jsme domů ze zápasu v Knivstě.“

„Zopakuji vám to, jestli jsem to správně pochopil,“ řekl mile Hultin a chudák Oskarsson vůbec netušil, co takový milý hlas může znamenat.

„Parta zlitá jako ponocnej jela domů po zápase ve tři v noci, dostala se do Frihamnu, stala se svědkem vraždy a rozhodla se vzdálit z dosahu ruky zákona. Je to tak správně?“ zeptal se.

Oskarsson hleděl do stolu. „Bylo už moc pozdě,“ ozval se.

„Pozdě,“ opakoval ještě vlídněji Hultin.

„Jak to myslíte?“ vybuchl Oskarsson.

„Vy jste právník?“

„Daňový poradce u Hagman, Grafström a Krantz, ano.“

„Řídil jste to auto?“

„Ano. Volkswagen.“

„Chcete, abych rekonstruoval průběh událostí?“ zeptal se rétoricky Hultin.

„Hráli jste, dostali jste žízeň, tak jste chlastali, potřebovali si odskočit právě v přístavišti, tam jste narazili na vraha, který vyložil oběť, došlo vám, že jste pořádně opilí a rozhodli se, že se na všechno vykašlete. Potom jste dostal výčitky svědomí, možná až když jste se rozešli, aby ti ostatní do toho nekecali, a šel jste z budky zavolat, i když jste určitě měl v kapse mobil. Jenomže jste po sobě nechtěl nechat stopu. Řídil jste opilý?“

„Ne,“ ozval se Oskarsson a pohled upíral do stolu.

„Ano,“ ozval se Hultin, snad ještě roztomileji. „Zavolal jste navzdory všem, a teď jste dokonce přišel. Možná že dokonce máte svědomí, na rozdíl od těch ostatních. A důvod, proč jste musel volat anonymně, byl, že jste byl opilý za volantem. Jenomže to teď už nejde dokázat.“

„Ne,“ vydechl Oskarsson neúmyslně mnohoznačně.

Nastal čas na změnu tónu. Hultin zařval docela jednoznačně: „Teď to všechno vysypte a já uvidím, jestli vás zachráním před obžalobou.“

Mats Oskarsson si povzdechl a začal s právnickou přesností: „Bylo několik minut po půl třetí. Muž byl střední postavy, silně stavěný, byl černě oblečený a přes obličej měl černou kuklu. Jel asi tak deset až dvanáct let starým tmavomodrým volvem kombi, značka začínala na B. Právě do zadního kufru naložil jeden velký balík zabalený v dece a chtěl naložit i druhý, když jsme ho vyrušili.“

„A potom to trvalo ještě víc než půl hodiny, než jste nám zavolal?“

„Ano. Bohužel. Mrzí mě to.“

„Mě taky. Kdybychom byli tu informaci dostali okamžitě, nemusel dnes po Stockholmu pobíhat pomatený sériový vrah. Doufám, že jeho příští obětí budou vaše děti.“

Hultin se nikdy ani v nejožehavějších chvílích takhle neprořekl, ale jeho základní nedůvěra k podnapilému řidiči posunula jeho hranice slušnosti.

„Něco dalšího než to B si nevybavíte?“

„Ne,“ mumlal Oskarsson.

K tomu už nebylo co dodat. Hultin mohl držet přednášku o prohnilých kořenech švédského právního řádu, o postupném výprodeji právního státu, o zákonech, které byly zamýšleny k ochraně občanů, ale změnily se v komedii, o rvačce o kost mezi vysoce odměňovanými advokáty a žalobci s nízkým rozpočtem. O tom, že celé auto právníků ani na vteřinu neuvažovalo o tom, že by svůj vlastní zájem mohli odsunout stranou a přispět k dopadení dvojnásobného vraha. Mats Oskarsson přese všechno projevil alespoň náznak občanské odvahy a zdálo se, že i ta nevyslovená přednáška ho dostala. Sunul se ke dveřím. Právě je otevřel, když za sebou uslyšel Hultinův zdušený hlas: „Děkuji vám.“

Ještě na okamžik se Hultin setkal s tím světlezeleným pohledem, který řekl víc než tisíc slov.

Jan-Olov Hultin osaměl. Natáhl si nohy pod psací stůl a snažil se trochu srovnat myšlenky. Pohledem klouzal po zdech kanceláře a poprvé po dlouhé době si uvědomil, jak je anonymní. Ani v nejmenším nenesla jeho otisk. Byla to prostě pracovní místnost. Nepostavil si na stůl ani fotografii manželky. Když byl v práci, byl stoprocentně policista, možná i trochu víc. Ostatní si držel pro sebe. Ani po úspěchu s Vrahem mocných k sobě nikoho nepustil. Sám přesně nevěděl proč. Fotbal však už nebyl jeho tajemstvím. Jednoho večera se u hřiště s umělým trávníkem objevili Hjelm a Chavez a viděli ho v akci. Horší bylo, že hráli s klubem, v němž ostrým útočníkem byl Carlos a Hultin se s ním nešťastně srazil a poranil mu levé obočí, až tekla krev. Carlosovo příjmení bylo bohužel Chavez. Hultin nevěděl, jestli Jorge svého otce informoval, že ten, kdo ho poslal do nemocnice, byl jeho šéf.

Ze zamyšlení ho vyrušil telefon.

„Ano,“ ozval se do sluchátka. „Ano, ano, rozumím. Ano.“

Na několik vteřin se zamyslel s prstem nad číselnicí interního telefonu. Pak zvolil číslo Kerstin Holmové.

„Kerstin, jsi tam?“

„Ano,“ ozval se její alt.

„Máš práci?“

„Nic zvláštního. Probírám se materiálem, který nám poskytla FBI. Je toho hrozně moc.“

„Ověř tmavomodré volvo kombi, model z osmdesátých až devadesátých let. Registračka začíná na B. Máme nějaké svědectví z Frihamnu.“

„To je zatraceně dobře.“

Zavěsila dřív, než odpověděl. Jeho prst začal znovu bloudit nad čísly. Söderstedt? Ne. Norlander? Je už zpátky? Ne. Vrátil se Nyberg z LinkCoop? Ech… Chavez? Ale ne sám.

Musel si přiznat, že jeho váhání bylo spíš demografického než věcného druhu. Zavolal Hjelmovi.

„Paule?“

„Ano.“

„Přijď ke mně a vezmi i Jorga.“

Za půl minuty tam byli.

„O Labanovi Hasselovi už neuvažujete?“ zeptal se a zarazilo ho, že před ním stojí jako dva školáci. Čím to bylo, že se tak všichni chovali?

„Ne,“ potvrdil Chavez. „Pokusili jsme se nalézt podklad pro obžalobu, ale musíme si přiznat, že by toho i při dobré vůli bylo málo. Doufáme, že bude šťastný s Ingelou, i když jsou sterilní. “

„Dobře. Mám novou stopu z Frihamnu. Několik bloků od skladů LinkCoop stojí auto, které tam zjevně nepatří. Béžový Saab 900. Jsou na něm zajímavé dvě věci. Jednak je umytý do vysokýho lesku, nenašla se na něm ani stopa, ani zvenku, ani zevnitř. A za druhé je registrován na jméno Andreas Gallano. Nepřipomíná vám to něco?“

„Gallano,“ zamyslel se Hjelm. „Recidivista z Allby. Je to tak?“

„Správně.“

„No jo, Andreas Gallano. Měl jsem s ním několik konfrontací v době, kdy jsem pracoval v Huddinge. Spoustu násilí, pokud si dobře pamatuju. Trochu se zapojil i do drogovýho řetězce, ale přesto to byl jen klasickej pouliční gauner. Bez svědomí. Jednou seděl za ublížení na zdraví a jednou za drogy.“

„Jo,“ připojil se Chavez. „Utekl z Hallu.“

„Souhlas,“ ozval se Hultin. „Byl znovu za katrem kvůli napadení a asi před měsícem utekl. Spojil se s dalšími dvěma kriminálníky a dostali se ven přes kuchyni v Hallu. Bylo to dost odvážný.“

Hjelm i Chavez přikyvovali. Šlo opravdu o neobyčejný útěk.

Hultin je pozoroval a pokusil se jim naznačit, kam jeho intuice směřuje.

„Nemá to s naším případem nic společného?“

Oba přikývli.

„Gallanovo auto, opuštěné a bez otisků prstů, vloupání, dvě těla,“ vypočítával Hjelm a uzavřel to. „ Ano.“

„Ale ta mrtvola, to nebyl on, je to tak?“ ujišťoval se Chavez.

„Určitě nějakou roli v tom dramatu hraje,“ řekl Hjelm.

„Takže jen o Kentuckém vrahovi pořád nevíme vůbec nic,“ brblal Hultin.

„Ani ň. A jaká je poslední adresa Gallana?“

„Už deset let pořád stejná.“

Vydali se na cestu. Jeli Chavezovým BMW namísto služebním vozem a beze slova projížděli mokrým městem. Vjeli na Essingelskou silnici. Zdálo se, že se pod nimi zvedá Riddarský záliv a připravuje potopu. Každou chvílí mohl zaplavit město. Kdo by si v dnešní době takového varování všiml a začal stavět Noemovu archu?

Nikdo, říkal si mrzoutsky Hjelm, sedící vedle Chaveze, který dupal na plyn.

Ani jednoho z nás by nenapadlo, že nás Bůh varuje. Všichni bychom se mohli utopit ve špinavé břečce a být pohlceni rozhněvanou Zemí, a z vesmíru by naše zeměkoule vypadala stále stejně. Došlo by jen k nepatrnému vychýlení nekonečné rovnováhy, nic víc. Pokusil se odpoutat od takového škarohlídství a postavit se mu. Bylo to však jako honit vítr.

Nikdo z projíždějících po dálnici E4 by nedokázal rozlišit Allby od Fittji nebo Norsborg od Hallundy. Byly tam skupiny nesmyslných výškových domů, které se jednotvárně šplhaly po zvlněné krajině a podle dřívějších proroctví byly plné kriminality. Byl to výsledek dlouhotrvajících plánů srovnat Staré město se zemí, aby na jeho místě Le Corbusier vybudoval řady skleněných a betonových paláců. Nikdo ale nevěděl lépe, než právě Paul Hjelm, že i tady se nachází svébytná a pestrá kultura, hrdinství všedních dní, nekonečné bohatství nápadů a nepřetržitý boj s osudem. Tady on pracoval po všechna léta, dokud nedošlo k té pozoruhodné změně před více než rokem. Byl povolán do centra města, přesněji řečeno do A-dur, A jako Skupina A a dur jako úspěch.

Byla to zásluha Erika Bruuna, jeho bývalého komisaře z kriminálky v Huddinge, protože rozhodující se stal Bruunův kontakt s bývalým kolegou Janem-Olovem Hultingem. Teď přijížděli na jeho pracoviště. Hjelmovi se podařilo vyhnout místnosti bývalých kolegů a zaklepat na Bruunovy dveře. Světelný systém na dveřích zasvítil žlutě – čekejte – a Hjelma přepadlo špatné tušení. Normálně Bruun nikdy nikoho nenechával čekat přede dveřmi. Po třech nekonečných minutách na chodbě, kde hrozilo, že ho někdo objeví, už nevydržel dál čekat a vešel. Hnědá místnost, vždycky pokrytá nezdravým povlakem kouře z Bruunových cigaret, teď byla žlutá jako kuřátko a vypadalo to, že tam ještě ani nevyschlo lepidlo na tapety.

Za Bruunovým stolem seděl čtyřicátník s kravatou a v obleku. Kaštanově hnědé vlasy měl sčesané přes pořádnou pleš. Ruka mu instinktivně sklouzla ke služební zbrani.

„Kde je Bruun?“ zeptal se Hjelm.

Muž po pistoli nesáhl, ale ruku měl stále připravenou.

„Jestli umíte číst, tak na dveřích je napsáno čekejte,“ ozval se.

„Stojí tam nejen „čekejte,“ ale také jméno Bruun. Kde je?“

„Kdo jste?“

„Hjelm. Pracoval jsem tady. Pod Bruunem. Kde je?“

„Hjelm, aha? Ten, co ho vykopli nahoru.“

„Přesně. Kde je Bruun?“

„Hjelm… ano. Před nedávnem jsem pročítal vaši složku. Doufám, že nechcete zpátky na staré místo, když se teď Skupina A složila. Nemáme tu místo.“

„Kde je Bruun?“

„Tady nechceme mít žádné hrdiny a podobnou verbež. Je čas tu trochu uklidit. Dát tomu správné vedení.“

„Kde je Bruun?“

„Asi vám nezbude, než oprášit starou uniformu a připravit se na pochůzkovou službu.“

Hjelm toho měl právě dost. Obrátil se a hodlal vyběhnout za Chavezem, který stál před budovou. Za sebou zaslechl: „Bruun měl před týdnem infarkt. Už jen pomyšlení na to, jak to tu vypadalo, by k tomu stačilo.“

Hjelm se znovu otočil.

„Zemřel?“

Muž u stolu jen zavrtěl rameny. „To netuším.“

Hjelm musel okamžitě odejít, jinak by ho asi pochůzková služba neminula. Sešel po schodech do společné místnosti.

Bylo to, jako by neuplynul ani okamžik. Každý šálek, každá kostka cukru byla na stejném místě jako před půldruhým rokem. A všichni kolegové. Seděli tu úplně všichni. Anders Lindblad a Kenneth Eriksson, Anna Vassová a Johan Bringman. A také Svante Ernstsson, jeho parťák, se kterým sloužil víc než deset let. Bývali nejlepšími přáteli a teď už uplynulo mnoho měsíců, co se viděli naposled.

„Podívejme se,“ řekl překvapeně Ernstsson. „Jaká vzácná návštěva.“

Stisky rukou byly pevné a až směšně mužné.

„Nejdřív mně řekněte: Zemřel Bruun?“

Svante Ernstsson na něho okamžik vážně hleděl, ale pak se usmál. „Jde jen o malé škrábnutí, jak to sám označil.“

„A co je to tam za šaška?“

„Nově jmenovanej komisař Sten Langmyr. Šutr v botě. Preferuje žlutou.“

„Tohle je Jorge Chavez, můj kolega.“

Oba muži si potřásli rukou. Hjelm měl podivnou představu, že si ruku právě podávají Cilla a Kerstin. Vzpamatoval se.

„Nepřišli jsme k vám hledat práci, ale potřebujeme malou pomoc. Nepátrali jste po našem příteli Andreasi Gallanovi?“

Ernstsson zavrtěl hlavou a zvědavě pozvedl obočí. „Ne víc než jako po každým uprchlým vězni.“

„A nevíte, jestli tu je?“

„O co jde?“

„O vraždu ve Frihamnu.“

„Nemáme žádné indikace, že by se vrátil domů. To by bylo dost nepředložený, po tom útěku z Hallu. Byt je prázdnej, v lednici půl roku starý mlíko. Jako obvykle toho máme moc a on nepatří mezi priority. Chceme se tomu věnovat příští týden.“

„Řeknu Hultinovi, aby se postaral o Langmyra, abyste na tom mohli pracovat oficiálně. Není nejlepší jít přes… jak se jmenoval… Stavros?“

„Stavropoulis. Ne, ten zemřel. Předávkoval se. Gallano si musel opatřit nový kontakty a pracoval s novým gangem s většími možnostmi. Syntetický drogy. Sebrali jsme ho přes jednoho dealera, Yilmaze. Můžeme ho vypátrat.“

„Co zjistíme přes Yilmaze?“

„Gurra od něj bere drogy. Pamatuješ se na Gurru?“

„No jasně, do prdele,“ vyprskl Hjelm. „Bláznivej Gurra. Kamarádíček z dětství.“

„Pokud někdo vůbec tuší, kde je Andreas, tak je to Gurra. For old time sake,“ dodal trochu dvojsmyslně Ernstsson.

„Jak to uděláme?“

„Yilmaz se zdržuje na pro nás výhodným místě, tak jsme ho nechali na pokoji. Ve starým skladišti supermarketu ICA. Jen si ho tam trochu hlídáme. Je to ideální.“

„Jinak ho nedostanem?“

„Ne, tam je to nejlepší.“

„Teď hned?“

Ernstsson pohnul rameny. „Jdem na to.“

Jorge Chavez si pokoušel udělat obrázek o dřívějším vztahu Hjelma s Ernstssonem. Byl podobný jejich současnému? Nebyli si snad bližší? Fungovala jejich spolupráce stejně dobře? Pozoroval je, když čekali v patře špinavého bývalého odchoďáku s potravinami. Nebylo něco vyčkávavého nebo snad provinilého v Hjelmově postoji k bývalému kolegovi, něco napjatého už jen v držení těla? A jeho pohled?

Jejich pátrací pozice byla trochu zvláštní. Jistě že by mohli hledět rovnou skrz podlahu nebo z boku a pozorovat celé to nechutné vyjednávání přímo, ale to by znamenalo, že by museli ležet po celé hodiny tváří v myších bobcích. Jednodušší bylo připevnit tam na vhodné místo minikameru a pozorovat celou tu odpornou hru na monitoru, a to právě teď všichni tři dělali.

Proud zákazníků plynul Yilmazovým tajným drug store. Bylo to jako řez napříč celou společností. Od podivných vykopávek ze šedesátých let, které dosud přežily, k čerstvé mládeži střední třídy, od prostitutek s aids k sekretářkám s tajným posláním. Hjelm pocítil bodnutí stesku po staré práci, což se mu už dlouho nestalo.

Yilmaz sám seděl jako paša na mrazicím boxu a zboží měl v dalším. Byl to bůh. Rozhodoval, kdo se dostane do nebe, nebo do pekla. Dělalo mu dobře mávat klíči od ráje o chvíli déle.

Hjelm nenáviděl každičkou vteřinu. Nejen proto, že proud potřebných byl bez konce, ale i proto, že čas ubíhal a Gurra byl v nedohlednu. Za chvíli Yilmaz skončí a den bude v háji. Uběhly už tři hodiny, bylo odpoledne. Množství zákazníků se snižovalo.

Vešel další mladík, asi student, pro několik malých barevných pilulek. Mohlo mu být tak šestnáct sedmnáct a šel docela samozřejmě k pašovi na mrazáku. Vzadu čekal kamarád s rukama v kapsách. Stál zády ke kameře a nervózně podupával, zatímco mladík obchodoval s Yilmazem.

Hjelm už toho víc nesnesl. Tělo se mu prohnulo do oblouku, otočil se na stranu a zvracel. Cítil hrozný stud. Jako když má umírající před očima uplynulý život, Hjelm prožíval všechny okamžiky svého otcovství. Každý chybný krok, každý slepý výstřel, všechno, co svému synovi nedal.

Když po půlminutě opět pohlédl dolů, stál tam stále ještě Danne zády ke kameře. Mladík nákup skončil. S Yilmazem se začal bavit nějaký pořádně zfetovaný chlápek.

„To je Gurra,“ dostal ze sebe Svante Ernstsson.

Hjelm se už na nic neohlížel. Zvedl se, až převrátil židli, a vyběhl. Všechny oči ve spodní místnosti se zadívaly nahoru přímo do kamery. Než však mohl Yilmaz svůj krám sbalit, vběhl Hjelm dovnitř s vytaženou zbraní. Teprve potom se za ním oba rozběhli.

Hjelm všechny držel v šachu. Mohutná gorila, která předtím stála za Yilmazem, ležela na břichu na zemi. Hjelm muži vytáhl revolver, který měl za pasem. Namířil hlaveň na Yilmazovo čelo. Chavez ho vystřídal a hlídal Yilmaze i jeho ochranku. Gurra se pokusil vyklouznout, ale Ernstsson ho srazil k zemi. Hjelm skočil k mladíkovi, který se právě snažil do ztrouchnivělé dřevěné podlahy zašlápnout barevné pilulky. Chytil ho za límec a obrátil jeho bledý obličej k sobě, až je dělilo jen pár centimetrů. „Tvůj ksicht si budu pamatovat, kreténe.“

Ucítil, že se mladík strachy počural. Pustil ho a ten se se vzlyky zhroutil na podlahu.

Hjelm se obrátil ke svému synovi. Ten stál v šoku ve dveřích. Hýbal ústy, ale slova nevycházela.

„Jdi domů,“ řekl neutrálně Hjelm. „A zůstaň tam.“

Danne vyklouzl a zmizel. Jeho kamarád zděšeně zíral.

„Zmiz,“ vyzval ho Hjelm.

Obrátil se ke Gurrovi, který ležel na zádech ve špíně pod Ernstssonem.

Za jeho výsměšným pohledem bylo vidět, jak je bledý.

„Andreas Gallano,“ ozval se Hjelm s důrazem na každé slabice.

„Zatraceně, o čem to kecáte?“

Hjelm se k němu sehnul. Jeho výraz nepřipouštěl žádné žerty. Gurra si toho všiml.

„Zkus to znovu,“ ozval se měkce Hjelm.

„Neviděl jsem ho od tý doby, co jste ho zašili…“

„Ale?“

„Ale on… ano…“

„Je to jednoduchý. Mluv a přežiješ. Mlč a zemřeš.“

„Jo jo, zatraceně… on byl pěkně mazanej… má někde na severu nějakou tajnou chajdu. Myslím, že se to jmenuje Riala… mám jeho adresu. V adresáři.“

„Ty mě udivuješ,“ řekl Hjelm a vytáhl mu z náprsní kapsy svazek pomačkaných papírů. Máš adresář a ještě k tomu sis zapsal i adresu uprchlýho zločince.“

„Je zakódovaná,“ ozval se moudře Gurra. „Pod jménem Eva Svenssonová.“

Hjelm rychle adresu našel. Vytrhl stránku s tímhle jménem v Riale a papíry strčil Gurrovi zpět do kapsy.

Zdálky zaslechl sirénu. Ernstsson přivolal posilu. Odtáhli Gurru do kouta s mrazáky vedle Yilmaze a jeho strážce.

„Postaráš se o ně, Svante?“ požádal ho Hjelm a chtěl odejít.

„Hlídej je,“ řekl Ernstsson Chavezovi a vzal si Hjelma na stranu.

„Prozradil jsi naše nejlepší místo, Paule,“ ozval se zklamaně. Hjelm sevřel oči. Na to ani na okamžik nepomyslel.

„To mě mrzí,“ omluvil se tiše. „Byly tu zvláštní okolnosti.“

Svante Ernstsson od něj ustoupil a pozoroval ho.

„Dost tě změnili, Paule. A trochu stranou dodal: „Doufám, že s Dannem se to nějak vyřeší.“

Hjelm těžce přikývl.

„Tak jdi,“ vyzval ho Ernstsson. „Postarám se tu o to. Langmyr tě bude opravdu milovat.“

Hjelm si v autě vzpomněl, že musí informovat Hultina. Ten, aniž by podrobně znal průběh událostí, slíbil, že se pokusí s Langmyrem všechno projednat.

Hjelm byl pořád jako bez sebe.

I Chavez byl jako zkamenělý. Všechno šlo hrozně rychle. Spatřil Paula Hjelma tak, jak ho zatím neznal, a nebylo to nejpříjemnější. Rozhodl se, že o jeho synovi mluvit nebude. Ostatně trvalo mu to téměř až do Skärholmu, než mu došlo, že muselo jít o syna.

„Aha,“ ozval se jen.

Hjelm se k němu bez výrazu obrátil a pak znovu mlčel.

Stockholmu se vyhnuli. Teď už bylo možné objet centrum po okruhu, i když cena byla vysoká.

Přibližně u Norrtullu se Chavezovy myšlenky začaly trochu srovnávat. Aniž by spolu vyměnili slovo, jeli do Rialy v Roslagenu mezi Akesbergou a Norrtälje. Podle adresy šlo o odlehlý lesní pozemek. S čím se tam setkají?

„Jdeme tam sami?“ zeptal se Chavez. Hjelm zíral do okna a neodpověděl.

„Jsi na to připravenej?“ ozval se Chavez trochu ostřeji.

Hjelm se k němu otočil. Měl stále absolutně bezvýrazný obličej. Nebo snad rozhodný?

„Jsem připravenej. Jdem tam sami,“ řekl.

„Když se nad tím rozumně zamyslíš, tak ve Frihamnu může jít o drogy. A v tom případě na nás může v Riale čekat cokoliv. Gallanova chata by třeba mohla být střediskem novýho drogovýho syndikátu.“

„A proč tedy někdo nechal vyčištěný auto v přístavišti?“

„Třeba to druhý tělo v autě byl právě on. A náš neznámý by mohl klidně být ten kumpán z ciziny. Možná že jich bylo moc a potřebovali se někoho zbavit. Tu chatu ovšem můžou dobře hlídat.“

„To je možný,“ připustil racionálně Hjelm. „Ale zkusme to chvíli intuicí. Tady máš papír a tužku a já si je vezmu taky. Oba napíšeme, co si myslíme, že nás v chatě potká. Papírky schováme a potom si je porovnáme.“

Chavez se zasmál. Oba si složené papíry zastrčili do kapes.

Potom se ale Hjelm znovu ztratil v myšlenkách. Upřel pohled do deště.

Otcovství. Bylo snadné způsobit nevyléčitelné rány. Nevhodné slovo, lhostejný pohled ve špatném okamžiku, příliš velké nároky, slabost. Špatné vztahy v rodině – co je lepší? Mlčení, nebo hádky, rozvod? Ledová pustina, ve které zamrzl Laban Hassel? Nebo vzrušené, bouřlivé vztahy, nesmyslné peklo hádek? Minulé léto si šli s Cillou z očí a on navíc hledal Vraha mocných. Jak jejich nepřítomnost zapůsobila na děti v tom nejcitlivějším věku? Co je jim vrozené? Zdá se, že je v podstatě jedno, čemu jsou děti vystaveny, všechno přece máme naprogramované v genech. To by mělo Paula Hjelma utěšit. Třeba to vůbec není jeho vina, že se jeho syn spojil s narkomanem, třeba má vrozený gen, který ovlivní braní drog, třeba to žádná výchova nemohla změnit. Nechtělo se mu to věřit. Vina je na něm samotném. Nebo snad ne? Kurvapráce, proč se to stalo! Byl teď trestán za to, že mu nevyměnil plenky, aniž by chtěl zvra cet? Že doma mluvil sprostě? Že byl policajt? Nebo proč?

Věděl, že pouze jedna odpověď neexistuje. Předností jeho povolání byla vždy jednoduchost: vinen – nevinen. Jeho obzor se zúžil. To, co bylo nejednoznačné, neexistovalo.

Dva lovci ujížděli k severu.

V kapsách je pálily dva papírky.

Riala měla dokonce centrum, malé centrum, ale mapa je vedla na okraj do hustého jehličnatého lesa. Cesta se nakonec zúžila do pouhé pěšiny pro dobytek.

„Zastavíme tady,“ řekl Hjelm s pohledem upřeným do detailní policejní mapy.

Chavez zastavil.

„Je to asi dvě stě metrů. Do kopečka a potom vpravo. Je to tam úplně opuštěný.“

Chavez přikývl, vytáhl služební zbraň a zkontroloval ji. Pak ji znovu vložil do pouzdra pod ramenem.

„Auto nezamknem,“ ušklíbl se na Hjelma.

Ten se slabě usmál a vešel do hustého deště.

Bylo víc než pět hodin. Těžké dešťové mraky stupňovaly šero. Les byl temný.

V podzimním nečase šli sehnutě dopředu. Koruny stromů se míhaly nad nimi a jehličí s deštěm jim padalo na hlavu. Les osvětlil pronikavý záblesk. Na okamžik je rozdělily kmeny stromů, ale když o několik vteřin později zahřmělo, byli už znovu vedle sebe.

Chatka byla vklíněna mezi stromy na kopečku. Kdyby o ní nevěděli, patrně by ji minuli. Byla malá, hnědá, tmavě obložená. Neukazovala žádnou stopu života.

Šli ke dveřím se zbraněmi v rukou.

Vedle dveří bylo skleněné okénko a kulatá díra. Hjelm vzal tiše za kliku. Bylo zamčeno. Protáhl ruku otvorem a otočil zámkem. Pak do dveří kopl a vrazil dovnitř.

Než Chavez nalezl vypínač a rozsvítil, ucítili hrozný pach. Vyměnili si pohledy, oběma bylo jasné, o co jde.

Rychle prošli chatkou. Obývací pokoj s kuchyňským koutem a minimální ložnice. Všechno bylo prázdné, nepoužívané. Kdyby nebylo otvoru vedle dveří a příšerného pachu, byli by už zasunuli pistole.

Byly tam ještě jedny dveře a Hjelm je opatrně pootevřel. Tmavé betonové schody vedly do sklepa. Vypínač nezahlédli. Drželi se těsně vedle sebe a mávali pistolemi. Krok za krokem scházeli dolů, ale absolutně nic neviděli. Pach se stupňoval. Šátrali prsty po ledové kamenné zdi, až Chavez našel vypínač a rozsvítil slabé světlo na stropě.

V židli seděl Andreas Gallano.

Zíral přímo na ně. V jeho očích se dosud zračila strašná bolest. Na zakrváceném krku měl dvě dírky.

Vrátili se nahoru. Hjelm seděl na podlaze a třesoucí se rukou namačkal na mobilu Hultinovo číslo. Chavez se naklonil nad výlevku a namočil si obličej. Oba pořád drželi zbraně.

Chavez zíral do tmavého lesa, kterým opět projel blesk a po krátkém okamžiku zazněl hrom.

Přisunul se k Hjelmovi, až se dotýkali rameny. Oba vzájemnou blízkost potřebovali.

Současně vytáhli z kapsy papírky.

Na Chavezově stálo: Tělo s dírou v krku.

Hjelm na svůj napsal: Perforovaný krk.

Slabě se na sebe usmáli. Souhra fungovala.

15.

Penzista. Několikrát to slovo převaloval v ústech, ještě si docela nezvykl. Celý život prožil aktivně. Schůze. Setkání. Cesty. Skrývaná radost, když se podepsal kontrakt.

To všechno hrozně postrádal. Ten fakt se nedal pominout.

Zůstala mu jen loď. Manželka zemřela před mnoha lety, už si na ni sotva pamatoval. Slabá vzpomínka na okraji minulosti.

Veškerý zájem věnoval své lodi. Byla jeho pýchou. Stará dřevěná loď se dvěma stěžni klasické a bohužel i zapomenuté značky Hummelbo. Byla z roku 1947 a v bezvadném stavu.

Ovšem jen proto, že o ni tak pečoval.

Dvakrát denně za ní šel do přístavu malých lodí. Stal se z něho čestný hlídač bez platu.

Ani dnešní hrozné počasí ho nemohlo odradit. Copak je tohle normální uprostřed září? Byl to ten omílaný skleníkový efekt? Myšlenku zamítl, nevěřil tomu. Pokládal to za infantilní. Kde bychom byli bez automobilismu a průmyslu?

Prodíral se pomalu větrem k nábřeží v Lidingö a velkým klíčem si odemkl ohrazený klubový pozemek. Než došel na přístavní můstek, potřeboval ještě několik dalších klíčů. Pro šero sotva viděl nataženou ruku před sebou. Stál málem až u lodi, než ji dokázal rozpoznat. Pokaždé pocítil stejný nával radosti a hrdosti. Byl to celý jeho život v kostce.

Překontroloval zámek – řetěz seděl tak, jak měl, a západka byla na svém místě. Klekl si se na kolena a rukou pohladil naleštěné dřevo přídě. Takové štěstí!

Ohnul se ještě více dopředu, až se rukou dotkl vody. Ucítil ale i něco dalšího. Ten příšerný déšť způsobil, že neviděl, na co sahá. Bylo to mazlavé. Jako chaluhy.

Chaluhy? Přece je stáhl z přídě právě dneska ráno.

Znovu to pevně uchopil a pozvedl. Hleděl do otevřených očí.

Okamžitě utopence pustil a vykřikl.

Tělo pláclo zpět do vody a on si uvědomil, že viděl na bílém krku dvě rudé dírky.

Upír na Lidingö?

16.

Viggo Norlander byl zase zpátky, ale teprve teď mu bylo jasné, jak je jeho práce důležitá. Poslali ho sem jistě právě kvůli jeho pečlivosti.

Zase seděl na chodbě patologie, ale bohužel tu nebyl sám. Vůbec nevěděl, jak se to stalo, ale většina nepříjemných dopoledních návštěvníků tu byla znovu. Dělal, co mohl, aby je trochu uklidnil.

Manželé Johnssonovi dosud nepřestali snít o tom, že svého zetě najdou na patologii Karolinské nemocnice, místo aby se válel v bahrajnském bordelu. Byla tu znovu mladá sestra s Egilem Högbergem v křesle, který nepřetržitě mumlal: „Je to můj syn.“ A byla tu i mladá žena Justine Lindbergerová, která postrádala manžela.

Když starý patolog Sigvar Qvarfordt vystrčil nos ze sálu a rychle pokynul Norlanderovi, rozhodl se, že teď tam půjde nejdřív s mladou ženou. Už se vzpamatovala z dopoledního zhroucení, ale Norlander se přesto postaral, aby měl někoho z lékařského personálu poblíž.

Vedl ji pomalu do místnosti. Na rozdíl od neznámého z přístavu nové tělo ještě nestačili vsunout do chladicího boxu a bylo tedy jen přikryto obyčejným prostěradlem na nosítkách uprostřed místnosti.

Qvarfordt tu čekal, aby dohlédl, že nikdo s jeho příštím materiálem nebude hýbat. On také před Justinou Lindbergerovou stáhl prostěradlo dolů.

Nový příchozí byl skoro stejně mladý jako neidentifikované tělo z dopoledne. Tmavé vlasy se strašidelně odrážely od bílého obličeje, trochu opuchlého pobytem ve vodě, a – se dvěma malými dírkami na krku.

Justine Lindbergerová ze sebe vyrazila zaškrcený zvuk, přikývla a vyběhla na chodbu. Personál venku na ni byl připraven, a než injekce stačila zapůsobit, zeptal se ještě Norlander: „Znáte toho mrtvého?“

„Je to můj muž,“ ozvala se slabě žena. „Eric Lindberger.“

Pak jí smysly zastřela milosrdná mlha a ukončila tak příšerně dlouhý den.

17.

„Bojovou centrálu“ tak konečně přestali nazývat jen s ironií. Rozhodujícím znamením bylo zavěšení prázdné tabule na zeď za Hultinovou katedrou. Nastal čas pro vyznačení úkolů a souvislostí a fixy se třásly nedočkavostí. Média se zase jednou předváděla. Nejdřív nebylo slyšet nic, pak zase nic, a pak všechno najednou.

V každém případě tu ale byl starý známý Kentucký vrah. Dvě oběti, nalezené v rozmezí několika hodin, to potvrzovaly. Věci se daly do pohybu, možná zrychlujícího se pohybu.

Bylo trochu po deváté večer a všichni byli pořád na svých místech. Nikoho ani nenapadlo, aby nad nevhodnou pracovní dobou vzdychal.

Jan-Olov Hultin se prohrabával v lejstrech. Když jednotlivé listy správně uspořádal, zvedl se, vzal barevnou tužku a dal se do toho.

„Tak,“ ozval se neutrálně a kreslil čtyřúhelník a šipky, zatímco mluvil.

„V osm deset třetího září přiletěl do Stockholmu Kentucký vrah pod jménem Edwin Reynolds, když předtím v noci na letišti Newark nedaleko New Yorku zavraždil švédského literárního kritika Larse-Erika Hassela. Po příjezdu zřejmě okamžitě odjel do Rialy v Roslagenu. Stupeň rozkladu těla drogového překupníka Andrease Gallana svědčí o tom, že byl zavražděn asi před týdnem. To přesně souhlasí s příletem Kentuckého vraha. Andreas Gallano uprchl z věznice v Hallu a ukryl se v chatě, která podle bulváru patří Robertu Arkaiusovi, bývalému milenci Andreasovy matky. K čemu v chatě došlo, přesně nevíme, ale Kentucký vrah se Gallana zbavil svou oblíbenou metodou. Máme důvod myslet si, že potom tam asi týden bydlel s čím dál víc páchnoucím tělem ve sklepě. Že tak okamžitě našel dobré místo pro úkryt, dokazuje, že s Gallanem nebo jeho drogovým syndikátem byl už dřív v kontaktu. To je třeba pečlivě zkontrolovat.
Co se stalo potom? Tady to začíná být komplikované. Gallanovo auto, béžový saab, bylo nalezeno přibližně na místě, kde došlo k dvojí vraždě. Přirozeně tam mohlo stát déle, i z jiných důvodů, ale podle všeho se v noci na včerejšek, dvanáctého září, Kentucký vrah v Gallanově autě vydal do Frihamnu a zde zavraždil další dvě osoby. Jde o dosud neidentifikovaného muže, kterého podle amerického vzoru nazýváme John Doe, a to čtyřmi ranami do srdce, a o třiatřicetiletého úředníka Erica Lindbergera, který byl usmrcen tradičními kleštěmi. V téže době, kdy Hjelm a Chavez našli Gallana, objevil Lindbergerovo tělo v přístavišti loděk na Lidingö penzionovaný ředitel Johannes Hertzwall. Eric Lindberger má stejné známky po upířím kousnutí na krku jako Gallano a Hassel. Podle předběžné zprávy patologa zemřel ve stejné době jako náš John Doe, tedy před necelým dnem, a přístaviště loděk je v přiměřené vz
dálenosti od Frihamnu. Zdá se tedy krajně pravděpodobné, že Eric Lindberger je ta oběť, kterou v půl třetí v noci vyrušený vrah vtáhl do deset let starého tmavomodrého volva kombi s číslem, které začíná na B. Muž měl přes hlavu černou kuklu.“

Hultin si udělal přestávku a rozhlédl se kolem sebe. Jeho poslušní žáci seděli jako svíčky a hleděli na rozšiřující se schéma na tabuli.

„Můžu vám navrhnout scénář? Kentucký vrah jede do Frihamnu, aby spáchal dvě vraždy, které zřejmě naplánoval předem. Přijede v Gallanově autě, ale tady už na něj čeká jiné. Na opuštěném místě spáchá vraždy, oběti zabalí do dek a chce je naložit do většího auta. Překvapí ho ale parta právníků, kteří se vracejí ze zápasu a pijí vodku. Proto stačí naložit jen jedno tělo, Lindbergera. Toho druhého, našeho neznámého Johna Doa, nechá na silnici. Ví, že svědci budou kontaktovat policii, proto rychle ujíždí do Lidingö a tam dost nepořádně hodí oběť do moře.“

„Takže ty si myslíš,“ ozval se Gunnar Nyberg, „že vloupání do skladu LinkCoop nemá s věcí nic společnýho?“

„To neúspěšné vloupání se mi nehodí do scénáře. Myslí si někdo něco jiného? Ne? Ne, myslím, že to byla náhodná shoda okolností. Je možné, že loupež nedotáhli do konce, protože se zloději stali svědky závažnějšího zločinu a radši zmizeli.“

„Nebo co když to bylo jinak,“ ozvala se zamyšleně Kerstin. „Máš jistě pravdu, že vražda byla pečlivě naplánovaná, ale jen pokud jde o Lindbergera. Ten chudák to dostal do krku. Ale pokud by Kentucký vrah zabíjel kulkami do srdce, bylo by to poprvé, co změnil zvyky. Také bychom mohli připustit, že náš John Doe byl lupič, který se náhodou stal svědkem, když vrah kolem něj táhl oběť. Vrah ho uviděl a zastřelil. Já si myslím, že vražda Lindbergera byla naplánovaná, ale ne zastřelení Johna Doa.“

Hultin tiše přikyvoval a pak začal z jiného konce:

„Vraťme se zase na začátek. Proč Kentucký vrah přiletěl do Švédska? Zjevně se tak či jinak znal s Gallanem, ale byl právě on jeho cíl? Kdyby to tak bylo, byl by mohl rovnou udělat to, kvůli čemu sem přijel – zabít Gallana – a potom už jen bažit po krvi? Po devíti klaustrofobických dnech se vzrůstajícím nesnesitelným pachem lačnil po krvi a šel znovu vraždit. Nebo byl Gallano spíš prostředkem než cílem? Byl naopak cílem Eric Lindberger? To podivné místo vraždy by na to ukazovalo. Člověk přece nejede jen tak v noci do liduprázdného přístavu, aby si tam našel oběť. Ne, on musel vědět, že tam bude. Jeho vraždu je třeba velice podrobně vyšetřit.“

„Ale to přece není jisté, že tam Lindberger byl,“ ozvala se Kerstin Holmová. „On ho tam přece mohl dopravit. Oběť i místo mohly být náhodné.“

Hultin pomalu přikývl. Začal si zvykat, že jeho krásné scénáře mohou být odmítnuty. Že by už postrádal instinkt? Je čas předat řízení druhému pilotovi? A Kerstin Holmová – která se skutečně o řadu let později stane jeho nástupcem – byla velice schopný druhý pilot.

„Musíme najít místo vraždy,“ řekl pouze. „Jistě jsou stovky vhodných skladišť a místností ve čtvrtích nedaleko nálezu Johna Doa.“

„Nejblíž je rozhodně sklad LinkCoop,“ připomněl Nyberg. Nemohl svou návštěvu v Täbách dostat z hlavy.

Hultin se znovu soustředil.

„V každém případě toho o Kentuckém vrahovi víme málo,“ řekl rozvážně. „Ty o tom víš nejvíc, Kerstin. Kolik toho ještě nevíme?“

„Jestli chceme mít šanci nalézt napojení na Švédsko, musíme co nejblíž spolupracovat s FBI a Rayem Larnerem, tím si jsem jistá. Navíc není úplně jasné, že Američani něco poznají, dokud je to nekousne přímo do zadku. Sotva vědí, kde vůbec leží Švédsko. Švýcarské hodinky a lední medvědi na ulicích…“

Holmová se krátce zamyslela a pak znovu pokračovala: „Tenkrát nám vyklouzl kvůli těm tvým zhovadilým právníkům. Můžeme věnovat co nejvíc času Gallanovi, drogovému syndikátu, Lindbergerovi, LinkCoop, ale já si stejně myslím, že jediná smysluplná cesta je ta americká. Musíme vědět, kdo to je a co dělá. Abychom ho pochopili a zjistili, proč přiletěl do Švédska.“

„Teď máme potvrzeno, že tu je,“ ozval se Hultin. „Vyhazovat peníze daňových poplatníků na cestu do Ameriky, dokud jsme si nemohli být jisti, možné nebylo. Teď ale je. Je toho hodně, po čem můžeme jít, i co můžeme nabídnout FBI. Zítra zajdu za Mörnerem a pokusím se dostat souhlas k cestě dvou z vás do Států. Jednak toho, kdo se v materiálech nejlépe orientuje, a to jsi ty, Kerstin, a jednak jednoho…“ něco zamumlal a stranou pohlédl na Hjelma… „jednoho energického policajta.“

Hjelm sebou trhl. Přes veškerou snahu byl hodně rozptýlený, právě teď, když se všechno dalo do chodu. Jen před několika hodinami našel umučené hnijící tělo na opuštěném místě, a přál si odjet domů, aby zjistil, jestli jeho syn fetuje. A do toho se dozví, že má odletět do Ameriky, a ze všech lidí právě s Kerstin. Už toho na něj bylo moc.

„Jde po tobě Langmyr,“ řekl bezvýrazným hlasem Hultin. „To je nejlepší příležitost, abys zmizel.“

„Mám zmizet v USA?“ zeptal se zmateně Hjelm. „A zatraceně – co je s Langmyrem?“

„Svante Ernstsson toho vzal na sebe, kolik šlo, ale Langmyr stejně viděl rudě,“ pokračoval klidně Hultin. „Nemyslím, že znal ten drogový kutloch, ale v každém případě tě nemá rád, to je jisté. Takže odleť do Států. Budeš informovat Larnera o našich hypotézách. Bude to jistě úspěch.“

„Ale já teď nemůžu odjet,“ vyhrkl Hjelm pořád stejně rozčileně. „Všechno se přece děje právě tady!“

„Uvidíme, jak to bude pokračovat,“ řekl Hultin trochu přehlíživě. „V každém případě si spakuj ranec. Prozatímní rozdělení naší práce bude teď takové: Paul a Kerstin do USA, Jorge si vezme Gallana, Gunnar pracuje na LinkCoop, Viggo má Johna Doa a Arto bude mít Lindbergera. Co vy na to?“

Nikdo nic nenamítl. Pro všechny už bylo trochu pozdě.

„Ještě jedna věc,“ ozval se mírně Hultin. „Nemůžeme už od toho držet média. Teď to začne. Dá se říct, že nastane úplně jiné společenské klima. Budou do nás vrtat, bušit, předbíhat se tučnými titulky. Po celém Švédsku si lidi začnou montovat další zámky, opráší tisíce povolených i nepovolených zbraní, a bezpečnostní služby si přijdou na své. Zatím byli američtí sérioví vrazi trochu exotickou, ale vzdálenou hrozbou. Najednou se přiblížíme společenskému ovzduší Ameriky. Poslední závan naší relativní nevinnosti zmizí v tornádu všeobecné nedůvěry. Nikdo se neodváží podívat přes rameno.“

Hultin se naklonil dopředu: „Ďábel je zde, moji pánové a dámo, a i když ho dostaneme, žádné zaříkávání nevymýtí to, co sem zavlekl.“

18.

S vypůjčeným policejním deštníkem jako jedinou ochranou, zbytečně označeným policejním logem, šel Paul Hjelm domů. Zdálo se, že déšť konečně ustává. Černé noční mraky připomínaly potopu.

Co se to se Švédskem stalo? Venkovská země u polárního kruhu, jejíž lidové hnutí kdysi přispělo k vytvoření trvalé demokracie pro všechny vrstvy obyvatel, která se vyhnula hrůzám druhé světové války, co všechny kostlivce schovala do skříní, měla neuvěřitelně pohádkové konkurenční podmínky ve vztahu k ostatním evropským zemím, a proto i právo hrát si na chytrého, dokud ji nepřibrzdily jiné země. Potom byl nejen konec nejvyššímu životnímu standardu, ale i svědomí světa. Podivné, naivní přesvědčení, že se všechno zase nějak uspořádá ku prospěchu všech, připustilo vstup mezinárodnímu kapitálu v osmdesátých letech a dovolilo mu řádit svobodněji než kdekoliv jinde. Nevyhnutelné zhroucení znamenalo vlastně jen pokračování totálního a cílevědomého kolapsu tradičního politického řízení země, vítězil kapitál. Všichni za chyby museli zaplatit – kromě podniků. Současně s tím, jak se země bl
ížila k pádu, velké firmy v zemi násobily zisky. Břemeno nesli občané: domácnosti, zdravotní péče, vzdělání, kultura. I sebemenší náznak, že by se snad i společnosti měly aspoň trochu podílet na finančním zatížení, se potkal s jednohlasými výhrůžkami, že opustí zemi. Občané museli myslet na peníze. Švédská duše byla ze všech stran živena finančními úvahami, dokud byla schopná je vnímat – a nešlo o nic podstatného, pouze loterie, sázení, soutěže. Valily se na ně zábavní pořady v televizi, kdy lásku nahradily mýdlové opery na jedné straně, a kabelová pornografie na straně druhé. Touha po oduševnělosti se živila narychlo spíchnutým new age řešením, hudba pro veřejnost byla šitá na míru konzumu, media ztratila jazykový cit a povýšila to na normu, reklama kradla city a zaměřovala se na cílové skupiny, šířily se drogy.

Devadesátá léta se stala desetiletím, kdy si kapitál vyzkoušel, jak je v budoucnosti třeba držet v šachu nezaměstnané, aby nerevoltovali. Umrtvující zábava, lehké drogy, které nevyžadují zvláštní péči, etnické konflikty, aby se zloba ventilovala jiným směrem, genová manipulace, která minimalizuje budoucí potřebu zdravotní péče, a trvalý tlak na vybalancování soukromých financí. Bylo třeba ještě něco, aby se lidská duše, pěstovaná po tisíciletí, rozpadla? Existují ještě místa, kde se udrželo svobodné, kritické a kreativní myšlení?

Vraždy mocných byly reakcí, cílenou reakcí. Takové slepé, vraždící násilí bez špetky svědomí v zemi dosud nezažili. Frustrující a ledové, bez soucitu, proti všemu a všem. Teď to tu bylo. Všechno se mělo změnit – to bylo logické. Do země nepřichází jen to nejlepší. Když se člověk rozhodne importovat cizí kulturu, ta přichází i se svými stinnými stránkami, dřív nebo později.

Neprůhledným závojem deště viděl Paul Hjelm osvětlené kontury pokusů odlidštit poslední zbytky města. Zastavil se, složil deštník a nechal na sebe téct proudy vody. Kdo byl, aby první hodil kamenem?

Zavřel oči. Opravdu už zbývají jen ruiny jednoduché osobní morálky, která chtěla dobro, aniž to potřebovala ukazovat? Ty víš, že ostatní na tebe nebudou brát ohled – nebudeš ho tedy mít ani ty.

Původně si chtěl na cestu domů vzít služební auto, ale najednou byl na cestě a jel metrem jako jindy. Dal se do běhu. Utíkal pod proudy vody s deštníkem složeným pod paží. Potřeboval běžet až do únavy, aby potlačil myšlenky. Když doběhl k řadovým domkům, byl u cíle. Vběhl do haly a hlasitě funěl, což se mu normálně nestávalo. Byla tma, minula jedenáctá. Kolem rohu obývacího pokoje zahlédl slabé světlo, pro jednou to nebyla televize, spíše plápolající svíčka. Čekal v hale, dokud se trochu nevydýchal. Stáhl si koženou bundu a pověsil ji na přeplněný věšák. Vešel do pokoje.

Danne tam na něho čekal. Žádná televize, žádné komiksy. Jen Danne a malý plamínek.

Paul si promnul oči, než se setká se synovým pohledem. Ale nešlo to. Měl ho hluboce zabořený do stolu vedle plápolajícího tepla, které vycházelo ze skleněné misky.

Beze slova se posadil vedle syna. Několik minut bylo absolutní ticho.

Nakonec Danne zašeptal hlasem plným pláče: „Jen jsem šel s ním. Nevěděl jsem, kam jde.“

„Je to pravda?“ zeptal se Paul Hjelm.

Danne přikývl a znovu bylo ticho. Pak otec zvládl položit paži kolem synových ramen. Neuhnul mu.

Být dospělým znamená jen to, že se člověk musí naučit lépe ukrývat nejistotu.

„Už jsem toho moc viděl,“ ozval se Paul tiše. „Stačí několikrát a zničíš si život. To by se nemělo stát.“

„Už se to nestane.“

Člověk nejdřív viděl nebe, slunce, měsíc, les, moře. Pak poznal oheň, který ho k smrti vyděsil, ale postupně se stal přítelem. Ta malá svíčka na stole před nimi byla rituálním ohněm. Kmen se kolem něj znovu spojil. Šlo o přežití, o pokračování. Zůstali sedět před prastarým symbolem.

Po chvíli se zvedli a jejich pohledy se setkaly.

„Díky,“ řekl otec, aniž by přesně věděl, co tím chce říct.

Sfoukli svíčku a šli spolu po schodech nahoru. Když Paul otvíral dveře do ložnice, zaslechl syna: „Byl jsi strašně… odvážnej.“

„Byl jsem k smrti vyděšenej.“

Trochu paradoxně pocítil nad synem hrdost. Odsunul se do tmavé ložnice. Vykašlal se na mytí i čištění zubů, a místo toho si vlezl do postele vedle Cilly. Potřeboval její teplo.

„Co je s Dannem?“ zamumlala napůl spící.

„Nic,“ odpověděl a opravdu to tak myslel.

„Jsi strašně studenej,“ ozvala se, ale neodtáhla se.

„Zahřej mě,“ požádal ji.

Tiše ležela a poskytovala mu svoje teplo. Vzpomněl si na nastávající cestu do Ameriky, se všemi eventuálními komplikacemi. Vlastně si přál všechno mít docela jednoduché. Děti, aby byly jeho pokračováním, a ženu, která ho zahřeje.

„Zítra musím odletět do USA,“ řekl, aby ji trochu otestoval.

„Jo,“ řekla ze spaní.

Usmál se. Mokrý deštník nechal složený, ale sám už oschl. Alespoň pro tento okamžik.

19.

Arto Söderstedt zpravidla slunce nepostrádal. Miloval odstíny a našel správný pohled nedávného přistěhovalce jak si vychutnat Stockholm. Ne povrchní fascinaci městem, jakou prožívali turisti, ale ani znuděné vnímání místních praobyvatel. Slunce podporovalo oba způsoby, ale hlubší prožitky vyžadovaly určitý stupeň oblačnosti, právě takový, aby barvy města vynikly a nebyly potlačeny jednolitou sluneční září. Že by jeho teorie mohla mít něco společného s vlastní přecitlivostí na slunce, o tom neuvažoval.

Ale teď těch mraků už bylo moc. Stál na svém oblíbeném místě v centru a neviděl ani na nataženou ruku před sebou. Neviděl ani Operu na jedné straně, ani šlechtický palác na druhé. Právě tam, na ministerstvo zahraničí, teď kráčel pod směšným deštníkem, který omylem přinesl domů z práce. Všiml si ho teprve, když před sebou uviděl užaslý obličej své druhé nejmladší dcery, která zírala na služební označení. Když vstoupil na důstojné schodiště paláce, musel si připustit, že by už docela rád zase slunce zahlédl.

Nebyl závistivý, ale cítil se ukřivděně, že se o něm vůbec neuvažovalo při služební cestě do Ameriky. Přece to byl fakticky on, kdo byl expert na sériové vrahy. Místo toho teď mířil k recepci ministerstva.

Tam mu odměřeně sdělili, že Justine Lindbergerová je nemocná a že Eric Lindberger zemřel. Na ministerstvu vyhlásili den smutku. Söderstedt se nezmínil, že taková informace je nadbytečná, nejen proto, že na případu pracoval, ale taky že umí číst. O tom všem se psalo ve všech ranících i večernících. Ani náměsíčný by si nemohl nevšimnout, že strašný Kentucký vrah je ve Švédsku a že policie o tom ví už dva týdny, aniž by řekla slovo a poskytla občanům šanci, aby se ochránili. Söderstedt už napočítal osm profesionálních debatérů, kteří žádali hlavy policistů.

„Pracovali oba manželé na stejném oddělení?“

Recepční, nedůvěřivá dáma kolem padesátky, seděla za zarámovaným sklem a vypadala jako dílo moderního Velázqueze. Velice skutečný, ale neslýchaně nepříjemný obraz vymírající třídy.

Söderstedta ale napadlo, že přesto všechno dává přednost vyčerpaně se tvářící neochotné recepční před dnešní variantou podbízivých úsměvů. Dáma se zřetelnou nevolí listovala v deskách a s námahou odpověděla: „Ano.“

Opravdu vybraná odpověď, pomyslel si a pokračoval: „Kdo je jejich nejbližší nadřízený?“

Ještě více funění, úsilí a námahy.

„Anders Wahlberg.“

„Je tady?“

„Teď?“

Ne, první úterý po předloňském Nanebevzetí, pomyslel si Söderstedt, ale s lichotivým úsměvem řekl: „Ano.“

Procedura extrémního osobního nasazení se zopakovala. V tomto případě stiskla dva znaky na klávesnici. Po tom téměř nelidském výkonu se přiměla odpovědět vydechnutým „ano.“

„Myslíte, že s ním můžu mluvit?“

S takovým pohledem se setkal majitel plantáže, když na černého otroka vzal důtky. Ta ubohá otrokyně se ještě jednou pokusila přimět k výkonu. Stiskla hned tři knoflíky na interním telefonu a posledními zbytky sil ze sebe dostala: „Policie.“

„Ano?“ Zaskuhral mužský hlas v aparátu.

„Může?“

„Teď?“

„Ano.“

„Ano.“

Výsledkem tohoto inspirativního rozhovoru bylo, že Söderstedt procházel chodbami pod křišťálovými lustry a cestou dvanáctkrát zabloudil.

Nakonec přece jen nalezl úctyhodné dveře, za nimiž seděl rada Anders Wahlberg. Zaklepal.

„Vstupte,“ ozval se hromový hlas z hloubky místnosti.

Arto vešel do elegantního předpokoje s němým sekretářem a dál do ještě elegantnější kanceláře s výhledem na záliv. Andersi Wahlbergovi bylo přes padesát a nesl své korpulentní tělo se stejnou hrdostí jako zelenou vázanku. Ta vypadala jako bryndáček Artovy nejmladší dcery po krmení.

„Arto Söderstedt,“ představil se. „Státní kriminálka.“

„Wahlberg,“ řekl protějšek. „Je mi jasné, že jste přišel kvůli Lindbergerovi. Hrozná událost. Eric neměl na celém světě jediného nepřítele.“

Söderstedt si bez velkých cavyků sedl na židli proti Wahlbergovu mahagonovému psacímu stolu ozdobenému zábradlíčkem.

„Na čem pracoval Lindberger?“

„Oba manželé se specializují na arabský svět. Věnovali se hlavně obchodu se Saúdskou Arábií a spolupracovali s tamní ambasádou. Mladí a slibní. Oba budoucí diplomaté. Aspoň jsme si to mysleli. Skutečně jde o toho amerického sériového vraha?“

„Zdá se,“ ozval se krátce Söderstedt. „Jak jsou staří? Nebo byli?“

„Justine je dvacet osm, Ericovi bylo třiatřicet. Zemřít v takovém věku…“

„Ve středověku to byla průměrná délka života…“

„Skutečně?“ poznamenal překvapeně Wahlberg.

„Pracovali vždycky společně?“

„V principu ano. Měli ale trochu odlišné okruhy obchodních kontaktů. Jinak byly jejich pracovní úkoly stejné: usnadňovat obchod mezi Švédskem a především Saúdskou Arábií. Těsně spolupracovali s národohospodářskými reprezentanty obou zemí.“

„V jakém směru?“

„Jednoduše řečeno, Eric měl na starosti velké švédské exportéry, Justine ty menší.“

„Cestovali společně?“

„Zdaleka ne vždycky. Šlo o mnoho cest a nešlo je vždycky synchronizovat.“

„Neměli nic v kádrových materiálech a neměli nepřátele?“

„Ne. Absolutně žádné. Bezvadná solidní práce, obecně řečeno. Protekční děti, mohl by člověk říct, kdyby to neznělo vulgárně. Justine měla co nejdřív odjet, ale teď toho jistě nebude schopná. Eric měl zůstat tady ještě několik měsíců. Teď je s našimi plány amen.“

„Víte, čeho se měla týkat nejbližší cesta Justiny?“

„Ne detailně. Měla mě informovat právě dneska. Nějaký problém kolem nových předpisů o drobném podnikání. Schůzka se saúdskými vládními představiteli.“

„A vy při veškeré dobré vůli nevidíte za smrtí Erica nic jiného než náhodu nebo osud?“

Anders Wahlberg zavrtěl hlavou a zahleděl se do stolu. Skoro to vypadalo, že bude plakat.

„Byli jsme přátelé,“ řekl. „Byl jako můj syn. O víkendu jsme spolu měli jít na golf. Je to naprosto nepochopitelné, strašné… mučili ho?“

„Obávám se, že ano,“ řekl Söderstedt a měl pocit, že jeho soucitný hlas trochu zaskřípal.

Rychle začal drsněji: „Asi nemusím připomínat, jak je důležité vraha najít. Kdybyste si na něco mohl vzpomenout, z profesionálního nebo soukromého života, i maličkost může být důležitá.“

Wahlbergovi se podařilo svůj žal překrýt diplomatickou maskou. Zdálo se, že o tom uvažuje.

„Nic mě nenapadá. Privátně byli snad jediný šťastný pár, jaký jsem kdy poznal. Úplně přirozeně k sobě patřili. Nemám vlastní děti a budu ho postrádat jako svého syna. Jeho smích, jeho přirozenost, klid. Zatraceně!“

„Napadá vás nějaký důvod, proč by měl být v půl třetí v noci v přístavu?“

„Ne. Připadá mi to úplně nesmyslné. Sotva se v pátek po práci zastavil na jedno pivo. Vždycky spěchal domů za Justinou.“

„Potřeboval bych se podívat do jeho kanceláře. A kdybyste mohl zařídit, aby pro mě někdo zkopíroval všechny důležité soubory z jeho počítače, byl bych vám velmi vděčný.“

Anders Wahlberg němě přikývl a zvedl se. Vešel na chodbu a pak těžce kráčel kolem několika dveří ke schodišti. U jedněch se zastavil, ukázal na ně a vrátil se zpět. Söderstedt hleděl za těžkou postavou, dokud nezmizela v doupěti smutku. Popošel několik kroků. Dveře napravo patřily Justině. Manželé bydleli a pracovali doslova bok po boku. Vešel do Ericovy kanceláře.

Byla menší než Wahlbergova a nebyl tam předpokoj sekretáře. Výhled neměla na záliv, ale do ulice. Dveře do sousední místnosti k manželce nebyly zamčené.

Rychle přehlédl psací stůl. Přiměřený pracovní zmatek, nic víc. Svatební fotografie mladé snědé Justiny se stejně snědým, o několik let starším Ericem. Oba se široce usmívali a nevypadali škrobeně, jak se u takové příležitosti stává, spíš přirozeně. Šťastný mladý pár působil dojmem, že původem a zkušeností patří k vyšší společenské třídě a že nikdo z nich nemusel tvrdě usilovat o kariéru, naopak se zdálo, že jsou k diplomatické cestě zrozeni.

Ale třeba na fotografii hledal až příliš.

Jinak byly na stole různé poznámky a listiny, od oficiálních na dopisním papíru ministerstva až ke žlutým lepícím lístkům, a nějaká agenda v silnějších deskách. Všechno posbíral a dal do aktovky. Pak otevřel spojovací dveře a vešel do Justininy kanceláře. Byla stejná jako manželova. Prohlédl i její psací stůl. Stála na něm stejná svatební fotka, či spíš jiná ze stejné příležitosti. Úsměvy byly o něco slabší, jakoby zastíněné slabým neklidem. Ten malý rozdíl mezi nimi vypovídal o Söderstedtově extrémně vyvinutém smyslu pro nuance.

Stejně jako u manžela, i tady ležely různé papíry na stole a v zásuvkách, které prohledal, i když to sotva bylo legitimní. Zapsal si pár kódovaných poznámek. Podíval se kolem a v jednom rohu našel to, co si přál – stolní kopírku, a trochu nervózně si zkopíroval její agendu měsíc nazpátek. To by snad mělo stačit. Pak to všechno přidal do přeplněné tašky a Ericovou kanceláří vyšel na chodbu a po schodech dolů. Přikývl vesele recepční, která vypadala, jako by spolkla pravítko, otevřel slavný deštník a vyšel do deště.

Služební audi předtím zaparkoval na druhé straně náměstí Gustava Adolfa, až u Opery, a teď musel přeběhnout celé náměstí s aktovkou přitisknutou k tělu, aby se mu papíry nepromočily. Deštník mu sotva ochránil hlavu.

Jakžtakž suchý vlezl do vozu a otevřel aktovku. Prošel kopie Justininy agendy, aby měl před setkáním s čerstvou vdovou po ruce nějaký trumf. Doufal ale, že nebude nic potřebovat. Otočil auto podél zálivu, dal se kolem Opery, projel křižovatkou u Blasieholmu a nábřežím u nového mostu, vyjel Sibyllinou ulicí a zahnul doprava na Jezdeckou u Armádního muzea. Směšný balon, který byl celé léto plný turistů a létal s nimi, byl sice na místě, ale v dešti vypadal velice opuštěně.

Kousek pod kopcem se zastavil, zaparkoval na zákazu zastavení před vjezdem do obchodu, a vyběhl k domovním dveřím, které ho trochu chránily před deštěm. Stiskl zvonek u jména Eric a Justine Lindbergerovi. Po čtvrtém zazvonění se slabě ozvalo: „Ano?“

„Justine Lindbergerová?“

„Doufám, že nejste od tisku.“

„Policie. Kriminální inspektor Arto Söderstedt.“

„Pojďte dál.“

V zámku to zašramotilo a on vešel. V domě bez výtahu vyšplhal šest pater a uviděl Justine stát ve dveřích bytu. Viggo Norlander nepřeháněl, když popisoval její křehkou krásu. Söderstedt si pomyslel, že mu připadá jako dlouhonohá arabská princezna letící pouští na bílém hřebci. Trochu se zastyděl za svou představivost.

„Söderstedt,“ vydechl a mával policejní průkazkou. „Doufám, že vás příliš neruším.“

„Pojďte dál,“ pozvala ho slabým hlasem plným slz.

Byt vypadal přibližně tak, jak si představoval. Velice elegantní, prvotřídní, ale ne přezdobený, spíše střízlivý, delikátní.

Vyzvala ho, aby se posadil na koženou pohovku, která vypadala téměř nově. Sama se posadila na stylovou židli na druhé straně skleněného stolu ve tvaru citronu. Prosklené dveře vedly na balkon s výhledem na záliv u nového mostu a Skeepský ostrov.

„Dovolte, abych vám vyjádřil soustrast,“ řekl jemně. „Choval se k vám tisk hodně nepříjemně?“

„Jsou příšerní,“ řekla.

„Napadá vás nějaký důvod, proč byl váš manžel zabit?“

Pomalu zavrtěla hlavou. Dosud se vyhýbala jeho pohledu a ani teď se na něj nepodívala.

„Ne. Jestli jde o sériového vraha, musí to být náhoda. Ta nejhroznější.“

„O jiné možnosti neuvažujete? Něco, co by souviselo s vaší prací v arabském světě?“

„Naše kontakty byly vždycky jen přátelské.“

„Měla jste v pátek odletět do Saúdské Arábie. Čeho se vaše návštěva měla týkat?“

Konečně na něj pohlédla. Tmavé oči byly plné hlubokého smutku, ale přesto se mu zdálo, že na krátký okamžik zahlédl ještě něco: Vinu, kterou ten přeživší vždycky cítí vůči mrtvému. Za všechno, co zůstalo nevyslovené a nedořešené, co se odsunulo. Ale bylo tu ještě něco, pomyslel si s jistotou, ale její pohled rychle uhnul.

„Šlo o nějaké detailní otázky, týkající se nově zavedených saúdských dovozních předpisů, které mají dopad na malé švédské podniky. Ale co to má s věcí společného?“

„Třeba nic, ale přesto si to musím ujasnit. Může mít někdo užitek z toho, že se té schůzky nezúčastníte?“

Těžce přikývla.

Znovu mu pohlédla do očí, možná že se jí v nich maličko zajiskřilo.

„Máte na mysli, že by nemuselo jít o toho… toho Kentuckého vraha?“

Slova jí těžce vyšla ze rtů.

„Snažím se jen najít i jiný důvod než náhodu,“ řekl jemně.

„Mým úkolem je usnadňovat švédským podnikům obchodní činnost v Saúdské Arábii na úkor domácí i cizí konkurence. Do situace jsem zasvěcena sama a má nepřítomnost by mohla znamenat výhodu pro ostatní firmy.“

„Jaké branže se ty nové předpisy týkají?“

„Především strojírenství. Ale jde o příliš malé změny, než aby mohly motivovat nějakou zločinnost, a absolutně ne vraždu.“

Söderstedt přikývl a zeptal se na něco docela jiného: „Jak byste popsala váš vztah? Mezi vámi a Ericem?“

„Výborný,“ odpověděla okamžitě. „Velice krásný ve všech ohledech.“

„Není to obtížné pracovat společně s manželem?“

„Naopak. Měli jsme stejné zájmy. Bylo to perfektní,“ vykřikla, vyskočila a běžela do koupelny. Slyšel mohutně téct vodu jako na japonské toaletě pro vyšší vrstvy.

Zvedl se a začal procházet bytem. Pomalu mu došlo, že byl mnohem větší, než si na první pohled myslel. Zdálo se, že nikde nekončí, a skutečně se dostal zase zpět k výchozímu bodu. Na chodbě byly troje dveře. Lindbergerův byt zabíral plochu všech tří bytů, celé patro. Napočítal, že tu musí být nejméně deset pokojů. Tři toalety a dvě kuchyně. Ale proč dvě kuchyně?

Pochopitelně dobře věděl, že úředníci ministerstva zahraničí mají dobrý základní plat a k tomu cestovní diety, které plat zdvojnásobí. Takový byt ale musel stát několik desítek milionů. Patrně do něj vložily kapitál obě rodiny.

Posadil se, a když se vrátila, vypadalo to, že se nepohnul z místa. V obličeji byla zarudlá, ale jinak mu připadala jako předtím.

„Promiňte mi prosím,“ ozvala se a sedla si zase na svou židli.

„Nic se neděje,“ řekl velkoryse. „Děti nemáte?“

Němě zavrtěla hlavou.

„Je mi teprve osmadvacet. Měli jsme dost času…“

„Není to zbytečně velký byt pro dvě osoby?“

Zachytila jeho pohled a zbytečně kousavě se zeptala: „Nepřidržíme se věci?“

„Omlouvám se, ale musíme mít jasno. Jak je to s dědictvím? Dědíte všechno vy?“

„Ano, ano. Dědím všechno. Myslíte si snad, že jsem svého manžela umučila, nechala ho hodiny trpět a proštípla mu kleštěmi krk?“

No no, pomyslel si. Musíme vlny zklidnit olejem. Nahlas řekl:

„Moc se omlouvám, promiňte.“

To ale nestačilo. Vyskočila ze židle a začala křičet. V hlase jí stoupala panika.

„Takoví lidé jako vy nemohou pochopit, jak jsem ho milovala. A teď je mrtvý, pryč navždy. Nějaký šílenec umučil milovaného muže a hodil ho do moře. Můžete vůbec tušit, co mu probíhalo hlavou v těch příšerných hodinách? Já vím, že to poslední, na co myslel, jsem byla já, musím věřit, že ve mně našel útěchu. Je to moje vina, že zemřel! Já jsem měla umřít, ne on! Zemřel místo mě!“

Uprostřed slov, která ze sebe chrlila, se Söderstedt zvedl a šel k telefonu. Právě chtěl požádat o lékařskou pomoc, když Justine zmlkla a posadila se.

Ruce si tiskla na kolena, ale náhle byla tak klidná, že se ozvala:

„Vzala jsem si několik tablet na uklidnění. Už začaly působit. Pokračujme.“

„Jste si tím jistá?“

„Ano.“

Söderstedt se trochu neohrabaně vrátil na svoje místo, ale teď i on seděl jen na kraji. Pokusil se rychle pokračovat.

„Co jste mínila tím, že jste měla zemřít vy?“

„Byl to šťastnější člověk, než jsem já.“

„Jen proto?“

„To není jen. Svět by byl šťastnější, kdybych byla zemřela místo něj.“

Söderstedt pomyslel na jemný rozdíl na novomanželských fotografiích a v duchu se pochválil, že to vnímal správně.

„Můžete to upřesnit?“

„Pro Erica bylo všechno snadné, proplouval beze smutku. Já ne. Ale nechci o tom mluvit.“

Söderstedt nechtěl naléhat. Její stav ho dost znepokojoval. Místo toho se zeptal:

„Napadá vás důvod, proč byl v půl třetí v noci ve Frihamnu?“

„Žádný. Nevěřím tomu. Někdo ho tam musel dopravit.“

Začal z jiného konce. Z části vědomě, z části protože byl trochu zmatený.

„Jaká je teď situace v Saúdské Arábii?“

Překvapeně na něj pohlédla.

„Co myslíte?“

„Třeba fundamentalismus.“

Vypadala trochu podezřívavě, ale odpověděla profesionálně: „Existuje. Ale v současné době nebrzdí obchody. Režim ho drží v šachu, často i dost tvrdě.“

„A pokud jde o ženy? Co násilí, páchané na ženách?“

„Nezapomeňte, že fundamentalismus je lidové hnutí a to, co v očích Západu vypadá jako povinnost, to tak vždycky nemusí být. Moc snadno věříme, že naše normy jsou obecně nejlepší. Ale je stále o hodně víc těch, kteří na toaletě používají levou ruku, než těch, kteří zdraví pravou.“

„Jistě,“ ozval se Arto. „Ale není to tak, že operace Pouštní bouře měla jiný efekt, než se předpokládalo? Američani se zaměřili na Saddáma Husejna, který je spíš světský diktátor a bez zábran zabíjeli civilisty, ženy a děti. Saddáma nechali u moci, sjednotili muslimy a vložili hodně peněz do Saúdské Arábie kvůli ropě, a část těch peněz získali saúdští radikálové. Saúdskoarabský fundamentalismus je nejbohatší a nejlépe organizovaný v celém arabském světě, prorostl do celosvětové sítě a z velké části ho živí americké prostředky. Není to ironie osudu?“

Justine Lindbergerová překvapeně hleděla na podivného, křídově bílého, útlého švédsko-finského policistu, který volně pronášel politické teorie. Nakonec se odměřeně ozvala:

„Asi jste měl dělat politiku.“

„Ne, děkuji,“ řekl Arto Söderstedt.

20.

Nejdřív déšť, potopa světa, která nechtěla skončit. Déšť bušící v temnotě, voda, která zatopila každou skulinu, všudypřítomná hniloba. Na druhé straně jas, klid, světlo, které temnotu odsouvá do dálky.

Paul Hjelm si přál, aby život byl jako letadlo, které se vznášelo v podzimním nečasu.

Jako právě teď. Slunce oslňovalo. Ozařovalo vršek nočně černých mračen, měnících barvu do renesanční bronzové. Vypadaly jako pozadí Rembrandtových obrazů.

Nedokázal se odpoutat od hry barev. Postrádal je už tak dlouho. Ve skutečnosti podzimní počasí trvalo jen několik dní, ale reálný čas neměl s věcí nic společného. Déšť vymazal vzpomínky na léto. To skončilo v okamžiku, kdy do Švédska přiletěl Kentucký vrah. Všechno, co bylo předtím, bylo pryč.

Doufal, že dlouhé hodiny letu mu pomohou všechno si ujasnit. Letěli časem nazpět. Přistanou přibližně ve stejné hodině, kdy odletěli. Pokud doletí.

Netrpěl žádným děsem z letu, ale přesto ve vteřinách, kdy letadlo nabíralo rychlost a se silným chvěním se zvedalo ze země, cítil, že svůj život vložil do neznámých rukou.

Ještě další čtvrthodinu seděl hluboce fascinovaný okamžikem a ponořený do sebe, než ho napadlo obrátit se ke Kerstin. A když to udělal, zjistil z výrazu jejího obličeje, že i ona je daleko. Teprve když kolem nich projížděl vozík s nabídkou nápojů, vyměnili si jakžtakž normální pohledy. Ale k řečem měli i tak ještě daleko.

Masový vrah možná nedávno seděl právě na jejich místě a hleděl ven, třeba ne do oslňujícího slunce, ale možná do oslepující tmy. Na co myslel? Co cítil, prožil? Právě zavraždil člověka – co mu plnilo temnou duši?

A proč letěl právě do Švédska? Vyřešení nepochopitelného případu leželo právě v tom. Pokusil se všechno zhruba shrnout.

Koncem sedmdesátých let začne někdo vraždit na americkém Středozápadě. Dělá to způsobem, který připomíná mučení, používané speciálním komandem ve Vietnamu, kde působilo pod zakódovaným jménem Commando Cool. Oběti, celkem jich bylo za čtyři roky osmnáct, a především z Kentucky, zůstali většinou neidentifikované. Ti identifikovaní měli akademické vzdělání a šlo jak o Američany, tak o cizince. FBI se zaměřila na šéfa speciální jednotky ve Vietnamu, Wayna Jenningse, uvažovala i o několika dalších neznámých velitelích, kteří byli označováni jako Balls. Potom, co došlo k šestnácti vraždám, zemřel Jennings při autonehodě. Pak následovaly ještě dvě vraždy a po nich nastal klid na víc než deset let. Potom to začalo znovu. Všechno ukazovalo na stejného pachatele. K vraždám teď ale docházelo v severovýchodní části Spojených států, především v New Yorku. Teď byly identifikovány všechny oběti a poch
ázely z velmi různého prostředí. Vypadalo to, že nyní jde spíš o náhodné případy. Po šesté vraždě v tomhle novém kole, celkem byla čtyřiadvacátá a zavražděn byl švédský literární kritik Lars-Erik Hassel, vrah náhle opustil USA a na falešný pas přiletěl do Švédska. Ukryl se v opuštěném domku několik desítek kilometrů severně od Stockholmu, což mu nějakým způsobem umožnil obchodník s drogami Andreas Gallano. Podle posledních policejních informací nenechal v domku ani jediný otisk prstů. Všude bylo navíc pedanticky vyluxováno. Ukrýval se tam něco přes týden a pak ho opustil Gallanovým autem. Jeho mrtvolu, když ho připravil o život svým způsobem, nechal tam. Odjel patrně v noci do Frihamnu, kde zavraždil další dvě osoby. Úředníka ministerstva zahraničí Erica Lindbergera a dalšího, dosud neidentifikovaného asi pětadvacetiletého muže. Lindbergera umučil starým oblíbeným způsobem, zatímco ten neznámý
, označovaný jako John Doe, byl zastřelen. Je to poprvé, kdy vrah použil jiný postup a střílel. V přístavu patrně zaměnil saab za volvo, deset let starý tmavomodrý kombík. Poznávací číslo začíná na B. Pak už o něm nikdo neslyšel.

Do hajzlu, jak to jde dohromady?

„Zatraceně, jak to souvisí?“ ozvala se v té chvíli Kerstin Holmová. Bylo to poprvé, co se někdo z nich ozval od okamžiku, kdy odstartovali z Arlandy a nabrali směr New York. Bylo zřejmé, že jsou na stejné vlně.

„Nemám ponětí,“ ozval se Paul Hjelm.

Pak bylo zase ticho.

Za chvějícími se plexisklovými okny zářilo slunce, nezávisle na ročním období. Mohlo být stejně dobře letní jako zimní, i když bylo podzimní. Nacházeli se v prchavém okamžiku. Čas, který ubíhal, se ve skutečnosti nepohnul. Chvíle pro rozjímání.

Byl by si rád udělal grog, zaposlouchal se do hudby a četl si. Nic z toho nemohl.

Hypotézy?

I ty musí počkat. Šlo spíš o navození otevřenosti, o kritické přijímání informací, které je v Novém světě zavalí. Bylo třeba položit otázky, a příliš nespěchat na odpověď. A otázek bylo mnoho.

Proč vraždí? Má teď stejné důvody jako před mnohaletou pauzou? A proč ta téměř patnáctiletá přestávka? Jde skutečně o stejného vraha? Proč mají všichni pocit, že s ním jako s klasickým masovým vrahem není něco v pořádku? Proč Larse-Erika Hassela zabil na letišti? Proč přiletěl do Švédska? Proč použil pas dvaatřicetiletého muže, když je mu jistě kolem padesáti? Jak našel Gallanovu chatu v Riale? Proč si ve Frihamnu vzal jiné auto? Nebylo to proto, že chtěl, aby policie našla Gallanovo tělo pomocí jeho vlastního auta – a proč i Lindbergerovo tělo nechal tak snadno objevit? Je to snad proto, že jako většina masových vrahů touží své umění ukázat veřejnosti? Proč se jeho obětí stal úředník ministerstva zahraničí? Co Lindberger dělal v přístavu uprostřed noci? Kde ho zabil? Má s vraždami něco společného nezdařená loupež ve skladu LinkCoop? Proč Johna Doa zastřelil, ale nemučil? Do hajzlu, kdo je Jo hn Doe, kterého neeviduje žádný mezinárodní registr?

A jsou to vůbec správné otázky?

Ta poslední byla možná nejdůležitější. Nebylo mezi nimi nakonec nějaké jasné spojení? Takové, které bylo tak samozřejmé, že ho neviděli dřív, než byli vysoko nad tmou?

Teď to tak nevypadalo.

V každém případě ale byli na cestě.

21.

Do místnosti vletěla vosa. Jak přežila strašné počasí posledních dní, bylo hádankou. Patrně se víc mrtvá než živá ukryla v nějaké skulině, ale nezemřela tam. Teď se vynořila se žihadlem vytaženým k bodnutí i v posledním okamžiku života, připravená zabíjet ještě po smrti. Tvor poznamenaný blížícím se nevyhnutelným koncem, který už ztratil všechny smysly, kromě toho šestého: zabíjet.

Vosa několikrát bezcílně proletěla kolem zářivky na stropě, aniž by cítila horko nebo světlo. Bzučela. Nebylo to už ale to známé vosí bzučení, bylo tlumenější, rozčilenější. Jako kamikadze zamířila přímo dolů s připravený žihadlem.

Chavez ji milosrdně zabil přesně mířeným backhandem. Zažloutlými starými novinami ji odsunul do kouta pod hlučící vysloužilou tiskárnu. Tam bude jistě ležet aspoň do jara, dokud jarní větřík neprovětrá chuchvalce prachu, které podle zvyku držely pohromadě.

Nepřítomně hleděl s pocitem bleskového vnuknutí. Na krátkou vteřinu se mu zdálo, že jasně vidí jádro případu. Ale okamžitě se vrátila skutečnost a rostoucí pruh dat z tiskárny, který se kroutil na zemi a zakrýval vosu jako rubáš, dostatečně připomněl potřebu rutinní práce, která překryje detektivův geniální nápad.

Tiskárna ztichla. Chavez se zvedl a odtrhl pruh papíru, poškrabal se na hlavě a nahlížel na svou budoucnost jako do křišťálové koule. Seznam všech tmavomodrých volv kombi v zemi, jejichž značka začínala písmenem B, byla dlouhá, nepochopitelně dlouhá. Cítil se unavený ještě dřív, než se do něčeho pustil. Začne tím, že oddělí všechna auta starší než patnáct let a všechna mladší než pět. Dále seznam zkrátí tím, že se soustředí na Stockholm a jeho okolí. Došel k příznivějšímu počtu – šedesáti osmi vozům.

Jorge Chavez odsunul seznam a vytáhl si poznámky. Připsal si jako třetí bod „pitomá volva“. Prvním bodem na seznamu byla „smradlavá chajda“, a znamenalo to, že se v denním světle musí co nejdříve vrátit do Rialy a povzbudit techniky, kteří se tam dosud marně hmoždili, a na místě vraždy zatím nenašli ani vlásek. Na druhém místě seznamu byl „odporný Hall“, protože chtěl zajet do věznice a promluvit si s bývalými spoluvězni Andrease Gallana. Také chtěl prohlédnout věci, které tam po něm zbyly.

Chavez prostě dostal Gallana, jako by nestačilo, že má na práci i volva.

Podědil ho po Kerstin, na kterou nedokázal pomyslet bez závisti. I když je pravda, že ona a Hjelm by mohli být u FBI užitečnější. Jenomže Labana Hassela a pak i Andrease Gallana objevil Hjelm právě s ním.

Tiše zvažoval, čím si zasloužil, že tak pitomou práci dostal právě on. On přece neporážel malé děti na Arlandě a neobtěžoval kontrolorky u přepážky. Nebyl to on, kdo se o vlastní vůli rozjel do Tallinu na soukromou akci a skončil na prknech podlahy jako špatná verze Ukřižovaného. A přesto seděl v kanceláři nad nejotravnější prací, zatímco ta nula Norlander s několika málo mozkovými buňkami dostal nejzajímavější práci – identifikovat Johna Doa. To vyžadovalo celého muže, a to v žádném případě Norlander nebyl.

Zapnul překapávač a díval se do konvičky, dokud nezačaly první kapky vody protékat čerstvě semletými kolumbijskými zrnky. Pohlédl k psacímu stolu, o který se dělil s Hjelmem. Už teď ho postrádal. Muže se zlatou helmou, pomyslel si trochu škodolibě. Falzifikát Rembrandta. Možná ten nejobdivovanější obraz z Rembrandta, který ovšem pravděpodobně nejspíš namaloval anonymní žák.

Hluboce si povzdechl a věnoval se vlastnímu umění – jak nalít kávu, dokud voda ještě perlí. Pak se pohroužil do pekla volv.

Jemu budoucnost nepatřila.

22.

Čas – nečas – minul. Hodiny už nestály. Přistáli na Newarku ve žhavém odpoledním slunci, které roztáhlo své paže po celé nepřehlédnutelné spleti přistávacích a startovacích drah.

Paul a Kerstin spolu během letu moc nemluvili. Nebylo to jen tím, že každý radši sám uvažoval o obtížném případu, ale že se i jejich dřívější vztah změnil, i když o tom nemluvili.

Prošli pasovou kontrolou a vyšli do obrovské příletové haly. Postávala tam spousta lidí s tabulkou se jménem svého neznámého hosta. Po několika minutách došli k ceduli v ruce vysokého muže, s textem Jalm, Halm. Připadali si jako komické duo a zdvořile pozdravili obra jménem Jerry Schonbauer, kterého následovali k výdeji bagáže. Tam čekal stejně elegantně oblečený, ale trochu méně ztuhlý a o něco menší muž černé pleti, asi padesátiletý. Natáhl k nim s úsměvem ruku a představil se: „Jsem Ray Larner, FBI. A vy musíte být inspektoři Jalm a Halm ze Stockholmu.“

„Paul Hjelm,“ představil se „Jalm“.

„Kerstin Holmová,“ ozvala se „Halm“.

„Začneme znova?“ nadhodil Larner s omluvným úsměvem. „Náš případ určitě potřebuje pár svěžích očí.“

„V podstatě jen přidáme naše poznatky k vašemu rozsáhlému archivu a znalostem,“ ozvala se Kerstin trošku lichotivě.

Larner těžce přikývl.

„Jak víte, věnoval jsem velký kus života tomuhle monstru. A přesto pořád nevím, o co mu ve skutečnosti jde. Je to mezi všemi sériovými vrahy největší záhada. U většiny z nich se dá dost brzy aspoň přibližně zjistit motiv a udělat psychologický profil, ale K. se liší skoro ve všem. Četli jste to v mých zprávách.“

Přikývli. Larner nazýval Kentuckého vraha zkratkou K. stejně jako jeho obdivovatelé, jak na internetu zjistil Chavez. Otřásli se, oba současně.

Konečně přijela zavazadla z letadla. Stovka cestujících se nahrnula do širokého, pomalého proudu. Trvalo tři čtvrtě hodiny, než dostali dvě malé cestovní tašky, které si zřejmě mohli vzít přímo do kabiny. Po celou dobu stál Ray Larner naprosto klidně a bavil se se svými hosty bez špetky netrpělivosti. Buďto už měl ten čas započítaný v pracovním rozvrhu, anebo to byl jednoduše charakteristický rys jeho osobnosti, stejný, který mu umožnil věnovat velkou část života jednomu případu. Nekonečná trpělivost, která patrně ukrývala i vytrvalou cílevědomost.

Mluvili o newyorském vedru pozdního léta, moderním způsobu potlačování zločinnosti ve městě, o švédských policejních strukturách a zvláštních prioritách, o stockholmském podzimním počasí a jen nepatrně o Kentuckém vrahovi a FBI. Kdykoliv se dotkli něčeho, o čem by se nemělo mluvit na veřejnosti, okamžitě a elegantně je Larner odvedl k jinému tématu.

Celou dobu, co si povídali, Hjelm Larnera pozoroval. Řeč Larnerova těla vypovídala o něčem jiném, než naznačoval oficiální tmavý oblek FBI. Jako by jeho veselá ležérnost a vláčné pohyby žádaly o prominutí za tohle oblečení.

Hjelm se bavil rozdílem mezi svým očekáváním a skutečností. Především ho vůbec nenapadlo, že je Larner černý. K tomu se pojily jeho různé předsudky. Stejně tak ale nečekal, že bude tak pozorný a čilý, po všech protivenstvích, které kvůli K. zakusil. To bezvýsledné pátrání před dvaceti lety, pronásledování zřejmě neškodného velitele Cool Commanda Wayna Jenningse, končící Jenningsovou smrtí, potom soud a degradace, a pak nový začátek, když se všechno znovu dalo do pohybu. Zdálo se ale, že si Larner věří a celou hru bere s přehledem. Patrně do vínku dostal dar od boha – schopnost oddělovat práci od soukromí, protože nějak bylo zřejmé, že vede spokojený osobní život.

Konečně tu byly tašky. Vyzvedl je Jerry Schonbauer a v jeho rukou vypadaly jako neceséry.

„Co řeknete na můj návrh?“ zeptal se rétoricky Larner.

„Nejdřív vás odvezeme do hotelu, abyste si mohli po cestě na chvíli odpočinout, pak zajdeme na oběd do mojí oblíbené restaurace a odpoledne se pustíme do práce. Ale ze všeho nejdřív si prohlédnete letiště.“

Opustili zavazadlový prostor a vydali se do hlavní letištní haly. Hjelm se musel na okamžik zastavit a obdivovat obrovskou klenbu, a potom doběhl Kerstin s Larnerem. Ušli asi kilometr – možná i víc – zastřešenými halami, dokonce i proudy cestujících byly pořád stejné.

Nakonec uprostřed všeobecného chaosu se zastavili u malých dveří. Larner vytáhl svazek klíčů a jedním z nich odemkl. Byla to dost velká komora na úklid. Na nízkém stropě zářivkové osvětlení, čisté, vybílené stěny, police s pedanticky uspořádanými úklidovými potřebami, hadry, kartáči, kbelíky, ručníky. Prošli kolem do zadního, trochu většího prostoru. Tady stál psací stůl s několika zbytky starého pečiva, jinak nic. Nad stolem bylo ve zdi malé okno, kolem něhož obří trupy letadel rolovaly na start.

Tady prožil Lars-Erik Hassel poslední hodinu života.

A jakou hodinu!

Hjelm i Holmová se rozhlíželi kolem sebe. Moc tu k vidění nebylo, byl to klinicky čistý prostor pro smrt.

Larner ukázal na židli: „Originál máme přirozeně u nás,“ poznamenal. „Ale kromě tělních tekutin zavražděného na ní nebyla žádná stopa. Jako vždycky.“

„Nikdy tam nic nenechal?“ zeptala se Kerstin.

„Když jsme s tím případem začínali, ještě se neurčovala DNA,“ řekl Larner. „Ale podle těch šesti vražd z nové série jsme zřejmě ani dřív nic nezanedbali. Není po něm ani stopy. Jako by to ani nebyl člověk, ten K.“

To poslední byla jen jediná slabika, ale tón hlasu ji pozvedl do astronomické výšky.

„Devíti,“ poznamenala Kerstin.

Larner na ni pohlédl a těžce přikývl.

Hjelm se tu ještě na pár vteřin zdržel. Chtěl tu být sám. Sedl si na židli a rozhlížel se kolem. Bylo to tu skutečně sterilní, americky sterilní. Zavřel oči a snažil se přivolat pocit příšerné němé bolesti, kterou zdi nasály. Snažil se o telepatický kontakt s trpícím Larsem-Erikem Hasselem.

Nepodařilo se mu to.

Byl tam, ale na druhé straně.

Šlo to rychle. Agent FBI Schonbauer je bezpečně provezl abnormálně hustým provozem. Larner na vedlejším sedadle podřimoval. Kerstin a Paul seděli vzadu a měli pocit, že se zmenšují. Projeli obrovským tunelem pod řekou Hudson, pokračovali po Canal Street a brzy zahnuli doleva k Soho. Jeli dál po 8. Avenue a za chvíli zastavili před malým hotelem Skipper’s Inn poblíž parku Chelsea.

Zdejší parkoviště patřilo do kategorie Swiftových utopií, a tak byli vysazeni rovnou na chodník s tím, že se Larner pro ně za hodinu a půl zastaví. Vystoupali po schodech k podivuhodně úzké budově, vklíněné jako pozůstatek z přelomu století mezi dva podstatně prosklenější komplexy Manhattanu.

Dostali pokoje vedle sebe s okny na Západní 25. ulici a zabrali tudíž čtvrtinu sedmého poschodí útulku, který předstíral podobnost s anglickým hostincem – nebo spíš s několika stojícími na sobě. Pokoje nebyly zvlášť velké, ale působily přívětivé, s lehkým venkovským nádechem, pokud se ovšem odhlédlo od strašného rámusu za neotvíratelnými dělenými okny. Místo toho tu byla klimatizace, a přestože běžela naplno a úspěšně závodila s hlukem z ulice, moc se jí teplotu v místnosti snížit nedařilo.

Hjelm si lehl na postel, která se pořádně zhoupla. Dosud nikdy ve Spojených státech nebyl, ale zemi si spojoval se dvěma věcmi: klimatizací a ledem v ledničce. A kde tedy byl ten led? Zvedl se a došel k minibaru. Celou horní polovinu lednice zabíral mrazák plný kousků ledu. Několik si jich vytáhl, vrátil se na postel a položil si je na čelo, kde postupně tály a voda mu tekla do uší.

A on v deštivém Stockholmu tolik toužil po slunci! Teď by byl šťastný, kdyby mohl moknout. Soused má vždycky tlustší kozu, pomyslel si a cítil, že se mu vaří mozek.

V amerických filmech se zpravidla ukazují dvě kontrastní polohy New Yorku. Město buď jiskří vánočními sněhovými vločkami, nebo je ponořené do slunce. Teď chápal proč. Byla polovina září a příchod zimy byl daleko.

Dopotácel se do ošumělé – ale přívětivě ošumělé – koupelny. V poškrábané vaně byla sprcha a Hjelm si pod ni vlezl, aniž si předem připravil toaletní potřeby a čisté oblečení. Byl rád, že se aspoň nezapomněl svléknout. Po dlouhém sprchování se neutřel a dlouze se napil z kohoutku. Potom teprve ho napadlo, že se tu možná voda pít nemá. To by mu ještě chybělo, aby dostal sračku!

Začal se prohlížet v zrcadle. Podle očekávání bylo trochu popraskané a svůj obraz uviděl lehce kubisticky zkreslený. Znaménko na tváři bylo stejné. Děkoval bohům, že už neroste. Jeden čas se bál, že mu zakryje celý obličej.

Proč si v Kerstinině blízkosti na to znaménko vždycky musí vzpomenout?

Chodil nahý po pokoji. Než došel čtyři metry k posteli, uschl, a když si lehl, znovu se začal potit. Pokusil se trénovat správnou techniku dýchání, takovou, aby při něm vydával co nejméně sil, ale než došel k výsledku, hluboce usnul.

Ve snu se mu vynořila Kerstin. Bylo to ale v jiném hotelovém pokoji a zdálo se mu, že spí jen napůl. Najednou byla u něho a on si vzpomněl, že spolu večer předtím mluvili o sexu. Byli trochu opilí, ale otevření, zralí a moderní, i když k ničemu mezi nimi nedošlo.

Vyprávěl jí o svých oblíbených představách a ona najednou ležela vedle něj a onanovala. Jeho podvědomí si do nejmenších podrobností pamatovalo každé její hnutí a sebemenší zvláštnůstku, každé pohlazení, tu spoustu přání a žádostí, které jsou obsaženy v každém pohybu. Do snu pronikalo klepání – zatímco ona rukou sjížděla dolů ke kadeřavému trojúhelníčku – znovu někdo klepal – začala ho hladit…

Bušení na dveře. Posadil se v posteli a podíval se dolů na sebe.

„Paule?“ Za dveřmi se tiše ozýval ženský hlas. „Jsi vzhůru?“

„Ano, jsem ale nahý,“ volal a snažil se opravdu probudit. „Jsem vzhůru,“ znovu zavolal trochu hlasitěji a doufal, že dveře jsou dostatečnou pojistkou proti jeho představám. „Už je čas?“

„Ještě ne,“ volala Kerstin. „Pustíš mě dovnitř?“

„Počkej chvíli,“ odpovídal a konečně byl opravdu vzhůru. Erekce měla povolit, ale zatím se nic nedělo. Napadla ho lež z nouze: „Jsem ve sprše, počkej chvíli.“

Proč proboha s touto ženou nedokázal spolupracovat, aniž by se stala součástí jeho sexuálních snů? Není snad dospělý? Myslel si, že má zdravý názor na rovnoprávnost, práva žen a to všechno kolem, ale jeho žádostivost ho tyranizovala a přemáhala. Kudy, kurvafix, vede hranice?

Bylo to trochu směšné, ale erekce neustupovala.

Stál před trapným rozhodnutím: buďto ji nepustí dovnitř a ztratí zbytek Kerstiny důvěry, nebo přizná barvu – a bude riskovat totéž.

Několik vteřin balancoval na hraně. Potom zavolal: „Mám erekci.“

„Co říkáš? Pusť mě dovnitř.“

Vzal si v koupelně ručník a obtočil ho kolem sebe. Došel ke dveřím a odemkl. Vešla dovnitř, oblečená v elegantních krátkých černých šatech.

„Co jsi to prve řekl?“ pohlédla na něho.

„Že jsem ve sprše,“ potvrdil. „Myslel jsem, že je ještě dost času.“

„Jsi ale suchý,“ ozvala se nedůvěřivě.

„To je tím vedrem, člověk hned uschne.“

„Čas ještě máme,“ řekla jiným, profesionálnějším tónem a sedla si na kraj postele. „Myslela jsem si ale, že bychom si mohli předem ujasnit strategii.“

„Strategii?“ opakoval po ní a sehnul se k cestovní tašce, která stála na druhé straně postele. Ručník mu stále klouzal a musel ho jednou rukou přidržovat, zatímco druhou zápasil s uzávěrem kabely. Nebylo to snadné.

Připadal si jako šašek.

„Takhle ti to moc nejde,“ ozvala se mateřským tónem a odvrátila se. „Sundej ten ručník, nebudu se dívat.“

Poslechl a vytáhl si čisté oblečení. S ulehčením se oblékal a zeptal se: „Proč potřebujeme strategii?“

„Setkáme se s FBI. Budou se na nás dívat jako na venkovské balíky na návštěvě ve městě. Jejich hlavním úkolem je, abychom se domů vrátili živí a aby nás nikdo neokradl. Musíme vědět, co chceme, a trvat na tom. Co tu vlastně chceme?“

Vytáhl úzkou kravatu a začal si ji uvazovat.

„Budeme se snažit najít nějaké stopy a zjistit, jestli někde něco nepřehlédli.“

„I když to tak nebudeme formulovat. Chceš to takhle?“

Paul Hjelm pohlédl dolů. „Co myslíš?“

„Že nemusíme vypadat jako ještě větší burani, než jsme. Přece jsme přijeli z velkého města, i když je ve skutečnosti celkem malé.“

„Ale co se ti nezdá?“ zeptal se nechápavě.

„Jakou barvu má tvoje košile?“ zeptala se výchovně.

„Modrou,“ ozval se.

„Spíš azurově modrou. A vázanka?“

„Fialovou?“

„Myslíš, že to jde k sobě?“

Pokrčil rameny. „Proč ne?“

„Pojď sem,“ ozvala se. Rozvázala uzel a začala mu rozepínat košili.

Dej pokoj, přikazoval němě spodní partii těla.

„Co to děláš?“ zeptal se tiše.

„Protože si myslím, že máš jen jednu vázanku, tak si musíš vzít jinou košili. Co tu máš?“

Hrábla do Hjelmovy tašky a vytáhla bílou. „Ta bude dobrá,“ poznamenala a hodila ji na něj.

„Ne,“ změnila okamžitě téma, „nemůžeme dávat najevo, že tu jsme kvůli tomu, abychom hledali jejich chyby. Musíme se chovat citlivě. I kdyby ne kvůli Larnerovi, tak jistě kvůli jeho nadřízeným.“

„Takže se zaměříme na švédský události?“

„Ano, to si myslím. I když nejdřív jim dáme naše informace. Třeba k nim budou mít něco zajímavého. Ale především bychom měli ukázat dobrou vůli. Vyložit karty na stůl. Snad nám něco přihrají zpátky.“

„Naše strategie by měla být taková: poskytnout všechno, co víme. A za druhé říct, že chceme projít jejich materiály a zkusíme najít nějaké spojení se Švédskem.“

„A dát si pozor, aby si mysleli, že jsme tu výhradně kvůli práci ze švédské perspektivy. Nikomu nešlápnout na kuří oko. Musíme být jako diplomati. Zvládneš to?“

Mělo by ho to urazit, ale v určitém smyslu to byla první osobní slova, která Kerstin řekla.

„No jo,“ řekl jen.

„Jak víš, já jsem ten materiál, který poslali, prošla hodně podrobně. Nevím přirozeně, jak to všechno bylo, ale myslím, že se Larner moc brzy upnul na Wayna Jenningse. A když ten zmizel, zmizely i nápady. V záznamech po té patnáctileté pauze jsem nenašla ani malou pracovní hypotézu. Nechci být nespravedlivá, ale připadá mi, že to Larner po neúspěchu s Jenningsem vzdal. Teď už shromažďoval jen fakta. Připadá mi, že se v tom mělo dělat víc, přinejmenším v tom druhém období.“

Přikývl. I když jeho znalost případu nebyla jako její, i on měl pocit, že po novém startu Kentuckého vraha zůstali bezradně stát.

„Ty si nemyslíš, že máme mluvit o naší stopě na KGB?“

„S tím bychom měli počkat,“ řekla smrtelně vážně.

Oběd v malé hospůdce Divina Commedia na 11. ulici, na který šli s Rayem Larnerem, sestával z obrovské stylové pasty carbonara. Překvapilo je, když s jídlem dostali i stolní vodu stejné značky jako ve Švédsku. Svět se opravdu zmenšuje. Larner byl ve skvělé formě a bez ustání povídal o italské kuchyni, všechno ostatní v té chvíli nebylo důležité. Dlouze pak diskutovali o tom, který olej je lepší – jestli olivový ze Španělska, nebo z Itálie. Nakonec si Kerstin vzpomněla na diplomatickou strategii a dala hlas italskému. Hjelmův hlas pro řecký olej docela zanikl a několik nečekaných bodů dostal i australský olej, pro který hlasoval někdo od sousedního stolu.

„Až půjdu do penze, odstěhuju se do Itálie,“ řekl nahlas Larner. „Vdovci tam mají úžasná privilegia. Zemřu s ústy plnými pasty, olivového oleje, česneku a červeného vína. Nic jiného nepadá v úvahu.“

„Vy jste vdovec?“ zeptala se překvapeně Kerstin.

„Moje manželka nedávno zemřela,“ řekl Larner a nepřestával klidně žvýkat. „Naštěstí smutek vyvažuje pocit volnosti, pokud si ovšem někdo nechce vzít život nebo se nedá na pití. Tak je to skoro vždycky.“

„Máte děti?“ zeptal se Hjelm.

„Ne. Diskutovali jsme o tom přibližně do té doby, než jsem dostal na starost K. Ten případ mi vzal důvěru v lidskost. Člověk si přece nemůže opatřit děti do takového světa, v jakém žije K. Ale to jste už jistě mnohokrát slyšeli.“

„Já jsem to udělal. Tedy, mám děti,“ poznamenal Hjelm.

„Jenomže to jste žádného K. neměli. Uvidíte, jestli budete mít vnoučata.“

„Děti se přece rodily i za Hitlera,“ ozvala se Kerstin.

Ray Larner se na chvíli odmlčel. Potom se k ní nahnul: „Vy děti máte?“

Zavrtěla hlavou.

„Něco vám odpoledne ukážu,“ řekl a opřel se zase do židle. „Pak je už chtít nebudete.“

Zero tolerance – termín, který označoval nový směr práce městské policie v New Yorku. Znamenal nulovou toleranci a skvěle to fungovalo. Policie prostě netolerovala nic, co nepovolil zákon. I sebemenší provinění bylo okamžitě trestáno. Vycházelo se z toho, že když jsou zadrženi malí provinilci, současně se zachytí i velcí, protože ti, kteří se dopouští zločinů, zároveň způsobují i drobné přestupky, a při těch je možné je chytit.

Ray Larner jako federální policista stál mimo městskou policii. Přestože působil v srdci New Yorku, posuzoval jejich projekt s odstupem. Jeho otevřená srdečnost, kterou už víckrát pocítili, se zastavila vždycky centimetr před kontroverzními tématy. Když se cestou autem FBI, řízeném opět Jerry Schonbauerem, zmínil o výsledcích městské policie, zaslechli v jeho hlase nepatrný nádech trpkosti, snad pochybností o budoucnosti města.

Přirozeně že v největším městě Spojených států muselo před několika lety dojít ke změně. Všude vládl amok a vraždy byly málem legální. Policie a soudnictví stálo s prázdnýma rukama. Mohli dál pokračovat jednou ze dvou cest: dlouhodobou – prevencí, a krátkodobou – tresty.

Bohužel situace už došla tak daleko, že nakonec zbyla jen jedna alternativa.

Nebylo možné, aby občané měli pocit, že trocha fetu nebo rychlých prachů je normální. Změna by trvala dlouho a takový stav by byl zločin na stoletých tradicích. Jako nejlepší řešení se ukázalo spojení rychlých výsledků s dlouhodobými záměry a tresty.

Uspělo to nad veškeré očekávání. Policie se objevovala na každém rohu a z předních míst ve světové statistice vražd se New York propadl na poslední příčky. Slušní občané byli přirozeně nadšeni. Opět se dalo běhat v Central parku, aniž by někdo ucítil kudlu mezi šestým a sedmým žebrem, mohlo se bezpečně jezdit metrem. Člověk se zase městem pohyboval svobodně.

A jaká byla cena?

Akceptování situace. Představy, že by se zločinec mohl napravit, už nepřicházely v úvahu. Nebylo aktuální předcházet kriminalitě, a když k ní došlo, bylo třeba pachatele oddělit. Dřívější chabé možnosti prevence se přesunuly do oblasti trestů. Nikdo se zdravým rozumem už nemluvil o starých amerických představách rovných šancí, a nikde se lidé tak nelišili jako v NY. Policejní strategie spočívala v možnosti objevit se kdykoliv a kdekoliv. Otázkou zůstává, jestli nerovnost došla tak daleko, že jen policejní stát dokázal udržet právo a pořádek. Nepříjemně se posunul pohled na lidská práva. Týkalo se to trestu smrti. Třicet osm členských států má trest smrti v zákonu a zvýšil se počet vykonaných rozsudků. Poslední vylepšení spočívalo v tom, že v porotě nemůže zasednout odpůrce trestu smrti, a to diskvalifikovalo všechny liberální porotce. Což připravilo cestu pro uspěchané a nedomyšlené rozsudky.
Přesto se ve státech s trestem smrti kriminalita nesnížila proti těm, které ho nemají. To znamená, že jeden z nejsilnějších argumentů pro hrdelní trest –odstrašující účinek – svůj účel nesplnil.

Larnerovu neutralitu – když je se situací seznamoval – Hjelm nechápal. Otázkou bylo, jestli tak nezakrýval svůj nesouhlas. Nebo jestli Larner – tak, jak se domnívala Kerstin – jednoduše pouze neshromažďoval fakta.

Hjelm ho právě chtěl podrobit zkoušce z lidskosti – vynutit na něm jeho vlastní postoj k trestu smrti – když auto vyjelo na vrcholek brooklynského mostu. Larner přerušil přednášku a obrátil se k nim: „Podívejte se dozadu!“

Ohlédli se a před očima jim ležel sluncem ozářený pohádkový Manhattan.

„Je to nádhera, viďte? Pokaždé, když jsem tady, přemýšlím, jestli je pojetí krásy pořád stejné. Mysleli si i naši rodiče, že je to nádhera? Nebo jim to připadalo hrozné?“

Výhled byl ohromující a Hjelm se už nedokázal k trestu smrti vrátit. Manhattan otevíral město, a oni je cestou do newyorské FBI zvědavě sledovali. Když Schonbauer minul brooklynský most, zahnul, a znovu se vrátil stejnou cestou. Zjevně tam jeli výhradně kvůli výhledu. Potom projeli mostem nazpět a jeli až k mohutné City Hall, zahnuli na jednu z nemnoha manhattanských diagonál, Park Row, hraničící s City Hall Park, pak na Broadway, zahnuli doprava, ještě jednou minuli City Hall a několika příčnými ulicemi dojeli k Federálnímu náměstí, kde se jim otevřela vrata garáží, a vjeli dovnitř.

Tady bylo hlavní sídlo FBI na Manhattanu, 26. Federal Plaza. Pobočky měli ještě na Brooklyn-Queens, Long Islandu a letišti JFK.

Procházeli chodbami, které jejich budovu na stockholmském Kungsholmu moc nepřipomínaly. Všechno tady bylo větší, čistší, kliničtější. Hjelma napadlo, jestli by v takovém prostředí vůbec dokázal pracovat. Napadlo ho, že tohle místo musí působit tak, že zaměstnanci získají imunitu k tvůrčí práci, o které si myslel, že to je jeho předností.

Dost rychle přestal počítat bezpečnostní dveře, kterými prošli pomocí různých kódů a kartiček. Schonbauer fungoval jako dveřník a Larner nepřetržitě mluvil. Chrlil ze sebe cifry a informace, jaké si člověk přečte v brožurách. Počet zaměstnanců, oddělení, běžní pracovníci a specialisté, mluvil o všem, kromě toho, co bylo důležité.

Nakonec se dostali do srdce budovy. Poslední bezpečnostní dveře se pohnuly na obrovském železném pantu a oni vešli do systému chodeb, které podle všeho patřily oddělení pro sériové vraždy. V dlouhé řadě dveří byly dvoje sousední označeny jmény Larnera a Schonbauera. Schonbauer beze slova zahnul k sobě a ostatní vešli k Larnerovi.

„Jerry pro vás připraví malou multimediální ukázku,“ vysvětlil Larner a sedl si za psací stůl. Hjelm s povděkem konstatoval, že Larnerova kancelář byla malá a nesla osobitý nádech. Viděli, že zdi jsou pokryty nástěnkami místo tapet, a na všech visely připevněné lístky různého druhu. Přímo za Larnerem byla bílá tabule s různými šipkami, čtyřúhelníky a čárami a hodně se podobala té Hultinově.

„Ano, tady jsem všechno shrnul,“ ozval se Larner, když sledoval Hjelmův pohled. Čtyřiadvacet čtyřúhelníků umučených těl. Osmačtyřicet děr ve čtyřiadvaceti krcích. Střízlivé schéma hrůzy, redukované do několika modrých čar. Můžeme dělat něco jiného? To ostatní nosíme uvnitř.“

Hjelm na něj pohlédl. Nepochyboval, že Larner toho v sobě nosí hodně. „Nejdřív se chci na něco zeptat,“ ozval se tiše Larner. „Je pravda, že jednu oběť zastřelil?“

„Vypadá to tak,“ řekl Hjelm.

„To by potom změnilo i ten minimální psychologický profil, který se nám podařilo sestavit.“

„Na druhé straně,“ ozvala se Kerstin, „vaší výchozí teorií bylo, že jde o vietnamského veterána. Ti přece daleko ke střelné zbrani neměli.“

Larner se ušklíbl. „Přece víte, co s tou teorií…“

„Ano, jistě,“ ozvala se Kerstin a Hjelm si překvapeně všiml, že trochu zrudla. První diplomatická chyba. Viděl, jak ji to mrzí. Přesto se ale nechtěla vzdát.

„Můžete nám zhruba vysvětlit, proč jste vypustil všechny ostatní členy Cool Commanda? V tom materiálu, co jsme dostali, nejsou.“

Larner se narovnal a hrábl do archivu, který si nosil v hlavě.

„Skupinu tvořilo osm speciálně vyškolených členů. Byli vycvičeni pro mučení v poli, abych to tak nazval brutálně. Oficiálně se tak ovšem nejmenovali, byli označeni jako skupina pro získávání informací na bojišti. Měl jsem pocit, že ten název vymysleli pro mě, protože původní záměr byl, že se ven nesmí nic dostat.“

„A kdo tam vlastně patřil? Byli to vojáci?“

Larner ostře pohlédl na Kerstin. „Vojenská rozvědka,“ řekl a Kerstin napadlo, že má na srdci ještě něco.

„Jenom?“ zeptala se.

„Commando Cool jako široké označení znamená, že se nic nemělo dostat na veřejnost… v každém případě byli přímo podřízeni Nixonovi, to bylo za jeho časů. Blížil se konec války a já mám pocit, že ta skupina vznikla ze zoufalství. Za fasádou zpravodajské služby se ukrývaly síly jiné.“

„CIA?“ zeptala se Kerstin a teď to vypadalo, že už opravdu zapomněla na všechnu diplomacii, kterou v hotelu tak propagovala.

Ray Larner polkl. Pohlédl na ni a zdálo se, že vztah mezi nimi se změnil – a možná ne k horšímu.

„S mnoha razítky o důvěrnosti obsahu možná ano. Musíte pochopit, že mezi CIA a FBI je dost napjatý vztah, a jestli se dostane ven, o čem jsem se zmínil, můžu na penzi rovnou zapomenout. Odposlouchávali mi soukromý telefon, a já jen doufám, že tady žádný odposlech není. Oni jsou vždycky o krok dál. Jistě chápete, že jsem moc mluvil a zkuste na to zapomenout.“

„Už se stalo,“ ujistila ho Kerstin. „My tu jen chceme hledat napojení na Švédsko. Nic jiného se v našich zprávách neobjeví.“

Larner na ně chvíli hleděl, na jednoho i druhého. Pak krátce přikývl.

„Osm členů,“ navázal znovu.

„Balls?“ skočila mu Kerstin odvážně do řeči.

Larner se najednou hlasitě rozesmál. „Konzultovali jste to s FOSVA? Našli jste je na internetu?“

Podívali se na sebe.

„Pojďte se mnou,“ vyzval je Larner a vyskočil ze židle. Vyšli na chodbu a o několik dveří se vrátili. Larner zaklepal na jedny, označené jménem Bernhard Andrews, a vešli. Mladík od pohledu něco přes dvacet let, v džínách a tričku, na ně kulatými brýlemi pohlédl od mohutného počítače a široce se usmál.

„Rayi,“ ozval se přátelsky a vytáhl list papíru. „Tohle je včerejší úlovek. Ředitel ze Západní Virginie, golfový klub v Arkansasu a pár dalších věcí.“

„Barry,“ oslovil ho Larner a sáhl po papíru, který přelétl očima. „Tohle jsou policisti Jalm a Halm ze Švédska. Přijeli kvůli K.“

„Aha?“ ozval se přátelsky Bernhard Andrews. „Kolegové Jorgeho Chaveze?“

Nestačili se divit.

„Narozen ve Švédsku 1968, chilští rodiče s levicovými názory. Dostal se sem před týdnem,“ spokojeně upřesňoval Andrews. „Vynaložil sto třicet dolarů z peněz daňových poplatníků, aby sem pronikl. Švédsko trochu vypomohlo americké pokladně.“

Stále na něho jen zírali.

„Barry je hacker,“ řekl spokojeně Larner, „jeden z absolutně nejlepších v zemi. Pronikne úplně všude. Měli jsme štěstí, že jsme ho získali. Kromě toho taky patří k FOSVA. Je to jediný způsob, jak se dostat blíž k potenciálním sériovým vrahům,“ vysvětlil Larner a mával papírem. „Ať se maskují, jak chtějí, Barry je vždycky najde. Pomocí FOSVA jsme ulovili už tři. Barry je neznámý národní hrdina.“

Bernhard Andrews se široce usmál.

„Takže Balls neexistují?“ zeptala se Kerstin, které to zapalovalo rychleji než Hjelmovi.

„Převzal jsem to z Růžovýho pantera,“ řekl Andrews. „Expert na maskování, na kterého se spoléhal komisař Clouseau, přežil každý atentát. To jediný je na sériových vrazích a jejich fanoušcích jistý, že nemají smysl pro humor. Jsou proti němu očkovaní.“

„Myslel jsem to jako provokaci, aby ti, co jsou informovanější, zaprotestovali. Ale zatím se nic nestalo,“ doplnil Larner.

Rozloučili se s FOSVA a Barry na ně zamával. Vrátili se do Larnerovy kanceláře.

„Nevěděl jsem, že u vaší policie působí i lidé z etnických menšin,“ ozval se a položil prst přesně na neuralgický bod Švédska.“ Ale o FOSVA nesmíte nic říct ani Chavezovi. Barry je v boji se sériovými vrahy jednou z našich nejdůležitějších tajných zbraní.“

Vytáhl zásuvku, vyňal dva papíry a na každý z nich položil tužku s označením FBI.

„Není to tak, že bych na vás nespoléhal, ale ty papíry pro vás připravili moji nadřízení. Povinnost mlčenlivosti pod trestem, podle amerických zákonů. Prosím přečtěte si to a podepište.“

Četli, ale bylo to téměř nesrozumitelné. Měli instinktivní nechuť se podepsat, ale diplomacie slavila triumf. Podepsali.

„Výborně,“ ozval se Larner. „Kde jsme skončili? U Commanda Cool. Osm členů, žádné Balls. Skupinu vedl velmi mladý Wayne Jennings, který, když ho objevili, už byl veterán. Bylo mu pětadvacet let, šest roků války za sebou a bůhví kolik mrtvých. Nejlepší léta života ve službě zabíjení. Válka skončila, když mu bylo sedmadvacet, a ve třiceti zahájil činnost. Po válce se vrátil na farmu svého otce, který zatím zemřel, do východní Kentucky, na úpatí Cumberlandské planiny, pokud vám to něco říká. Moc toho nepěstoval, žil z veteránské penze. Nepochybně byl nesmírně šikovný v zacházení s kleštěmi. Třetí oběť se našla jen třináct mil od jeho domu. Tři z jeho komanda zemřeli před koncem války. Čtyři kromě Jenningse se vrátili a jména najdete v kompletním materiálu, ke kterému budete mít přístup. Jeden z nich pocházel také z Kentucky, Greg Androwski, Jenningsův kamarád z dětství. Ten ale špatně skon
čil, v roce 1986 zemřel jako narkoman. Žil tedy čtyři roky na Středním západě, ale byl na tom hodně špatně a jako vrah není pravděpodobný. Vietnam ho zničil. Z těch tří zbývajících se dva odstěhovali na sever. Steve Harrigan do New Yorku, obchodoval na burze a v osmdesátých letech byl velmi úspěšný. Tony Robin Garreth se přestěhoval do Maine a vozí turisty na ryby. Poslední z nich, Chris Anderson, se odstěhoval do Kansas City a prodává použitá auta.“

„Švédskýho původu?“ zeptala se Kerstin.

Larner se slabě usmál. „O čtyři generace dřív. Pradědeček se přistěhoval z nějakého místa, které se jmenuje Kalmar, jestli vám to něco říká. Byl číslem dvě na našem seznamu – Jenningsův nejbližší muž, stejně chladný jako on a stejně válkou poznamenaný. Jeho alibi ale bylo vždycky ještě lepší než Jenningsovo. A Jennings byl ještě odpornější, to byl můj hlavní argument, samozřejmě citově zabarvený. S přihlédnutím ke svým pocitům jsem za ním dokázal jít tak dlouho.“

„Jak moc jistý jste si byl Jenningsem?“

Larner se opřel dozadu do židle a spojil si ruce za krkem. Na okamžik se zamyslel. „Na sto procent. Naprosto,“ řekl pak.

Ze staré registračky vedle bílé tabule vytáhl tlusté desky. Do kanceláře nahlédl Jerry Schonbauer. „Už to je,“ řekl.

„Za pět minut,“ potvrdil Larner a položil složku před Kerstin. Otevřela ji a objevil se balíček fotografií. Úplně nahoře byl portrét. Jennings asi třicetiletý, mladý svěží muž se světleplavými vlasy a širokým úsměvem, ale ocelově ledovým pohledem, který obličej zřetelně dělil na dvě poloviny. Kerstin si nejdřív zakryla horní a viděla šťastný široký úsměv, pak stáhla ruku dolů a viděla tvrdý studený pohled.

„Ano, přesně tak,“ ozval se málem nadšeně Larner. „Zkraje, když jsme ho navštívili, byl samá roztomilost, velice příjemný. Spodní částí obličeje. Ale pak jsme horní polovinu poznávali čím dál tím víc.“

Prohlédli si ostatní fotografie. Mladičký Jennings v uniformě, o trochu starší ve společnosti stejně oblečených mužů, Jennings s velkým tuňákem, Jennings, předstírají útok proti kameramanovi, Jennings s krásnou jižankou na tanečním parketu, s malým dítětem na kolenou, souložící s vietnamskou prostitutkou a nakonec nesmírně pobaveně se smějící Jennings s pistolí na spánku vyděšeného nahého Vietnamce, který se hrůzou pomočil. Kerstin zvedla fotografii k Larnerovi.

„Tahle, ano. Je to fotka ďábla. Kdybych ji prodal redakci Time Magazine, mohl bych za ni dostat spoustu peněz. Nechápu, proč si ji schoval. Našli jsme je, když jsme po jeho smrti v domě dělali domovní prohlídku.“

„Jak přesně zemřel?“ zajímalo Kerstin.

„Tehdy jsme ho sledovali čtyřiadvacet hodin denně,“ začal, ale hned ho přerušila.

„Jak dlouho?“

„Asi měsíc, než zemřel.“

„Došlo během té doby k nějaké vraždě?“

„Těla se často nacházela v rozkladu, takže bylo těžké přesně určit dobu smrti. Ale skutečně se našlo všech šestnáct dřív, než zemřel. Byl to jeden z důvodů, proč jsem na tom tak trval, i když byli všichni proti mně. Čím dýl jsme ho hlídali a k žádné nové vraždě nedošlo, tím bylo pravděpodobnější, že vrahem je on. Můžu pokračovat?“

„Jistě,“ zastyděla se Kerstin.

„Snažil jsem se sedět v autě co nejčastěji a ten den jsem tam byl taky. Bylo to třetího července 1982, skoro nesnesitelné vedro. Jennings vyběhl z domu a řval na nás. To v posledních dnech dělával. Vypadal, že má nervy nadranc. Utíkal ke svému autu a vyrazil. Jeli jsme za ním asi deset mil směrem na sever. Jel strašně rychle. Po chvilce za dlouhou zatáčkou vyrazil oblak kouře, a když jsme tam dojeli, viděli jsme, že se čelně srazil s náklaďákem. Obě auta hořela. Běžel jsem tak blízko, jak to šlo, a viděl jsem, že se nepatrně hýbe, byl celý ohořelý.“

„Samotnou srážku jste neviděli?“ zeptala se Kerstin.

Larner se znovu usmál, chápavě a shovívavě, což i vyjadřovalo jejich vztah. Hjelm se cítil úplně mimo.

„Já vím, o co vám jde,“ řekl Larner. „Ne, skutečně jsme byli asi dvě stě yardů za ním, hned za zatáčkou. Jeho obličej jsem neviděl, než ohořel. Bylo by to dobré místo, kde by šlo předstírat dopravní nehodu. Ale neměl kam zmizet, všude kolem byla poušť, blízko žádný jiný vůz, a taky to nejdůležitější – identifikovali jsme ho podle chrupu.

Já sám jsem sebe musel dlouho přesvědčovat, že v autě opravdu umřel. Bylo to tak, to mi věřte. Neudělejte stejnou chybu jako já. Narušilo to celé další pátrání. Nebyl jsem už schopen přijít s další rozumnou hypotézou. K. je pro měl hádanka. Musel se zdálky hlasitě smát, jak jsem otravoval unavené nezaměstnané veterány a jeho dohnal k smrti. Aby mi ukázal, jak jsem se mýlil, došlo během půl roku k dalším dvěma vraždám. Oběti zemřely dost dlouho po Jenningsovi. A on sám se proměnil v kouř.“

Zůstal sedět se zavřenýma očima.

„Myslel jsem si, že jsem se ho už zbavil,“ řekl pomalu. „Dřel jsem se s tím případem, pročesal jsem každý detail po osmnácté – poslední vraždě. Uteklo víc než deset let. Začal jsem pak dělat i jinou práci, honil rasisty na Jihu, vypořádal se s obchodníky s drogami ve Vegas, ale on byl stále nade mnou. A potom začal znovu. Odstěhoval se do New Yorku. Vysmíval se mi.“

„A vy víte naprosto jistě, že je to on?“

Larner si hladil čelo a vypadal velice unaveně.

„Z bezpečnostních důvodů jsme dohlédli, aby jen pár osob znalo některé důležité detaily. V tomhle případě jsem to byl jen já a jeden další člověk, Camerun. Don Camerun v roce 1986 zemřel na rakovinu. Dokonce ani Jerry Schonbauer některé detaily nezná. V současné době jsem jediný. Týká se to kleští. Jsou stejné a používají se přesně stejně komplikovaným způsobem. Protože případ je teď váš, musím vás s tím seznámit. Ale pozor, nikdo jiný se to nesmí dozvědět.“

„A co je s tím dalším mužem z Commanda Cool, který se přestěhoval do New Yorku?“ Kerstin se houževnatě držela svého nápadu. „S tím burzovním makléřem?“

Larner se hlasitě zasmál.

„Nejspíš se tu vzduchem vznášejí všechny moje staré verze a vy je chytáte, Halm.“

„Kerstin,“ připomněla.

„Dobře, tak Charstin. Máte naprosto pravdu, že ve zprávách, které jsem vám poslal, nebylo jméno Steve Harrigana. Ale já jsem ho kontroloval. Mám tu o něm spoustu materiálu, potom si to přečtete. Jednoduše řečeno, stal se miliardářem a stále je v pohybu. Při každé z těch následujících šesti vražd byl v cizině. A docela určitě teď není ve Švédsku. Ale teď bychom se měli připojit k Jerrymu, který pro nás připravil promítání.“

Vedl je znovu chodbou, tenkrát do salonku, který připomínal opravdové kino. Na stole vpředu stálo velké filmové plátno a vedle se kývaly nohy sedícího muže. Kalhoty měl trochu povytažené a nad černými ponožkami byly vidět chlupaté hubené nohy. Když je zahlédl, pozval je, aby se posadili.

„Jerry sem přišel z Kentucky, když začalo to nové kolo vražd,“ řekl Larner a usadil se do velkého, od pohledu nesmírně pohodlného křesla. Je velice dobrý, on sám zadržel Rogera Pennyho, jestli vám to něco říká. Začni, Jerry. Na začátku je to dost hrozné, ale člověk si zvykne.“

Když zhaslo světlo, připadali si skutečně jako v kině.

„Jsou tam i speciální efekty. Bohužel ne z Hollywoodu,“ dodal.

„Michael Spender,“ ozval se Schonbauerův bas a doprovodil snímek, kde jedinou celou částí těla byla hlava. Na krku dvě malé červené dírky. Hlava zvrácena dozadu, bílá a opuchlá. Oběť byla nahá. Pohled mrtvých očí si uchoval výraz stejně příšerné bolesti jako u Andrease Gallana. Nehty na rukou i nohou stržené, kůže na těle nařezaná v pruzích, penis rozříznutý uprostřed a krvavé řezy na obou slabinách.

Oba se začali dusit a dávit a málem museli vyběhnout ven. Schonbauer bezvýrazně pokračoval: „Spender byl první oběť. Inženýr u Macintosh v Louisville. Našli ho sběrači borůvek v lese v severozápadní části Kentucky asi dva týdny po smrti. V zaměstnání ho postrádali od polední přestávky 4. září 1978. Narazili na něj odpoledne devatenáctého o šedesát mil dál. Pracoval na vývoji počítačů Apple.

Další oběť jsme neidentifikovali, byl to silný muž se slovanskými rysy. Byl oblečený, ale prsty a pohlaví měl zrasované.“

„Možná Rus?“ ozval se Hjelm s myšlenkou na jejich starou šílenou teorii o KGB.

„Nepochybně,“ mínil Schonbauer. „Jakmile to šlo, odeslali jsme jeho otisky ruské policii, ale nebylo to k ničemu. Nemáme o něm žádnou informaci kromě toho, že ho našli v jižní části Kentucky dva měsíce po Spenderovi. Na staré venkovské latríně na opuštěném statku. Byl asi týden mrtvý.“

Další snímek, opět neidentifikovaný. Štíhlý, svalnatý, asi šedesátiletý muž, nahý, znetvořený stejně jako Spender. Snímek byl příšerný. Stmívalo se a špičky stromů byly temné. Svítilo jen tělo. Sedělo vzpřímeně na balvanu v lese. Tuhé. Paže trčely vzhůru, jako by je zvedla síla, které se nešlo bránit, nohy trčely jako hřebíky. Z otevřených očí hleděla obžaloba.

Hjelm neměl dojem, že si zvyká. Naopak, chtělo se mu zvracet pořád víc.

Pokračovali, dívali se na strašlivou kavalkádu utrpení. To překračovalo hranici lidského chápání. Množství obětí všechno ještě násobilo. Obrovská dimenze nelidského mučení narůstala. Kerstin se dvakrát tiše rozplakala. Hjelm cítil, že se ho její paže dotýká. I on se jednou rozplakal.

„Chcete, abych přestal?“ zeptal se jich klidně Schonbauer. „Já sám jsem to zvládl až na třetí pokus. A to jsem se dost otužil.“

Larner vedle nich hlasitě chrápal.

„Ne, pokračujte,“ ozval se Hjelm a snažil se sám sebe přesvědčit, že vydrží.

„Je jich tolik,“ řekl tiše Schonbauer. „Neuvěřitelný množství masových vrahů, a nikdo nechápe, o co jim jde. Ani oni.“

Spát jako Larnerovi se jim určitě nechtělo, ale nakonec promítání zvládli. Jako hrozná tečka byl pak snímek Larse-Erika Hassela. Seděl na židli s roztříštěnými prsty, vyvrácenými všemi směry, a z jeho pohlaví zbyly rozdrásané kusy kůže a masa. Malým okénkem v pozadí byl vidět trup letadla. Muž na něj hleděl se zakloněnou hlavou a bolest v tváři se mísila s odporem, utrpením a paradoxně i s jakýmsi ulehčením.

Třeba – napadlo Hjelma – třeba byl rád, že na jeho místě není Laban.

Znovu se rozsvítilo. Schonbauer si sedl ke stolu a kýval nohama jako děvče.

Larner se s trhnutím probudil uprostřed chrápání a hlasitě se vysmrkal. Hjelm si rozhýbal ramena a Holmová seděla bez hnutí. Nikdo z nich neměl chuť se na druhého podívat.

Larner se zvedl, zívl si a protáhl se, až mu v těle křupalo.

„A co pěkného máte vy?“ zeptal se. Kerstin mu mlčky podala desky ze Švédska. Larner je otevřel a rychle prolistoval. Pak fotografie předal Schonbauerovi, aby je připojil k ostatním.

Mlčky je odvedl z promítačky. Poděkovali Schonbauerovi, který krátce přikývl. Prošli chodbou až ke dveřím bez jména. Larner je otevřel, vedly do prázdné místnosti.

„To bude vaše pracovna,“ řekl. „Doufám, že můžete pracovat společně.“

Kancelář vypadala stejně jako Larnerova, ale beze známky života. Otázkou bylo, čím osobním by mohli přispět. Psací stůl byl odtažený ode zdi a na každé straně stála židle. Dva počítače se dotýkaly zadní stranou, vedle stál telefon a malý seznam. Larner ho zvedl a ukazoval: „Číslo na mě, na Jerryho, naše osobní pagery, někde nás vždycky najdete. Seznam důležitých souborů a jejich popis, osobní hesla, kódy, které vám umožní vstup, ale pouze sem. Nepřístupná místa jsou jednoduše ta, kam nesmíte. Nemáte ani možnost, ani důvod vyjít z téhle chodby. Pánské a dámské toalety jsou o kousek dál. Jsou tu dvě jídelny, doporučuji vám La Traviata o dvě patra níž, kam taky chodím. Máte nějaké otázky?“

Žádné. Nebo by jich bylo až do nekonečna, to záleželo na pohledu na věc. Na nic se nezeptali. Larner pokračoval: „Je už skoro půl čtvrté. Jestli máte chuť, můžete ještě několik hodin pracovat. Já tady budu asi do šesti. Večer už bohužel něco mám, jinak bychom mohli společně na večeři. Jerry se nabídl, že se s vámi zajde najíst a pak vám trochu ukáže město, jestli budete chtít. Domluvte se s ním. Nezbývá než vám popřát hodně štěstí. Nemusíte se bát, že se na počítači dostanete k něčemu zakázanému, vaše možnosti jsou patřičně upravené. Všechno tajné se zabezpečilo. Kdybyste měli nějaký problém, řekněte mně nebo Jerrymu.“

Zmizel a zůstali sami. Kerstin si promnula oči. „Já teda nevím, jestli ještě něco zvládnu, je už půl desáté švédského času. Nebudeme se jím řídit?“

„Asi bychom neměli rovnou odejít,“ mínil Hjelm. „Víš, že se musíme chovat diplomaticky.“

Uznala jeho ironické šťouchnutí a usmála se.

„No, uznávám, že zvědavost byla silnější. Strategie šla do háje.“

„CIA…“

„Já vím. Ale aspoň jsme poznali, že se nenaštval.“

„Taky si myslím. Připadalo mi, že se mu spíš ulevilo. Co myslíš ty?“

„Nevím. Ale je jasné, že trvá na Jenningsovi.“

„Má ale pravdu, že my musíme myslet jinak.“

„Určitě?“

Jeden druhého pozoroval. Byli plní dojmů. Zdálo se, že nad únavou zvítězí. Hjelm měl rád tu nerozumnou houževnatost, která ze hry vyřazovala ochranné mechanizmy.

„Vykašleme se na ten Schonbauerův výlet?“ zeptal se.

„Můžeš mu to nějak diplomaticky říct?“

„Diplomat jsi přece ty.“

„Jen teoreticky. V praxi jsi o moc lepší.“

„Byl jsem trochu mimo,“ mínil a naťukal číslo k Schonbauerovi.

„Jerry, tady je Paul. Chcem ještě pracovat, jak nám to půjde, a potom si asi půjdem lehnout. Můžeme tu vyjížďku přesunout na zítra? Dobře. Bye!“

Položil sluchátko a oddechl si. „Myslím, že byl rád.“

„Měli bychom se jen zhruba kouknout, co tu máme, a podrobnosti nechat na zítra? Dneska už mám detailů až po krk,“ ozvala se Kerstin.

Počítače obsahovaly všechny potřebné informace. Podrobné přehledy o všech obětech. Mapky se šetřením na místech nálezů těl. Psychologický profil, sestavený expertní skupinou. Výsledky pitev. Výstřižky z novin. Popisy zbraní. FYEO.

„Co to znamená?“ zeptal se Hjelm.

„For your eyes only. To jsou asi ty supertajné detaily, které spojují první kolo vražd s druhým.“

Pomalu prohlíželi soubory, kolem nich plynulo neuvěřitelné množství informací. Čím můžou k tomuhle enormnímu vyšetřování přispět? Další motivaci k pracovnímu úsilí nenašli a když vypnuli počítače, cítili se až frivolně. Odpočítávali jako ve školce: jedna, dvě, tři, po čtvrtý se to stane, po pátý to platí, po šestý to bouchne. Enyky benyky kliky bé, ábr fábr domine…

„Myslíš, že se odsud nějak dostanem?“ zeptala se Kerstin Holmová.

Přirozeně by bylo pěkné vyjít si do nočního New Yorku, ale ani nelitovali, že Jerryho pozvání odmítli. Skutečně už neopustili hotel a po dvou hodinách neklidného spánku si dopřáli dobrou večeři v hotelové restauraci. I když to bylo trochu zvláštní sejít dolů ve dvě v noci, protože právě tolik teď bylo ve Švédsku. V osm hodin místního času byli dole a rozhlíželi se, kde se najedí.

Skipper’s Inn provozoval i malou jídelnu, a co se jí nedostávalo na velikosti, vynahrazovala kvalita. Dali si jedno ze dvou jídel na jídelním lístku, zapečené hovězí, a k tomu láhev červeného vína neznámé značky Chateau Germaine. Seděli u malého stolku u okna a aspoň tak pozorovali manhattanský noční život. Byli prvními hosty, ale místo se začalo zvolna zaplňovat. Za chvíli bylo obsazeno všech dvanáct stolků.

Paul Hjelm měl pocit déja vu. Když seděli naposled sami a užívali si krásný večer v restauraci neznámého města, mělo to následky. Vrtěl se a myslel na Cillu a děti a jejich odvážné vzkříšení rodinného života. Uvědomoval si, jak na něj stále působí žena, sedící naproti, která mu vstupuje do snů a pořád pro něj představuje silné pokušení. K večeři se trochu nalíčila a oblékla si krátké černé šaty s ramínky, které se křížily na holých zádech. Byla malá a štíhlá a její obličej, rámovaný trochu rozcuchaným pážecím účesem, vypadal ještě drobnější než jindy. Nebo to tak bylo schválně? Nemohl si odpustit otázku: „Pamatuješ si, kde jsme tak seděli naposled?“

Přikývla a přitažlivě se usmála. „V Malmö.“

Slyšel její alt. V uších se mu ozvaly její duety zpívané s Gunnarem Nybergem. Schubertovy písně, Goethovy verše. Nevěděl, jestli se jí snaží uniknout, nebo přiblížit. Ještě když otvíral ústa, sám netušil, co řekne.

„Je to už rok a půl,“ řekl pak.

„Skoro,“ upřesnila.

„Ty si to pamatuješ?“

„Proč bych neměla?“

Jeho nejistota byla stále zřetelnější, snažil se ji potlačit. Krátce se zeptal: „Co se to stalo?“

Mohla si to vyložit, jak chtěla. Chvíli mlčela.

„Potřebovala jsem pokračovat jinak,“ ozvala se nakonec.

„Jak to myslíš?“

„Potřebovala jsem mít od práce odstup. Málem jsem tam skončila.“

„To jsem nevěděl.“

„Nikdo to nevěděl, jen já.“

Ani on? Napadlo ho. Děkoval své dobré hvězdě, že to neřekl.

Ona se ale ozvala: „Ani on.“

Mlčel. Nechtěl se dál vyptávat. Ona si může dělat, co chce. Nebo co potřebuje.

„Po tobě jsem chtěla žít bez mužů,“ řekla tiše. „Potřebovala jsem čas, abych si všechno ujasnila. A potom jsem čistou náhodou potkala jeho. Volal mi do práce, takže všichni hned věděli, že někoho mám. Nikdo ale netušil, že je mu šedesát let a že je to farář švédské protestantské církve.“

Hjelm mlčel jako ryba. Po chvilce pokračovala s pohledem upřeným na vidličku, kterou nepřítomně zapichovala do masa.

„Nikdo by nevěřil, že je možné prožít vášnivý vztah s takovým mužem. Ale bylo to tak a mně připadalo, že bych tehdy nic jiného nezvládla.“

Zahleděla se do okna na hemžení lidí na Západní pětadvacáté. Pokračovala stejným nevýrazným hlasem: „Byl už dvacet let vdovec. Představený v kostele, kde jsem zpívala na kůru. Můj zpěv ho rozplakal a přišel mi políbit ruku. Cítila jsem se jako školačka, kterou konečně někdo ocenil. Byla jsem pro něj současně matka i dcera. Ale brzy se ze mě stala žena.“

Stále se mu vyhýbala pohledem.

„Bylo v něm mnoho nedokončeného. Něco si naplnil se mnou. Měl rád život a nevím, jestli se tomu dá rozumět, on ale opravdu vychutnával každý jeho dar. I kdyby nic jiného, tak tohle mě naučil.“

„Co se stalo?“

Konečně se k němu obrátila, na krátký okamžik. Zastřeným hlasem řekla: „Umřel.“ Odvrátila se.

Vzal ji za ruku a podržel ji ve svých. Nepohnula se. Oba hleděli do ulice a čas jako by se zastavil.

„Umíral už tehdy, když jsme se poznali,“ pokračovala tiše. „Chápu to až nyní. Chtěl svůj život předat dál, dát dar na rozloučenou. Doufám, že si něco odnesl i ode mě. Snad aspoň moji vášeň.“

Přestal myslet na to, jak by se měl chovat. Jen poslouchal.

„Šlo to hodně rychle. Měl zahájit třetí chemoterapii, ale neudělal to. Rozhodl se užít poslední chvíle života, místo aby bojoval s nemocí. Týden jsem k němu chodila z práce každý den. Bylo to na jaře. Jako by se zmenšoval. Stále se ale usmíval. Bylo to zvláštní. Nevím, jestli ho tak těšilo dávat nebo přijímat, asi obojí. Jako by pochopil poslední věci života a beze strachu čekal na zázrak.“

Otočila se k němu, jako by se chtěla ujistit, že jí rozumí. Pak se znovu odvrátila.

„Nevím… ty dnešní snímky… člověk si myslí, že se může na všechno připravit, ale je to omyl. Myslí si, že už všechno na světě viděl, ale není to tak. Jako kdyby existovalo mnoho druhů smrti. I on trpěl, měl hrozné bolesti, ale usmíval se. Tady jsme ale neviděli úsměv, jen grimasy příšerné bolesti. Jako středověké obrazy. Namalované tak, aby budily děs. Odstrašující. Jako by se snažil lidi odradit od života, stejně jako preláti ve středověku. Skoro se mu to podařilo.“

„Nevím,“ ozval se pomalu. „Já v tom žádný sdělení nevidím. Spíš mně připadá, že se člověk dívá na odpad, zbytky, na něco, jako bylo průmyslové vyvražďování Židů za nacizmu, jestli mi rozumíš.“

Teď konečně se mu podívala do očí. Dostala ze sebe to, co ji tížilo. Hleděl do jejích hlubokých, smutných očí a uviděl v nich vzplanout malou jiskřičku. Teď a tady.

Napadlo ho, co asi vidí ona. Šaška, který pobíhá kolem ní a snaží se zakrýt erekci? Doufal, že snad i něco jiného.

„Možná, že na tom něco je,“ řekla a ani novou energií nezakryla zamyšlený tón. Pohrdání životem a současně perfekcionizmus.“

Oba se zamysleli. Profesionalita i soukromí se překrývaly. Nic nestálo izolovaně.

Uvědomil si, že teď je řada na něm. Vzal ji za ruku a ona mu v tom nebránila.

„Byl mezi námi jen sex?“ zeptal se a ani se při tom nezachvěl. „Existuje vůbec něco jako ,jen sex‘?“

Trpce se pousmála.

„Asi ne. A mezi námi rozhodně nebyl jen sex. Bylo to… zmatené. Všechno bylo zmatené. Právě jsem ukončila šílený vztah s mužem, který mě znásilnil, aniž by to vůbec pochopil. Byl policajt, to víš, a já jsem skončila u jiného policajta, i když jsi jeho protiklad. Drsnej policajt, něžnej v osobním životě. Musela jsem se ze všeho dostat. Ty ses vrátil zpátky k rodinnému krbu, ale já neměla nic. Stáhla jsem se do sebe.“

„Nějak je teď život jednodušší. A jinak zase těžší,“ ozval se Paul.

Podívala se na něj. „Jak to myslíš?“

„Přesně nevím. Mám pocit, že se stěny kolem nás přibližují. My jsme je trochu pootevřeli, ale teď je to už jako dřív. Prostor se zmenšuje.“

Těžce hledal slova. Snažil se formulovat něco, co nikdy dřív nevyslovil.

„Nevím, jestli chápeš, jak to myslím.“

„Asi ano,“ řekla a dodala: „Ty ses opravdu změnil.“

„Trochu možná,“ připustil a zmlkl. Po chvilce pokračoval: „Možná zvenčí. Ale někde to vždycky začne. Dědičné vzorce nás zlomí dřív, než dostaneme šanci opravdu žít. Já jsem toho od tehdy neprožil tolik jako ty, naopak, mám pocit, že to byl dost jednotvárný rok. Ale to na druhé straně trochu otevírá cestu jinam…“

Tiše přikývla. Vypadalo to, že oba pokračují v konverzaci vevnitř. Přestali se na sebe dívat a pohledy zamířily do prázdna. Nakonec se ozvala: „Pochopila jsem, jak je důležité, abychom ho dostali.“

Přikývl. Věděl, jak to myslí.

Zvedli se od stolku a šli ruku v ruce nahoru. Zastavili se před jeho dveřmi.

„Jak se domluvíme?“ ozvala se. „V sedm?“

Pousmál se a vzdychl. „Dobře, snídaně v sedm.“

„Zaklepu na tebe. Snaž se, abys zase nestál pod sprchou.“ Lehce ho políbila na tvář a zašla do svého pokoje.

Ještě několik minut zůstal stát na chodbě.

23.

Přišli, viděli, zvítězili. Přestali vnímat okolí a odstřihli New York. To, co existovalo, byly jen dva počítače na psacím stole.

Materiálu bylo neuvěřitelně. Tisíce stran naplněných imponujícím množstvím detailů až do úplných zbytečností. Desítky rozhovorů s nálezci zavražděných obětí, se sousedy sousedů, pedanticky zaznamenaná srovnání s dřívějšími a současnými sériovými vraždami, detailní mapy oblastí, vnitropolitické a sociálně politické analýzy od univerzitních profesorů, pitevní protokoly, které zaznamenávaly i bezvýznamné dávné problémy obětí s bolavými zuby, popisy ledvinových kamenů, extrémně pečlivě provedená šetření místa zločinů. Byl tam i Larnerův pracně sestavený popis činnosti Cool Commanda v jihoasijské džungli.

Asi to nebylo právě to nejlepší – začínat tady –, ale Hjelma okamžitě nejvíc zaujalo to poslední. Pokud Larner skutečně zjistil pravdu, což ovšem jisté nebylo, vzniklo Cool Commando z přímé iniciativy prezidenta Nixona, když se dozvěděl, že Vietnamce nejde zlomit. Když padli do zajetí, radši zemřeli, než by promluvili. Bylo třeba utvořit malou skupinu mužů zvyklých na boje a na bitevní pole, pohyblivých, všehoschopných, malý tajený oddíl katanů. To se ovšem nesmělo vyslovit. Příkaz byl adresován vojenské bezpečnostní službě – na tomto místě měl Larner poznamenáno několik otazníků –, která shromáždila osm nejlepších, jeden mladší než druhý, a skupina byla aktivní až do konce války. Nevědělo se s jistotou, kde se u nich vzaly kleště, Hjelm mezi Larnerovými řádky vyčetl, že od CIA, i když nejtajnější údaje byly vynechány.

Ale byly tam, černé na bílém. Vlevo fotografie škrtících kleští Commanda Cool, vpravo nakreslená rekonstrukce kleští Kentuckého vraha. Funkci měly stejnou, i když na obrázcích byl patrný rozdíl. Vrahovy kleště byly dokonalejší, byla to vylepšená varianta.

Následoval podrobný popis funkce. Mikrovlákno procházelo kanylou pomocí miniaturního ovladače, proniklo krkem a pevně se zachytilo kolem hlasivek. Vyřadilo je ze hry, ale nepatrný zpětný pohyb ovladače umožnil šeptání. Když z obětí dostali, co chtěli, znovu zvuk znemožnili a svou práci mohli dokončit v tichosti. Vylepšená varianta usnadňovala ovládání, ale během války se neužívala. Commando si vystačilo s tou původní.

Z toho vyplývaly dvě věci: Nebylo úplně jisté, že Kentucký vrah patřil do Cool Commanda, jeho kleště byly jiné.

A zadruhé – že ten příšerný válečný vynález někdo vylepšil. Proč? A kdo? Larnerova zpráva hypotézu postrádala.

Následoval popis druhých kleští. Nástroje na mučení, zachycující nervy na krku. I ty byly sofistikovanější a dál zvyšovaly utrpení. Byla tu podrobně popsána bolest, klesající po zádech a pažích dolů, stoupající do mozku, vybuchující ataky nesmírného utrpení.

Důležitým poznatkem bylo, že stejné kleště byly použity v prvním i druhém kole vražd. Nejen že stejně vypadaly, ale podle určitých znamení to byl ten samý nástroj. Vedlo to nutně k závěru, že muselo jít o téhož pachatele – Kentuckého vraha.

Pokud by šlo o průmyslový vývoj, práce by se muselo účastnit mnoho lidí, ať už by šlo o CIA, nebo někoho úplně jiného. Ale právě tady, kde se mohlo objevit víc podezřelých, se Larnerovy poznámky opět zahalily za hradbu mlčení. Objevil snad spolu s Andrewsem skupinu Balls jen z přesvědčení, že musí existovat? Že někde jsou tajemní muži, kteří nakonec pronikli až do srdce Pentagonu a měli přístup k informacím? Jak by mohl Larner získat informace o Cool Commandu, aby nezjistil i něco víc?

Odhodlaně zvedl telefon a zeptal se na to Larnera.

„Byl to opravdu nesnadný proces,“ odpověděl. „Vyžadoval hodně úplatků, slibů a skrytých hrozeb. Zkoušel jsem to všemi možnými způsoby. Nakonec jsem se dostal k jednomu anonymnímu úředníkovi, který mi za pár tisíc dolarů zkopíroval vysoce tajné informace o Commandu Cool. Mělo tam být všechno, ale nakonec jsem získal jen informace o členech skupiny. Ten zbytek údajů vojáci neměli.“

„A tehdy jste začal uvažovat o CIA?“

Larner si trochu odkašlal. „To jsem dělal celou dobu,“ řekl a položil telefon.

Kerstin se zabývala jinými věcmi. Vyhledala seznam všech obětí a vytiskla ho. Byl to příšerný výčet, obsahující všechny myslitelné informace. Jméno, rasu, věk, povolání, bydliště, místo, kde byla oběť nalezena, přibližná doba smrti.

Michael Spender, běloch, 46 let, inženýr u Macintosh, bydliště Louisville, nalezen v Kentucky, zemřel kolem 5. září 1978.

Neidentifikovaný běloch, 45–50 let, nalezen v Kentucky, mrtev od začátku listopadu 1978.

Neidentifikovaný běloch, asi 60 let, nalezen v Kentucky, zemřel kolem 14. března 1979.

Yin Li-Tang, tchajwanský občan, 28 let, bytem Lexington, biolog na Kentucké univerzitě v Lexingtonu, nalezen na území univerzity, zemřel 9. května 1979.

Robin Marsh-Eliot, běloch, 44 let, bytem ve Washingtonu, zahraniční dopisovatel pro Washington Post, nalezen v Cincinnati, Ohio, zemřel červen–červenec 1979.

Neidentifikovaná běloška, asi 35 let, nalezena v Kentucky, zemřela kolem 3. září 1979.

Neidentifikovaný běloch, asi 55 let, nalezen v Illinois, zemřel leden–březen 1980.

Neidentifikovaný Ind, asi 65 let, nalezen v Tennessee, zemřel 13. až 15. března 1980.

Andrew Schultz, běloch, 36 let, bytem New York, pilot Lufthansy, nalezen v Kentucky, mrtev v říjnu 1980.

Neidentifikovaný běloch, asi 65 let, nalezen v Kansas City, mrtev od prosince 1980.

Atle Gundersen, běloch, norský občan, 48 let, bytem v Los Angeles, jaderný fyzik při UCLA, nalezen v Západní Virginii, zemřel 28. května 1981.

Neidentifikovaný běloch, 50– 55 let, nalezen ve Frankfortu, Kentucky, zemřel v srpnu 1981.

Tony Barret, běloch, 27 let, bytem v Chicagu, inženýr chemie při Brabham Chemicals, Chicago, nalezen v Kentucky, zemřel 24.–27. srpna 1981.

Neidentifikovaný běloch, 30–35 let, nalezen v Kentucky, zemřel říjen až listopad 1982.

Neidentifikovaný běloch 55–60 let, nalezen v Indianě, zemřel v lednu 1982.

Lawrence B. R. Carp, běloch, 64 let, bytem Atlanta, místo ředitel RampTech Computer Parts, nalezen ve svém domě v Atlantě, Georgia, zemřel 14. března 1982.

(Hlavní podezřelý Wayne Jennings zemřel 3. července 1982)

Neidentifikovaný černý muž, 44 let, nalezen v Kentucky, zemřel v říjnu 1982.

Richard G. de Clarke, běloch, jihoafrický občan, 51 let, bytem v Las Vegas, majitel pornoklubu v Las Vegas, nalezen v Missouri, zemřel 2.–5. listopadu 1982.

Následuje téměř patnáctiletá pauza.

Sally Brownová, běloška, 24 let, bytem New York, prostitutka, nalezena v East Village, Manhattan, zemřela 27. července 1997.

Nick Phelps, běloch, 47 let, bytem New York, nezaměstnaný truhlář, nalezen v Soho, Manhattan, zemřel v listopadu 1997.

Daniel Dan the Man Jones, černoch, 21 let, bytem New York, zedník, nalezen v Brooklynu, mrtev březen–duben 1998.

Alice Coleyová, běloška, 65 let, bytem Atlantic City, New Jersey, invalidní důchodkyně, nalezena ve svém domově, zemřela 12.–14. května 1998.

Pierre Fontaine, běloch, francouzský občan, 23 let, bytem v Paříži, turista, studující na univerzitě, nalezen v Greenwich Village, Manhattan, zemřel 23.–24. července 1998.

Lars-Erik Hassel, běloch, švédský občan, 58 let, bytem ve Stockholmu, literární kritik, nalezen na letišti Newark, zemřel 2. září 1998.

Andreas Gallano, běloch, švédský občan, 42 let, bytem Alby, překupník drog, nalezen v Riale, zemřel 3.–6. září 1998.

Eric Lindberger, běloch, švédský občan, 33 let, bytem Stockholm, úředník ministerstva zahraničí, nalezen na Lidingö, zemřel 12. září 1998.

Neidentifikovaný běloch, 25–30 let, nalezen ve Stockholmu, zemřel 12. září 1998.

Kerstin se zamyslela. Neobjeví se tu ještě jiný závěr, než k jakému došel Larner? Na vteřinu pocítila nepříjemné podezření, jestli s nimi nehraje s dvojími kartami.

Přešla k psychologickému profilu. Expertní skupina se snažila vysvětlit patnáctiletou pauzu. Nebylo to jednoduché, protože z formulací šla vyčíst různost názorů, které se pak pokusili sjednotit. Výsledek byl fascinující. Uvažovala, proč jim Larner s jinými poznatky neposlal do Švédska taky tento profil.

Podle expertů první vražda ukazovala na mladého muže, který se mstil horní společenské vrstvě, personifikované staršími vzdělanými muži. Komplex méněcennosti se proměnil v šílenství, když se snažil umlčet hlasy, které ho držely při zemi. Možná mu znemožnili vstup na univerzitu. To nedostupné se stalo dostupným, on mohl hlasy umlčet, mohli cítit stejnou bolest jako on a její stupeň řídil zase on. Stačilo jen nepatrně pohnout tlačítkem. Nechovali se snad stejně k němu? Nenechali ho promluvit, jen nepatrným zásahem ho zadrželi od vzdělání, které by mu umožnilo pochopit a vyjádřit svoje utrpení. Jeho chování je překroucenou variantou „oko za oko“. Odplácí jiným to, čemu byl sám vystaven. Přebírá moc. To množství obětí nesvědčí v první řadě o touze po krvi – nedochází k akceleraci, spíš naznačuje stupeň jeho poroby. Bylo zapotřebí osmnácti mrtvých, aby se mohl nadechnout a vstoupil do lidského sp
olečenství. Možná se jeho lačnost postupně nasytila, dosáhl rovnováhy, vraždy měly terapeutický efekt. Dosáhl bodu, kde cítil, že se se společností vyrovnal, a tak mohl přestat, protože si vybojoval dominantní pozici. A tu si těch patnáct let užíval. Možná že se mu podařilo dosáhnout vzdělání, získal nějakou vedoucí pozici, ale přirozeně minulost ho nemohla nepoznamenat. Teď se sám stal utlačitelem, k tomu dospěl, teď postihuje slabší. Nenávist proti nadřazeným byla závistí. Ale teď je to on, kdo udeří první, už se nepotřebuje mstít. Má moc, svým jednáním už nepředstírá, že je silnější, protože skutečně je. A teď může pokračovat, jak bude chtít.

Kentucký vrah je tedy pravděpodobně běloch ve vedoucí pozici, které přes veškerou nepravděpodobnost dosáhl. Tak zněl závěr expertní komise.

Znovu zapomněla na celou diplomacii. Zvedla telefon a zavolala Larnerovi.

„Tady je Kerstin. Holmová, ano, sakra, zaklela švédsky.

Uvažuju, proč jste nám hned neposlal psychologický profil od expertní skupiny.“

„Because it’s bullshit,“ ozvalo se ze sluchátka.

„Jak to myslíte? Je tu spousta aspektů, o kterých jsme neuvažovali.“

„Byl jsem členem skupiny. Souhlasím s tím, že to vypadá, že to nějak souvisí. Ale nejsou tam výhrady policistů. Nutnost, aby byl pohled jednotný, pominula jeden základní fakt.“

„Jaký?“

„Profesionalitu.“

„Co myslíte?“

„Nepokouší se něco srovnat, není to proces, ale ledová genocidní série. Nechává po sobě jen zmrzlé zbytky. Trosky, ne stavbu.“

Zmlkla. Pochopila, co má na mysli. Takže poděkovala a zavěsila.

„Souhlasí s tebou,“ ozvala se stručně.

Paul Hjelm, který právě zkoumal delikátní rozdíly mezi kleštěmi, sebou trhl.

„O čem mluvíš?“ zeptal se nevrle.

„Ale o ničem,“ řekla a snažila se dál postupovat materiálem. Moc to nešlo. Znovu zavolala Larnerovi.

„I v tom druhém kole jde o profesionalitu?“ zeptala se rovnou.

„Jak jste si asi oba všimli, ke druhému kolu toho moc říct nemůžu. Vůbec mu nerozumím. Je tu stejná profesionalita, stejný postup. Ale změnily se oběti.“

„Ale proč?“ skoro vykřikla. „Proč vyměnil inženýry a vědce za děvky a důchodce?“

Zjistěte to a budete mít případ vyřešený,“ odpověděl klidně. „Ale je to opravdu tak jednoznačné? Teď přece zabil literárního kritika a diplomata a taky překupníka drog. Dalo by se říct, že oběti jsou z obou skupin.“

„I ’m sorry,“ omluvila se. „Jen mě to strašně frustruje.“

„Až na tom budete pracovat dvacet let, pak teprve poznáte, co je to frustrace…“

Položila sluchátko a začala se prokousávat dál. Obtížné nebylo vytvořit hypotézu, ale vyhnout se zjednodušení. Rozšiřovat úhel pohledu, místo aby se zužoval. Čekat na správný okamžik.

Celý den se snažili udělat si trochu rozumný přehled. Pracovali i večer. Vycházku na Manhattan znovu odsunuli.

Další den začali poznatky třídit, pročesávali tisíce stran a snažili se objevit nějakou stopu, která by vedla do Švédska. Proč tam přiletěl? Někde tam přece musí být řešení.

Hjelm se probíral údaji o jedenácté oběti, jaderném fyzikovi Atle Gundersenovi. Tam by něco mělo být! Našel jeho eventuální kolegy z počátků osmdesátých let a kontaktoval i rodinu v Norsku. Věnoval tomu půl dne, ale s nulovým výsledkem.

Zaměřil se na švédského člena Commanda Cool Chrise Andersona. Dokonce mu i zavolal. Jeho hlas zněl vyčerpaně. Tolikrát ho vyslýchali, že už nemohl. Vietnam byl daleko, snažil se naopak o to, aby vzpomínky potlačil a nebudily ho ze spaní. Dělali tam strašný věci, ale byla válka, pracoval přímo pod prezidentem, co mohl dělat? Ne, neznal přesné znění rozkazů, ale to by přece mělo být ve vašem vyšetřovacím materiálu? Ano, byl přítelem Wayna Jenningse, ale po válce se rozešli. Ne, žádný kontakt se zemí svého původu nemá, nemluvil ani s rodiči.

Hledali dál, intenzivně. Jakmile se objevila nějaká horká stopa, Larner ji trpělivě ztlumil. Vypadalo to, že myslel na všechno. Začali jeho práci přehodnocovat. Nedostatek hypotéz a nápadů souvisel především s tím, že už nebylo kde brát. Měl chladnou hlavu a nedal přednost vágním hypotézám před zdravým rozumem. Zřejmě na té práci bylo nejtěžší pokračovat, i když stopy chyběly.

Přesto cítili – a mluvili o tom opravdu hodně, místo bývalých milenců se z nich stali kamarádi – že jim chybí jen jeden důležitý kousek, aby skládanka držela pohromadě.

„Něco jsme přehlédli,“ ozval se Paul jeden večer v hotelové restauraci. Teď už neměli ani pomyšlení na to, že by se objevili někde jinde než v budově FBI, taxi a hotelu. Byla to už stará písnička. Hjelm udržoval jakýs takýs kontakt s Cillou a rodinou ve Švédsku. Ze začátku, když ještě nevěděl, jak se to bude s ním a Kerstin vyvíjet, neměl velkou chuť domů volat, něco ho odrazovalo, ale při jejich stále užší spolupráci jeho zábrany pominuly a rozhovory s Cillou byly úplně normální. Když měl chvíli čas, tak ji i postrádal.

„A co jsme přehlédli?“ ozvala se Kerstin mezi žvýkáním. „Pořád nám něco uniká. Čím víc toho najdeme, tím víc toho nevíme.“

Napila se vína. Je jí už tak blízko, že nevnímá její krásu? Pozoroval její krk, když jím stékalo víno. Ne, to ne. Ale možná že si jeho touha našla alternativu, kterou dřív neznal.

„Pořád se mi vnucuje, že potřebujeme vědět víc.“

„Tak co tu děláme?“

„Čekáme na impulz. Na nakopnutí, které to všechno spojí.“

„Jsi romantik,“ usmála se. Viděl ten úsměv tak často, že ho přestal přitahovat? To bylo směšné.

Přestali počítat dny. Byli jako dvě rybky v akváriu. Jednoho časného rána se ve dveřích objevil Larner. Uhoněný a se služební zbraní v podpaží.

„Neunavuje vás to už?“ Zavolal na ně rozpustile.

Čtyři oči na něho překvapeně pohlédly.

„Co byste řekli na trochu policejní práce? Zahraniční pozorovatelé při zátahu na feťácký doupě?“

Vyměnili si rychlý pohled. Možná že přesně to potřebovali.

„Dobře,“ řekl a všichni se rozběhli chodbou za Jerrym Schonbauerem. Chvěla se pod ním podlaha, jako by svými kroky přesouval seizmické pásmo od západního k východnímu pobřeží.

„Poslali nás na pomoc ATF, když se teď o K. staráte vy. Ostatní sériové vrahy honí jiní. Tady jde o harlemské narkomany. Uvidíte americkou skutečnost na vlastní oči.“

Nastoupili do veliké černé limuzíny a sedli si vedle Larnera a Schonbauera. Všichni čtyři se vešli na zadní sedadlo. Oba policisté si navlékli bundy se zářivým označením na zádech: ATF – Bureau of Alcohol, Tobaco and Firearms. Podobní pohřebnímu procesí, které se bojí, že jim někdo obsadí místo na hřbitově, se jejich karavana prodírala hustou newyorskou dopravou. Blížili se k severnímu Manhattanu, do beznadějně zavrhovaných čtvrtí. Fasády domů byly čím dál opadanější a nakonec to bylo jako v opuštěném, osudu ponechaném městě. Třeba jako v Drážďanech. Obličeje obyvatel čím dál víc tmavly a nakonec byli už všude jen černí. Byla to strašná, i když logická proměna, přechod od bílého Dolního města k černému Harlemu. Vysvětlit se to nedalo. Prostě to tak bylo.

Auta zastavila ve spořádané řadě. Úpravně oblečení experti s označením ATF a se zbraněmi v rukou se prodírali zpustlými keři a trávníky a ničili všechno, co jim přišlo pod nohu.

„Zůstaňte tady,“ přikázal jim Larner a přidal se k ostatním. Shromáždili se na chodníku před sousedními domy na spadnutí. Všechny oči se upíraly k jednomu z nich, dvoupatrovému. Obklíčili ho dobře zorganizovaní muži ATF s pistolemi. Tiskli se ke hliněným zdem, rozpraskaným ve slunci. Asfalt tekl. Vládlo tam opuštěné ticho. Místo černých obličejů obyvatel byly všude černé bundy se žlutými písmeny. Několik holubů vzlétlo, obletělo dům ve stoupajících kruzích a zamířilo ke slunci. Všechno bylo na místě, vypadalo to jako fotografie, obrázek nehybnosti. Pak se nepochopitelně všichni současně pohnuli, vnikli do domu, armáda sebevědomých mravenců, připravených obsadit polorozpadlou kupku. Nakonec zůstali na ulici sami dva. Malé duo zahraničních pozorovatelů, které to v okamžiku mohlo vtáhnout dovnitř, aby na vlastní kůži poznali americkou skutečnost. Z domu uslyšeli tlumený výstřel, téměř neskutečný, ja
ko by patřil mezi hollywoodské zvukové efekty. Pak jednotlivé salvy. Malou explozi. A za minutu ticho. Ve dveřích se objevila postava, černý obličej v černé bundě. Mával na ně a chvíli trvalo, než to pochopili a poznali Larnera.

„Pojďte, pojďte,“ pokynul jim pistolí, „tady je skutečnost.“

Za dveřmi vstoupili do lehkého oparu, prosvěcovaného sluncem. Stoupal jim do krku prach a pochopili, že vdechují crack. Na zemi v přízemí leželi černí muži s rukama v týle. Byli to hlídači. Dva z nich se napůl opírali o zeď s roztaženýma nohama a zády v divném úhlu. Z otevřených ran padaly kapky houstnoucí krve. V patře nad nimi byly všechny místnosti vybavené jako laboratoře, s roztříštěnými a převrácenými lahvemi. Mezi střepy na jednom ze stolů leželo prostřílené tělo, zčásti pokryté bílým práškem, který stále růžověl, až byl docela rudý. I tady leželi na zemi muži s rukama v týle. A ticho. Klid po bouři. Také v dalším patře byly chemikálie, v jiném pořádku. Plastové sáčky s bílým práškem, balíček za balíčkem. A další ruce za zády. Mrtvý člověk napůl visel z okna. Kus skla ho téměř rozřízl. Poprašek vyletoval z otevřených oken. Nafetované hrdličky hlasitě vrkaly. Vítr vnikl dovnit
ř a rozvířil prášek i svazky dolarových bankovek. Místnost se točila. Hnědý flek se šířil kolem ležícího. Larner se usmál, ale ten úsměv jako by muži rozpůlil hlavu. Kus vyletěl do výšky a padl zpět. Kůže na hlavě se pohybovala.

Hjelm se dopotácel k otevřenému oknu a lačně nadechoval vzduch bez bílých krystalů.

„Zfetovali jste se, ale to přejde,“ uklidnil je Larner.

Kerstin si sedla na podlahu pod oknem. Ovinula paže kolem těla. Hjelm se pořád vykláněl z okna a snažil se získat rovnováhu a zafixovat pohled. Všechno kolem něj plavalo. Němý obraz se změnil, uslyšel křik, i když nic neviděl.

Párek holubů se snesl s nebe a měkce přistál na nižší střeše sousedního domu. Pevný bod v chaotickém světě.

Za zády se ozval Larner: „Nesmí se to vdechnout. Chybami se člověk učí.“

Chtěl je trochu skřípnout, teď to Hjelm pochopil. Stále se snažil dívat na holuby. Teď trochu popolétli, ještě jednou, ale pořád na ně viděl. Nakonec se usadili na protějším domě. Slunce se zlatě odráželo od okna a Hjelm viděl dovnitř. Za špinavými tabulkami zahlédl muže a chlapce. Otec zvedl ruku a synovi uštědřil pořádnou facku. Znovu a znovu stejné pohyby ruky, které ho upoutaly. Hjelm zachytil a přečetl chlapcův výraz. V té chvíli se mu před očima rozběhl neskutečný film. Pohled syna na otce po každé ráně. Tak se na svého otce díval Laban Hassel. Do jeho očí upíral pohled Danne. Děti Gunnara Nyberga, i ty tak otce viděly. A na poslední nepochopitelné projekci se objevil K. Syn, jak se dívá na svého otce – K.

A zase zlá krev!

„Kurvafix,“ vykřikl hlasitě.

Kerstin na něho pohlédla a pochopila, že právě pochopil.

„To je on,“ křičel znovu jako blázen. ATF muži ho překvapeně pozorovali, ale na to kašlal.

„Co je?“ zeptala se ho Kerstin podivným hlasem.

„Impulz,“ ozval se překvapivě klidně. „Jasně.“

Na místě se otočil a šel za Larnerem, který ho skepticky pozoroval.

„Vím, kdo to je,“ řekl a pohlédl mu do očí.

Běžel po schodech dolů. Larner se tázavě podíval na Kerstin, a ta jen přikývla. Seběhli za ním. Hjelm stál na ulici a mával na Schonbauera, který právě do jednoho z černých vozů sunul zadrženého. Sedl za volant dalšího auta, Hjelm skočil dovnitř a Larner s Kerstin ho následovali. Vyjeli. Hjelm neřekl ani slovo. Jeho pohled už byl pevný a jasný.

„Co se děje?“ zeptal se za čtvrt hodiny Larner.

„Podíváme se na jednu fotku.“ To byla to jediné, co Hjelm za celou cestu řekl.

Proběhli chodbami a Hjelm vešel první do Larnerovy kanceláře. Vytáhl desky Wayna Jenningse a hledal mezi fotografiemi. Zvedl tu s dítětem opřeným o klín.

„Kdo je to?“ zeptal se Larnera.

„Jeho syn, Lamar,“ odpověděl překvapeně.

Hjelm položil snímek na stůl. Jennings tam byl oblečený jako kovboj. Chyběl mu jen klobouk. Džíny, červeno-modro-bílá kostkovaná flanelová košile, pískově hnědé přehnuté holínky. Ruku měl položenou na synově hlavě, ale neusmíval se, jak by se dalo čekat. Jeho obličej byl absolutně nulový, ledově tvrdé oči hleděly do kamery. Skoro to vypadalo, že synovu hlavu tlačí dolů, aby pochopil, kde je jeho místo. Pohled na chlapce byl úplně jiný. Byl asi desetiletý, stejně plavý a modrooký, oči téměř nešlo zahlédnout. Při bližším pohledu bylo ale zřejmé, že jeho oči jsou prázdné, jako kdyby chlapec byl jen prázdnou skořápkou.

„To jsou K. Oba dva,“ řekl Hjelm.

Konečně vystoupil z dramatické role a byl z něj znovu obyčejný policajt. Odkašlal si a zeptal se: „Co se stalo s Jenningsovou rodinou po jeho smrti?“

„Několik let tam ještě zůstali a pak si manželka vzala život. Chlapce dali do dětského domova a později k pěstounům.“

„Jak byl starý?“

„Myslím si, že asi jedenáct, když Jennings zemřel.“

„Musel ho vidět.“

„O čem to mluvíte?“

Hjelm si několikrát prohrábl vlasy a potom řekl: „ Musel vidět otce při činu.“ Hluboce se nadechl a pokračoval: „Vysvětluje to rozdíl mezi prvním a druhým kolem vražd a taky to, proč se vydal do Švédska. Během první série vraždil Wayne Jennings, přesně tak, jak jste tvrdil celou dobu. Jsou to popravy, profesionální práce. Ale druhé kolo, to je práce těžce postiženého člověka. Syna. Musel otce překvapit při vraždě a mučení, když mu bylo tak devět, deset let. To ho těžce poznamenalo, to ani jinak není možný. Můžeme předpokládat, že to byla jen poslední kapka do toho strašného dětství s bitím a ubližováním a ledovým chladem. Když pak otec zemřel, jeho kleště chlapec zabavil. Viděl ho s nimi provádět ty nejstrašnější věci, které se vymykají představě. Každý jejich pohyb si pamatoval. Staly se mu fetišem, i když zprvu nevěděl, k čemu mu budou. Tenkrát to ještě nebyl vrah, jeho zabíjel otec. Pak s
e za pár let něco stalo. Řekl bych, že nějak zjistil, že jeho otec žije. Jsem pevně přesvědčen, že to tak je. Wayne Jennings svou smrt v hořícím autě předstíral, dobře si ji připravil. Ukryl se a ještě dvakrát vraždil – myslím, že vás tím chtěl potrestat za vaši jistotu a chtěl dokázat, že Jennings byl nevinný. Sedmnáctá a osmnáctá vražda vás dovedla před soud a zničila vám kariéru. Jennings byl uspokojen a zmizel ze země. Údajná vdova si vzala život. Buďto už dřív věděla, že její manžel je Kentucký vrah, a neunesla to, nebo se to dozvěděla až později a spáchala sebevraždu ze zoufalství. Když syn dospěl a zjistil, že otec žije a že dokonce zavinil i smrt matky, našel současně i konkrétního viníka svého utrpení. V té době už byl těžce psychicky poznamenaný, nebyl schopný normálního života. Tak začal vraždit. Jeho činy jsou šílené, odreagovává se nebo vraždí pro potěšení, ale předev
ším trénuje, připravuje se na tu jedinou důležitou vraždu – otcovraždu. Nějakým způsobem zjistí, že otec žije ve Švédsku a rozhodne se tam odjet a najít ho. Získá adresu, kde přečká – v lesích schovanou chatu několik desítek kilometrů severně od Stockholmu. Tam se na falešný pas přepraví a chystá se. To, co následuje, není úplně jasné, ale ve Švédsku teď máme dva Kentucké vrahy – ne jednoho.“

Larner klesl na židli, zavřel oči a přemítal.

„Já si na toho chlapce dobře pamatuju,“ řekl pomalu. „Vypadal hodně divně, to je pravda. Seděl jen u matky a ani nemukl, byl skoro jako autista. To by hodně vysvětlovalo. Co myslíš ty, Jerry?“

Schonbauer seděl na psacím stole a kýval nohama. Zřejmě to byla jeho pozice při přemýšlení. Stůl pod ním povážlivě naříkal.

„Něco na tom být může. Stojí to za pokus.“

„To půjde snadno,“ ozvala se Kerstin. „Máte tu telefonní seznam?“

Larner se ušklíbl a podal jí tlustou knihu. Kerstin v něm horečnatě listovala a nakonec bez pardonu vytrhla jednu stranu.

„V New Yorku bydlí jediný Lamar Jennings,“ řekla. „Tady je adresa.“

„Jedem,“ řekl Larner.

Během cesty k autu udělali jednu přestávku. Larner je provedl místností se čtyřnásobným bezpečnostním zámkem a trojnásobnými kódy. Z velké kovové skříně vytáhl dvě zbraně a podal je Švédům.

„Zvláštní okolnosti,“ poznamenal.

Vydali se do srdce temnoty.

Nic neříkající nájemní dům byl jedním z nepřehlédnutelné řady stejných domů na příčné ulici směrem k Northern Boulevard v Queensu. Ne chudé domy, ale ruiny. Ne ghetto, ale slum. Vstup do domu byl tmavý a zanedbaný. Na schodišti leželo různé smetí a harampádí, bylo zřejmé, že se tu už dlouho neuklízelo. Míjeli byt za bytem a stoupali nahoru. V domě byla čím dál větší tma a prašné horko. Potili se. Nakonec se před jedněmi dveřmi zastavili. Byl na něm téměř nepatrný lístek se jménem Jennings.

Všichni čtyři vytáhli zbraně. Napětím skoro nedýchali. Báli se víc o své duše než o těla. Stáli před lvím doupětem. Co tam za stopy po lidských životech najdou?

Schonbauer zazvonil. V bytě se nic nepohnulo. Opatrně stiskl kliku. Zamčeno. Pohlédl na Larnera, který lehce přikývl. Vykopl dveře, až z nich létaly třísky. Stačilo na to jedno kopnutí. Vletěl dovnitř a ostatní za ním.

Nebyl tam nikdo. Nepatrné světlo, které proniklo rozbitými dveřmi, bylo to jediné, co byt osvětlovalo. Pokoj byl prázdný, horký vzduch stál nepohnutě. Částečky prachu se vznášely v piruetách. Na zdech nevisela lidská kůže, na policích nestály ztrouchnivělé hlavy a nikde neviděli ani žádné ďábelské pomůcky. Byl to jednoduchý pokoj s psacím stolem a postelí. Prázdný kuchyňský kout i toaleta. Jediné okno zakrývala roleta.

Larner ji vytáhl a do pokoje naplno vniklo slunce. Odhalilo několik stop po Lamarově životě.

Hjelm šel k psacímu stolu a prohlížel to, co na chladné ploše zbylo: hromádku popela z napůl spáleného papíru. Oheň se zahryzl i do dřeva. Vypadalo to jako zametání stop. Možná chtěl podpálit celý byt. Oheň na rozloučenou. Natáhl ruku ke zbytkům papírů, ale Larner ho zastavil. „Nedotýkejte se ničeho. Jste tu jen jako pozorovatelé. Jerry, mrkni se k sousedům.“

Schonbauer odešel. Larner se zahleděl na hromádku.

„Chtěl si udělat táborák,“ poznamenal Hjelm.

„Myslím, že se nestaral o nic,“ řekl Larner a lehce se dotkl zbytků papírů. „Prohlídnou to technici. Nesmí se s tím ani hnout.“

Vytáhl z kapsy mobil a vyťukal číslo.

„Kriminálním technikům. Priorita. 147. Harper Street, Queens, 8. patro. Rychle.“

Zasunul mobil zpět do kapsy a obrátil se k Hjelmovi. „Opatrně jděte na druhou stranu stolu. Každý závan vzduchu nás může připravit o jeho slova.“

Hjelm se opatrně stáhl. Larner otevřel horní zásuvku. Zůstala v ní jen jediná věc, ale ta stačila. Larner si lehce odkašlal a potřásl hlavou. S téměř směšnou jistotou v ní našel portrét Wayna Jenningse s mladistvým úsměvem. V krku mu vězel špendlík, který připevnil fotografii ke dnu zásuvky jako motýla.

„To tu nechal pro mě,“ řekl tiše Larner. „Dvacet let,“ doložil. „Zatraceně, jak jsi to udělal? Přece jsem tě sám viděl v plamenech. A viděl jsem i snímek tvých zubů!“

Vytáhl další zásuvku. Leželo v ní několik roztrhaných papírů, centimetrové zbytky. Na jednom z nich bylo vidět datum.

„Deník?“ napadlo Hjelma.

„Nechal nám tu toho dost,“ mínil Larner. „Dost na to, abychom viděli, jakým peklem prošel. Nic víc.“

Nic jiného už nenašli.

Jerry Schonbauer se vrátil s malou, téměř průhlednou starou dámou, která mu sahala k pasu. Zůstali stát v předsíni.

„Je to jediná sousedka, která věděla, že tu někdo bydlel, paní Wilma Stewartová.“

Larner se s ní pozdravil a dáma se rozhlédla kolem sebe.

„Byt je přesně takový, jako byl on,“ ozvala se. „Bezvýrazný, anonymní. Snažil se, aby ho nikdo nezahlédl. Zdravil jen nerad. Jednou jsem ho pozvala na šálek čaje, ale odmítl. Ani slušně, ani neslušně. Řekl jen ‚děkuju, nechci‘ a šel.“

Larner se ušklíbl.

„Co udělal?“ zeptala se paní Stewartová.

„Myslíte, že byste nám pomohla sestavit jeho portrét?“ zeptal se Larner. „Moc byste nám pomohla.“

„Mohl mě zabít,“ ozvala se tiše a zasvěceně.

Larner se na ni usmál a Schonbauer ji transportoval dolů k autu. Na chodbě se tento nerovný pár setkal s armádou kriminálních techniků. Jeden z nich šel k Larnerovi, stojícímu ve dveřích. „Začneme hned tady,“ řekl krátce.

Larner kývl na oba Švédy.

„Teď musíme čekat,“ řekl. Sešli osm pater dolů. „Snad jsme toho udělali dost.“

O pár pater níž se k nim obrátil ještě jednou a poznamenal.

„Sídlo ďábla vypadá jinak, než by člověk čekal.“

24.

Když se dohromady spojí dvě dubové hlavy, může něco vzniknout. Viggo Norlander pokračoval se svým Johnem Doem, Gunnar Nyberg zase s LinkCoop. Příležitostně se jejich pronikavé mozky setkaly a na světě se objevilo něco nového. Norlander se s neznámou obětí zatím nikam nedostal. Bylo toho hodně málo, z čeho mohl vyjít. Seděl v kanceláři a propracovával se pitevním protokolem, kousek po kousku. Proti němu seděl podstatně čilejší Arto Söderstedt, který si opatřil vlastní bílou tabuli a hrál si na „Hultina v malém“.

„Co to děláš?“ zeptal se ho nevrle Norlander.

„Manželé Lindbergerovi,“ ozval se nepřítomně Söderstedt a čmáral dál po tabuli.

„Ty potřebuješ tabuli?“

„Jestli potřebuju… nechal po sobě spoustu poznámek, které musím roztřídit, a ona zase trochu…“

„Ona? Copak ty se vrtáš i v jejích poznámkách?“

Arto Söderstedt na něj pohlédl s uštěpačným úsměvem.

„Já se nevrtám, Viggo. Slušný policajt se chová korektně. A taky neobtěžuje kontrolorky a nepodráží nohy malým holčičkám.“

„Ty jseš ale vůl.“

„Policista nekrade, ale kopíruje.“ Vyplňoval si dál čtverečky.

„Jako by to bylo lepší,“ řekl Norlander.

Söderstedt na chvíli přestal a vzhlédl k němu.

„Je to o moc lepší. Nejen proto, že si člověk může porovnat fakta s tím, jak se může skutečnost přetvařovat. Rozdíl může být naprosto zásadní. Až tohle dodělám, požádám ji, abych mohl nahlédnout do její agendy, a podívám se, jestli z ní něco odstranila. Chápeš?“

„Jdi do hajzlu! Je to zoufalá ženská. Nech ji na pokoji!“

Söderstedt odložil tužku a vypadal vážně.

„Něco mi na nich vadí. Třicátníci, kteří bydlí v naprosto neuvěřitelném bytě na Östermalmu. Jedenáct pokojů, dvě kuchyně. Oba pracují na ministerstvu zahraničí a půl roku jsou v cizině. V Saúdské Arábii. Jestli něco provádějí v arabském světě a nějak to souvisí s Ericovou smrtí, přirozeně by mohla být příští obětí ona. Já ji nechci obtěžovat, Viggo, já ji chci chránit.“

Norlander se unaveně ušklíbl. „Tak ji dej hlídat.“

„Zatím k tomu nejsou důvody. Musím si to srovnat sám. Když dovolíš.“

Norlander pokrčil rameny. „Tak mi to sakrafix promiň.“

Snažil se vrátit k pitevnímu protokolu. Moc dobře to nešlo. Stále se mu vtíraly myšlenky na toho neznámého syna, který právě začal existovat, a nemohl se jich zbavit. Zadíval se do okna.

Bylo pozdní odpoledne, skoro čas jít z práce. Venku byla hustá tma a déšť nad městem neustával. Vzpomněl si na záplavy v Polsku před několika lety, které znečistily moře. Kolik vody by bylo zapotřebí, aby se rozlilo jezero Mälaren?

Dveře se rozletěly a dovnitř nakoukl Chavez.

„Ahoj, běloši středního věku,“ ozval se vesele. „Jak to jde?“

„Nazdar, přičmoudlej mladíku, jak to jde tobě?“ odpověděl Söderstedt.

„Blbě. Byl jsem ve věznici v Halle a čichal ke Gallanovým starým spodkům. Co děláte vy?“

„Snažím se něco zjistit o Johnu Doeovi,“ ozval se otráveně Norlander. „Jestli mě necháš.“

„No tak jo,“ Chavez zase zavřel dveře a pokračoval chodbou dál k Hultinovi. Zaklepal, zaslechl neidentifikovatelný brblavý zvuk a vešel. Hultin si zvedl na čelo soví brýle a zadíval se na něj.

„Slyšel jsi něco z USA?“ zeptal se Chavez.

„Ještě ne. Musíme je nechat. Jak ti to jde?“

„Právě jsem se vrátil z Hallu. Od nikoho ze spoluvězňů jsem se nic důležitýho nedozvěděl. Nikdo nemá ani tušení, jestli byl Gallano v nějakým kontaktu s USA. A ten novej drogovej syndikát, ke kterýmu možná patřil, je jako neviditelnej a nejde o něm nic zjistit. Mám tu seznam, co po něm ve věznici zbylo: spodky, několik upomínek z různých úřadů, holicí strojek a tak podobně. Prostě nic. Byl jsem taky v chatě v Riale a mluvil s techniky. Myslím, že to už vzdali. Byli hrozně frustrovaný, že tam nic nenašli. Kromě toho, co zůstalo v lednici: máslo, několik balíčků chleba, hamburger, sýr, med, petržel, minerálka a banány.“

Hultin si povzdechl a stáhl si brýle.

„A co auta?“

„To chce ještě čas. Když jsme začínali, bylo jich ve městě a okolí šedesát osm. S pomocí pochůzkářů jsme jich už dvaačtyřicet prohlédli a vyřadili. Já sám jsem se díval na osm tmavomodrých deset let starých volv kombi s poznávacím číslem na B, a byly čistý. Dvě, co nám ještě chybí, by mohly být zajímavý. Jedno patří neexistujícímu podniku na neexistující adrese a to druhý vlastní recidivista Stefan Helge Larsen. Ostatních čtyřiadvacet jsme ještě nestačili, protože jsem musel do Norrköpingu.

Hultin pozoroval jeho nadšení se zřejmou neutralitou a řekl: „Můžeš jít.“

Chavez vyběhl do chodby. Před kanceláří bělochů středního věku neodolal a vybafnul. Söderstedt leknutím udělal čáru přes tabuli a Norlander o půl metru nadskočil. Dveře už byly zase zavřené, když na ně zevnitř dopadl svazek pitevních zpráv.

„To je ale vůl,“ brblal a šel si sesbírat papíry. Söderstedt pečlivě namazal plochu.

Norlander se vzchopil k dalšímu pročítání zpráv. Čtyři střely do srdce, každá z nich smrtelná. V těle nezůstaly, pravděpodobně šlo o devítimilimetrový kalibr. Oběť byla v dobré fyzické kondici. Nějaké staré jizvy, na zápěstích patrné řezy žiletkou, staré asi deset let, a po těle mnoho ještě starších kulatých jizev. Možná po cigaretách? To tam připsal Sigvar Qvarfordt svým roztřeseným starodávným písmem. Nevšiml si snad dědek, že celý svět užívá počítač? Kde to žije?

Oblečení: Modré tričko bez potisku. Béžová sportovní bunda, džíny, tenisky, bílé špinavé ponožky. Na těle boxerky. Nevypovídalo to nic o ničem.

Znovu si otevřel sáček s jeho věcmi. Nedokázal by spočítat, po kolikáté už obsah vysypal na stůl. Asi hodněkrát, protože se na něj Söderstedt ušklíbl. Napodobenina hodinek rolex, rulička desetikorun, klíč. Ten vypadal, že je nový. Obracel ho v ruce. Silný klíč od domovních dveří. Musí být masivnější, než je normální. Bezpečnostní klíč zvláštního typu, víc o něm asi říct nešlo.

Stálo na něm „Made in Italy“. Takový klíč udělá každý zámečník. Ale smí vlastně každý vyrábět bezpečnostní klíče?

Někde vzadu v hlavě se mu horlivě pohnula šedá buňka. Nenarazil během vyšetřování na něco, co se mu teď připomnělo? Něco, co zahlédl jen koutkem oka? Nějaká úplná pitomost? Ale ano, do prdele, přece na úplném začátku vyšetřování právě k němu docházela všechna nesmyslná hlášení o přestupcích nebo zločinech, páchaných Američany ve Švédsku. Jak se ten jeden svlékl donaha a ztloukly ho členky dívčího fotbalového klubu, o Američanovi, který kopíroval tisícovky na xeroxu – a o tom, co si nechal udělat nepovolenou kopii klíče. Byla tu snad opravdu souvislost?

Začal tak horečnatě hledat v počítači, že na něj Söderstedt překvapeně pohlédl. Procházel svůj archiv a připadal si jako hacker. Našel ten případ s odkazem, že se jím zabývalo oddělení podvodů. Proč právě ti? Po značném úsilí něco objevil. To bylo ono. Čtvrtého září. V malém zámečnictví na Rindöské ulici majitel Christo Kavafis vyrobil nelegální klíč bez originálu. Potom se polekal a byl tak hloupý, že to oznámil policii. Vyslechli ho, ale nic s tím nedělali, měli důležitější věci.

Norlanderovi všechno ani zdaleka nebylo jasné, ale přesto měl pocit, že musí jednat. Oblékl si koženou bundu a vyletěl na chodbu. Když míjel dveře Gunnara Nyberga, v hlavě se mu pohnula jiná mozková buňka. Zastavil se. Jak se jmenuje ten počítačový podnik? A co ten klíč? Nesouvisí to spolu? Popošel ke dveřím a dostal ránu do čela.

Nyberg právě vycházel a zíral na skrčeného klejícího Norlandera.

„Právě tebe jsem chtěl,“ řekl Nyberg, aniž si uvědomil dvojsmyslnost vyjádření. „Neměl John Doe u sebe nějaký klíč? Napadlo mě, jestli bychom ho neměli pořádně vyzkoušet ve skladech LinkCoop. S tou vloupačkou mi něco nehraje.“

Norlander zapomněl na bolest. Podržel klíč Nybergovi před obličejem, jako by ho hypnotizoval.

„Jedem,“ řekl Norlander.

Nyberg šel ochotně za ním. Oba mohutní pánové běželi po chodbě a místní seismograf ukázal na Richterově stupnici překvapivý nárůst.

Doběhli do suterénních garáží a vyjeli Norlanderovým služebním volvem, které už čtyři roky odmítal vrátit. Rozjeli se do přístavu.

Totiž, měli to v úmyslu. Místo toho zůstali viset v zácpě aut už na Scheeletské ulici. Bylo to uprostřed večerní špičky a ta byla den ze dne horší. Neměla by snad zvyšující se nezaměstnanost vést k tomu, že méně lidí bude spěchat z města právě v půl šesté? Tolik bylo, když vyjeli.

„Zastavíme se a něco sníme,“ navrhl Nyberg.

„Nechtěl jsi hubnout?“ překvapeně opáčil Norlander.

„To je už minulost.“

Norlander se skřípěním brzd špatně zaparkoval a kaskádami deště běželi do nejbližší restaurace. Jmenovala se Andaluský pes a bylo tam tak příjemně, že málem zapomněli na své poslání. Nacpali do sebe horu jídla a kolem půl sedmé měli dost. I fronty aut zjevně prořídly.

„Do prdele, nejspíš už bude mít zavřeno,“ vybuchl Norlander a zvedl se.

„A kdo?“ zeptal se Nyberg.

„Zámečník. Na Rindöské ulici.“

„Stejně jedeme kolem, tak se kouknem.“

Projeli několika ulicemi a dostali se na místo.

„Bylo by to blíž, kdybychom jeli po Lindingské.“

„Nech toho… Ale deštník by se hodil,“ mínil Norlander. Byla naprostá tma jako uprostřed noci, i když bylo teprve tři čtvrti na sedm. O kousek výš na dlouhém Rindöském kopci stála malá dílna. Vyběhli zase do deště a zabouchali na výlohu, ve které v prachu ležely dámské podpatky a klíče ze šedesátých let. Malý Řek kolem šedesátky vyhlédl ven a s hrůzou hleděl na dva švédské mamuty.

„Policie,“ naznačoval rty Norlander a ukázal průkazku. „Pusťte nás na chvíli dovnitř!“

Řek otevřel a pozval je dál. Na pracovním stole poznamenaném stářím ležela pod ševcovskou lampou otevřená kniha. Muž po ní sáhl a ukázal jim ji.

„Je řecká, znáte Konstantina Kavafise?“ zeptal se.

Užasle se na něj podívali.

„Nikdy moderní řečtina nezněla tak krásně,“ řekl a pohladil desky knihy. Sedím tu každý den po práci a čtu. Jedna báseň denně uchrání člověka od senility. Byl to strýc mého dědečka.“

„Takže vy jste Christo Kavafis?“ zeptal se stručně Norlander.

„Ano, správně. Čím jsem si zasloužil tu čest, že jste mě navštívili?“

„Před několika týdny jste udělal kopii klíče podle otisku. Je to tak?“

Kavafis zbledl. „Doufal jsem, že jste mě pustili,“ řekl a cítil v zádech nebezpečí.

„Ale ano, jste volný. Jen nám o tom povězte.“

„Všechno už jsem řekl.“

„Zkuste to ještě jednou.“

„Přišel sem mladý muž, který mluvil anglicky s americkým přízvukem, a požádal mě o zhotovení klíče podle otisku. Nevěděl jsem, že se to nesmí. Byla to taková zajímavá práce, kterou moc často nemám, a neodolal jsem. Potom jsem toho litoval, zavolal jsem na policii, přišli sem a zavřeli mě. Byl jsem celou noc ve vězení a od války jsem se tak nebál. Vrátily se mi všechny vzpomínky na tu hrůzu.“

„Jak vypadal? Ten Američan?“

Kavafis potřásl hlavou. „Je to už dávno. Úplně normálně, všedně. Byl mladý, světlovlasý.“

„Co měl na sobě?“

„To už nevím. Možná šedou bundu a tenisky. Už nevím.“

Norlander vytáhl klíč a držel ho před Kavafisem. Nezdálo se, že by ho hypnotizoval.

„Byl to on?“

Kavafis ho vzal do ruky a otáčel ho. „Možná. Tak nějak vypadal.“

„Mohl byste zítra ráno přijít k nám a pomohl nám sestavit jeho podobiznu? Je to moc důležitý.“

Kavafis přikývl. Norlander vytáhl peněženku a z ní jednu špinavou vizitku, kterou podal Řekovi. Rozloučili se. Kavafis vypadal zamyšleně a pak se ozval.

„Napadá mě, že si pamatuju ještě něco. Platil desetikorunama a bral je z ruličky.“

Nyberg a Norlander si vyměnili pohledy. Jsou na správné stopě. John Doe byl Američan. Udělal si otisk nějakého zámku a podle něho získal klíč. A potom dostal ránu přímo do srdce. Proč? Kde? V tomhle spěchu se jim nitky nespojovaly, ale bylo jim jasné, že musí do přístavu.

Bylo skoro půl osmé, když přijeli k hlídačově budce před sklady LinkCoop. Byla tma jako v pytli, nebeská stavidla široce otevřená, a neměli deštník, i když lilo jako z konve, a před nimi čtyřiatřicet dveří k testování. Přesto nezaváhali.

V budce neseděl Benny Lundberg, ale nějaký jiný hlídač. Nyberg vylezl z auta a zamával policejní průkazkou.

„Potřebujeme se trochu podívat po skladech kvůli vyšetřování tý loupeže,“ ohlásil do hlídačova okénka. Dneska tu Benny Lundberg nepracuje?“

„Vzal si dovolenou,“ vysvětlil hlídač.

„Od kdy tu není?“

„Několik dní. Po tom vloupání.“

„To je divná doba na dovolenou,“ poznamenal Nyberg a pocítil malé píchnutí.

„Taky si myslím,“ řekl hlídač. Vypadal k nerozeznání stejně jako Benny. Pach steroidů překrýval vůni deště. Muž pokračoval: „Měl dovolenou v srpnu, tak se mi to zdá dost divný. Ale prý odjel do ciziny. Možná na Kanáry.“

Nyberg přikývl. Norlander přiběhl, když za rohem zaparkoval auto. Šli rovnou ke dveřím, kde došlo ke vloupání. Tlustá prkna byla pevně přibita ke dveřím kvůli provizornímu zajištění. Nyberg vylezl na nákladní rampu a zkusil klíč. Do zámku pasoval, ale odemknout s ním nešlo.

„V každým případě je to ten správný typ klíče,“ ozval se. „Začneme odleva,“ navrhl. Šli po nákladní rampě kolem dveří. Přibližně stejně mnoho jich bylo i vpravo a ještě nějaké další vzadu. Bezpečnostní šéf Mayer mluvil o čtyřiatřiceti skladových místnostech. Po prohlídce deseti jim připadalo, že jich tam musí být mnohem víc. Byli úplně promočeni. Liják doprovázely poryvy větru. Vzduchem se vznášely dva pěkné zápaly plic a hledaly, kam se usadí. Klíč se hodil do každého zámku, ale nikdy to nebyl ten správný. Vrátili se ke vstupu a začali se probojovávat druhou polovinou. Bylo to stále beznadějnější. Idiotská práce! A ještě k tomu ji vzali dobrovolně. V přesčase, který jim třeba ani nezaplatí. Copak to nemohlo počkat do rána?

Blížili se ke konci řady. Když byli u posledních dveří, zmocnila se jich naprostá rezignace.

„Tak co myslíš?“ zeptal se Nyberg a přidržel klíč kousek od zámku.

„Ještě jsou nějaký dveře vzadu, ne?“

„Ty nám ještě zbývají,“ poznamenal Nyberg a vsunul klíč do zámku. Lehce s ním otočil. Byl to ten správný. Zasmál se a o několik centimetrů dveře pootevřel.

V tom okamžiku dostal prudkou ránu. Někdo dveře obrovskou silou vykopl jemu rovnou do obličeje. Upadl. Černě oblečená postava v lupičské kukle ho přeskočila a proletěla podél nábřeží. Norlander vytáhl pistoli a v dešti běžel za ní. Nyberg se zvedl a zapotácel se. Cítil, že mu krev protéká mezi prsty. Chtěl vyběhnout za nimi, ale podíval se do skladu.

Na zemi pod schody seděl hlídač Benny Lundberg. Byl nahý a připoutaný k židli. Z rozbitých konečků prstů mu stékala krev. V penisu měl zaraženou jehlici. A z krku mu trčely dvě koňské injekce, které se lehce třásly.

Gunnar Nyberg ztuhl a okamžitě přestal vnímat svou bolest. Sundal ruku z obličeje a nechal si krev téct z nosu. Šel ke schodům a roztřásl se. Malá lampa osvětlovala příšernou scénu jen nedostatečně.

Benny Lundberg žil. Oči vytřeštěné, bylo vidět jen bělmo. Obličejem i tělem škubaly křeče a z úst vycházela bílá pěna. Žádný zvuk.

Gunnar Nyberg spatřil němou bolest.

Jeho velké tělo se roztřáslo. Co teď má proboha dělat? Z Lundbergova krku vytáhnout ty příšerné kleště si netroufl. Každý pohyb mohl mít fatální následky. Bál se i jen povolit mu pouta na rukou a nohou. Co by se mohlo stát, kdyby upadl na zem? Jediným nesmělým pokusem o jakousi péči bylo, že mu z těla vytáhl dlouhou jehlici.

Konečně se mu podařilo sáhnout pro mobil, koncentrovat se a navolit číslo. Nepoznával svůj hlas, kterým žádal o záchranku. „Lékař musí jet také a ať je to krčař.“

Potom se sehnul k Lundbergovi. Položil mu dlaň na třesoucí se tvář. Snažil se ho hlasem uklidňovat. Objal ho a projevoval mu obrovský soucit.

„No tak, no tak, už se neboj. Pomoc je na cestě. Zvládneš to, Benny. Bude to dobrý.“

Škubání těla pomalu ustupovalo. Benny Lundberg se uklidňoval? Nebo mu v náručí umíral? Gunnar Nyberg cítil, že mu tečou slzy.

Norlander běžel za postavou v černém. Byl vytrénovaný a přibližoval se. Ale ten druhý byl rychlý a hbitý taky. Vrhl se z nákladové rampy a běžel kolem hlídačovy budky. Hlídač vyhlédl ven v okamžiku, kdy ho Norlander míjel.

„Volej policii!“ zakřičel na něj v letu.

Černooděnec skočil do příčné uličky a na okamžik ho Norlander ztratil z očí. Běžel za ním a zahlédl, že o deset metrů dál zmizel za jednou z budov. Neuvažoval a pádil za ním se zbraní v ruce. Muž se zakrytým obličejem namířil a vystřelil.

Norlander padl dopředu a zabořil se do bláta. Za vteřinu ale znovu vyskočil. Pistole byla zablácená, v běhu se ji snažil očistit. Přiblížil se k rohu a opatrně za něj pohlédl. Bylo tam prázdno. Sehnutý běžel k dalšímu rohu – ani za ním nikdo nečekal. K dalšímu rohu – opatrně se rozhlédl – a jediné, co uslyšel, byl zvuk kroku a lehké plácnutí. A pak strašná bolest v týle. Padl do bláta a téměř omdlel bolestí. Pohlédl do deště, ale všechno se mu míhalo před očima. Ten v černém se na něho díval dírami v masce. Jeho oči neviděl, jen rozeznával, že na něj zblízka míří hlaveň pistole s tlumičem.

„Jdi do prdele,“ zasyčel muž.

A byl pryč. Norlander zaslechl startovat vůz. Zvedl se a snažil se dohlédnout za roh. Měl strašnou závrať, točil se s ním svět. Velice nejasně zahlédl obrysy auta. Možná že bylo hnědé, možná, že to byl džíp. Pak upadl a zůstal ležet v blátě.

25.

Slunce v New Yorku bylo stejně obtížné jako stockholmský déšť. Už jen scházelo, aby se rodili koně se dvěma hlavami a kavky se zobákem vzadu.

Bylo nesnesitelné horko. Ani hypermoderní klimatizace v budově FBI vedro nezmohla. Hjelm byl otrávený a měl pocit, že už nedokáže udělat vůbec nic.

Všichni čekali. Čekání nikdy situaci nezlepší. Vypadalo to, že všichni jsou otráveni vším. Dokonce i Jerry Schonbauer vybuchl a strhl ze sebe propocenou košili, až knoflíky lítaly. A když jeden z nich vyrazil Kerstin z levého oka kontaktní čočku, byl to zase Jerry jako zastara a bez přestání prosil o pardon.

„Ani jsem nevěděl, žes měla čočky,“ řekl po chvíli Hjelm.

„To byl ten správný gramatický tvar,“ řekla a pozorovala rozpůlenou čočku, přilepenou na ukazováčku. „Teď mě uvidíš v brýlích.“

Vyndala si i pravou čočku a vyhodila ji. Z tašky vytáhla klasické kulaté brýle a nasadila si je na nos. Musel se pořádně koncentrovat na horko, aby nevybuchl smíchy. Ale stejně to nedokázal. Nakonec se rozesmál.

„Podívej na toho srandovního ptáka,“ řekl nepříliš přesvědčivě a zahleděl se z okna.

„To jsem ráda, že jsem tě mohla rozveselit,“ poznamenala kysele a posunula si brýle na čelo.

Seděli v kanceláři mladého počítačového experta Bernharda Andrewse. Snažil se dostat do všech možných registrů na síti a něco objevit o Lamaru Jenningsovi. Třeba by mohl objevit jeho fotku! Ale podle očekávání nikde nic. Ani v té sebemenší evidenci o něm nebylo ani zmínky. Dvacet pět let prožil mimo kontrolu společnosti. Jediným dokladem o něm byl rodný list. Jako by po narození přestal existovat.

Paní Wilma Stewartová při snaze o sestavení jeho portrétu vůbec neuspěla. Obrázek rostl na monitoru. Všichni stáli nad drobným tělem důchodkyně, která jen bez ustání vrtěla hlavou. „Silnější rty. Tenčí rty, trochu silnější…“

Horko skolilo další oběť. Usínala únavou, ale slíbila, že ještě jednou přijde a znovu to zkusí.

Nakonec technici přinesli první předběžné výsledky z Lamarova bytu. Byla to rekonstrukce spálených papírů z jeho deníku. Všichni čtyři okamžitě sáhli po vlastní perfektní kopii. Schonbauer seděl na Larnerově psacím stole a kýval nohama.

Larner seděl na židli a nohy položil na stůl vedle Schonbauera. Hjelm a Holmová seděli na židlích pro návštěvníky daleko od sebe.

Byl to nesouvislý fragment, jednotlivá slova. Larner měl zřejmě pravdu, když si myslel, že Lamar poskytl jen ty informace, které mohly naznačit hloubku utrpení, kterým prošel. Každý útržek nesl jen část.

…nevím proč píšu, zaříkávám? Pokouším se zastavit, než stačím…

…perfektní hrob…

…bába od vedle mě zvala na čaj, nechci, pozvracel bych ji… chtěl bych…

…jsou malí, nechápou, jak…

…silnější a silnější… proč jsou sil…

…uprostřed noci… stín ve skříni… držel tam rukáv… neviditelný železný závěs…

…redukovaný na nulu, míň než nula, život pod nulou…

…mimochodem… žár cigaret… slyším syčení, cítím pach, bolest jsem nepředpokládal, jen…

…19. dubna. Jakou mají sílu,

…umřela babička. Přišel balíček. Blbosti, kromě dopisu. Brzy si ho přečtu. Písmo zneklidňuje…

…zeměkoule jediný hrob, lidi jako červi, kde je tělo? Je v nás mrtvý bůh…

…jedno patro z ničeho do ničeho, jako ve snu. Blíží se v blescích, jako by mnou procházely, sunuly mě k cíli…

…jen tam zajdi, řekni… Jestli obrázky mohou vyprávět… že jsem nemocná, přiveď pomoc…

27. července. Co si to namlouvám? Pomoct může jen jediné. Aztékové zabíjeli, aby mohli žít. Lidské oběti. Mne.

…jdu za stínem… drží tam rukáv… dveře, schody…

…dopis leží, kde jsem ho čekal… nemohu tam…

…světlo za dveřmi jako rám ikony… tmavší než tma

…schody dolů, nemohu…

…sklep, sklep, sklep…

…potřebuji adresu, odplatu… Arkaius, pitomé jméno… spousta domů ve světě…

…dopis jsem otevřel, četl, věděl jsem to. Nebylo možné, aby…

…otevřel dveře do světla… chaos… musím pryč…

…cigaretový žár… naše malé tajemství… naše malé peklo…

…proč uprostřed dokončení, i nejmenší mlok je přizpůsobivější… netrpí…

Četli a dívali se na sebe. Potom se ozval Larner: „Kvůli tomuhle nám to pořád nešlo dohromady. Je to klasický sériový vrah intelektuálního typu, velmi asociální a velmi inteligentní. Neslučuje se to s tím chladem dřív. Měl jsem to pochopit. Máme tu jedno datum. 27. července byla zavražděná prostitutka Sally Brownová na Manhattanu. Byla to první Lamarova vražda. Začíná to, kde říká: Aztékové vraždili, aby mohli žít. Napadá vás ještě něco?“

„Arkaius,“ ozvala se Kerstin. „Robert Arkaius je jeden z těch, kdo ve Švédsku měli daňové úniky. Ta lesní chata, kde Lamar vraždil ve Švédsku poprvé, je jeho. Zřejmě adresu dostal za sexuální služby. Arkaius se v žádném případě nemůže vrátit do Švédska. Nevěděl, že syn jeho bývalé milenky Andreas Gallano se tam schovával po útěku z vězení.“

Larner němě přikývl. Schonbauer se ozval: „Zřejmě se to stalo potom, co z toho dopisu zjistil, že jeho otce žije ve Švédsku. Začal po hospodách hledat Švédy, aby si ve Stockholmu našel vhodný úkryt. Sex s tím zřejmě moc společného nemá. Jeho trauma vzniklo dávno před pubertou.“

„Tu rekonstrukci si uděláme,“ řekl Larner, „bude určitě hodně podobná tomu, co jste už objevil vy, Hjelme. Když byl dítě, otec ho týral, to jsou ty popáleniny od cigaret, a vyvrcholilo to, když otevřel ty tajné dveře a viděl otce při činu. Potom už nemohl být stejný jako dřív. A následuje rána za ranou. Otec uhoří, za několik let si matka vezme život, možná v souvislosti s tím dopisem, který k ní došel nějakými záhadnými cestami a nakonec skončil v krabici u babičky. A když umře babička, ve čtyřiadvaceti se mu dostane do ruky. Žije jako vyhnanec v New Yorku, o čemž jeho byt vypovídá. Potvrdí se mu, co tušil – že otec žije. Jeho trýznitel se nad ním vznáší a potlačené obrazy přicházejí a míří jedním směrem. „Jako by mnou procházely, posouvají mě k cíli.“ Dovedou ho až k těm dveřím. Otevře a konfrontuje se s těmi strašnými vzpomínkami: otec nad obětí, z úst jí vychází pěna, s mikrokl
eštěmi v krku. Může je potlačit jen magií. Má kleště a teď je může použít. Vzpomínky jsou naprosto zřetelné a on ví jak s nářadím zacházet. Jakmile se mu strašné představy znovu vynoří, musí vraždit. Uklidňuje ho to. Vraždy proměňují příšerné vize v příběh, který je snesitelnější. Ale současně, tak jak jste to řekl, se připravuje na tu velkou jedinečnou vraždu, musí zničit otce jeho vlastní metodou. Konečně se mu podaří získat adresu bezpečného místa v okolí Stockholmu. Dopis mu odhalil, že otec žije ve městě, a také to nejdůležitější – pod jakým jménem. Jinak by svůj plán nemohl provést. Technici budou jistě brzy hotovi i s tím spáleným dopisem, možná že tam najdeme jméno. Opatří si falešný pas na jméno Edwin Reynolds a vydá se na newarské letiště. K jeho smůle je právě letadlo do Stockholmu plně obsazené. Není to ovšem žádná katastrofa, protože se nějakým způsobem seznám
í s Larsem-Erikem Hasselem. Možná že na letišti začal znovu trpět vidinami, možná se rozhodl zabít dvě mouchy jednou ranou. Získá letenku a současně si zajistí klidný spokojený let. Šest hodin příjemné cesty získá za relativně malé riziko. Hassel mu nějakým způsobem prozradil, že cestuje do Stockholmu a že se ještě nepřihlásil k odletu. Jeho místo tedy mohl získat. Dostane Hassela i s bagáží do komory a provede svůj čin. Pak si vezme jeho letenku, jeho jménem let odhlásí, za chvíli si ji koupí jako Reynolds a v klidu odletí. Asi netušil, jak blízko jste mu na Arlandě byli. Protože má jen tašku, vyjde rovnou před letiště, vezme si taxi a někde cestou vystoupí. Nakoupí si jídlo a jede rovnou na chatu. Tam se bohužel právě nachází obchodník s drogami. Jenomže Lamar Jennings je připravený, lehce se dostane dovnitř a zbaví se obyvatele. Občas se podívá na mrtvolu ve sklepě, a to ho uklidní tak, že může pátra
t po otci a naplánuje si, jak všechno provede. Co se stane potom, to už je jiná.“

Nikdo nic nenamítal. Takhle to prostě bylo. Hjelmovy myšlenky ale putovaly jiným směrem.

„Není ten sklep na farmě Wayna Jenningse?“

Larner ho pozoroval. Myslel si, že si teď trochu vydechne, ale zřejmě ne.

„Je tam malý sklep,“ ozval se. „Ale byl to spíš takový pokoj s krbem. Několikrát jsme ho prohlíželi. Tam se rozhodně nevraždilo.“

„Kdo tam teď bydlí?“

„Tak dlouho se o tom psalo v novinách, že se dům stal neprodejný, alespoň pokud já vím. Po smrti ženy zůstal opuštěný.“

„Lamar nám zřejmě chtěl něco vyprávět o skříni a rukávu, nějakých schodech… nemůže tam být ještě jeden další sklep, tajný? Kde začala celá historie Kentuckého vraha?“

Larner zvedl telefon a zeptal se: „Bille, jak dlouho to ještě bude trvat s tím dopisem? Dobře. Podíváme se do Kentucky. Jerry zůstane tady.“

Pohlédl na ně s výzvou: „Pojedeme?“

Letěli do Louisville v Kentucky, šlo to ráz na ráz. Tam už na ně čekala helikoptéra FBI a dopravila je na východ. V dálce se tyčil vysoký horský masiv.

„Cumberlandská planina,“ poznamenal Larner a ukázal kolem.

Helikoptéra přistála na okraji tabákového pole, kterým spolu se třemi svalovci z FBI proběhli a dostali se na polní cestu. Houština vysokých listnatých stromů zastiňovala zpustlou farmu na opuštěném pozemku. Na kilometry dál nikdo další nebydlel.

Z blízka vypadal dům jako sídlo duchů. Patnáct let, kdy byl prázdný, ho poznamenalo. Asi nevypadal nejlíp ani dřív, ale teď byl v nejvyšším stadiu zchátralosti. Venkovní dveře visely šikmo, bylo třeba síly několika mužů, aby s nimi pohnuli, tak je v podstatě rozštípali.

Vešli do haly. Stěny domu netěsnily a všechno pokrývaly vrstvy navátého písku. Každý krok zvedal prach. Prošli kolem kuchyně, kde pod písečnou dekou stálo špinavé nádobí, jako by vprostřed dne přestal existovat čas. Minuli schodiště do malého sklepa. Hjelm nahlédl dolů. Na stole stály tři plechovky piva, olepené pískem. Jako tři slané sošky ve slané poušti. Vešli do místnosti s jednou postelí. Na stěně viselo několik plakátů. Batman, baseballový klub. Na stolku ležela otevřená kniha a na polštáři pod vrstvou písku odřený medvídek. Kerstin ho zvedla z postele a oprášila. Bylo jí do pláče.

Lamarovým pokojem prošli do ložnice. Ležela nejvíc vzadu a byl z ní výhled do dálek. Larner ukázal na dvojitou postel. Místo jednoho polštáře byla obrovská díra v matraci a v prašném vzduchu se pohybovala peříčka.

„Jednoho horkého rána tu našel Lamar matku,“ ozval se tlumeně. „Ustřelila si brokovnicí skoro celou hlavu.“

Vyšli znovu do chodby a do dalšího pokoje se zvláštním vchodem.

„Musí to být tady,“ ozval se Larner. Šel k šatníku a otevřel ho. Soustředěná síla FBI do něj s použitím nejrůznějšího nářadí pronikla. „Tady,“ ozval se někdo. „Tady vzadu je dutina.“

„Najděte mechanizmus,“ pokynul jim Larner a stáhl se dozadu. Sedl si na postel k oběma Švédům.

„Snad byste to mohla dát pryč,“ navrhl a hleděl na medvídka, kterého Kerstin měla na klíně. Položila ho na postel. Z děravé nohy se vyřinul písek, až nakonec zbyla jen malá hromádka plyše. Pozvedla ji a podotkla: „Právě tohle děláme s našimi dětmi.“

„Varoval jsem vás,“ poznamenal Larner.

Trvalo to dost dlouho, asi čtvrt hodiny málem vědecké práce. Ale nakonec našli komplikovaný mechanizmus za pevně přišroubovaným kusem železa.

Larner otevřel a osvítil místnost silnou baterkou. Sešlý sklep, úzký, až absurdně malý. Holá země pokrytá betonem a uprostřed stála silná železná židle, přivařená k několika železům v podlaze. Z opěradla visely kožené řemeny. Stála tam i stabilní hoblice. To bylo vše. Larner vytáhl několik zásuvek pod hoblicí, ale byly prázdné. Posadil se na železnou židli a malá místnost se plnila lidmi. Poslední muž z FBI už musel zůstat na schodech.

„Tyhle zdi toho hodně viděly,“ konstatoval Larner.

Hjelm na okamžik pocítil kontakt se vším utrpením mezi těmito zdmi, a polévalo ho horko i zima zároveň.

Larner se zvedl ze židle a tleskl do dlaní.

„Nechám to tu pečlivě vyšetřit techniky, ale není pochyb, že tady většina obětí Kentuckého vraha našla vytouženou smrt.“

Šli zase nahoru, tady propadali klaustrofobii.

Co se asi stalo, když desetiletý Lamar znenadání vešel do této růžemi vystlané komůrky? Jak Wayne reagoval? Ztloukl ho? Vyhrožoval? Nebo se ho snad dokonce pokusil utěšit? Jediný, kdo by jim to ještě mohl říct, byl sám Wayne Jennings, a Paul se ho na to zeptá, to si pevně umínil. Slíbil to sobě i světu. Protože si byl stále jistější, že jestli se otec a syn setkali, vítězem se stal otec. Svého syna zabil podruhé.

Odletěli helikoptérou zpět do Louisville a stihli let do New Yorku. Celý výlet zabral jen několik hodin. Bylo teprve odpoledne, dlouhé horké odpoledne. Vzali si taxi a našli Jerryho sedět na stole a kývat nohama. Hleděl do svazku papírů, ale jinak to vypadalo to, jako by se nic nestalo. I když to bylo jinak.

„Krásně jste to zvládli,“ pochválil je Schonbauer. Právě jsem dostal předběžnou zprávu o šetření v bytě a předběžnou rekonstrukci spáleného dopisu. To jediné je zajímavé, jinak se tam nic nenašlo. Bylo tam naprosto uklizeno. Tady máte ten dopis.“

Každý dostal kopii. Dopis byl datován 6. dubna 1983. Skoro rok po předstírané smrti. Ten dopis psát nemusel, a že to přesto udělal, odhalovalo alespoň jediný náznak lidskosti, který Hjelm vlastně ani nechtěl vidět.

„Kdy si jeho žena vzala život?“ zeptal se.

„V létě osmdesát tři,“ řekl Larner. „Zřejmě to chvíli trvalo, než celou tu hrůzu vstřebala.“

Obálka byla ohořelá, a šlo rozeznat razítko Stockholmu. Adresoval ji na farmu. Patrně si byl jist, že FBI nebude číst dopisy vdově ještě rok po manželově smrti.

Po rekonstrukci zněl takto:

Drahá Mary Beth. Jak vidíš, nejsem mrtvý. Doufám, že ti jednou vysvět…uvidíme se v jiném životě. Možná to během několika let bude nutné…museli mně nasadit masku…fám, že dokážeš žít s tím vědomím…tucký vrah jsem já a přesto…žiju pod jménem…slím, že Lamar to má beze mne lepší, nebyl jsem vždycky…okamžitě ten dopis spal… tvůj W

„Lamar nechtěl, abychom jméno věděli,“ poznamenal Larner a dopis odložil. Třeba chtěl, abychom něco přečetli, to záleží na tom, jak vážně to myslel s tím nedokonaným požárem. To důležité vystříhal, než papíry podpálil.“

„Láskyplný manžel,“ podotkla Kerstin.

„Jak to tam vlastně je? Kentucký vrah jsem já a přesto… Jak si to má člověk vyložit? A potom to: Museli mně nasadit masku – oni?“

„Profesionální vrah v něčí službě,“ mínil Larner. „Koncem sedmdesátých let bylo třeba přinutit různé lidí, inženýry, vědce, žurnalisty, aby mluvili. A taky spoustu neidentifikovaných, patrně cizinců. A tak povolali experty, kteří byli možná od vietnamské války u ledu. Z nějakého důvodu chtěli to vraždění zamaskovat jako normální kriminalitu. Takže se kryli sériovým vrahem. A následky jsou strašné.“

Jeho slova se vznášela ve vzduchu. Všichni mlčeli. Nakonec se chraptivě ozval Hjelm. „CIA?“

„To musíme zjistit. A nebude to snadné,“ povzdechl si Larner.

Kerstin a Paul na sebe pohlédli. Ta stará stopa na KGB možná nebyla tak šílená. Tady šlo o vysokou politiku. I když obětí mohl být člen KGB. Možná.

„Na vašem místě bych se podíval na seznam přistěhovalců z roku 1983. Poslední oběť byla zavražděna začátkem listopadu 1982. Dopis napsal ve Stockholmu v dubnu 1983. Možná ho najdete mezi tehdejšími přistěhovalci.“

Do místnosti nahlédl muž a sdělil, že s paní Stewartovou právě sestavil portrét. Všichni se zvedli a šli za ním. Konečně uvidí, jak Lamar Jennings vypadá.

*

Komisař Jan-Olov Hultin vypadal skepticky.

„,Jdi do prdele?‘ To ti opravdu řekl?“

„Ano,“ potvrdil Viggo Norlander.

Ležel na posteli v Karolinské nemocnici. Na ráně v týle měl obvaz a byl v podivném erárním pyžamu. Pořád byl dost zmatený.

„Takže mluvil švédsky?“ vyptával se pedanticky Hultin a naklonil se nad zraněného hrdinu.

„Jo,“ ospale potvrdil Norlander.

„Nic jiného si nepamatuješ?“

„Byl v černým. A měl kuklu. Když mi mířil pistolí na hlavu, ruka se mu rozhodně netřásla. Musel mě minout úmyslně, když vystřelil. Potom skočil do velkýho auta, možná to byl džíp, možná hnědý.“

„Je to masový vrah a šílenec, který má na svědomí hodně životů. A střílel už i dřív. Proč tě nezabil?“

„Děkuji, žes mě v týhle těžký chvíli povzbudil,“ ozval se ironicky.

Hultin vstal a šel ke druhé posteli v pokoji. V ní ležel další hrdina. Byl zraněný stejným mužem. Hultin z toho neměl dobrý pocit.

Bandáž Gunnara Nyberga byla mohutnější. Nos měl zlomený na třech místech. Nemohl ani věřit, že tak malá kůstka se může zlomit hned natřikrát. Nejvíc ho ale bolela duše. Věděl, že do konce života, ať by se snažil sebevíc, mu z vědomí nevymizí příšerný pohled na Bennyho Lundberga. Patrně ho bude mít před očima i v poslední vteřině života.

„Jak mu je?“ zeptal se.

Hultin se s povzdechem posadil na židli pro návštěvy.

„Viggo? Bude dobrý.“

„Ne Viggo, ale Benny Lundberg.“

„A tak. Poslední zprávy dobré nejsou. Žije a zřejmě přežije. Ale má těžce poškozené hlasivky a nervové dráhy za krkem. Jsou nadranc. Leží na jipce. Nejhorší je ale ten hrozný šok. Vrah z něho doslova vyrazil duši. Dohnal ho za hranici utrpení a otázkou je, jestli najde cestu zpátky.“

Hultin položil na Nybergův stolek obrovský hrozen vína a pokračoval:

„Tvoje duchapřítomnost mu zachránila život, to víš. Kdybys mu chtěl vytáhnout ty kleště, nepřežil by. Ten krční odborník, kterého jsi tam poslal, s tím zápasil přes hodinu. Musel ho operovat přímo na místě. Dobře, žes ho našel ty a ne Norlander.“

Hultin zmlkl a hleděl Nybergovi do očí. Něco se změnilo.

„Ostatně, jsi v pořádku?“ zeptal se.

„Ne, nejsem. Mám příšernej vztek. Dostanu ho, i kdyby to bylo to poslední, co udělám. “

Hultin byl v rozpacích. Na jednu stranu bylo skvělé, že se Nyberg probral z lhostejnosti a touhy po penzi, což v poslední době projevoval, ale na druhé straně byl běsnící Nyberg jako splašená parní lokomotiva.

„Vrať se do práce, hned jak to půjde. Potřebuju tě.“

„Už bych tam byl, nebýt toho zasranýho otřesu mozku.“

Nepochopili to dobře, říkal si Nyberg. Ve vzduchu se nevznášely dva zápaly plic, ale dva otřesy mozků.

„Kdybychom nešli jíst, zachránili bychom ho,“ řekl trpce.

Hultin ho ještě chvíli pozoroval, pak se rozloučil, vyšel do chodby a vydal se zpátky do normálního života. Když vyšel z budovy do deště, roztáhl si služební deštník, který ho chránil před proudy vody, než došel do silného služebního auta.

Ten vůz byl jeho jediné privilegium, které si dopřál.

Projel temným městem a v duchu splétal a rozplétal fakta. Sice tak ohrožoval dopravu, ale ta teď v noci byla nepatrná. Proč právě Benny Lundberg? Co hlídač v noci viděl nebo dělal? Vždyť tam s ním sám mluvil a zdálo se, že je všechno normální. Ale přece tam muselo být něco divného. Hned poté si Lundberg vzal dovolenou a zakrátko ho našli polomrtvého, což udělal Kentucký vrah, který mluvil švédsky, zranil dva mohutné policajty a Norlanderovi život nechal, i když mu byl v patách. Kdyby neměl další informace, musel by si myslet, že je to policajt.

Vešel do temné budovy. Všude bylo ticho. Nekonečné šumění deště už patřilo k věci. Kdyby snad někdy přestalo pršet, porušil by se normál.

Když vyšel do chodby, kde sídlila jejich Skupina A, zahlédl světlo a do chodby vyběhl Chavez. Běžel přímo k šéfovi.

„Teď něco uvidíš, něco ďábelskýho!“ zářil jako chlapec.

Jan-Olov Hultin chtěl přemýšlet, ne se dívat na čerty a ďábly, to v poslední době dělal příliš často. Připadal si jako starej mrzout. Což vlastně byl. Bez protestů šel za Chavezem.

Na Hjelmově místě za psacím stolem seděl jiný dědek, malý muž jižanského vzhledu.

„To je Christo Kavafis, zámečník. Dovolil jsem si ho sem přivést. A to je můj šéf Jan-Olof Hultin.“

„Je mi ctí,“ řekl Christo Kavafis.

Hultin přikývl a překvapeně se podíval na Chaveze, který se vrátil zpátky k Řekovi.

„Když jsem slyšel, že se klíč Johna Doa hodil do zámku místnosti, kde Kentucký vrah vraždil, jako by se mi v hlavě rozsvítilo. Všechno dokazuje, že ten Američan, který sem přiletěl na pas Edwina Reynoldse, vypadá – takhle:

Chavez pohnul myší a na obrazovce se objevil obličej Kentuckého vraha. Hultin hleděl do obličeje Johna Doa, jejich neidentifikovaného těla. Chvíli mlčel. Kousky skládačky se spojovaly.

„Takže máme dva Kentucké vrahy,“ řekl.

„Už jen jednoho,“ odpověděl Chavez.

Hultin vzal mobil a volal Hjelmovi do USA. Obsazeno. To bylo krajně podivné. Na tohle číslo se smělo volat jen při mimořádné příležitosti.

Pomalu se nad hlavou staré dámy naklonili k obrazovce.

„Právě tak vypadal,“ potvrzovala znovu Wilma Stewartová. „Přesně tak. Je to Lamar Jennings.“

Kerstin a Paul se dívali do obličeje Kentuckého vraha. Byl to John Doe, jejich neidentifikované tělo.

Hjelm vzal mobil a volal Hultinovi do Švédska.

Obsazeno. Opravdu divné. Přece toto číslo měli použít jen výjimečně.

Hultin se nevzdal. Zkusil to znovu a tenkrát to šlo.

„Hjelm,“ ozvalo se na druhé straně Atlantického oceánu.

„John Doe je Kentucký vrah,“ řekl krátce Hultin.

„Jeden z nich,“ odpověděl Hjelm.

„Právě jsem se díval na jeho fotku.“

„Já taky.“

Hultin pokračoval: „Zrovna jsem ti volal.“

„Já tobě taky.“

Bylo těžké se něčeho dobrat, tak Hultin raději pokračoval.

„Norlander a Nyberg ho skoro měli. Toho druhého. Mluví švédsky.“

„Žije ve Švédsku od roku 1983. Jak blízko ho měli?“

„Dost na to, aby to odnesli. Oba. Ve skladu LinkCoop. Měl na mušce Vigga, ale nezastřelil ho. Je to policajt?“

„Tak nějak. To ti pak vysvětlím. Takže je na svobodě?“

„Ano, ale unikl o vlásek. Máme jeho kleště. A polomrtvého hlídače.“

„Bennyho Lundberga?“

„Ano. Je na tom bledě. Můžeš mi to vysvětlit?“

„Byli dva, otec a syn Jenningsovi. Mladší letěl do Švédska zavraždit staršího. Vyměnili si role.“

„Takže to přece jen byl Wayne Jennings… a žije.“

„Bydlí už patnáct let ve Švédsku. Mrtvý je Lamar, to už víme. Vysvětluje to, proč byl John Doe zastřelen, ne mučen. Patrně byl někde schovaný a viděl, jak otec mučí Erica Lindbergera. Muselo to být strašlivé déja vu. Otec ho objevil a zastřelil. Patrně nevěděl, že je to jeho syn.“

„A byl to tedy on, koho vyrušili namazaný právníci. “

„Ano. Ve Švédsku vraždili dva pachatelé. Hassela a Gallana umučil Lamar, byly to náhodné oběti. Hassel musel zemřít kvůli letence a Gallano kvůli chatě. Jeho samého zabil Wayne, taky náhodou. Zůstává nám Lindberger, jeho smrt náhoda není. Wayne nevraždil jen tak, je to profík.“

„Profesionální vrah a svým způsobem policajt? Jak tomu mám rozumět?“

„Teď to nekomentuj, ale je to tak.“

„Dobře. Asi tam jste hotoví. Můžete se vrátit?“

„Teď?“

„Pokud možno.“

„Dobře.“

„Pozdravuj Larnera a poděkuj mu.“

„Jasně.“

Hjelm zíral na němý mobil. Málem ho chytili. A ze všech právě Norlander a Nyberg.

„Slyšela’s?“ zeptal se Kerstin, která se skláněla nad ním.

„Ano,“ ozvala se. „Letí do Švédska, aby pomstil svůj mizernej život, jak sám naznačil. Extrémně pečlivě se na všechno připraví, najde otce, sleduje ho a čeká na vhodný okamžik. Něco mu ale nevyjde a je okamžitě mrtvý. Jeho otec ho podruhé zavraždil, aniž o tom věděl. To je ironie.“

„Teď na to nemysli. Letíme domů a chytíme ho.“

Němě přikývla.

Zašli za Larnerem a informovali ho.

„Takže on mu jen pohrozil? Měl vašeho kolegu na mušce a nezastřelil ho? Musím přiznat, že je to profík až po konečky prstů.“

„Ano. Ale my ho chytíme,“ řekl Hjelm.

„Tomu věřím. Přišli jste sem jako bratránci z venkova a za pár dní jste ten případ vyřešili. Patřím už do starého železa. Zbavili jste mě břemena.“

„To byla náhoda,“ ozval se Hjelm. „Případ jste vyřešil vy, nikdo jiný. Dostala ho vaše neústupnost, ta ho poslala za hranice. A že on zapomněl na starou pravdu, to je jiná věc. “

„Jakou pravdu?“

„Že zlá krev se vrací.“

26.

Je to skoro divné, ale už příští ráno byli všichni zase na svých místech. Měli tam být kromě Hultina jen dva: Chavez a Söderstedt. Ale přímo z letiště přijel nevyspalý starý rutinovaný párek komiků „Jelm a Helm“ a dozadu si sedly i zabandážované palice – „N a N“. Norlandera a Nyberga by teď nic na světě neudrželo mimo hru.

Ani Hultin nevypadal na dlouhý noční klid, ale brýle mu přesto seděly tam, kde měly, a pohled měl ostrý jako vždy.

„Děje se toho dost,“ ozval se. Jsme mu v patách. Stačili jste se všichni podívat do té zprávy, kterou jsem vám připravil?“

„Vždycky mě lákalo sahat na telefony, zabudované do sedadel v letadle, ale použil jsem ho poprvé,“ ozval se ospale Hjelm.

„Tak jste to stačili?“ zeptal se znovu Hultin.

Vypadalo to, že všichni přikyvují.

„Takže víte, že naším hlavním úkolem je zjištění švédského jména Wayna Jenningse. Další otázky jsou:

1) Proč svoje činy prováděl ve skladu LinkCoopu? Nejspíš to měl ve zvyku, protože jinak by si jeho syn neopatřil klíč.

2) Proč mučil hlídače Bennyho Lundberga?

3) Jak souvisí nezdařená vloupačka do skladu LinkCoop s vraždami Erika Lindbergera a Lamara Jenningse o desítku dveří dál?

4) Proč zavraždil Erika Lindbergera?

5) Má to něco společného s arabskými vztahy?

6) Je tedy v nebezpečí i Justine Lindbergerová? Pro jistotu jsem ji dal hlídat.

7) Najdeme Wayna Jenningse v imigračním registru z roku 1983?

8) A potom obtížná a delikátní otázka: Je Wayne Jennings spolupracovníkem CIA?“

„Mohli bychom zvolit oficiální cestu a jednoduše se jich zeptat,“ mínil Arto Söderstedt.

„Bojím se, že by v takovém případě rychle zmizel.“

„Pokud můžu soudit,“ Chavez mával papíry s Hultinovým shrnutím, „tak by opravdu docela dobře mohl patřit k vojenský bezpečnostní službě. Nebo ho najala jiná organizace, třeba protivník, nebo mafie, drogový syndikát nebo tak něco.“

„Souhlas,“ řekl nečekaně Hultin. „Ale je moc brzy na to, abychom se soustředili na CIA jako na hlavní stopu. Máte ještě něco? Ne? Tak jdem na detaily.

Arto bude pokračovat s Lindbergerem, Jorge s volvy, Viggo a Gunnar se dneska budou držet tady a prověří imigranty, Paul bude pátrat v přístavu a Kerstin si vezme na starost Bennyho Lundberga. Jak to jde s Lindbergerem, Arto?“

„Eric Lindberger po sobě nechal spoustu papírů, které jsem prověřil. Není tam nic záhadnýho. Ale v jeho diáři je krajně zajímavá poznámka o schůzce večer před smrtí. Jeho tělo Wayne Jennings převezl ve volvu v půl třetí v noci dvanáctého září, to víme. Na desátou večer před tím se měl s někým sejít v baru Riche. Včera odpoledne jsem tam byl. Zaměstnávají spoustu personálu a bylo těžký najít někoho, kdo byl ten večer v baru. Nakonec jsem našel obsluhu, Luigiho Engbrandta. Moc se snažil, aby si něco vybavil, ale u baru je vždycky plno. Možná že si skutečně vzpomněl na Lindbergera, a v tom případě tam skutečně chvíli seděl a na někoho čekal. Luigi si ale nepamatuje, jestli ten někdo nakonec přišel. Zkontroloval jsem také Erikovo bankovní konto. Nechal po sobě slušnou sumu, ale žádné závratné jmění, dohromady šest set tisíc. Dneska si chci oťuknout Justinu.“

„Proč tu?“ ozval se Norlander. „Dej jí pokoji.“

„Nesrovnalosti,“ poznamenal Söderstedt. „Veliký byt, manželská spolupráce, něco podivností, které zmínila při našem posledním rozhovoru, i pár zajímavých bodů v jejím diáři, které bych od ní chtěl vysvětlit.“

„Dobře,“ souhlasil Hultin.

„Jorge, dostal ses s těmi volvy někam? “

„Auta,“ ušklíbl se Chavez. Zaměstnal jsem celou armádu pěšáků. Nejvíc průměrných Švédů vlastní, jak známo, volvo. Žádný vůz z těch, které jsme zkontrolovali, nebyl ukradený nebo vypůjčený v noci vraždy. Malý zločinec Stefan Helge Larsson zmizel i se svým autem, ale po měsíci se vrátil z Amsterodamu. Dopravní policie v Dánsku ho zadržela na E4 zfetovanýho. Zaměřím se teď na vůz, který má registraci u firmy, která neexistuje. Tomu se chci věnovat dneska.“

„Zbytek je jasný,“ konstatoval krátce Hultin. „Tak se do toho dáme. Musíme ho dostat. Nejradši už včera, jak říkají podnikatelé ve stresu.“

„Jak to vypadá s médii?“ zeptala se Kerstin, načichlá Amerikou.

„Hon na čarodějnice pokračuje,“ odpověděl Hultin. „Obchody s bezpečnostními zámky, zbraněmi a vlčáky jen kvetou. Volá se po hlavě. Mojí, samozřejmě. A trochu i Mörnerově. Panikaří na plný úvazek. Mám ho sem pozvat, abyste ho trochu zklidnili?“

To už ale říkal do vyprázdněné Bojové centrály.

Arto Söderstedt rovnou zavolal Justině Lindbergerové. Byla doma a zněla překvapivě čile.

„Justine,“ představila se.

„Tady je Söderstedt, policie.“

„Aha.“

„Můžu se podívat na vaši agendu?“

„Na co?“

„Na agendu.“

„Myslíte diář a tak podobně? Asi ho mám na ministerstvu. A taky nevím, co by to mohlo mít společného.“

„Já pro něj můžu zajet.“

„Ne, díky. Nemám zájem, aby se mi policie hrabala v psacím stole. Nechám si ho poslat a potom si ho můžete prohlédnout.“

„Teď hned?“

„Sotva jsem se probudila. Je teprve deset minut po deváté. Řekněme v jedenáct?“

„Dobře. Tak se uvidíme.“

Takže má čas na úpravy, lstivě si pomyslel.

Příštím krokem byla banka. Měla stejnou jako její manžel, i stejného bankovního úředníka. Zavolal mu.

„Haló, tady je Söderstedt,“ ozval se s trochu zpěvnou intonací.

„Kdože?“

„Policie. Včera jste mi laskavě umožnil, abych mohl nahlédnout do konta Erica Lindbergera. Dnes potřebuju totéž, pokud jde o jeho manželku.“

„To je rozdíl. Lituji, ale to nejde.“

„Ale jistě, že jde,“ přesvědčoval ho. „Můžu získat oficiální povolení, ale zabere to spoustu času a vyjde najevo, že jste bránil ve vyšetřování nejvážnějších vražd století. Vašeho šéfa to jistě nenadchne.“

Chvíli bylo ticho.

„Nafaxuju vám to,“ odpověděl pak úředník.

„Jako včera, díky, díky,“ zazpíval Söderstedt.

Položil sluchátko a poklepal na fax. Přístroj začal chrlit pásy papíru s číselnými ornamenty. Než skončil, Arte zavolal na bytovou správu a dostal informace o vlastnictví. Pak ještě na registr aut, daňový úřad, registr lodí a budov a na ministerstvo financí. Potom ještě zavolal mužům, kteří budou Justinu hlídat.

„Můžete se ke mně připojit před jedenáctou, až za ní pojedu. Ale potom ji nesmíte ztratit z očí.“

Vytančil do chodby.

Přesně v jedenáct stál u zvonků na Riddarské ulici. O minutu později už seděl na gauči u Justiny.

„Máte opravdu krásný byt,“ poznamenal.

„Tady je diář,“ odpověděla a natáhla k němu ruku. Procházel jím a skrýval pocity, zatímco mu mozek pracoval naplno. V necenzurované verzi, jejíž kopii si pořídil, bylo sedm neznámých značek. Každé druhé pondělí v deset hodin G, každou neděli odpoledne ve čtyři R, S se objevovalo tu a tam večer, PPP šestého září v 13.30, MŽ celý den čtrnáctého září a KT dvacátého osmého září v 19.30. Všechny zkratky měl v hlavě seřazené. Snažil se vypadat dost hloupě, když se propracovával oficiální verzí.

„Co je to G a R?“ zeptal se.

Zdálo se, že ji velice obtěžuje.

„G je manikúra, moje manikýrka se jmenuje Gunilla. R jsou rodiče, chodíme k nim na rodinný oběd každou neděli odpoledne. Mám hodně příbuzenstva,“ dodala.

„PPP a MŽ? Jak dokážete všechny ty zkratky vyluštit?“

„PPP byl oběd s kamarádkami, které se jmenují Paula, Petronella a Priscilla, abych byla přesná. A MŽ je celodenní seminář na ministerstvu o mezinárodní žurnalistice. A teď už přestaňte.“

„TS? Nedal se odbýt.“

„Třídní sraz. Sejde se naše bývalá třída z gymnázia.“

„S a Bro?“ řekl přesně stejným tónem.

Vypadala, jako by ji zasáhl blesk.

„Nic takového tam není,“ řekla a snažila se o klid.

„S je občas večer, Bro každé úterý v různých dobách,“ řekl a zdvořile jí vrátil diář.

„Teď to jen zkoušíte, řekla.“

„Bylo to tam poznamenané propisovačkou, takže jste si musela koupit jiný diář a nahradit listy s S a Bro. Co ta písmena znamenají?“

„Neměl jste žádné právo prohlížet moje věci,“ ozvala se téměř plačtivě. „Ztratila jsem manžela.“

„Je mi líto, ale právo mám. Jde tady o velký případ. Teď mě poslouchejte.“

Zavřela oči a mlčela.

„Tento byt je váš,“ řekl pokojně. „Byl koupený před dvěma lety za devět milionů dvě stě tisíc hotově. Máte také byt v Paříži za dva miliony, letní vilu v Dalarö za dva miliony šest set tisíc, dva vozy za sedm set tisíc korun a na kontě máte osmnáct milionů tři sta tisíc. Je vám osmadvacet let a na ministerstvu vyděláváte třicet jedna tisíc měsíčně. K tomu přirozeně máte i cestovné za dobu, kdy jste v cizině. Pocházíte ze zámožné rodiny, ale tolik peněz jako vy nemá nikdo. Můžete mi to vysvětlit? Jak jste to vysvětlila Erikovi?“

Podívala se na něj. Oči měla rudé, ale neplakala. Aspoň zatím ne.

„Eric to respektoval a nevyptával se. Řekla jsem mu, že moje rodina je bohatá a s tím se spokojil. I vám by to mělo stačit. Můj muž byl rád za všechno, co nám v životě umožňovalo trochu radosti. Peníze jsou dobře uložené. Když je člověk má, snaží se, aby mu vynášely. Tak to tady funguje a to byste měl akceptovat.“

„To nemůžu,“ ozval se Söderstedt, aniž změnil tón.

„Udělejte to!“ zakřičela na něho.

„Co znamená S a Bro?“ zeptal se znovu.

„Bro znamená prostě Bro. Každé úterý jsem se v Bro setkávala s jedním mužem, který se jmenuje Herman. Spali jsme spolu. Jste spokojený?“

„Přinášelo to do Ericova života radost?“

„Nechte toho,“ křičela. „Myslíte, že jsem neměla špatné svědomí? Ale on to věděl a akceptoval to.“

„A co znamená S?“

Divoce na něho hleděla. Byl snad na ni příliš tvrdý?

„To běhám,“ ozvala se klidně a vydechla. „Pracuji tak tvrdě, že si na to musím vyhradit čas.“

„S jako běh?“

„S jako strečink. Tím je třeba běh doplnit.“

Pobaveně na ni pohlédl.

„Vy si dáváte do rozvrhu strečink? A myslíte, že tomu budu věřit?“

„Ano.“

„A co ty peníze?“

„Dobré obchody na burze. Na štěstí se i ve Švédsku dají vydělat peníze.“

„A nemá to nic společného s černými obchody s Araby?“

„Ne.“

„Výborně. Už čtvrt hodiny jste hlídaná kriminalisty. Myslíme si, že jste v ohrožení života.“

Nenávistně se na lstivého švédského Fina podívala.

„Ochrana nebo hlídání?“ zeptala se a snažila se udržet klid.

„To rozhodněte sama,“ řekl a rozloučil se s ní.

Možná že to mohlo jít trochu líp, ale i tak byl spokojen.

Jorge Chavez už odškrtl stovky aut a koncentroval se nyní na jediné. Byla to trochu sázka do loterie. Ta neexistující firma se jmenovala Cukrárna – vločkové sušenky, což znělo velmi neškodně. Měla se nacházet na Mírové ulici v Sundbybergu, ale tam místo cukrárny našel jen obyčejný ošumělý konzum.

S obvyklým nadšením se propracoval registrem ekonomických subjektů a nakonec v seznamu firem objevil majitele obchůdku, který byl založen v roce 1955 a později šel do konkurzu. Chavez musel prohlédnout i konkurzní rejstřík a nakonec našel, že Cukrárna – vločkové sušenky, skončila v roce 1986. O tři roky později bylo na tuto firmu zaregistrováno volvo s poznávací značkou začínající na B. Ještě dneska byla neexistující firma zapsaná jako vlastník vozu. Daně i pojistka byly zaplacené, ale peníze nešly z cukrárny, nýbrž od Stena-Erika Bylunda, bytem v Rissne. Bez rozmyšlení se vydal na tuhle adresu s odhodláním, že bude hodně drsný. Taková taktika, jak se později ukázalo, nebyla nutná. Na adrese byla léčebna dlouhodobě nemocných a Bylund byl silně senilní třiadevadesátiletý stařec. Přesto to ale nevzdal, usadil se proti muži, který právě svačil, a viděl, jak si zastrčil banán do podpaží a borůvkový kompot si nalil na pleš. Nejspíš tu o odnož CIA nešlo.

„Proč jste vaše volvo kombi registroval na jméno bývalé cukrárny, i když firma o tři roky dřív skončila v konkurzu? Kdo platí účty? Kde máte auto?“

Sten-Erik Bylund se k němu sehnul, aby mu mohl vyzradit státní tajemství. Místo toho Chavez uslyšel několik nesouvislých, nesmyslných vět.

Vzdal to.

Když procházel ven, zaslechl nějakou dámu: „Není to ten nový lékař? Jistě je z Libanonu.“

Žena vedle ní jí odpověděla: „Myslím, že je to Oliver. Občas mě navštěvuje. Na to, že je po smrti, se drží dobře.“

Paul Hjelm se otřásl zimou. Ze všech změn, kterými prošel v posledních čtyřiadvaceti hodinách, bylo počasí tou nejhorší. Stál pod deštníkem s policejním logem a proudem deště hleděl na dlouhé řady skladišť. Chápal, co měl Nyberg na mysli, když mluvil o mrakodrapech, které leží v přístavu na zádech. Podobné stály v obytné čtvrti Täby.

S pozvednutou policejní průkazkou minul hlídačovu budku a pokračoval vpravo podél skladišť s nakládací rampou. Peklo má různé podoby. Během několika posledních dní byl v drogovém doupěti v Harlemu, v pustém bytě Lamara Jenningse, v mučicí komoře v Kentucky. Tak různá, a přece stejná místa. A v tomhle smutném šedivém skladě ve Frihamnu, kde jediným osvěžením je blýskající barevné logo podniku, nalezli svoje peklo Eric Lindberger, Benny Lundberg a Lamar Jennings.

Nahlédl za modrobílé proužky, které ohrazovaly poslední dveře vpravo. Hustým deštěm viděl kriminální techniky, kteří se pohybovali sem a tam s různým náčiním v rukou. Popošel o krok blíž a stál na schodech ke skladu, který zarážejícím způsobem připomínal tajný sklep v Kentucky. Kovová židle přivařená k podlaze vypadala identicky, stejně tak betonové zdi a holá žárovka.

„Jak to jde?“ zavolal na techniky.

„Slušně,“ ozval se jeden z nich. „Je tu hodně organickýho materiálu. Předpokládám, že nejvíc ho souvisí s obětí. Tentokrát po sobě vrah nestačil uklidit. Máme štěstí.“

Vstupní prostor vypadal relativně nevinně. Zde se tedy sešli. Sem se dostal Lamar Jennings klíčem, zhotoveným podle otisku, skryl se v rohu za kartony a čekal na otce. Tak to zřejmě bylo. Wayne Jennings sem dorazil s Erikem Lindbergerem, usadil ho do židle, vytáhl kleště a dal se do toho. Setkání s ďábelským otcem, o jehož smrti byl patnáct let přesvědčený, a pohled na to, co dělá, vyvolaly v Lamarovi nejstrašnější vzpomínky, a ty neunesl. Nedokázal zůstat nad věcí a odhalil se. Wayne ho zaslechl, vytáhl pistoli a bez rozmýšlení ho popravil.

Takže se asi vůbec nedalo mluvit o konfrontaci. Byla to okamžitá reakce, asi jako když člověk plácne po mouše, a nepřestane přitom sekat trávník. Rychlý a jednoduchý konec.

Hjelm vešel do vchodu pod groteskně svítícím logem LinkCoop a obrátil se k recepční, suché pětačtyřicátnici v modrém, která tam fungovala jako skladová vedoucí.

„Co je to za místnost tam vzadu?“ zeptal se.

„To je rezervní sklad,“ ozvala se, aniž na něj pohlédla. Nejspíš to už říkala mnohokrát. „To znamená, že je prázdný. Když pak někdy máme větší dodávku, než jsme čekali, je tam pro ni místo. Máme jich několik.“

„Chodí tam někdo?“

„Člověk netráví čas v prázdným skladišti,“ odfrkla si. „Tam se jen dávají věci.“

Mluvil i s ostatními muži, kteří pracovali ve skladech. Nikdo nic nevěděl, nikdo ničemu nerozuměl. Nějaká loupež, to snad, ale vražda? To bylo naprosto nepochopitelné.

Byl unavený a rozjel se domů. Domů na policii.

Kerstin Holmová si o sobě nemyslela, že právě ona je dneska ta nejvhodnější osoba pro náročný rozhovor s rodiči Bennyho Lundberga. Cítila následky cesty a kromě toho za sebou měla velice pracný týden plný stresu. Strašně se jí chtělo spát. Místo toho seděla v malém bytě v Bagarmossenu u šokovaných a zdrcených rodičů, kteří osobně ji obvinili ze synova neštěstí.

„Za všechno může policie,“ tvrdil otec a snažil se udržet masku, i když každé slovo odkrývalo hluboký žal. „Kdyby honili lumpy, místo aby se zabývali pitomostma, neležel by syn jako lazar, kterýho by bylo milosrdný odstřelit. Každej druhej zasranej policajt je ženská. Já jsem jen starej tlustej školník, ale klidně bych odtamtud aspoň deset ženských vypakoval.“

„To vám věřím,“ řekla policistka a snažila se pokračovat.

„Ať chlapi dělaj svou práci a ženský zase svou, do prdele.“

„Vašeho syna ale zranil muž, ne žena,“ podotkla.

„Děkuju pěkně,“ řval rozčileně.

„Nechte toho,“ musela na něj nakonec sama zakřičet. „Posaďte se.“

Velký muž na ni zíral, zmlkl uprostřed věty a posadil se jako zkrocený školák. Kerstin pokračovala: „Je mi velice líto, že vás potkalo takové neštěstí, ale to, co váš syn potřebuje, aby se vrátil do života, nejsou rány z milosti.“

„Lasse by mu nikdy nic neudělal,“ vzlykala matka. „To on jen tak…“

„Já vím,“ přerušila ji Kerstin. „Nic se neděje, jen je třeba, abyste se uklidnili a odpověděli mi na otázky. Benny přece bydlel u vás. V srpnu měl dovolenou. Proč si bral novou dovolenou tak brzy po té předešlé?“

Otec ztuhl. Matka se roztřásla, ale odpověděla: „V srpnu byl s několika kamarády z vojny na Krétě. Neplánoval další dovolenou. Ale on se s náma v poslední době moc nebavil.“

„Nezmínil se, proč je doma?“

„Dostal zvláštní volno. To nám řekl, nic jinýho. Že to je bonus.“

„Bonus za co?“

„To nám neřekl.“

„Jak poslední dobou vypadal?“

„Byl veselej. Veselejší než dlouho předtím. Jako by na něco příjemnýho čekal. Třeba jako kdyby vyhrál v loterii, nebo tak něco.“

„Nezmínil se o ničem?“

„Ne. My jsme se na nic neptali. Dělala jsem si trochu starost, jestli nejde zase o nějakou lumpárnu, když teď konečně měl slušné zaměstnání.“

„Provedl něco už dřív?“

„Ne.“

„Já tu jsem kvůli tomu, abych chytila toho“ – jen taktak, že neřekla vraha –„toho, kdo mu ublížil, ne abych Bennyho zavřela. Řekněte mi to.“

„Dřív patřil ke skinům. Ale potom na vojně prošel výcvikem pro paragány a úplně se změnil. Chtěl nosit uniformu a přihlásil se na Vysokou policejní, ale neměl na to vysvědčení. A pak sehnal tu službu jako hlídač. Bylo to dobrý.“

„Má záznam v trestním rejstříku?“ zeptala se a proklínala se. To přirozeně měla vědět, než sem šla. Nezjistil to už někdo, kdo na případu pracoval víc? Gunnar Nyberg si nepřál nic jiného, než někam vyrazit, a Hultin na to pošle právě ji, hned po příletu z USA. Blbec, pomyslela si.

„Dopustil se nějakýho ublížení na zdraví, ještě před vojnou,“ řekla odevzdaně matka. Ale hned dodala: „Ale šlo jen o černý huby.“

Panebože, pomyslela si Kerstin a zeptala se: „Potom už nic?“

„Ne.“

„Dobře. Co mi můžete říct o včerejšku?“

„Byl hodně rozčilenej. Zavřel se v pokoji a s někým dost dlouho telefonoval.“

„Neslyšela jste z toho hovoru něco?“

„Myslíte si, že tajně poslouchám?“

Jistě, pomyslela si Kerstin. Nahlas řekla: „Přirozeně že ne. Ale může se stát, že člověk přece jen něco zaslechne.“

„Nic nevím.“

Ani ona ne, zasténala Kerstin a doufala, že to nebylo slyšet.

„Promiňte tedy,“ řekla malátně. „A co bylo potom?“

„Kolem pátý odešel. Neřekl kam, ale vypadal nervózně, jako by si šel vyzvednout tu výhru.“

„A vůbec se nezmínil, kam jde nebo co bude dělat?“

„Řekl jen jedno: Brzy se budete moct odstěhovat, mami.“

„Hýbala jste s něčím v jeho pokoji?“

„Celou noc jsme se nehnuli z nemocnice. Ne, nesáhla jsem na nic.“

„Můžu se tam podívat?“

Dovedla ji do synova pokoje. Na dveřích visely napůl odlepené obaly od žvýkaček. Uvnitř to bylo docela jiné. Poděkovala matce a dveře jí před nosem zavřela. Dvě stěny pokoje pokrývala veliká švédská vlajka, přeložená v půlce za postelí. Pozvedla látku a podívala se za ni. Vedle byly uloženy role plakátů. Nerozbalovala je, ale dobře poznala žlutočervené pruhy. Patrně to byly miniatury nacistických vlajek. Prohlédla si cédéčka. Nejvíc heavy metal, ale také White Power. Benny Lundberg se s minulostí zřejmě moc radikálně nerozešel, to bylo jasné.

Šla k telefonu na nočním stolku a hledala jeho zápisník s čísly. Nakonec ho našla na zemi. Byl prázdný, ale na první stránce bylo patrných několik propsaných čísel. S tím si pohrají technici, pomyslela si. Zvedla sluchátko a stiskla opakování posledního čísla. Uslyšela informaci o čase. Zklamaně se usmála. Zjistila tak jen to, že Lundberg za žádnou cenu nechtěl přijít na domluvenou schůzku pozdě.

Navolila nové číslo.

„To je teleservis? Tady je Kerstin Holmová ze Státní kriminálky. Vidíte číslo, ze kterého volám? Dobře. Prosím, podívejte se rychle na příchozí i odchozí hovory z tohodle čísla za posledních čtyřiadvacet hodin a namailujte to komisaři Janu-Olovu Hultinovi na kriminálce. Je to záležitost nejvyšší priority. Díky.“

Rychle prohlédla přeplněný psací stůl. Komiksy, porno – co na to maminka? Reklamní tužky, vojenské časopisy, různé smetí. V hořejší zásuvce našla dvě dost zajímavé věci. Sáček pilulek – nepochybně anabolika. A malou plechovku s klíči, zřejmě různé rezervní. Domovní, od auta, k cestovní tašce, od kola a taky klíček, který jí něco připomínal. Nebyl od bankovní schránky? Co by tam mohl mít Benny Lundberg? Zbraň? Jistě měl celý arzenál pod prkny podlahy, sotva v bankovní přihrádce. Ne, to nešlo dohromady.

Znovu zvedla telefon.

„To je služba pro zákazníky spořitelny? Dobrý den, tady je Kerstin Holmová ze Státní kriminálky. Máte centrální registr majitelů bankovních schránek? Nebo musím… dobře, počkám.“ Za okamžik všechno zopakovala… „nebo musím jít do každé bankovní pobočky? Aha? Výborně. Týká se to Bennyho Lundberga. Ne… dobře. Díky za pomoc.“

Volala ještě do několika dalších bank a nakonec se jí poštěstilo. Obchodní banka, Götgatan, u Slussenu. Díky.

Vzala telefonní zápisník a bankovní klíček, to stačí. Když Kerstin bez předchozího varování otevřela dveře, Bennyho matka podle očekávání stála hned za nimi a čistila nějaký flíček. „Máte nějakou novější fotku Bennyho?“ zeptala se Kerstin stručně.

Matka chvíli zmateně pobíhala a potom našla jednu rodinnou. Benny stál mezi rodiči a držel je kolem ramen. Široce a trochu strojeně se usmíval. Dobře, to stačí.

Po tom, co opustila rodiče a nechala je jejich žalu, otec pořád seděl v křesle jako balvan.

Jela metrem ke Slussenu. Byla tam hned. V hustém dešti prošla nahoru do kopečka a zahnula do Götské ulice, ušla ještě několik metrů kolem bankomatů a byla v obchodní bance. Prošla kolem fronty, což vyneslo hlasité brblání, a vytáhla policejní průkaz.

„Týká se to bankovního boxu,“ řekla pokladní.

„Ty jsou vzadu,“ řekla žena a ukázala na muže s vázankou, který si leštil nehty. Zvedl se, když zahlédl policistku.

„Bankovní box, Benny Lundberg,“ řekla krátce.

„Zase?“ podivil se muž.

Škubla sebou. „Jak to zase?“

„Jeho otec tu byl hned ráno, když jsme otevřeli. Měl sebou podepsanou plnou moc, všechno bylo v pořádku, i jeho legitimace.“

„Zatraceně,“ zaklela. „Jak vypadal? Takhle?“ přidržela mu před očima rodinnou fotku.

Vzal ji a hned zase vrátil.

„Absolutně ne. Tohle je nějaký… tamto byl úplně jiný typ.“

„Tohle je otec Bennyho Lundberga,“ řekla. Muž protáhl obličej. Pokračovala: „Jak tedy vypadal?“

„Starší, distingovaný, vousatý.“

„Půjdete se mnou na policii a pokusíte se sestavit jeho podobu.“

„Ale já jsem v práci.“

„Už ne. Ale nejdřív se jen mrknu do boxu, ale ten je jistě prázdný. Číslo?“

„254,“ řekl muž a ukázal jí cestu.

V Bennyho boxu podle očekávání nebylo nic.

Vzala s sebou bankovního úředníka a nasedli do taxi. Už ji všechny ty kreslené podobizny začínaly unavovat.

Vigga Norlandera bolela hlava. Gunnara Nyberga taky. Norlander si sesbíral věci, přestěhoval se k Nybergovi a obsadil stůl Kerstin Holmové. Teď tu seděli spolu a dávali pozor, aby do sebe chytrými hlavami nevrazili.

Mezi nimi ležel mnohostránkový seznam. Všichni imigranti z roku 1983 tu byli spolu namačkáni jako v ghettu. Chavez, který výpis vytiskl, se postaral, aby přistěhovalci z USA byli před jménem označeni hvězdičkou. Jinak byl seznam chronologický.

Byly tu tisíce jmen, ale jen několik stovek Američanů. I tak to zabralo čas. Museli se probojovat mnoha různými informacemi, o pohlaví, věku a podobně.

Norlanderovi nebylo dobře. Odešel z nemocnice moc brzo. Úzké řádky mu tančily před očima. Ten přehorlivý Chavez jistě použil takový druh písma, který přispěl k jeho nevolnosti. Musel vyběhnout ven a zvracel. Nyberg ho slyšel otevřenými dveřmi. Byla to pořádná kaskáda zvuků a rozléhala se jistě celým domem.

„Musíme se rozhodnout,“ řekl, když se vrátil.

„Jeď domů a lehni si,“ vyzval ho Nyberg a sáhl si na obvaz na nose.

„Jen jestli pojedeš i ty.“

„Tak se do toho zase dáme. Bez přestávek.“

Norlander se na něj vražedně podíval a pokračoval.

Nakonec jim vykrystalizoval seznam dvaceti osmi Američanů, kteří byli narozeni kolem roku 1950. Šestnáct z nich v roce 1983 bydlelo v okolí Stockholmu. Teď potřebovali seznam porovnat s registrem obyvatel, aby zjistili, kdo tam ještě bydlí. Bylo jich čtrnáct.

„Jsou v tom seznamu i diplomati?“ napadlo Nyberga.

„Nevím. Ale myslím, že ne. To přece nejsou přistěhovalci.“

„Nemohl se dostat na americkou ambasádu?“

„Kentucký vrah na americký ambasádě?“

„To mě jen tak napadlo.“

„Zapomeň na to.“

„A co hostující vědci? Ten seznam nemůže být kompletní.“

„Musím ven,“ řekl Norlander, který už zase měnil barvu. Teď byl bílý jako jeho obvazy. „Já si vezmu horní polovinu, až k – co tam stojí? Harold Mallory ve Vasastan. Od ‚A‘ do ‚Ma‘. Ty dělej tu spodní.“

Norlander zmizel dřív, než ho Nyberg mohl odradit od jízdy autem. Nerad by ho viděl na seznamu dopravních přestupků zapsaného jako řidiče „pod vlivem drog“.

Nyberg zůstal sedět. Zíral na Norlanderovy klikyháky na kopii seznamu sedmi amerických přistěhovalců z roku 1983, za nimiž odjel.

Gunnar Nyberg nebyl moc dobře naložený, přesto že by měl. Rutinní práce ho neuspokojovala. Strašně chtěl vyrazit ven a tomu zkurvenýmu vrahovi rozbít hubu. Teď už se trochu probral ze šoku, jak viděl Bennyho Lundberga, ale nedokázal strávit, že ho Wayne Jennings srazil k zemi. To nikdo udělat nesmí! To bylo pravidlo číslo jedna.

Zůstal trochu déle, než musel. Šel k zrcadlu a prohlížel si obličej. Obvazy pokrývaly jen nos s plastovým chránítkem, jaké nosí hrdinní fotbalisté, když jim lékař zastaví krvácení z nosu. Bylo připevněno pružnou páskou kolem krku. Nechtěl si ani představovat, jak vypadá zezadu. Modřiny se mu pomalu šířily po obličeji. Bylo to hrozné, že vždycky, když se případ blíží ke konci, vypadal jako po bitvě.

Už se to snad opravdu nachylovalo? Vrátil se ke stolu a zase se posadil. Židle nebezpečně zapraskala. Slyšel strašidelné historky o tom, jak se kancelářská židle rozpadla, a štěpiny dřeva vnikly do tlustého střeva. Vzpomněl si na svou prasklou postel a lehounce se na židli zhoupl. Opravdu to znělo dost nebezpečně. Pomsta kancelářské židle, díl čtvrtý. Vyprodaný hollywoodský film. Ošoupaná křesla v biografech jásala a vystřelovala péra, která provrtávala filmové plátno. Ani oko nezůstalo suché. Kancelář za kanceláří v USA revoltovala.

Něco mu v tom seznamu nesedělo, něco nebylo v pořádku.

Začal jména třídit podle místa bydliště: tři ve městě, dva na severním předměstí, jeden na jižním. Všichni zřejmě zaměstnaní. Takže podle pracovišť: Huddinge, dva v Kistě, dva na Technické vysoké škole, Nynäshamn, Danderyd. V jiném pořádku: Danderyd, Vysoká škola, Kista, Huddinge, Nynäshamn. Nebo Kista, Danderyd, Technická, Huddinge, Nynäshamn.

Takhle to bylo lepší.

Odložil seznam a zíral do zdi. Nasadil hlas a zazpíval stupnici. Ošklivý nosní tón. Zase jedna újma na zdraví, která mu pokazí hlas. Pocítil něco nepříjemného. Trest? Připomínku? Možná to. Připomínku.

Najednou to tu bylo zase. Gunilla. Její roztržené obočí. Tanjiny a Tommyho vykulené oči. Musí se mu to vracet právě teď?

Jen jedna věc v jeho minulosti byla dobrá. Nikdy nesáhl na děti. Ani jednou neuhodil Tommyho ani Tanju.

Byla to neuvěřitelně nevhodná chvíle, ale zvedl telefon.

V Uddevalle bydleli dva Tommové Nybergové. Prvnímu, kterému zavolal, bylo sedmačtyřicet let a byl hluchý. Navolil druhé číslo. Telefon vzala žena a vzadu slyšel plakat nemluvně. Že by měl vnouče?

„Hledám Tommyho Nyberga,“ řekl překvapivě pevným hlasem.

„Není doma,“ ozvala se žena milým hlasem. Má mezzosoprán, uvědomil si.

„Můžu se zeptat, kolik let je Tommymu?“

„Šestadvacet. Kdo volá?“

„Jeho otec,“ řekl.

„Jeho otec zemřel. Položte to.“

„Jste si jistá?“

„Naprosto. Sama jsem ho našla. Zatraceně, nechte toho.“

Zavěsila.

To je jasné, že nemusel bydlet v Uddevalle. Kromě toho Tommymu bylo teprve čtyřiadvacet, jak rychle spočítal. Zbývala ještě jedna šance. V seznamu byla jedna Tanja Nybergová Nilssonová. Vdaná.

Zavolal. Odpověděl příjemný ženský hlas. Tanja.

Kdo byl, že si ji dovoluje rušit? Polož to, ozývalo se v něm. Ale už bylo pozdě. „Haló,“ ozval se a polkl.

„Haló, kdo volá?“

Ano, kdo vlastně je? Prve z něho vyletělo slovo otec, aniž by si to rozmyslel. Ale zasloužil si snad takové označení?

„Gunnar,“ řekl, protože ho nic lepšího nenapadlo.

„Který Gunnar?“ zeptala se žena a odmlčela se. Mluvila západošvédským dialektem. Znělo to skoro jako göteborština, ale ne úplně. „Gunnar Trolle?“ zeptala se po chvíli trochu podezřívavě. Proč voláš? Přece víš, že je už dávno konec.“

„Nejsem Gunnar Trolle, ale Nyberg,“ řekl.

Nastalo ticho. Položila to?

„Otec?“ zeptala se skoro neslyšitelně.

Její vykulené oči. Ještě je pořád má?

„Máš se dobře?“ zeptal se.

„Ano,“ ozvala se. „Proč…?“

Zmlkla.

„Poslední dobou jsem na vás hodně myslel,“ řekl.

„Je ti něco?“

Vlastně ano, napadlo ho, ale řekl: „Ne, ne, jen jsem chtěl vědět, jestli jsem vás úplně nezničil. Jenom to.“

„Maminka říkala, že jsi slíbil, že nás nebudeš hledat.“

„Ano. Dodržel jsem to. Ale teď jste už dospělí.“

„Docela,“ řekla. „Nikdy jsme o tobě nemluvili. Jako bys nebyl. Bengt byl náš opravdový táta.“

„A pořád je,“ řekl. Do hajzlu, kdo to je, Bengt? Ale pokračoval: „Změnil jsem se. Moc rád bych se s tebou setkal.“

„Pamatuju si jen křik a hádky, nevím, k čemu by to bylo.“

„Ani já ne. Zakážeš mi, abych tě viděl?“

Mlčela. „Ne,“ ozvala se nakonec.

„Jsi vdaná,“ řekl, aby potlačil vnitřní radost.

„Jsem. Ale nemám děti. Takže žádná vnoučata.“

„Kvůli tomu nevolám.“

„Ano,“ řekla.

„A jak je Tommymu?“

„Dobře. Bydlí nedaleko Stockholmu. V Östhammaru. Má syna. Tam je tvoje vnouče.“

Přijímal ta malá šťouchnutí s otevřenou náručí. Přímo do nosu, s úsměvem.

„A co Gunilla?“ zeptal se opatrně.

„Bydlí v domku s mým tátou. Uvažují, že se odstěhují do bytu a koupí si chatu na léto.“

„To je výborný nápad,“ řekl. „Uvidíme se. Ozvu se.“

„Sbohem. Měj se dobře.“

To určitě bude. O moc líp, než kdy předtím. Mluvila měkkým uddevallským dialektem. Ona, která kdysi mluvila výraznou stockholmštinou. Jak je vidět, člověk se může změnit. Stát se někým jiným.

V tom okamžiku ho to napadlo.

V té vteřině Gunnar Nyberg objevil Kentuckého vraha.

Přece to nemusí být Američan. Bylo by přece lepší, kdyby ho změnili v někoho jiného. Jistě ne Nora nebo Afričana, ale někoho vhodnějšího.

Začal horečně listovat seznamy. Bral jméno za jménem a ignoroval hvězdičky u Američanů.

Přišel Hjelm a překvapeně zíral na intenzivně pracujícího obra. Kolem něho svítila energetická aura.

„Ahoj,“ pozdravil.

„Drž hubu,“ ozval se Nyberg láskyplně.

Hjelm se posadil a mlčel. Nyberg pokračoval. Uběhla čtvrthodina, dvacet minut.

Duben, květen. Třetího května: Steiner Wilhelm, Rakousko, narozen 1942, Hün Gaz, Mongolsko, narozen šedesát čtyři, Berntsen Jak, Dánsko, narozen padesát šest, Mayer Robert, Nový Zéland, narozen čtyřicet sedm…

Gunnar Nyberg se zarazil.

„Bingo,“ rozkřičel se. „Slavný Kentucký vrah! Přines rychle fotku Wayna Jenningse! Rychle!“

Hjelm na něho udiveně pohlédl a překvapivě ho poslechl, jako by to byla jeho povinnost. Nyberg vyskočil ze židle a pobíhal místností, jako myš ve šlapacím kole pro veverky.

Hjelm přinesl velký Jenningsův portrét z mládí a položil ho na stůl.

„Tys ho ještě neviděl?“ překvapeně se zeptal se Nyberga.

Nyberg zíral na fotografii. Široký mladý úsměv pod ocelově modrýma očima. Položil dlaň na fotku a nechal odkryté jen oči. Ten pohled už viděl. V duchu mu nechal zešedivět vlasy a posunul je výš. Přimyslel si několik vrásek.

„Zajdi za Robertem Mayerem,“ ozval se, „bezpečnostním šéfem u LinkCoop v Täbách.“

Hjelm pohlédl na Jenningse a zpátky na Nyberga.

„Víš to jistě?“ zeptal se.

„Něco na něm znám, ale nevím přesně co. Zřejmě měl nějakou plastiku obličeje, ale pohled očí se nedá změnit. Je to on.“

„Dobře,“ řekl Hjelm a snažil se o rozvážnost. Musíme si to potvrdit. Je logické, že s ním navážeš kontakt ty, po tom, co se stalo Bennymu Lundbergovi.“

„Já?“ překvapil se Nyberg. „Zamáčkl bych ho jako veš.“

„Jestli za ním půjde někdo jinej, bude nás podezřívat. Musíš za ním ty a musí to vypadat jako rutina. Je třeba, abys vypadal jako pořádnej blb, to bys mohl dokázat. Vezmi si sebou nějakou fotku.“

Začali nervózně hledat. Otevřel psací stůl, u něhož seděl, a našel pasovou fotografii příjemně se usmívajícího asi šedesátiletého muže.

„To bude dobrý,“ řekl. „Kdo to je?“

Nyberg roztržitě pohlédl na fotku. „To je ten Kerstinin farář.“

Hjelm se zarazil. Teprve teď si uvědomil, že sedí u jejího stolu.

„Ty ho znáš?“ zeptal se.

„Ano, vyprávěla mi o něm.“

Hjelma bodlo u srdce a mávl fotkou.

„Dobře. Ta bude stačit, hlavně když na ní zůstanou jeho otisky.“

„Nepřivedeme ho rovnou sem? Když budeme mít otisk, bude všechno jasné.“

„Možná to nebude tak jednoduchý. Advokát ho může dostat ven dřív, než budeme mít otisky. A nemůžeme o ně požádat. Pochopil by to. Musíme to říct Hultinovi.“

Zavolal mu a Hultin přišel, jako by hlídal za dveřmi. Okamžitě situaci pochopil. Pohlédl na Hjelma a přikývl.

„Ano, uděláme to tak. To, že Gunnar a Viggo byli v přístavu, by měl chápat jako náhodu, což taky byla. Že jste konečně přišli zkontrolovat sklady. Neměl by tušit, jak daleko už jsme. Jestli se to nedozvěděl od FBI. Právě mně volala Kerstin, je na cestě sem. Benny Lundberg měl něco v bankovním boxu, ale ráno ho někdo vybral, patrně právě Robert Mayer s přilepenými vousy. Máme nakreslený portrét.“

„Jak to uděláme s tím otiskem?“ přemítal Hjelm. „Teď existuje ta nová rychlá metoda.“

„Umíš to?“

„Já ne, ale Chavez jo.“

„Přiveď ho. Musíme být všichni, pro případ, že by Gunnarovi unikl.“

Hjelm utíkal k sobě. Chavez tam byl a pracoval na zprávě.

„Vezmi notebook s programem na určení otisků prstů, jdeme pro K.,“ řekl mu Hjelm.

Jorge odhodil papíry na zem a vyrazil. Do Hultinova auta naskočil poslední a vecpal se dozadu k Hjelmovi s počítačem na klíně. Hultin jel směrem na Täby jako šílenec. Vedle něj seděl Gunnar Nyberg. Soustřeďoval síly a blazeovaně zavolal do LinkCoop. Robert Mayer byl v práci a měl tam ještě dvě hodiny zůstat. Nyberg ho požádal, aby s ním mohl prodiskutovat noční událost. Chtěl mu taky ukázat jednu fotku. Mayer souhlasil.

Odbočili ze silnice na Norrtälje, minuli täbské centrum, které zahlédli skrz dešťové mraky, a vjeli na úzké silničky.

„To není dobrý,“ ozval se najednou Nyberg. „Všechny vstupy monitorujou. Uviděl by nás.“

Hultin zahnul na autobusovou zastávku a zastavil. Chvíli zvažoval situaci, pak se obrátil a jel nazpět. Bylo to velice frustrující. V policejní garáži přesedl Nyberg do starého renaulta a zamířil zpátky na Täby.

Hultinovo volvo zahnulo na parkoviště u průmyslové budovy několik set metrů od brány LinkCoop. Zůstali tam stát v silném větru.

Když Nyberg procházel kolem hlídačovy budky, bylo všechno stejné jako minule. Alespoň zvenku.

I dvě překrásné recepční. Přesto že je ujišťoval, že cestu najde sám, jedna z nich šla stylově čistou budovou před ním. Byl stále přesvědčenější, že je to promyšlená obchodní strategie. Jeho zájem o sukničku byl ale dneska minimální. Vešel do kanceláře bezpečnostního šéfa Roberta Mayera mezi stěny pokryté blikajícími monitory.

Mayer na něj upřel ledový pohled. Pohled Wayna Jenningse. Nyberg se ze všech sil snažil, aby na něm nebylo nic vidět. Robert Mayer vypadal naprosto uvolněně. Jen se zdálo, že pohledem proniká návštěvníkovi až do ledví. Předešlý večer Mayer mučil Bennyho Lundberga, srazil do bezvědomí Viggo Norlandera a Nybergovi přerazil na třech místech nos. Sám však vypadal jako svěží ranní květ.

„Nevypadáte dobře,“ poznamenal Mayer a dotkl se lehce nosu.

„Máme těžkou práci,“ řekl Nyberg a potřásl si s Mayerem rukou. Tentokrát si dal pozor, aby mu ji příliš nesevřel.

„Díval jsem se blíž do toho prostoru, který nedávno někdo zneužil,“ řekl Mayer, posadil se a sepjal ruce za krkem. „Byl prázdný, skladovaly se tam jen kartony. Pochopitelně byl komukoliv přístupný a zjevně k libovolnému účelu.“

Nyberg žasl nad Mayerovou chladnokrevností. Poznamenal jen: „Je to opravdu ošklivá záležitost.“

„Skutečně,“ ozval se Mayer soucitně. Nybergovi se zvedl žaludek a bál se, že se pozvrací.

Ozval se: „Teď ovšem to vloupání vidíme v jiném světle.“

Mayer zamyšleně přitakal. „Benny, jistě. Informoval o vloupání do jednoho skladu, zatímco se Kentucký vrah činil v jiném. A sám to málem nepřežil. Co z toho vyvozujete?“

„Zatím nevím,“ řekl lhostejně Nyberg. „Ale uvažujeme o tom, čím vlastně se Benny Lundberg zabýval.“

„Ano, to je hodně divné,“ řekl Mayer. „Věděli jsme o něm, že má skinheadskou minulost, ale mysleli jsme, že mu dáme šanci začít nový život. Teď to skoro vypadá, že s těmi vloupačkami mohl mít něco společného…“

„Já to vůbec nechápu,“ mínil Nyberg a tvářil se hodně pitomě.

„Nebudu do vaší práce zasahovat, to není třeba,“ ozval se krátce Mayer. „Přece jste ho už málem měli.“

„Byl bych rád, kdyby to tak skutečně bylo, ale pravda je, že jsme prováděli jen rutinní kontrolu.“

Nyberg vytáhl fotografii Kerstinina mrtvého přítele a podal ji Mayerovi. Hlavou dolů. Musel po ní sáhnout a otočit ji.

Prohlédl si ji a zavrtěl hlavou. Nyberg fotografii znovu uložil do peněženky.

„Lituji,“ řekl Mayer. „Měl bych ho znát?“

„Zadrželi jsme ho v jednom autě, které nadměrnou rychlostí vyjíždělo z přístavu. Jeden zaměstnanec skladu si myslel, že ho poznal. Že snad dřív pracoval u LinkCoop.“

„To si nemyslím. Já ho neznám.“

Nyberg přikývl a zvedl se. Natáhl k Mayerovi ruku a oficiálně si potřásli.

Musel se hodně ovládat, aby nevyběhl ven. Usmál se na obě recepční, které mu to vrátily dvakrát. Auto pomalu vyjelo z vrat, ale za příštím rohem přidal plyn. Měl pocit, že si to zaslouží. Zaparkoval vedle Hultina, nasedl do volva a setřásl déšť.

„Všechno v pořádku?“ zeptal se Hultin.

„Doufám že ano. Podal fotografii Chavezovi na zadní sedadlo. Bylo to hodně divné mít otisky Kentuckého vraha na plachém obličeji faráře, postiženého rakovinou. Chavez rukou v rukavici přiložil fotografii k malému scanneru připojenému k počítači. Všechno bylo připraveno, byly tam vloženy i otisky Nybergovy. Po nekonečné chvíli přístroj bliknul na souhlas. Týkal se rozpoznaných otisků Gunnara Nyberga.

Čekali další dobu. Každou vteřinu rostla jejich beznaděj.

Pak znovu bliknutí, souhlas.

„Není to zase Nyberg?“ strachoval se Hjelm.

„Ne. Otisky Wayna Jenningse a Roberta Mayera se shodují, je to jedna osoba.“

Stříbrné volvo hluboce vydechlo úlevou.

„Ale nemůžem tam jen tak vletět,“ řekl Hultin. „Uvidí nás aspoň o dvě minuty dřív. To mu bude stačit, aby zmizel.“

Zavládlo ticho.

„Já ho zvládnu sám,“ ozval se pak Nyberg. „Myslím, že jsem vypadal dost přiblble, abych si mohl ještě na něco vzpomenout a vrátit se.“

„Máš otřes mozku,“ namítl Hultin.

„To je dobrý,“ ozval se a skočil do auta. Stáhl okénko a zavolal: „Ať jste připravený, ozvu se, jak se něco stane.“

Dávej pozor,“ napomínal ho Hultin. „Je to nejrutinovanější profesionál na vraždy.“

„Jo jo,“ Nyberg netrpělivě zamával a vyjel.

U vjezdu řekl, že ještě na něco zapomněl. Pustili ho dovnitř. V té chvíli ho měl Mayer-Jennings už patnáct vteřin na své obrazovce. Mohl už být pryč. Nyberg ale z celého srdce doufal, že působil dostatečně nedbale. Jako úplnej vůl. Obě recepční se zase usmály a ohlásily ho. Tentokrát se mu podařilo udržet tančící minisukničky u pultu. Nápady přicházely jeden za druhým. Jak to udělá? Mayer měl jistě přístup ke zbrani v desetině vteřiny. Každý náznak výhrůžky by znamenal Nybergův konec. Prostě by neměl šanci. A on přece chtěl uvidět svý vnouče. Rozhodl se.

Mayer už na něj čekal na chodbě před kanceláří. Vypadal trochu podezřívavě. Nyberg se rozzářil, když ho zahlédl, a šel rovnou k němu.

„Moc se omlouvám,“ řekl trochu bez dechu a naklonil hlavu. „Vzpomněl jsem si ještě na jednu věc.“

Mayer pozvedl jedno obočí a zpozorněl. Rukou o několik milimetrů pohnul směrem k saku a zase zpět.

Gunnar Nyberg ho srazil. Příšerná rána do brady Mayera odhodila a on hlavou udeřil o zeď. Zůstal ležet.

Tak snadné to bylo.

27.

„To tedy byl brilantní plán,“ ozval se ostře Hultin.

„Přece to fungovalo,“ řekl Gunnar Nyberg a zašklebil se bolestí. Měl zlomené tři prsty na pravé ruce. Sádra sotva stačila zaschnout.

Nyberg odvlekl Mayera do jeho kanceláře a zavolal Hultinovi. Domluvili si strategii. Hjelm předstíral, že musí nutně mluvit s kolegou Nybergem a jedna z dvojice krásných recepčních mu ukázala cestu chodbou. Našli zadní vchod, kam Mayera odvlekli, a Hjelm zůstal na stráži. Nyberg opustil budovu jak se sluší a patří, jen jeho úsměv byl teď maličko vynucený. Objel pak autem budovu a Mayera naložili do kufru a potom i Hjelm prošel ven přes recepci. Obě dívky byly nesporně zářivě krásné.

Jednu chvíli se báli, jestli Nyberg docela jednoduše Mayera nezabil, ale ukázalo se, že i on je profesionál. Po půlhodině v cele, kam Mayera dostali, aniž by si toho někdo všiml, se probral. Hultin se snažil o co největší utajení i na policii. Policejní lékař konstatoval otřes mozku a nalomenou čelist a jařmovou kost, ale mluvit mohl. Jenomže to nedělal.

Nejdříve to zkoušel sám Hultin. Hjelm seděl šikmo za ním na židli v malé prázdné a docela utajené cele ve sklepě policejní budovy. U dveří seděl Viggo Norlander a Jorge Chavez. U jedné zdi stáli Arto Söderstedt a Kerstin Holmová. Všichni. Nikdo o to nechtěl přijít. Kromě Gunnara Nyberga.

„Jsem komisař Jan-Olov Hultin,“ zdvořile se představil. Možná, že jste moje jméno viděl v novinách. Veřejnost žádá moji hlavu.“

Robert Mayer seděl se spoutanýma rukama a neutrálně na něj pohlédl. Je to hráč, pomyslel si Hultin.

„Wayne Jenningsi,“ řekl. „Nebo vás mám oslovovat Kentucký vrahu?“

Stejně ledový pohled.

„Zatím vás u LinkCoop nikdo nepostrádá a taky jsme se postarali, aby tisk zůstal stranou. Jakmile se vaše jméno objeví v novinách, bude už všechno jinak, to jistě chápete. Ani vaši zaměstnavatelé netuší, že jste u nás. Informujte nás tedy, o co jde.“

Ledový pohled Wayneho Jenningse byl nesmírně nepříjemný a protivníka doslova provrtával.

„Ptám se vás znovu: Co to děláte a pro koho pracujete?“

„Mám právo na jeden rozhovor,“ ozval se.

„Ve Švédsku platí protiteroristické zákony, se kterými já osobně nesouhlasím, ale právě teď se hodí. Takže žádné právo na hovor.“

Jennings mlčel.

„Benny Lundberg. Co si schoval do svého bankovního boxu?“

Odpovědi se nedočkal, a tak před Jenningsem podržel kresbu s vousy.

„Proč jste měl vousy?“

Nic, ani mrknutí.

„Já vám představím svůj scénář,“ ozval se Hjelm. „Jmenuji se Paul Hjelm a máme společného známého Raye Larnera.“

Otočil hlavu o několik milimetrů a Paul Hjelm se poprvé setkal s jeho pohledem. Pochopil, jak se museli cítit zajatci ve vietnamské džungli. A také Eric Lindberger i Benny Lundberg. A dvacítka dalších, pro které byl tenhle pohled to poslední, co před smrtí viděli.

„Noc na dvanáctého září byla pro vás hodně náročná,“ začal Hjelm. „Staly se nečekané věci. Chystal jste se odvést úředníka ministerstva zahraničí Erika Lindbergera do soukromé komůrky ve Frihamnu. Mimochodem, hodně se podobá jiné, té pod vaší farmou v Kentucky. Pozval jste si sem svého architekta?“

Možná se Jenningsovy oči nepatrně zúžily. Možná taky zaostřil pohled.

„Vrátíme se k Lindbergerovi, protože ten je v tomto případě velice důležitý. V každém případě jste se postaral, aby ztratil vědomí a připoutal ho k židli. Možná že jste s ním už i začal. S chirurgickou přesností mu pronikl kleštěmi do krku. Ale v tom okamžiku začaly padat kartony a za nimi se objevil mladý muž. Okamžitě jste se o něj postaral. Prásk, prásk, prásk, prásk – čtyři střely rovnou do srdce. Ale kdo to, kurva, je? Že by policie? Tak rychle? Je to možný?

Mladý muž nemá žádnou průkazku, nic. Ale v jeho tašce najdete stejné kleště na spoutání hlasivek. Možná dokonce poznáte vlastní nářadí? Co to znamená? Věděl jste, nebo aspoň tušil, kdo je vaším konkurentem? Že by obdivovatel? Nebo někdo, kdo vás kopíruje? Ještě se k tomu vrátíme.

V každém případě ale pokračujete s mučením Lindbergera. Ale teď odtamtud musíte odnést dvě těla místo jednoho, a kromě toho vás ještě překvapí opilí právníci. Takže neznámého necháte ležet na silnici. Myslíte, že to ohlásili policii a ta bude hledat auto, proto musíte spěchat. Vyjedete směrem na Lidingö a Lindbergera hodíte do rákosí. Současně ale víte, že policie bude prohledávat sklady a objeví mučírnu. Takže je třeba odvést jejich pozornost jinam. Tady může pomoct Benny Lundberg. Jakožto bezpečnostní šéf mu zavoláte a nařídíte, aby předstíral vloupání do skladu, ovšem do jiného. Slíbíte mu peníze a dovolenou. Policie správně jde do označeného skladu s fingovanou loupeží, a s tím se spokojí. Všechno by mělo být v pořádku. Ale Benny Lundberg si to představuje jinak a snaží se vás vydírat. Na neznámém místě uloží dopis, ve kterém všechno popíše, což pokládá za pojistku. Bohužel neví,
že vaší specializací je donutit lidi mluvit. A to provedete těsně předtím, než na místo přijedou dva policajti. Zraníte je, ale nezabijete. Ten jeden vám to ale neodpustí. A proto jste teď u nás.“

Jennings po celou dobu fixoval jeho pohled ledovýma modrýma očima. Obličej mu začínal otékat a zbarvoval se, to ho ale nezajímalo.

„Existují dvě základní otázky,“ pokračoval Hjelm.

Co jste myslel, že odhalí Eric Lindberger?

Víte, koho jste zastřelil?

Nic. Ticho.

„Dvojka je hodně choulostivá otázka,“ znovu se ozval Hjelm. „Byl to Kentucký vrah.“

Ledové oči se nepatrně zúžily. Hjelm si to aspoň myslel, ale možná se mu to jen zdálo.

„Víte, že se před rokem v New Yorku objevil někdo, kdo vás napodoboval. Někdo získal vaše náčiní a dal se do toho. Jistě jste také četl ve švédských novinách, že přiletěl do Švédska. Toho si nikdo nemohl nevšimnout. My už víme, kdo to byl. Bylo mu dvacet pět let a hledal vás. Chladnokrevně jste ho zastřelil. Víte, kdo to byl?“

Jennings na něj pořád upíral pohled. Že by byl přece jen zvědavý? Copak to skutečně neuhodl?

„Možná se vám to nebude líbit,“ řekl Hjelm. „Ten zastřelený se jmenoval Lamar Jennings.“

Wayne Jennings se o decimetr naklonil dozadu. Ledový pohled upřel do stropu, ale hned se zas vrátil. Pevný jako skála.

„Ne,“ řekl. „Lžete.“

„Jen se zamyslete. Co se stalo s vaším nářadím potom, co jste podvedl Larnera a zmizel? Zůstalo doma. To byla chyba. Když jste chtěl pokračovat s vraždami a znemožnit Larnera, tak jste ho potřeboval. Muselo být identické, aby po sobě nechalo identické stopy a ukázalo, že K. žije. Musel jste se postarat o nové kleště, které byly vyrobeny skutečně velmi přesně, i se škrábanci. To musel být dost tvrdý oříšek.“

Jennings hleděl do zdi.

„Jednou v noci vás překvapil váš syn v mučírně v Kentucky. Byla to poslední tečka za mnohaletým týráním kluka. Proč jste si, do hajzlu, tak zasedl právě na syna? Dítě? Chápete, co jste způsobil? Vzniklo monstrum. Kopíroval vás. Přišel sem proto, abyste ochutnal vlastní medicínu. A vy jste ho zastřelil. Zlá krev tekla znovu.“

„Byl to skutečně Lamar?“

„Ano. Četl jsem jeho deník. Bylo to peklo. Opravdu ďábelský. Zabil jste ho dvakrát. Co jste udělal, když vás v tom sklepě překvapil? Desetiletý dítě, kurva, co jste s ním udělal?“

„Ztloukl jsem ho, přirozeně,“ ozval se Jennings.

Přivřel oči a bylo znát, že se v něm něco děje. Když konečně oči otevřel, byl už jeho pohled jiný. Jak cílevědomější, tak i rezignovanější.

„Unavila mě válka,“ pokračoval. „Neumíte si představit, co to je. Vy tady jste už neválčili dvě stě let. On mi připomínal lidskou slabost. Strašně mi šel na nervy. Jen jsem ho trochu pálil cigaretami. Uvolnil jsem se. Byl jsem jako můj otec.“

„Vypravujte,“ vyzval ho Hjelm.

Jennings se naklonil dopředu. Rozhodl se.

„Udělali jste dobře, že tajíte, že mě máte. To by byla chyba. Vy tomu nevěříte, ale já ve skutečnosti stojím na správné straně. Na ohavných činech správné strany. Nechutné, ale nutné. Musel jsem přimět nepřátele, aby mluvili.“

„Jakým nepřítelem byl Eric Lindberger?“

Jennings zíral do Hjelmových očí. Teď to byl jiný pohled.

„S tím počkejte. Musím si to rozmyslet.“

„Dobře. Jak to všechno začalo?“

Jennings se rovně posadil a začal: „Nevím, jestli to můžete pochopit. Šel jsem do války v sedmnácti. Chtěl jsem být daleko od otce. Byl jsem čistý Jižan. Dítě, které dokázalo zabít jiné děti. Poznal jsem, že na to mám talent. Všimli si toho, a já dělal v armádě kariéru. A najednou mě povolali do Washingtonu a stál jsem před prezidentem. Bylo mi něco přes dvacet let. Měl jsem převzít velení extrémně tajné skupiny ve Vietnamu, která byla v principu podřízena pouze prezidentovi. Civilové mě naučili používat novou zbraň, a ze mě se stal expert. Pak jsem si vycvičil skupinu. Jedině já měl kontakt s těmi civily, a nevím, kdo jsou. Po válce mi jen řekli, abych byl k sehnání, a platili mě. Bylo to hodně divný. Když jsem se vrátil, hodně jsem se změnil. Všechny city odumřely a neuměl jsem se přiblížit ani své ženě. Týral jsem syna. Pak se najednou ozvali.“

„CIA?“ zeptal se Hultin. Hjelm na něho překvapeně pohlédl. Jennings pomalu zavrtěl hlavou. „S tím ještě počkáme,“ řekl. „V každém případě jsem najednou pochopil, co ode mě chtějí. V té době, na konci sedmdesátých let, vstoupila studená válka do nové fáze, nemůžu to upřesnit, ale byla to skutečně válka. Před námi byla hrozba, byly zapotřebí informace. To samé se odehrávalo i na druhé straně. Postupně jsem nacházel agenty, po kterých se pátralo. Profesionální špiony i zrádce. Akademiky, kteří prodávali státní tajemství. Sovětské agenty. KGB. Sehnal jsem hodně informací. Někdo přišel na skvělou myšlenku, že nejlepší by bylo všechno maskovat jako normální kriminální vraždy, nevím už, čí to byl nápad. Musel jsem se chovat jako sériový vrah, kdyby mě chytili. A potom se na mě pověsil Larner. Netušíte, kolik práce vynaložil, aby zjistil všechny členy Commanda Cool. Ohrožoval národní bezpeč
nost. Postupně se politická fronta začala uklidňovat, zemřel Brežněv, Sovětský svaz se uvolňoval, ale vynořili se jiní nepřátelé. Byl bych užitečnější v nějakém státě někde mezi Východem a Západem, na spojnici obchodů obou částí světa, a chtěl jsem i zesměšnit Larnera.“

„Takže nastal čas zmizet. V hořícím autě zůstaly vaše zuby a hořící muž.“

„Připravovalo se to hodně dlouho. Hodně noční práce v poušti. Spolupracovníci, ochotní kdykoliv nastoupit. Perfektní vybavení. Perfektní zubní náhrada. Namaskovaný sovětský agent s vytaženými zuby. Skrytý otvor v zemi, kam jsem se spolu s dalšími spolupracovníky mohl ukrýt a zůstat několik dní. Všechno je možné, jen to nemožné zabere víc času.“

Hjelm cítil únavu. Ale musel se zeptat:

„Co je to za ideály, pro které pracujete? Jak vypadá život s tak strašným násilím?“

„Stejně jako váš,“ odpověděl Jennings bez zaváhání. „Já jsem zemřel ve Vietnamu. Myslíte si, že váš svobodný a privilegovaný život nestojí nic? Věříte, že Švédsko je skutečně neutrální?“

Krátce se odmlčel a zahleděl do zdi. Pak se podíval na Norlandera. Setkal se s pohledem plným nenávisti. Ignoroval ho.

„Kde je Gunnar Nyberg?“ zeptal se najednou.

„Ošetřuje si polámanou ruku. Proč se ptáte?“

„Nikdy dřív mě nikdo nedostal a nepodvedl. Já si opravdu myslel, že je to blbec.“

„Identifikoval se s Benny Lundbergem. Byl s ním v jeho utrpení. Zachránil mu život svou vřelostí. Můžete to vůbec pochopit?“

„Teplo zachrání víc než led. Ale i ten je na zemi nutný.“

„Je to ten problém, který se týká Lindbergera? Věčný mráz? Jaderné zbraně? Chemické zbraně? Biologické? Nebo jde o LinkCoop? Počítače? Řídící síly? Saúdská Arábie?“

Trochu se usmál. Možná mu dokonce švédská policie trochu imponovala. A především Paul Hjelm.

„Pořád o něčem uvažuju. Poprosil bych vás, abyste navázali kontakt s jistou institucí, ale stále si nejsem jist… je tu riziko.“

„Je vám vůbec jasný, že jsme vás zadrželi kvůli dvaceti vraždám a jednomu pokusu o vraždu? Že jste zločinec? Nepřítel lidstva? Že ničíte hodnoty, které se vytvářely několik tisíciletí? Nebo si myslíte, že můžete odejít, kdy chcete, čekáte snad jen na správný okamžik, kdy se zvednete, uvolníte si ruce a srazíte mi hlavu?“

Jennings se znovu usmál úsměvem, který nikdy nedošel k očím.

„Z nikoho by se neměl dělat vražedný nástroj.“

Hjelm pohlédl na Hultina. Najednou ucítili hrozbu. Opravdu to byla jen drobná želízka, která je od vraha dělila.

„Vy přece policisty nezabíjíte,“ řekl Hultin s předstíranou jistotou.

„V každé situaci zvažuji plus a mínus. Zvítězí alternativa, kde plus převažuje. Kdybych zabil vašeho policistu“ – ukázal na Norlandera – „nejednali byste se mnou tak slušně.“

„Vy jste počítal s tím, že vás odhalíme? To žertujete!“

„V seznamu eventualit ta možnost byla na patnáctém místě. A po Nybergově návštěvě klesla na sedmnácté. Proto jsem si nedával pozor. Byla to dobrá práce.“

Jennings zavřel oči a vážil plusy a mínusy. Pak udělal rychlý pohyb a měl želízka dole.

Chavez měl pistoli namířenou první. Holmová byla druhá, Norlander třetí. Söderstedt se pomalu zvedl a Hultin s Hjelmem tiše seděli.

„Vy tam v rohu, jak se jmenujete? Reagoval jste rychle,“ Jennings ukázal na Chaveze.

Chavez a Norlander k němu popošli s namířenými zbraněmi a Hjelm se pro jistotu přidal. Všichni tři ho drželi v šachu, zatímco Kerstin a Söderstedt mu znovu nasadili želízka, tentokrát o hodně pevněji.

„Mám za sebou celý měsíc perného tréninku právě jen na to, abych se uměl osvobodit,“ řekl mírně Jennings. „A tím myslím opravdu celý měsíc, od rána do večera. Jen abychom si rozuměli.“

„Dobře,“ řekl Hjelm. „A jak vypadalo vaše zvažování plusů a mínusů šestého dubna 1983?“

Jennings se na chvilku zamyslel a pak se rychle usmál. „Vy vůbec nejste špatný policajt, Paule Hjelme, ani trochu.“

„Proč jste manželce napsal ten dopis?“

„Ze slabosti,“ ozval se neutrálně. „Bylo to čisté mínus. Poslední.“

„A co ta epizoda s Nybergem?“

„Uvidíme,“ poznamenal záhadně.

„Váš napůl spálený dopis jsme našli v Lamarově bytě.“

„Tam jste našli moje jméno?“

„Bohužel ne. To by Benny Lundberg neležel polomrtvý v Karolinské nemocnici. Proč jste tam napsal svoje jméno? Vaší manželce přece mohlo být úplně jedno, jak se teď jmenujete. Bylo to skoro infantilní. Ale jméno si přečetl Lamar, a to ho zabilo.“

„Bylo to rozloučení s posledním zbytkem osobního života. Ten dopis měla okamžitě spálit. Pomstila se mi tím, že ho nezničila.“

„Nebo si třeba chtěla uchovat poslední vzpomínku na muže, kterého kdysi ke svému neštěstí milovala. Označuje se to jako lidské city a ostatní kromě vás to znají. Vy je jenom využíváte.“

„Bylo to poslední rozloučení,“ řekl Jennings.

„To poslední rozloučení stálo život celou vaši rodinu. Přimělo vašeho syna, aby vás následoval a vaši ženu, aby si vzala život. Pěkný rozloučení.“

Existovalo vůbec něco, co by ho mohlo zranit? Pohlédl na Hjelma a oči se mu znovu přivřely. Že by se přece jen dotkl citlivého bodu?

„Vzala si život? To jsem nevěděl.“

„Činy nejsou nikdy izolované. Člověk nemůže sebrat život, jako by o nic nešlo. Kolem vás se šíří zlo, to skutečně nechápete? Víte, kolik dalších sériových vrahů vás chce napodobit? Na internetu máte dokonce svůj fan-klub. Stala se z vás strašlivá legenda. Vyrábějí se trička s nápisem K, sušenky ve tvaru K v krabici s textem ,Slavný Kentucký vrah‘, cucavé bonbony jako nápodoba vašich zubů. Vy jste velmi aktivně přispěl k tomu, že se v zemi, kterou jste údajně chtěl chránit, vynořilo tolik kriminálníků. Jste šílenec, kterého je nutno zastavit. Tak už přestaňte!“

„Nejsem sám,“ řekl a pohlédl ke stropu. „Jsem jen řemeslník. Poslouchám rozkazy a každý měsíc beru plat. Když zmizím, na místo po mně se přihlásí jiní.“

„Uvažujte!“

„Ano,“ ozval se najednou. „Řeknu vám to krátce. LinkCoop je podvod. Žijí z ilegálního importu a exportu válečného vybavení. Šéf Henrik Nilsson je darebák. LinkCoop má kontakt se špičkami mocných, kteří můžou vyvolat jadernou válku. Je to přesně tak, jak jste řekl, Hjelme. Eric Lindberger byl mezičlánek mezi LinkCoop a islamistickým hnutím. Doufal jsem, že to zarazím, když Lindbergera donutím promluvit, ale nic jsem z něj nedostal. Ten jediný nepromluvil. Docela mně to imponovalo. Ale právě toho dne byly na tajné konto LinkCoop převedeny veliké sumy, což znamená, že vybavení dorazilo ke švédskému překupníkovi na neznámém místě, dopraví se do neznámého přístavu a odtud odejde k fundamentalistům.“

„A co když Erica Lindbergera mučení nedonutilo nic říct jednoduše proto, že nic nevěděl? Co když byl nevinný, a tím článkem je někdo jiný?“

„Měl jsem přesnou informaci od… od svého zdroje. Nikdy se nespletl.“

„Jak přesně znělo to sdělení?“ zeptal se najednou Arto Söderstedt.

Pohnul hlavou o milimetr, víc ne. Söderstedt mu pohlédl do očí. Proboha, pomyslel si.

„Bylo to kódované sdělení,“ řekl Jennings. „Stálo tam ,E. Lindberger, MZ‘. Bylo to jasné.“

„Elisabeth Justine Lindberger,“ řekl chladně Söderstedt.

Oči se opět zúžily a v koutku mu zacukalo.

„Písmeno, které vystavilo naprosto nevinného člověka mučení a strašné smrti.“

„Vy ji hlídáte?“ zeptal se Jennings.

Arto Söderstedt spolkl všechno, co měl na jazyku, a řekl pouze „ano“.

„Okamžitě posilte ostrahu.“

„Rozumím tomu správně, že nám dáváte rozkazy?“ zeptal se Hultin. „Nejodpornější vrah, jakého kdy dopadli, sedí na policii a rozkazuje?“

„Ne já,“ řekl Jennings. „Já rozkazy nedávám. Jsem Nikdo. Ale vaši volbu můžu upřesnit dvěma otázkami:

1) Chcete jadernou válku, nebo ne?

2) Jakým vládcům dáváte přednost? Americkému kapitalismu, nebo islámskému fundamentalismu? V současné době je svět globální, a je důležitější než dřív, aby byl jen jeden, kdo povládne. A vy ho můžete zvolit. Právě vy.“

„Přemýšlím, jestli je to opravdu tak jednoduchý,“ ozval se Hjelm.

„Právě teď, během nejbližších hodin, je to opravdu tak. Pak si se mnou dělejte, co chcete.“

„Jaká je to instituce, se kterou bychom měli navázat kontakt?“ zeptal se Hultin.

„Teď to už nejde. Trvalo by to dlouho. Je už jen jedna možnost – překazit plavidlu odjezd.“

„Ví něco Henrik Nilsson z LinkCoop?“

„Ne. Tomu jde jen o to, aby dostal prachy. Pak už ho nezajímá nic. Prostředník dopraví materiál na stanovené místo a pak do přístavu. Obě místa jsou tajná. Plavidlo odrazí dnes nebo zítra. To jsou všechny informace, co mám. Kromě těch, které má paní Lindbergerová.“

„A kam loď zamíří?“

„Na tajné místo. Může to být kdekoliv.“

Jeden po druhém se zvedli a vyšli ven. Hjelm na chvíli zůstal. Pohleděl na Jenningse.

„To všechno byla jen snaha získat čas, viďte. Získat nás na svou stranu. Byla pravda aspoň něco?“

„Uvidíte,“ poznamenal neutrálně Jennings.

„A co Nyberg? Jak jste odhadl toho, kdo šel chodbou proti vám? Měl jste už před očima tenhle scénář? Nebo vás překvapil, když vás udeřil?“

Jennings mu pohlédl do očí. „To se nedozvíte,“ ozval se.

Hjelm k němu přistoupil blíž a sehnul se k němu. Vědomě zůstal v takové poloze, ve které by ho Jennings mohl ve zlomku vteřiny zabít. Sám přesně nevěděl, proč strká hlavu do lvího chřtánu. Vábení z druhé strany? Zpěv sirén?

„Poprvé v životě mám pochopení pro trest smrti,“ řekl. Jennings se lehce usmál. S potěšením to ale nemělo nic společného.

„Jako individuum bych trest smrti samozřejmě zasloužil. Jenomže já individuum nejsem. Jsem instituce.“

Hjelm vyšel za ostatními, kteří stáli v hloučku na chodbě. Arto Söderstedt s někým mluvil mobilem.

„Řekl pravdu?“ uvažovala Kerstin Holmová „Jde opravdu o jaderné hlavice? Nebo nás chce jen zaměstnat, aby měl volné ruce?“

„Je to ďáblův pomocník,“ řekl zachmuřeně Hjelm. „Pracuje důkladně. K čemu nás, doprdelepráce, potřebuje? Co to hraje za hru?“

„Není to práce pro tajnou bezpečnost?“ napadlo Chaveze.

„Nemělo by se to projednat na vládní úrovni?“ zeptala se Holmová.

Hultin se ani nepohnul. Přemýšlel, nebo nevěděl co dělat.

„Půjdem za ním a zabijem ho,“ navrhl energicky Norlander.

Söderstedt ukončil hovor a ozval se: „Justine utekla hlídce.“

Hultin se ušklíbl, což byla první známka života za dlouhou chvíli.

„Dokončíme to sami,“ řekl neutrálně. „Ať se Justine zabývá, čím chce, není to legální. Zadržte ji. A zjistěte všechny plánované cesty ze všech přístavů během nejbližšího dne.“

„A co Jennings?“ zeptal se Hjelm.

„Zesílíme stráž. Postarám se o to. Arto, máš u sebe ty Justininy poznámky?“

„V kanceláři.“

Zašli tam. Seděl tam Gunnar Nyberg a zíral na svou zasádrovanou ruku. Skepticky na ně pohlédl.

„Podepsali jste smlouvu s ďáblem,“ ozval se. „Do hajzlu, neblbněte. Do toho já nejdu.“

„Patříš do skupiny, Gunnare,“ řekl Hultin. „Teď musíme najít Justine Lindbergerovou. Je to vysoká politika.“

„Seru na to!“

Hultin na něj nezřetelně pohlédl.

„Je to podvod,“ pokračoval Nyberg polohlasně. „Copak nevidíte, jak si s váma hraje? Hrál si i se mnou. Nechal mě bouchnout. Ještě vidím jeho pohled. Celý si to naplánoval. Teď už to chápu.“

„To je možné,“ připustil Hultin. „Ale faktem zůstává, že Justine zmizela. Potřebujeme tě.“

Nyberg zavrtěl hlavou: „Ne.“

„Od teď jsi na nemocenské. Jdi domů.“

Nyberg na něho divoce pohlédl a odešel z místnosti. Na chodbě se zastavil a dusil se vztekem. Pak se vydal ke sklepní cele. Přede dveřmi stála hlídka dvou mohutných policistů v civilu. Seděli v tmavé chodbě na židlích a mezi sebou měli stolek s kartami. Nejistě pohlédli na Nyberga, který si sedl na třetí židli u zdi.

„Nenechte se rušit,“ ozval se. „Jako bych tu nebyl.“

Jenomže tam byl a nehodlal to změnit. Znovu to všechno v duchu viděl. Chodbu u LinkCoop. Svoje kroky. Pohled Roberta Mayera a jeho nepatrný pohyb směrem k saku a zase zpět. Ledový pohled.

Rozhodl se, že tady zůstane.

Arto Söderstedt zavedl kolegy k bílé tabuli, na které měl poznámky.

„To, co se týká Justiny, je vlevo, Erika vpravo.“

„Nemáš tam něco, co by mohlo znamenat jméno plavidla nebo datum, dneska nebo zítra, nebo jméno přístavu?“ zeptal se Hultin a pokračoval: „Není tam něco zakódovaného?“

Söderstedt se poškrábal na nose. „Je možné, že se tu a tam setkala se svým kontaktem označeným S. To je jedno z písmen, které se snažila odstranit. Tvrdila, že jde o sport, strečink. Bohužel jinou informaci nemám. To druhé, co chtěla odstranit, byl údajný milenec Herman z Bro. O něm nevíme vůbec nic. Tři přítelkyně, které jsou jí blízké, se jmenují Paula, Priscilla a Petronella. Mám jejich celá jména i adresy. Má prý velké příbuzenstvo, které se schází. Musíme to ověřit. Potom tu mám ještě několik věcí, na kterých by přece jen něco mohlo být. Malý papírek s poznámkou ,Modrý Viking‘. Může to být kód nebo místo, třeba nějaká restaurace, ale já jsem nic nenašel. Ještě bych měl taky říct, že Justine hlídce zmizela v östermalmské hale.“

„Rozdělíme se,“ řekl Hultin. „Paul se zkusí najít Hermana v Bro. Kerstin si vezme přítelkyně a příbuzné, zavolej všem, koho najdeš. Viggo zjistí u sledovačky, jak a kdy přesně zmizela, zajeď s nimi do östermalmské haly. Jorge si vezme na starost Modrého Vikinga a ten další lístek s poznámkou. Arto, ty obvolej všechny přístavy. Je jich ve Švédsku jen několik. Dáme se do toho.“

Hjelm zjistil, že Bro je malé šestitisícové ospalé městečko mezi Kungsängem a Balstou. Pomocí registru našel v Bro osm Hermanů. Dva byli penzisti, ti ostatní by mohli patřit mezi podezřelé, věkově v rozmezí od dvaadvaceti do osmapadesáti let. Pokusil se jim zavolat. Tři z nich nebyli doma, nikdo z dalších tří neznal Justine Lindbergerovou, i když je ujišťoval naprostou diskrétností. Jednoho z nich to strašně rozčílilo, Hermana Anderssona, čtyřiačtyřicetiletého. Po další námaze zjistil, kde ti tři, které nesehnal, pracují a promluvil s nimi. Nikdo ji neznal a všichni se tvářili opravdu překvapeně. Najednou už neměl co dělat.

Chvíli z toho šílel a po několika minutách se rozhodl, že do Bro zajede. Plný různého špatného tušení opustil budovu a vydal se na projížďku po venkově. Byly tři hodiny a déšť nepřestával.

Kerstin Holmová našla tři přítelkyně na P. Paula Berglundová se rozplakala při pomyšlení, že by přítelkyni mohl ohrožovat nějaký šílenec. Vzpomněla si, že Justine jednou úplně nečekaně odjela do Västerasu a Karlskrony a možná ještě někam jinam. Petronellu Wirsénovou pobavila představa, že Justine uprchla sledovačce, a předpokládala, že bude nejspíš buď v pařížském bytě, nebo ve vile v Dalarö. Priscilla Bäfwerová si vzpomněla na nějaké cesty na Gotland, do Södertälje, Halmstadu a Treleborgu, které Justine neupřesnila. Příbuzní rozhodně vstřícní nebyli a požadovali hlavy policistů na stříbrném podnosu. Podařilo se jí promluvit jen s tetou Grethou, a ta považovala chudinku Justine za trochu pomatenou, protože se vždycky od dobrých vzorů v rodině lišila. Nezajímala se ani o peníze, ani o moc, a litovala chudáky na okraji společnosti. Stavěla se také s velkou nedůvěrou k informaci o Justinině jmění a pr ohlásila, že to není pravda.

Jorge Chavez úpěl nad oběma poznámkovými lístky. Svou matematickou inteligenci a energii napřel na pochopení Justininých poznámek. Po usilovné snaze vyluštit patrně zakódovaný text se dostal až k tomu nejjednoduššímu – našel několik restaurací a kaváren na různých místech Švédska s názvem Modrý Viking: Café Modrý Viking v Härnösandu, Modrý Viking – restaurace a bar v Halmstadu, Café Modrý Viking ve Visby a rychlé občerstvení Modrý Viking v Teckomatorpu a Karlshammaru. Härnösand, Halmstad, Visby a Karlshammar byla přístavní města. Pokud jde o druhý lístek, po dlouhém zkoumání zjistil, že jde o část internetové adresy a týká se švédské pobočky Orpheus Life Line, což je mezinárodní humanitární organizace se specializací na Blízký východ. Orfeova píseň byla tak jímavá a silná – stálo v programovém prohlášení na webu –, že přiměla zpívat i mrtvé v říši smrti. To bylo motto organizace. Teď se
právě zaměřila na Irák po válkách v Zálivu počátkem devadesátých let a blokádách a krizích. Je to tam pořád strašné, ne nepodobné říši mrtvých. Vyjmenovávala se zde spousta situací, kdy byla opomíjena lidská práva. Organizace byla vybudovaná anonymně, což byl jediný způsob, jak v Saddámově říši působit. Chavez přemítal, proč právě tuhle adresu měla Justine na stole. Měla jen zájem o události v islámských zemích, nebo za tím bylo víc?

Viggo Norlander se dvěma stydícími se policisty v závěsu zajel do östermalmské haly. Při sledování zůstal jeden z nich, kriminální asistent Werner, sedět v autě na náměstí a pozoroval okolí, zatím co jeho kolega, asistent Larsson, se podle svých slov přilepil na Justine jako stín. Norlanderovo bližší šetření ale ukázalo, že se přilepil o patnáct metrů dál, což bylo v přeplněné hale daleko. Justine zmizela někde v zadní levé části. Mohla použít jednu ze tří možností: projít obchůdkem s lahůdkami, zajít do malé thajské restaurace, nebo do kavárny, kde se káva podávala v miniaturních šálcích. Norlander se přiklonil k myšlence, že uprchla kavárnou. Mohla se na chvíli ukrýt i v lahůdkách nebo v restauraci, ale jen kavárna měla přímý kontakt s vnějším světem. Norlander, sledován Larssonem, prošel dlouhou chodbou a vyšel na Humlegardské ulici, kde je zastihla vichřice s deštěm. Norlander šel rovnou k aut u, kde stejně přísně pohlédl na Wernera, jako předtím na Larssona.

Potom se vrátil do kavárny a zoufalého majitele dotáhl na policii. Teď Fawzi Ulaywi z Bagdádu seděl za sklem výslechové místnosti.

Norlander se ozval: „Musel jí odemknout. Jít s ní dozadu a otevřít dveře. Pracuje v kavárně sám a dveře do pasáže proti Humlegardské ulici byly zamčené.“

„Kdo je to?“ ozval se Chavez a zadíval se do svých poznámek. „Iráčan? Copak už nejde o Saúdskou Arábii?“

„Co tam máme o přístavech?“ zajímal se Hultin. „O těch, které se vynořily víckrát?“

„Víckrát je příliš silné slovo,“ řekl Söderstedt, „ale Modrý Viking a svědectví nejvíc ukazují na Halmstad, Gotland a možná Karlskronu-Karlshamn. Z Halmstadu by v nejbližších čtyřiadvaceti hodinách mělo vyjet šest lodí, z Visby tři a z Karlskrony šestnáct.“

„Připadá mi, že žádné z těch míst nevypadá líp než ostatní,“ ozvala se Kerstin. „Rozdělíme se?“

„Kdy vyráží nejbližší loď?“ zeptal se Hultin. „Zatraceně, kde je Hjelm?“

„V Bro,“ řekla Kerstin.

„Je půl páté,“ poznamenal Söderstedt. „Ještě dnes vyráží několik lodí. Příští je Vega do Venezuely z Karlshamnu v osmnáct hodin, potom Pay of Pearls do Austrálie ve tři čtvrtě na osm z Halmstadu a ve dvacet třicet Lagavulin do Skotska z Visby. To jsou ty nejdřív.“

„Potřebujeme víc informací, další svědectví. Jorge a Arto pomůžou Kerstin s příbuznými. Pořádně je přitlačte. Viggo, ty a já si vezmeme do práce našeho kavárníka.“

Hultin a Norlander vešli k Fawzi Ulaywiovi, který se potil těžko ovládaným děsem. Vypadalo to, že už někdy v podobné situaci byl a nemohl nevzpomínat, jaké to tehdy bylo.

„Moje kavárna,“ ozval se. „Moje kavárna je prázdná. Někdo mi ji může vykrást.“

„Hlídají ji policisti Larsson a Werner,“ ušklíbl se Norlander.

Stál ve dveřích místnosti a naznačoval brutalitu. Hultin se posadil proti muži a klidným hlasem se ho zeptal: „Proč jste dnes pomohl uprchnout Justině Lindbergerové?“

„Nic jsem neudělal,“ ozval se Ulaywi. „Já nerozumím.“

„Znáte organizaci Orpheus Life Line? Působí v Iráku.“

Fawzi Ulaywi mlčel. Výraz jeho obličeje se trochu změnil. Po tváři mu přeběhl neklid a nechal za sebou hluboké vrásky. Intenzivně přemýšlel.

„Odešel jsem z Iráku před deseti lety,“ řekl nakonec. „Nevím, jak to tam teď je.“

„Zapletl se Orpheus do obchodů s jadernými zbraněmi?“

Ulaywi na něj divoce pohlédl a zřejmě se snažil informaci správně zařadit.

„Musíte nám všechno říct,“ ozval se Hultin. „Je to příliš důležité, abych ji z vás mámil dlouho.“

„Jen mě mučte. To už jsem jednou vydržel.“

Hultin pohlédl na Norlandera a ten mu pohled nejistě oplatil. On nikoho mučit nechtěl. Znamenal snad Hultinův pohled skutečně něco takového?

Ten klidným hlasem pokračoval: „Řeknu vám jména několika švédských přístavů a budu se dívat, jak zareagujete. Halmstad, Karlskrona, Visby, Karlshamn.“

Na muži znovu a znovu vyrážel pot, jako by jím ukrýval děs. Deset let hrůzostrašných snů, které se možná znovu promění ve skutečnost. Ulaywi přemýšlel, až to skoro slyšeli.

„Halmstad, ozval se nakonec. „Do kavárny přišla nějaká žena a řekla mi, že ji pronásleduje někdo, kdo ji chce znásilnit. Pomohl jsem jí utéct a myslím, že se zmínila, že musí odjet do Halmstadu.“

Norlander a Hultin si vyměnili pohledy a vyšli společně na chodbu. Mluvili spolu a Ulaywi po celou dobu zíral z okna. Stále se potil, ale asi se trochu uklidnil.

„Jsem spokojený,“ mínil Hultin. „Už z něho víc nedostaneme. Takže Halmstad můžeme vyškrtnout.“

„Vyškrtnout?“ překvapil se Norlander. „Ale…“

„To je běžný manévr. Podívej se na něho. To není člověk, který zradí.“

Hultin vešel do kanceláří za těmi třemi, kteří telefonovali. Třikrát musel zopakovat totéž: „Halmstad to není. Musí to být Visby nebo Karlshamn.“

Zvedl mobil a naťukal číslo: „Paule? Kde jsi?“

„V Norrtullu,“ ozval se Hjelm. „Zničil jsem rodinnou pohodu několika domácností. Manželky už nikdy svým Hermanům nebudou věřit. Mně vynadaly taky.“

„Nic zajímavého?“

„Byl to ztracený čas. Žádný z Hermanů se vší pravděpodobností nic s Justinou Lindbergerovou neměl.“

„Rychle se vrať. Nejspíš pojedeme do Visby, Karlskrony nebo Karlshamnu.“

„Dobře.“

Holmová vyběhla ze své kanceláře. „Dostala jsem od tety Grethy číslo, které nikde jinde není.“

Podala lístek Hultinovi, který číslo navolil.

„Ano?“ ozval se slabý ženský hlas.

„Justino?“ řekl Hultin.

„Kdo volá?“

„Orfeus,“ pokusil se Hultin. „Kde jsi?“

Chvíli bylo ticho a potom se Justina ozvala. „Heslo?“

Hultin pohlédl na Kerstin i Norlandera, ale oba vrtěli hlavou.

„Modrý Viking,“ pokusil se Hultin.

„Zatraceně!“ ozvalo se a spojení se vypnulo.

„Do prdele,“ vyhrkl Hultin.

„Neslyšel jsi něco v pozadí?“ napadlo Kerstin.

Hultin zavrtěl hlavou a pokusil se o nové spojení, ale marně.

Zašel do kanceláře a zavřel za sebou dveře. Bylo tři čtvrtě na pět. O něco víc než za hodinu odrazí nákladní loď Vega z Karlshamnu. Nestihnou to. Informace, která k Veze vedla, byla chabá. Přítelkyně tvrdila, že Justina někdy byla ve dvojměstí Karlshamn-Karlskrona a že je tam restaurace, která se jmenuje Modrý Viking. Měl by ji nechat hlídat, ale to by o to musel požádat místní policii, a jak by jim to zdůvodnil? Sám to dost nechápal. Má se na Vegu vykašlat, nebo angažovat místní policii? Zůstal sedět u stolu a ramena mu pod břemenem klesala.

Kerstin Holmová a Viggo Norlander stáli na chodbě. Všechno bylo tak nejasné! Kudy se vlastně ubírají Hultinovy myšlenky?

Vynořil se Hjelm s pořádnou modřinou pod okem.

„Na nic se neptejte,“ hlásil. „Ženský,“ dodal záhadně.

„Bro,“ ozvala se Kerstin a ukázala na něho. „Měla jsem něco na jazyku, co se týkalo Bro.“

Norlander zasmušile pohlédl přes sklo na Fawzi Ulaywiho a ozval se: „Sedí tu klidně na židli a na ramenou nese osud světa. Nepromluví.“

„Kdo to je?“ zeptal se Hjelm a současně se ozvala i Kerstin: „Není Bro docela běžný místní jméno?“

„Ten muž pomohl Justině prchnout,“ vysvětlil Norlander. „Je to Iráčan. Jeden z těch, co se skrývají za podvodnou organizací Orpheus Life Line na ochranu lidských práv. Patrně je to špion fundamentalistů. Je to zatím náš jediný článek k jaderným hlavicím.“

„Jsou to odpalovací řídicí systémy,“ připojil Hjelm.

„Poslouchá mě tu vůbec někdo?“ ozvala se Kerstin Holmová.

„Měli bychom ho narazit na tu hlavici,“ přidal se Norlander. „Nebylo by to v pořádku vyrazit z něj duši?“

„Jako v podobné situaci dělá Wayne Jennings?“ namítla Kerstin. „Copak nás už předělal k obrazu svému? Tak rychle?“

„O čem jsi to prve mluvila?“ napadlo Hjelma.

„Že jsou z nás loutky v rukou Kentuckého vraha.“

„Ne, to předtím. Něco o Bro.“

„Copak není Bro normální místní jméno?“

„Tebe napadlo, že jsem byl ve špatným Bro? Kde ještě jsou?“

„To nevím. Byl to jen nápad.“

„Jestli je Herman její milenec a stýkají se každý úterý, tak nemůže bydlet daleko.“

„Jenomže Herman nejspíš milenec není. Arto ji lámal a zaskočil ji tím fíglem s kopií. Musela si rychle něco vymyslet. Tohle bylo nasnadě. Třeba je Herman jeho skutečné jméno a ona ho svedla ze stopy lží.“

Běželi do Kerstininy kanceláře a vytáhli autoatlas. Bro bylo v Upplandu, Bro ve Värmlandu, Bro v Bohuslänu – a Bro i v Gotlandu.“

„Je jen několik kilometrů od Visby,“ poznamenala Kerstin. „Malá vesnice s kostelem.“

Norlander si na internetu našel telefonní seznam. V místě, severně od Visby, byli dva Hermani. Hjelm zapnul mobil, ale Kerstin mu ho vzala z ruky a volila první z čísel.

„Bengtsson,“ ozvalo se.

„Hermane,“ řekla tiše Kerstin. „Tady je Justine.“

Na druhé straně bylo ticho. Čím delší, tím víc rostla naděje.

„Proč zase voláš?“ ozval se nakonec Herman. „Děje se něco?“

„Jen to zkouším,“ dostala ze sebe Kerstin.

„Už jedu.“

Kerstin vypnula mobil a na okamžik sepjala dlaně. Pak utíkali za Hultinem.

O pět minut později z policejního heliportu vzlétla helikoptéra. „Slušná rychlost,“ komentoval to Hultin, sedící vedle Norlandera. Jako obvykle se hrabal ve svých poznámkách.

„Trajekt Lagavulin vyplouvá z Visby v půl deváté. Teď je čtvrt na šest. Měli bychom to stihnout.“

„Není Lagavulin značka malt whisky?“ napadlo Hjelma.

„Tý nejlepší,“ mínil Chavez. „Speciálně zakouřený.“

Pod nimi se zaleskly poslední Skärgardské ostrovy, ponořené do deště. Hjelm měl pocit, že poznává Utö. Potom už byli nad otevřeným mořem a rozbouřené vlny byly spíš bílé než černé. Vrtulník se kymácel v podzimním větru. Hjelm pohlédl na pilota. Nebyl rád, když se tvářili takhle. Ani Norlander nevypadal moc dobře. Najednou strhl helmu, která visela na stěně kabiny, a vyzvracel se do ní.

Ostatním taky nebylo nejlíp. Vzali si sáčky, aby uchránili ostatní helmy. Bílá pleť Arto Söderstedta byla spíš zelená, stejně jako obsah Hjelmova pytlíku. Jen Hultin a Holmová cestu vydrželi bez problému. Na skrytém heliportu pro helikoptéry východně od Visby postávaly hloučky policistů a čekala tam na ně dvě civilní auta. Zůstali chvíli stát a nechali se omývat deštěm, bylo to neobyčejně osvěžující a pomalu se jim do tváří vracela barva. Znovu ožili. Otázkou bylo, co pro ně Justina Lindbergerová v přístavu nachystala.

Projeli městem směrem k moři. Minuli velké gotlandské trajekty a blížili se k Lagavulinu. Plavidlo leželo kus dál u mola u vlnolamů a naráželo do zavěšených pneumatik.

Lagavulin nebyla opravdová dopravní loď. Byla malá, spíš jako větší rybářská. Kotvila opuštěně ve vodě a na hladině kolem ní nebyla po něčem živém ani stopa. Jen houf ptáků kroužil nad lodí jako supi nad zdechlinou. Nedaleko na moři se plavil tanker a navigační světla slabě pronikala hustými mraky. Pomalu se pohupoval na vlnách jako obrovské mořské zvíře. Obloha byla nízko, těžké dešťové mraky málem olizovaly zem a chystaly se zatopit svět.

Mají opravdu světlo na dosah? Nebo je to jen přání? Může se vůbec něco skutečně objasnit?

Vystoupili z aut, která zaparkovali trochu stranou. Ve tmě neviditelní se pak blížili k molu. Vypraný vzduch se plnil pachem moře.

Byli už skoro na místě a zatím nezahlédli hlídku. Shromáždili se kolem můstku, úplně promočení.

Chavez a Norlander se první dostali na loď, naprosto tiše, s vytasenými zbraněmi. Po nich Hjelm a Holmová a nakonec Söderstedt a Hultin. Všichni odjistili zbraně. Pomalu procházeli po temné palubě. Loď vypadala opuštěně. Pak zaslechli několik slabých hlasů. Blížili se k nim, až stáli u dveří vedle několika oken se zataženými žaluziemi. Za nimi se nepatrně míhalo světlo.

Norlander posoudil pevnost dveří. Všichni se shromáždili kolem něj. Připravil se, zády proti zábradlí. Hjelm vzal opatrně za kliku – zamčeno. Norlander je rázně vykopl, stačila jedna pořádná rána. Zámek zůstal viset a několik vteřin narážel do zdi, než spadl.

V místnosti, která nejspíš sloužila jako jídelna, sedělo kolem slabě svítící lampy pět osob. Mladý plavovlasý muž, tři silní zarostlí chlapi kolem padesátky v tlustých teplých větrovkách a – Justine Lindbergerová v plášti do deště. Vyděšeně se na ně dívala. Když vzadu zahlédla Söderstedta, zdálo se, že si trochu oddechla.

„Ruce vzhůru!“ vykřikl Norlander.

„Je to švédská policie,“ zakřičela Justina na ty tři. Spolu s nimi zvedla ruce nad hlavu. Plavovlasý muž se zvedl a zeptal se: „O co jde? Co tu děláte?“

„Jste Herman Bengtsson, je to tak?“ řekl Hultin a ukázal na něj pistolí. „Okamžitě si sedněte a dejte ruce za hlavu.“

Bengtsson poslechl, i když nerad.

Norlander a Chavez okamžitě všechny prošacovali, ale nikdo zbraň neměl.

„To vy jste mi volali,“ ozvala se Justine. Zřejmě intenzivně uvažovala.

„Kde máte vybavení?“ zeptal se Hultin.

„Co tím myslíte?“ zeptal se Bengtsson. „O čem to mluvíte?“

„Kolik je vás na lodi?“

„Už nikdo,“ povzdechla si Justine. „Posádka se nalodí za hodinu.“

„A hlídky? Nemůžete přece převážet odpalovací řídicí systémy pro jaderné hlavice jen tak.“

Justine Lindbergerová seděla bez hnutí. Na několik vteřin zavřela oči, a když je otevřela, byl její pohled jiný, rezignovanější, smutný. Jako před popravou.

„My nepřevážíme jaderné zbraně,“ řekla. „Právě naopak.“

„Jorge, Viggo, Arto, ověřte to. A dejte pozor.“

Zmizeli. Na místě zůstali Jan-Olov Hultin, Paul Hjelm, Kerstin Holmová, Justine Lindbergerová a ti tři tmaví chlapi, kterým smrt koukala z očí. Justine promluvila. Vypadalo to, jako by na tom závisel život.

„Herman a já patříme k tajné organizaci na ochranu lidských práv – Orpheus Life Line –, která působí v Iráku. Musíme se skrývat, protože máme mocné nepřátele. Patřil k nám i Eric, a umřel, aniž by něco prozradil. Byl silnější, než jsem si myslela.

Gestem ukázala na tři muže: „To jsou vysocí důstojníci irácké armády. Dezertovali. Mají extrémně důležité informace o válce v Zálivu, které by rád získal jak Saddám, tak Bílý dům. Jsou na cestě do USA, kde budou pod ochrannou mocné mediální organizace. Pak se všechno zveřejní, americká masmédia jsou jediná síla, která může ten tlak vydržet.“

Hultin pohlédl na Hjelma, ten na Holmovou, Kerstin zpět na Hulta.

„Musíte nás nechat,“ řekla Justine. „Někdo vás podvedl. Zneužil.“

Hjelm v duchu viděl Wayna Jenningse a slyšel jeho slova: „Nikdy se to nedozvíte.“ Měl pocit, že bude zvracet, ale nebylo co.

„V tom případě jsou vám na stopě,“ ozvala se Kerstin. „Musíme vás dostat pryč.“

„V žádném případě loď nemůže vyjet,“ řekl Hultin. Musí se důkladně prohlédnout. Vezmeme vás s sebou, rychle.“

„Vaší povinností je nás chránit,“ řekla Justine a vypadala hrozně unaveně. „Dovedli jste je sem – teď nás musíte chránit svým životem.“

Hultin na ni s lítostí pohlédl a couval k rozbitým dveřím. Postavil se vedle nich a postupně nechal všechny vyjít. Nejdříve Kerstin, pak Bengtsson, ti tři muži, Justine a Hjelm. Stáli na palubě a bušil do nich déšť.

Začali se pomalu sunout k lodnímu můstku.

V tom okamžiku se to stalo – jako na povel.

Hermanu Bengtssonovi odlétla hlava a na palubu vystříkl gejzír krve. Tři muže střely doslova přibily ke stěně lodi. Jejich bundy byly okamžitě rudé a kolem létalo peří. Kerstin se vrhla na Justine. Ucítila, jak jen kousek od ní proletěla střela a zasáhla Justine do oka. Zalila ji krev.

Hultin jako by zkameněl. Pohlédl směrem k Visby, osvětlenému městečku v dálce.

Hjelm měl vytaženou pistoli a otáčel se dokola, ale nebylo tam nic, na co by mohl vystřelit. Zastrčil ji zpět do pouzdra. Položil ruku kolem Kerstininých ramen. Tiše vzlykala.

Krvavé, deštěm těžké peří se pomalu snášelo na místo hrůzy.

Všude bylo ticho. I přístav ve Visby utichl. Jako by se nic nestalo.

28.

Gunnar Nyberg si nutně potřeboval odskočit. Na židli v policejním suterénu seděl bez hnutí už mnoho hodin. Ani na vteřinu jeho pozornost nepovolila. Oba hlídači hráli Black Jack nejméně dvě hodiny, pak je někdo vystřídal a taky se pustil do karet. Jednotvárnost prostředí byla nekonečná a architekt k ní nepochybně přispěl. Stěny byly světle žluté a zářivky, pokryté prachem, propouštěly nepříjemné světlo. A teď se mu ještě chtělo na hajzl.

Přinesli jídlo pro Wayna Jenningse. To byl nebezpečný moment. Vězeňskou misku s kouřící polévkou postavili na stůl mezi strážemi, aby vychladla. Stála uprostřed rozehrané hry, která mohla pokračovat celé hodiny. Copak Black Jack není krátký a rychlý? Jednadvacet s několika dobrými kartami a konec?

Stráž z něj radost neměla. Tak vzali tác s polévkou, chlebem a sklenicí mléka a šli do cely. Dveře za sebou zamkli.

Nyberg dál seděl na chodbě, ale vytáhl zbraň a odjistil. Zdravou levicí mířil na zavřené dveře. Bál se, co se může ve dveřích objevit a byl připraven vystřelit a zabít.

Čas se vlekl a stráž se nevracela. Každou vteřinou si byl jistější. Zapomněl na nutkání.

Potom se dveře otevřely.

Wayne Jennings vypadal dost překvapeně, když uviděl Nyberga mířícího mu na srdce.

„Gunnar Nyberg,“ poznamenal zdvořile. „Jaké potěšení.“

Nyberg se zvedl a židle s rachotem spadla. Hluk se šířil celou chodbou a vracel se ozvěnou.

Zbraň držel stále proti jeho srdci, a když k němu Jennings vykročil, vystřelil. Dvě rány přímo do srdce. Wayne Jennings padl dozadu a nehnutě ležel.

Nyberg se k němu o dva kroky přiblížil, stále s mířící pistolí.

Pak se Wayne Jennings zvedl.

Usmíval se, ale jeho pohled byl ledový.

Nyberg se roztřásl. Byl od něj dva metry a vyprázdnil do něj celý zásobník. Muž opět padl a zůstal ležet.

Gunnar Nyberg stál u něj.

Wayne Jennings se znovu zvedl. Bílou košili měl proděravělou. Zase se usmál.

Nyberg vystřelil znovu, ale zásobník byl prázdný. Odhodil pistoli stranou a připravil se, že pořádné udeří. Tenkrát se už Jennings nezvedne. Proletěl vzduchem, ale úder šel do prázdna. V okamžiku mu tělem projela strašlivá bolest. V životě by nevěřil, že se jeho mohutné tělo může tak roztřást. Ležel na zemi a Jennings mu tiskl nějaké místo vzadu na krku. Zíral mu do obličeje.

„Musíš na mě zapomenout,“ řekl mu Wayne. „Musíš mě vymazat z vědomí, jinak do smrti nebudeš mít klid.“

Pustil ho a Nyberg se snažil posadit, ale třas nepřestával. Poslední, co uslyšel, než omdlel, byl hlas, který řekl: „Jsem Nikdo.“

29.

Déšť nepřestával. Některé ulice ve městě se nedaly neprojet. Historické památky poničila voda a některé se musely evakuovat. V předměstích to bylo ještě horší a pár obytných čtvrtí bylo zaplaveno. Vichřice přerušila elektrické vedení a telefon na mnoha místech v zemi. Blížilo se něco jako hotová katastrofa.

Budova policie ale zatím byla mimo. I když „Bojová centrála“ se zase říkalo s ironií. Všichni se pohybovali místností jako duchové.

„Měl jsem ho střelit do hlavy,“ naříkal Gunnar Nyberg. „Jedinou střelu do hlavy! Jakej jsem byl vůl!“

„Nemohl jsi vědět, že má na neprůstřelnou vestu, kterou sundal ostraze,“ utěšoval ho Hultin.

„Neměl jsem jim dovolit, aby tam šli za ním.“

„Je toho moc, co jsme měli udělat,“ řekl trpce Hultin. „A ještě víc toho, co jsme udělat neměli.“

Od svého stolu hleděl na Nyberga. Vypadal strašně. Kromě přeraženého nosu a zasádrované ruky měl teď i zavázaný krk. Samozřejmě že tu neměl být. Měl využít to, že je na nemocenské a pořádně se vyspat z dvojitého otřesu mozku. Ale zdálo se, že by ho odtud nikdo nedostal ani párem volů.

Hultinovy soví brýle seděly na svém místě, ale jinak si moc podobný nebyl. Jeho neutralitu odfoukl vítr. Vypadal menší než jindy, jako by už přesluhoval. Snad se před penzí trochu vzpamatuje.

Mluvil pomalu a malátně, trochu dědkovsky.

„Gunnar i strážní vyvázli živí. Gunnarova policejní průkazka posloužila Jenningsovi, aby se dostal z budovy. Později ji našli v koši na odpadky na Arlandě. Bylo to jako malý pozdrav. Dík za naši pomoc, předpokládám.“

Na chvíli se odmlčel a listoval v poznámkách. Pak pokračoval: „Měli nejméně tři stejné automatické zbraně s obzvlášť výkonnou municí, její účinky jsme viděli. Můžeme předpokládat, že naši helikoptéru jednoduše sledovali do Visby, pověsili se na nás cestou do přístavu a zaujali dobré pozice. Možná že akce byla výsledkem spolupráce mezi CIA a Saddámem, to se nikdy nedozvíme. A ani to, co ti tři důstojníci chtěli odhalit o válce v Zálivu. Hlavně musíme na všechno zapomenout. O oběti je postaráno, převzala to od nás tajná policie. Do médií se nic nedostane, a i kdyby, co bychom jim asi řekli? Případ se založí jako nevyřešený, lidi si budou dál kupovat zbraně a zjednávat hlídací firmy. Třeba dělají dobře. A víte přece, co nám řekl Fawzi Ulaywi, když jsme ho pouštěli? Já na to nikdy nezapomenu: „Satanský vrahové!“ Měl pravdu. A teď je patrně jeho identita odhalená. Třeba stačí někam zmizet, ne
bo ho někdo odpraví. On, Herman Bengtsson a manželé Lindbergerovi byli členy švédské pobočky Orpheus Life Line. A nikdo nepřežil.“

Zmlkl. Vypadal staře a unaveně. Případ sice vyřešili, ale založí se – stejně jako případ Olofa Palmeho. Možná že tlak na jeho odchod zesílí. Snad právem – i když z úplně jiných důvodů.

„Zbývá ještě něco?“ zeptal se.

„Konto Justiny Lindbergerové bylo vybráno jen několik hodin po její smrti,“ ozval se Arto. „Můžeme jen doufat, že zbytek kapitálu zachránila organizace Orpheus Life Line. Nebo šel na plat pro Wayna Jenningse. Její byt teď připadne už i tak bohatým příbuzným. Organizace přijde o švédskou centrálu. A ovšem hlavně o čtyři loajální přívržence.“

Söderstedt pohlédl ke stropu. I on byl velice unavený. „Choval jsem se k ní jako k mrše, a ona to zatím byla hrdinka.“

„Lagavulin byla prázdná,“ ozval se Chavez a zdál se malý a bezvýrazný. „Přirozeně že tam nebyl žádný řídicí systém, ani hlavice. A LinkCoop je ten nejobyčejnější importní a exportní podnik pro výpočetní techniku, naprosto legitimní. Henrik Nilsson si velice stěžoval, že jejich bezpečností šéf Robert Mayer z ničeho nic zmizel. Ohlásil ho jako nezvěstného.“

„Ráno zemřel Benny Lundberg,“ poznamenala Kerstin Holmová. „Byl u něj otec a přerušil umělou ventilaci. Zadrželi ho a sedí dole v cele.“

Gunnar Nyberg se najednou zvedl a odešel z místnosti. Všichni za ním udiveně pohlédli a doufali, že nechce jít přerazit nešťastného otce.

Hjelm seděl tiše. Neměl co říct. Uvažoval o pojmu „nevýslovná bolest“.

Hultin pokračoval: „Víme, že Lamar Jennings svého otce týden sledoval. Nemohlo být nijak obtížné Roberta Mayera nalézt, je v telefonním seznamu. Už den po příletu do Švédska si Lamar nechal udělat kopii klíče od skladu. Musel Wayna sledovat až tam. Třeba už tehdy tam někoho mučil, možná že jich byla celá řada, a my je nikdy nenajdeme. Lamar zjistil, že osudné noci tam otec bude a že se tam má setkat s Ericem Lindbergerem. Nevíme, jak a proč tam Eric Lindberger s Jenningsem šel, třeba si myslel, že jde o jejich tajnou organizaci. Je toho dost, co nevíme.“

Hultin se zase odmlčel a pokračoval pak už mírnějším tónem.

„Studená válka skončila. To, co nastalo po ní, je skoro horší, protože tomu nerozumíme. Svět se zmenšuje a my s ním. Fantasticky jsme se zhostili policejní práce a to nám může být útěchou. Dopustili jsme se ovšem i mnoha politicky a psychologicky špatných úsudků, což dokazuje, že současnému světu nerozumíme. Zločinnost mezinárodního formátu je nad naše síly. Slepý zločin je křivým obrazem cíleného zločinu. Lamar Jennings byl pokřivenou verzí svého otce. Zlá krev se dědí.“

Paul Hjelm se najednou zasmál. Vysmíval se sám sobě. Ani úsloví neřekl správně. Wayne Jennings ho opravil.

„Říká se tomu, jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá,“ poznamenal a otřel si slzy. Jen zdánlivě slzy smíchu.

Všichni ho chvíli pozorovali. Chápali, jak mu je, a současně si všichni uvědomovali, jak je nemožné pochopit jiného člověka.

„Chce někdo ještě něco dodat?“ zeptal se Hultin.

„V USA mají o jednoho sériového vraha míň,“ poznamenala Kerstin a trpce se usmála. „Zavraždil ho jiný sériový vrah, náhodou právě jeho otec.“

„Počítají se výsledky,“ řekl Hjelm. Měl pocit, že nedokáže samostatně mluvit. Připadal si zase jako model vláčku na kolejích v zavřeném pokoji.

„Tak jo,“ ukončil to Hultin a zvedl se. Ostatní se nechtěli rozejít. Jako by potřebovali vzájemnou blízkost. Ale nakonec to přece jen skončili a vyšli do světa stejně osamělí, jako když na něj přišli nebo až ho budou opouštět.

Hjelm a Kerstin odcházeli poslední. Před dveřmi Paul Kerstin zastavil: „ Musím ti něco vrátit,“ řekl a hrábl do peněženky. V ruce držel fotografii starého faráře a podal jí ji. Pohlédla na něho, ale nerozluštil, na co myslí. V očích měla bolest, smutek i sílu.

„Dík,“ poznamenala.

„Otři si ji. Je na ní otisk Wayna Jenningse.“

„Jalm a Halm,“ řekla a usmála se. „V jiném světě jsme mohli fungovat jako komický duo.“

Sehnul se k ní a políbil ji na čelo. „Jenomže žijeme tady.“

30.

Gunnar Nyberg skutečně zamířil dolů k věznici. Z „Bojové centrály“ vyběhl plný vzteku a ani nevěděl, co chce udělat. Už třikrát ho zranil synovrah a teď u nich sedí další, který taky zabil syna. Jennings zmizel, ale jeho místo v cele obsadil Lasse Lundberg. Prvním Nybergovým impulsem bylo, že mu dá pocítit to, co nesvedl vůči Lamarovu otci. Odbyl protesty strážných a vešel na chodbu s celami. Když byl u Lundbergovy cely, přibrzdil. Nahlédl do cely okénkem. Lasse Lundberg seděl s lokty na kolenou a v dlaních svíral hlavu. Jeho tělo se nekontrolovaně třáslo. Nyberg se několik vteřin díval. Pak si připomněl hřích jiného otce.

Obrátil se a jel rovnou do Östhammaru. Bylo to daleko a měl dost času přemýšlet. Myšlenky měl po dvojitém otřesu mozku trochu nejasné.

Skončilo to, co mělo být klidným a příjemným případem ke zpestření času v očekávání penze. Žádná osobní angažovanost, žádná rizika, žádné přesčasy. Hubnutí a klidné vegetování. A co se to, do hajzlu, stalo?

Silnice do Norrtälje byla zmáčená. Klouzalo to. Dolíky zalila voda, na vršku to klouzalo. Připadal si směšně.

Minul Norrtälje, projel kolem Hallstaviku a o kus dál Grisslehamnem a byl v Östhammaru. Bylo to malé, klidné místo, když tu teď nebyli letní hosté. Podle detailní policejní mapy projížděl stále hlouběji do venkovské krajiny. Silničkami se téměř nedalo projet. Kola se bořila do bláta a déšť nepřestával. Na jednom místě musel vystoupit z auta, protože levé zadní kolo renaulta vjelo do hluboké díry. Strašně se nasral, auto musel vytáhnout.

Chvíli poté dojel k venkovskému obydlí. Vynořilo se za malým kopečkem, který vypadal téměř nesjízdně. Pořádně přidal plyn a vyjel nahoru.

Vedle stodoly stál traktor s obrovskými zadními koly, zpola zabořenými v bahně. Mohutný muž se žlutozelenou kšiltovkou, v zablácených montérkách a zelených gumákách velikosti nejspíš čtyřiapadesát seděl na bobku vedle stroje. Byl zády k Nybergovi, který vylezl z auta a šel v dešti k němu. Muž praštil obrovskou dlaní do traktoru a ten se ponořil do bláta trochu víc. Příšerně ho to naštvalo a zaklel: „Zasranej krám blbej!“ Pak traktor pozvedl.

V tom okamžiku Gunnar Nyberg věděl, že je tu správně.

Šel k muži ještě blíž a ten ho zaslechl. Obrátil se. V dešti se k němu blížilo něco gigantického, co by každého vylekalo. Jeho ale ne.

Nyberg zahlédl jeho obličej. Muži bylo kolem pětadvaceti let a vypadal přesně tak, jako on sám v tom věku. Ale nebyl to žádný Mistr Švédska, byl to pořádný venkovský chlap.

Stáli několik metrů od sebe.

„Táta?“ ozval se hromový hlas.

Gunnar pocítil nával horka po celém těle. Příští krok všechno rozhodne.

Tommy Nyberg šel přímo k němu a sáhl si na něj. Pak rychle stáhl pracovní rukavice a natáhl k němu ruku.

„Zatraceně! Táto! Jsi pořád policajt, že jo?“

Nyberg si zdravou levou rukou sáhl na zaflastrovaný nos. Pak ji natáhl k synovi a nešikovně si je podali. Měl pocit, že ze sebe nedostane ani slovo.

„Co tu děláš? Ale pojď dál, sakra. Venku je pořádně mokro.“

Procházeli blátivým dvorem kolem stodoly, traktoru a houpačky na zatopeném pískovišti.

„Jo jo,“ ozval se Tommy se širokým úsměvem. „Hned uvidíš.“

Došli k ošuntělému stavení. Nebylo moc velké ani krásné. Kolem něj ležely různé krámy a rozbité nářadí a stará tmavočervená barva se z domku olupovala, místy ji zdobily plesnivé fleky. To je ta správná patina, říkal si Gunnar Nyberg. V takovém obydlí by se cítil dobře.

Vešli na verandu. Schody pod nimi povážlivě praskaly, nejdřív pod Tommym a pak hned i pod Gunnarem. Šli rovnou dovnitř. Drobná plavovláska málo přes dvacet seděla na židli u velkého stolu a krmila tlusté světlovlasé dítě, sedící v dětské židličce.

Přehodila si dozadu pramen vlasů a překvapeně hleděla na mohutné duo. Chlapec se dal do pláče, když zahlédl zabandážovaného dědečka.

„To je Tina a Benny,“ řekl Tommy Nyberg a stáhl si obrovské gumáky. „Tohle je můj táta. Přinesla ho ta vichřice.“

„Takže se jmenuje Benny?“ poznamenal Gunnar a zůstal tiše stát u dveří.

„To je Gunnar?“ zeptala se nejistě Tina. „Tvůj vlastní táta?“

„Přesně tak, jo,“ burácel Tommy se širokým úsměvem. Dal Bennovi hlasitou pusu a ten okamžitě přestal plakat.

„Pojďte dál,“ pozvala ho Tina a zvedla se.

Gunnar Nyberg se zul a vklouzl do místnosti. Nesměle si sedl dál od dítěte.

„Ahoj,“ pozdravila se s ním mladá žena a Gunnar zopakoval nešikovné podání levice. Teď už to šlo líp.

„Ahoj,“ řekl tiše.

Chvíli bylo ticho. Mělo by být tíživé, ale nebylo. Všichni tři ho zvědavě pozorovali, ale rozhodně bez nenávisti.

„To je tvůj děda,“ řekl nakonec Tommy jednoročnímu chlapci, který vypadal, že ta informace vyvolá nový křik. Lžíce kaše od matky ho ale rozptýlila.

„No, jak se ti vede?“ zeptal se Tommy.

„Nevěděl jsem, že tu bydlíte,“ dostal ze sebe Gunnar. „Neviděli jsme se moc dlouho.“

„No, hlavně že teď tu jsi. Dáš si kafe?“

Nyberg přikývl a díval se za synem.

„Mluvil o tom, že tě vyhledá, od tý doby, co jsme se sem nastěhovali,“ ozvala se Tina a dala dítěti do pusy další lžíci.

„Říkal ještě něco?“

Pohlédla na něj, jako by ho chtěla prokouknout.

„Jen to, že se tenkrát odstěhovali na západní pobřeží a že jsi matce slíbil, že je nevyhledáš. Ale nevím proč.“

Gunnar Nyberg svraštil obočí a vlastně poprvé pořádně ucítil, jak ho bolí nos i ruka. Připomněl si, jak mu Jennings stiskl nerv za krkem a ochromil mu celé tělo. Jenže teď to spíš cítil, jako když povolí dlouhodobé umrtvení.

„Protože jsem byl špatnej otec,“ řekl krátce.

Přikývla a zvědavě na něho hleděla. „Je to pravda, že jsi byl Mistr Švédska?“

Hlasitě a hlučně se zasmál. Připadalo mu, jako by se mu po dlouhém pobytu v exilu vrátil hlas.

„To se dá už těžko věřit, viď?“ znovu se zasmál a pak tiše dořekl. „Kdybych radši nebyl.“

Hleděl na malé silné tělíčko vnoučka. Dítě vyrazilo matce lžíci a hodilo ji na něho. Zachytil ji ve vzduchu a kaše se rozstříkla na všechny strany. Nevšímal si toho.

„Chceš si ho pochovat?“ zeptala se Tina. Položila mu vnuka do náruče. Chlapec byl těžký a pevný. Určitě z něj vyroste silák.

Zlá krev se vrací.

Ale teď to tak nebylo. Neplatilo ani to, že „jak se do lesa volá, tak se z něho ozývá“. Kvůli jedné takové maličkosti. Kvůli odpuštění. Teď to pochopil.

Tommy vešel s konvicí kávy a na prahu se zastavil.

„Sakra, táto, ty brečíš?“

31.

Paul Hjelm vycházel z budovy policie. Ve vchodu se zastavil s pocitem, že na něco zapomněl. Potom se vrátil pro služební deštník.

Znovu vyšel ven. Byla sychravá podzimní noc. Otevřel si deštník a malá policejní loga na něj výsměšně mrkala. Déšť padal ve větru horizontálně a vypadalo to, že prší ze všech stran najednou. Po pouhých několika metrech mu vichr deštník obrátil naruby. U vchodu do metra ho hodil do koše.

Zavolal Ray Larnerovi a svěřil mu každý detail případu. Ten mlčky pozorně poslouchal a nakonec řekl: „V žádném případě už po něm nepátrejte. Jinak se zblázníte.“

On ve skutečnosti už dál hledat nechtěl, ale musel na to pořád myslet. Případ K. jim zůstane navždycky ve vědomí, možná podvědomí.

Nesli v sobě strašné poznání, i když se ho dotkli jen okrajově. Vědět je vždycky dobré. Otázkou jen bylo, jaké následky to zanechá na psychice, a bylo tu skutečně riziko, že by je to mohlo změnit.

Wayne Jennings dovedl své absolutně beznadějné postavení změnit ve vítězství, a Hjelm ho i proti vůli jaksi obdivoval.

A kdo vlastně opravdu mohl posoudit, co bylo dobře, a co špatně? Kdo dnes věděl, k čemu by mohlo vést to, co tři iráčtí důstojníci chtěli tisku odhalit? Bylo to skutečně tak, že jedině media se dnes dokázala postavit vojenské a hospodářské moci? Anebo snad tou hrozbou jsou média sama? A byl skutečně fundamentalismus jedinou reálnou alternativou bezuzdného svobodného trhu? Nic z toho nebylo příliš atraktivní.

A co je vlastně v životě nejcennější? Jaký život chceme mít my a jaký chceme pro druhé? Jakou cenu platíme za příjemnosti, které máme? Jsme připraveni platit? A co uděláme, když ne?

Ozývaly se jednoduché základní otázky.

Jorge řekl, že si už půl roku nezahrál na basu. A že teď bude hrát celou noc, dokud ho policajti neseberou pro rušení nočního klidu.

V rukou jim umírali lidé, před jejich očima ulétla lidská hlava, zkropila je cizí krev. Nebude to vědět nikdo než oni sami. Co budou dělat? Předstírat. Z celé temné duše.

Koupil si večerník a přečetl si rubriku nazvanou Dosud žádná stopa po Kentuckém vrahovi. Policie svou pasivitu omlouvá nedostatečnými prostředky.

Byla to Mörnerova slova. Hjelm se musel v metru rozesmát. Lidi se po něm dívali, ale bylo mu to jedno.

Ani zákulisní hříčky ho už nezajímaly. Teď toužil po jediném: dát na uši sluchátka a poslouchat.

Meditace Johna Coltrana. Vplouval do stavu mezi bděním a sněním.

Někdo pronikl do Švédska. To si aspoň všichni mysleli. Ve skutečnosti tu byl už dlouho. Musel se jen probudit.

Procházel mokrým předměstím a zrálo v něm rozhodnutí, že si koupí piáno. Řady rodinných domků ho pozorovaly deštivou mlhou. Šel pomalu, déšť mu vnikal do každého póru. Potřeboval se propláchnout. Kousek po kousku.

Měsíc nebylo vidět. Vlastně ho už hodně dlouho ani nezahlédl. V USA neměl čas, aby ho na obloze hledal. Sblížili se s Kerstin tak, jak ani nedoufal. V duchu po ní stále toužil, ale infantilní sen o dobrodružství se změnil. Je už starý? Nebo konečně dospěl?

Došel k jejich domku. Vypadal šedavě a smutně, stejně neosobně jako věžáky, i když to trochu maskoval. Všechno byla jen představa. Nic nebylo tím, čím být mělo.

Ale především to ve skutečnosti smutné a šedé nebylo. Ne uvnitř. Tam je všechno zase jinak. Pocítil jiskru smíření.

Larner mu řekl, že Kentuckého vraha číslo dvě dostal on sám. Jistě, první impuls byl skutečně jeho. A že jim nakonec vyklouzl, za to nemohl. Aspoň to si mohl namlouvat.

Cilla seděla v křesle. Před ní hořela svíčka a Cilla si četla.

„Nemůžeš číst v tak špatným světle,“ napomenul ji. „Zkazíš si oči.“

„Ale ne,“ ozvala se. „To se jen tak říká.“

Slabě se usmál a šel k ní.

„Počkej, nesedej si.“ Zašla do koupelny a přinesla několik ručníků, které položila na gauč. Sedl si na ně.

„Mohl jsem si je přinést sám,“ řekl.

„Já jsem ti je přinést chtěla,“ namítla.

Chvíli byli oba tiše a pak se zeptal: „Co to čteš?“

„Tvojí knihu,“ řekla a přidržela mu před očima Kafkovu Ameriku. „Nikdy nemáš na čtení čas.“

„Jak se ti líbí?“

„Chytrá. Když to člověku dojde, nemůže se od ní odpoutat. Myslí si, že něčemu rozumí, ale to právě nechápe nic.“

„Chápu,“ ozval se.

„Opravdu?“

Oba se zasmáli. Sáhla na jeho promočené šaty.

„Jsi opravdu mokrý až na kost. Pomůžu ti svlíknout se.“

„Přece nemusíš…“

„Musím.“

Pomalu ho svlékala. Vychutnával si každý okamžik.

„Asi teď zase budu mít na čtení víc času,“ ozval se. „A taky na nás.“

„Ale toho vraha z Montany jste přece nechytili?“

„Z Kentucky.“

„A kdy ho zavřete?“

„Nikdy,“ odpověděl klidně.

Stáhla mu promočené slipy a hodila na mokrou hromadu na podlaze. Pak se na něj zadívala.

„Nevypadáš špatně, Paule Hjelme,“ řekla. „Na to, že jsi normální chlap středního věku.“

„Ani ty špatně nevypadáš. Jak sama víš.“

Zasmála se a začala se svlékat. Natáhl ruku ke svíčce a zhasl. Zakouřila. Pozoroval knůtek, který pomalu mizel ve tmě. Přitiskl se k ní.

Venku stále pršelo.